Čtvrtek, 28. března 2024

Ochrana přírody a životního prostředí a trvale udržitelný rozvoj

Člověk obývá planetu Zemi asi 200 tisíc let. Takřka po celou tuto dobu se zdálo, že služby, které nám její příroda a krajina poskytuje, jsou neomezené
Ochrana přírody a životního prostředí a trvale udržitelný rozvoj
a škody, které působíme, se většinou rychle zacelí. Teprve v posledních několika stoletích se situace zásadně proměnila. Především všechny škodlivé vlivy člověka rostou exponenciálně, tedy o část celku. Můžeme si to představit jako ve známém příběhu o vynálezci šachu, který si za odměnu přál na první pole šachovnice dvě zrnka rýže a na další vždy dvojnásobek, tedy 264. Překvapený panovník brzy zjistil, že tuto zdánlivě skromnou prosbu neuspokojí ani úroda celé planety. Takto záludně však roste počet lidí na Zemi a s ním i jejich potřeby, ubývá přírodních zdrojů a přibývá znečištění všeho druhu, ale rostou i sociální, ekonomické a bezpečnostní problémy.

Euroamerická civilizace si totiž zvykla neustále růst, expandovat; žila v otevřeném systému objevných plaveb a dobývání území. Dnes však v zásadě nemáme žádné nové přírodní zdroje, prostor pro odpady a není ani kde hledat nové trhy a nová odbytiště. Svět jako otevřený systém „se změnil“ v jeden systém uzavřený. „Je jen jedna Země,“ říkají hezky ochránci přírody, „a tu máme od svých dětí jen půjčenou a musíme jim ji zase v pořádku vrátit.“

Vznikl i nový typ problémů, kterým říkáme globální. Neznamená to jen, že jsou celoplanetární. Jde spíš o ohrožení přírodních systémů Země jako celku a zároveň lidstva jako celku, které však vzniká v důsledku drobných vlivů každého z nás. Toto naše místní nebo regionální působení se v planetárním měřítku sčítá, kumuluje, nebo se vlivy různých druhů mezi sebou násobí a umocňují způsobem, jejž neumíme vypočítat ani odhadnout. Nemáme však k dispozici žádný globální nástroj řešení; každý z nás, šesti miliard obyvatel planety, se musí začít chovat skromněji a šetrněji k přírodě. Každý z nás musí převzít svůj individuální dílek odpovědnosti za globální stav životního prostředí.

Nejlépe tomu porozumíme na příkladu. Když si americká firma DuPont dala v roce 1928 patentovat halony a freony, zdálo se, že jde o skvělý vynález: takřka nevyčerpatelný dostatek surovin, jednoduchá, technologicky nenáročná a levná výroba a výrobky, s jejichž pomocí se dá barvit, lakovat, pěnit, chladit, klimatizovat nebo se jimi plní sprejové rozstřikovače; přitom jsou nejedovaté, nehořlavé, nevýbušné. Trvalo léta, než freony nastoupaly do stratosféry a postupně poškodily ozónovou vrstvu, jež nás chrání před nadměrnými účinky ultrafialového záření až po zvýšený počet nádorových onemocnění, trvalo čtyři desetiletí, než první vědci vyslovili podezření na příčinu, několik let, než světová odborná veřejnost jejich argumenty přijala, dalších několik let, než se dohodli politikové na zákazech výroby (Vídeňská úmluva, 1985) a ještě jedno desetiletí, než trojice vědců obdržela Nobelovu cenu (1995). Potrvá však ještě nejméně půl století, než se „ozónová díra“ zacelí…

Podobně je tomu s mnoha dalšími lidskými činnostmi: žijeme na dluh prostoru a na dluh času. Vědci, kteří se pokoušejí přepočítat dopady uspokojování našich potřeb na plochu (pro pěstování potravin, textilních surovin, ale i pro získávání energie nebo zábor půdy pro lidská sídla a dopravu v podobě dálnic nebo letištních ploch) přišli na to, že tzv. „ekologická stopa“ se svou velikostí u různých zemí liší až dvacateronásobně, a zejména že její celková velikost dvakrát převyšuje plochu planety! Tento zdánlivý nesmysl platí: žijeme na dluh; a neměli bychom dopustit, aby na naše plýtvání, nešetrnost a nedostatek pokory doplatily příští generace, naše děti.

Existuje řešení?

Od okamžiku, kdy bylo zřejmé, že poškozené životní prostředí má přímý vliv na zdraví i životy lidí, začali se odborníci, nevládní organizace i významné instituce počínaje Organizací spojených národů stále systematičtěji zabývat nejen ochranou životního prostředí, ale především možnostmi uspokojování lidských potřeb v souladu s přírodou a krajinou. V roce 1983 proto OSN ustavila komisi, která po čtyřech letech práce vydala knihu, v níž je poprvé definována strategie trvale udržitelného rozvoje: „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ Tato formulace a celá kniha obsahuje jednak etický princip odpovědnosti vůči budoucím generacím, ale také naznačuje, že jedinou možností uspokojení našich potřeb je příroda a krajina.

Udržitelný rozvoj snad lépe pochopíme z následující obsáhlejší definice: „Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů; aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich sociálně-politické instituce a procesy.“ Vysvětleme si nyní blíže, co nám strategie udržitelného rozvoje říká.

Prvním pilířem trvale udržitelného rozvoje je ekonomika. Rozumíme jí všechny hospodářské prostředky, jejichž prostřednictvím uspokojujeme své potřeby, především takové, které jsou šetrné k životnímu prostředí: používají obnovitelné přírodní zdroje (raději např. biomasu, která se v přírodě obnovuje, a nikoli ropu nebo uhlí, jejichž zásoby budou brzy vyčerpané), neznečišťují vodu, ovzduší, půdu, nehubí jednotlivé živočišné a rostlinné druhy. Zároveň však hledáme i nástroje, které motivují výrobce a podnikatele, aby sami hledali nejšetrnější technologie: jestliže např. na znečištění životního prostředí uvalíme poplatek nebo daň, výzkumník i podnikatel budou sami aktivně hledat šetrné technologie, při jejichž použití bude výrobek co nejlevnější a na trhu úspěšný. Prosperita a ekonomická úspěšnost však nejsou cílem, ale právě jen prostředkem.

Cílem je uspokojení lidských potřeb počínaje potravou, oděvem, teplem, obydlím až po pocit bezpečí. Mohli bychom říci, že cílem udržitelného rozvoje je aktivní, zajímavý, tvořivý život každého z nás; ne pasívní konzum, ale tvorba, činorodost. Jedna ze zásad udržitelného rozvoje říká, že lidské bytosti jsou v ohnisku zájmu udržitelného rozvoje a mají právo na kvalitní život v harmonii s přírodou. Právě tato druhá, lidská rovina udržitelného rozvoje činí strategii udržitelného rozvoje tak složitou, protože jde o obojí: o kvalitu života nás, lidí, i o přírodu.

Třetím pilířem udržitelného rozvoje je příroda. Při vší své činnosti bychom měli chránit především přírodní rozmanitost, biodiversitu a funkční ekosystémy a globální životodárné systémy, které nám poskytují nenahraditelné služby. Nejde jen o přírodní zdroje: málo si uvědomujeme, že je to příroda jako celek, která čistí vodu i ovzduší, reguluje teplotu, ultrafialové záření i počet zhoubných organismů v prostředí, zajišťuje pravidelné dešťové srážky nebo tvoří z hornin a tlejících zbytků organismů novou půdu. Žádnou z těchto funkcí nedokážeme nahradit nebo vyrobit ekosystém; proto musíme chránit přírodu nejen pro její vlastní hodnotu a krásu, ale i z důvodů velmi sobeckých. Nemusíme nutně sami všem přírodním zákonitostem do podrobností rozumět, na to už je lidské poznání příliš bohaté i specializované, ale měli bychom přírodovědcům věřit a cítit k přírodě pokoru.

Konečně poslední rovinou udržitelného rozvoje je společnost jako celek. Měla by být co nejrozmanitější: dobrá rodina, škola, nevládní organizace, profesní a vědecké komory a svazy, rozumné odbory a občanská sdružení, ale i rozmanitost věr a kultur nás všechny obohacují. Potřebujeme samozřejmě i dobré politiky a úředníky a politické instituce, které neslouží jejich členům, politikům, ale veřejnosti, nám všem. A konečně potřebujeme takové společenské procesy, které nám všem, například podnikatelům, nevládním a odborným organizacím i občanům, umožní podílet se na rozhodování o důležitých věcech, třeba o stavbě nového hypermarketu, dopravního obchvatu, dálnice nebo školy, galerie, muzea, ale i skládky nebo spalovny.

Je vidět, že trvale udržitelný rozvoj je velmi, velmi složitý. Jen společné znalosti a dobrá vůle nás všech umožní to, oč v lidském životě jde: o potlačení všeho špatného, co je vloženo do každého z nás, a rozvíjení všeho dobrého. Proto také nemluvíme o kvantitativním růstu, který prostě není dlouhodobě udržitelný. Nejde ani o „pouhou“ ochranu přírody, o pouhé přežití; jde o rozvoj kvality, kvality života nás všech, o lidskou tvořivost a štěstí.

Jak se má chovat každý z nás?

Vedle úcty k přírodě a k životu ve všech jeho formách jsou základními hodnotami uvědomělá skromnost a výběrová náročnost. Uvědomělá skromnost znamená vědomou vůli odříci si všechno, co je zbytné. Jistě například nepotřebuji hromadit majetek jen proto, abych se jím mohl chlubit; bydlím-li ve městě s dobrou hromadnou dopravou, celkem snadno se obejdu bez automobilu; a naopak jej nezávidím rodině s malými dětmi na venkově, která je díky němu přece jen pružnější při návštěvách lékaře, zájmových kroužků, při nákupech. Trvale udržitelný rozvoj však vůbec není sebemrskačská řehole. V našem technicky stále složitějším světě máme právo být i nároční, ale jen výběrově. Malíř potřebuje dobré barvy, odborník na cestách slušný přenosný počítač, vášnivý cyklista si může dopřát třeba i dvě dobrá kola, silniční a horské. Měřítkem je aktivita, tvorba, nikoli vlastnění předmětů, ale jejich užívání pro zdokonalování sebe sama i společenství, jehož jsem členem. Čím více si dovedu odepřít zbytečného, tím větší právo mám na dobré vybavení, je-li k užitku; a naopak: čím víc na jedné straně žádám, tím víc bych si měl dokázat odřeknout. Konečné rozhodnutí je vždy na každém z nás, na naší vnitřní mravnosti, skromnosti a pokoře. Jestliže však tyto zásady přijmeme za své, prožijeme mnohem barvitější a vnitřně bohatší život než člověk, který hledá umělé požitky v droze nebo v hromadění majetku.

Co může udělat každý z nás?

To základní není složité. Stačí chovat se lidsky slušně ke svému bezprostřednímu okolí a alespoň trochu chápat náš vliv na globální prostředí, řídit se zdravým selským rozumem i radami odborníků, kteří rozumějí životnímu prostředí a udržitelnému rozvoji. Pro začátek, než se leccos naučíme, snad pomůže následující malý „návod pro všední den“.

1.      Asi vás tento bod překvapí, ale začneme spotřebou, konzumem. Jsme naštěstí i v globálním světě velmi různí a rozmanití lidé, ale všichni máme něco společného: nikdo si nedokáže obstarat všechny své potřeby sám a proto jsme všichni spotřebitelé. Změna vzorců spotřeby a výroby má samozřejmě obrovský vliv na výrobce; bude-li většina lidí kupovat výrobky šetrné k životnímu prostředí, budou je podnikatelé i velké nadnárodní společnosti vyrábět a snad tím napomůžeme i změně zákonů. Proto:

a)      snažme se nakupovat především domácí výrobky a podporujme i místní výrobu a místní značky. Kromě podpory domovského regionu tím snižujeme i náklady na dopravu a škody, které působí na životním prostředí. Týká se to především potravinářských výrobků, ale třeba i ovoce a zeleniny, které se zcela zbytečně dovážejí z velkých vzdáleností.

b)      všímejme si složení výrobku a jeho vlivu na životní prostředí. Jde hlavně o chemické výrobky, prací prášky, čisticí prostředky. Naštěstí je na nich stále častěji uváděno, z čeho jsou vyrobeny, zda se v přírodě přirozenou cestou rozloží (biodegradují), zda obsahují např. fosfáty nebo docela zbytečná a těžko rozložitelná optická bělidla.

c)      vyhledávejme označení „Ekologicky šetrný výrobek“ se značkou stylizovaného velkého „E“, v němž střední příčku tvoří český lipový květ. Dává záruku, že výrobek je šetrný k životnímu prostředí, a to pokud možno „od kolébky do hrobu“: od zdrojů přes celý proces výroby, spotřebu energie a prostředků na jeho provoz až po neškodnou likvidaci.

d)      učme se znát i další značky, které o výrobku vypovídají:

i)        nikdo z nás by například neměl kupovat jiné spotřebiče z tzv. „bílé elektroniky“ (např. ledničky), než ty, které mají nejvyšší energetickou třídu „A“. Snad bude výrobek trošku dražší, ale na spotřebě elektřiny se brzo začne vyplácet.

ii)       podporujme svou spotřebou biopotraviny. Nejenže prospějeme svému zdraví, ale omezíme kupříkladu množství umělých hnojiv, která se při „průmyslovém“ zemědělství dostávají do přírodního prostředí, a nepřímo i zlepšujeme podmínky chovu hospodářských zvířat.

2.      Uvažovat nad naším osobním příspěvkem životnímu prostředí však můžeme i jinak. Příroda nám neposkytuje jen přírodní zdroje, ale čtveřici tzv. statků a služeb: zdroje, prostor, estetické, kulturní, zdravotní, rekreační a sportovní a jiné služby a konečně nám slouží zachované ekosystémy jako celky.

a)      přírodní zdroje. Rozlišujme zdroje neobnovitelné (např. fosilní paliva: uhlí (zásoby asi na 300 let), zemní plyn (150 let), ropa (100 let; a jsou i pesimističtější předpovědi!) a obnovitelné (obecně hlavně biomasa: např. rostliny, dřevo). Všude, kde to jde, dáváme přednost obnovitelným, protože jejich zásoby dokáže nepoškozená příroda úslužně doplnit.

b)      prostor. Někdy říkáme také v pozměněném smyslu „výpust“ – pro všechno, co odkládáme do prostředí (odpady) nebo co do něho nechtěně uniká při uspokojování našich potřeb (znečištění složek životního prostředí, vody, ovzduší, půdy, lesů). S růstem počtu obyvatel planety se náš životní prostor dramaticky zmenšuje a měli bychom jím co nejvíce šetřit. Měli bychom jej však také pečlivě rozlišovat (princip společné, ale diferencované odpovědnosti): asi se neobejdeme dokonce ani bez průmyslových zón, ale měly by vznikat pouze tam, kde je zachovalost a původnost přírody nejnižší; např. tam, kde už předchozí továrna původní ekosystém nevratně přeměnila a poničila. Naopak tam, kde se ještě rozkládá přirozený lesní porost s bohatým společenstvím dalších živočišných i rostlinných organismů, ale i rašeliniště, jezero, louky nebo mokřad, zřizujeme úměrně jejich nedotčenosti chráněné krajinné oblasti, národní parky nebo přírodní rezervace. Snažíme se chránit nejen přírodu, ale i krajinu, jak divočinu, tak i osobitý krajinný ráz, na němž se podílel i člověk svou kulturní činností, včetně cenné industriální architektury. Respektujme „pravidla hry“, jež jsou pro ně odstupňovaně předepsána, ale snažme se podobně citlivě rozlišovat i u sebe doma – v bytě, na zahradě, na dvorku, na sídlišti, návsi nebo v okolí chalupy! Šetřeme prostorem!

c)      estetické, kulturní, zdravotní, rekreační a sportovní služby přírody. Příroda je krásná způsobem, který nikdy nenahradíme. Proto je i nejlepším prostředím pro sport a rekreaci a je dobré, že se věnujete „přírodním“ sportovním činnostem nebo dokonce i (některým!) „adrenalinovým“ sportům. Buďte však soudní a opatrní: nejenže by po nás neměly zůstat odpadky, ale v nejlepším případě ani jakákoli stopa. Celodenní výlet na dobrém horském nebo trekovém kole po lesních a lučních pěšinách a cestách potěší a obohatí tělo i duši, ale sjezd padesáti cyklistů horským lesním porostem přes obnažené kořeny je zločin. Plavání nebo lyžování patří k nejzdravějším sportům – ne však v rezervaci nebo ve zdroji pitné vody; motorový vodní skútr má snad v krajním případě oprávnění na umělé vodní ploše, ale raději vůbec ne, a horské kleči škodí nejen skútr, ale dokonce i běžkař, který musí právě tady a v široké stopě bruslit. Skála nebo hora je velká výzva; ale nikdy v nich nehledejme soka, jehož se snažíme „pokořit“, nýbrž partnera, s nímž se v těsném dotyku sbližujeme, aniž bychom mu ublížili skobou, lanem nebo jen tím, že lezeme po dešti, kdy skála je vlhká. Je krásné plnit život hledáním krásy – ve společnosti i v přírodě; často se ukrývá v rozmanitosti, v jinakosti.

d)      geobiochemické služby funkčních ekosystémů. Zmínili jsme se o nich již v úvodu. Připomeňme jen, že i ekosystém jako celek potřebuje určitý prostor a původní přirozený charakter. Jen tak pomůže vedle výše jmenovaných funkcí i zadržet vodu v krajině a uchránit nás před povodněmi. I třeba zdánlivě nepohledný a nezajímavý mokřad pohlcuje skleníkový plyn, oxid uhlíku, a snižuje tak nebezpečí globálních poruch klimatu. Respektujme přírodu i v podobě jejích menších i větších celků, chraňme jejich přirozenost a rozlohu!

3.      Z jiného pohledu se můžeme zaměřit na lidské činnosti, které životnímu prostředí nejvíce škodí.

a)      Jednou z oblastí, které nejvíce zatěžují životní prostředí, je energetika. Spotřebováváme stále větší množství energie především ve formě elektřiny, tepla a při dopravě. První zásada říká, že všude se dá uspořit: pomůžeme přírodě i vlastní kapse.

i)        Elektřina je jen zdánlivě, v zásuvce našeho bytu nebo školy, čistou formou energie; její výroba však vždy nějak místní i globální životní prostředí poznamená. Proto bychom měli nakupovat a používat úsporné spotřebiče: třídu A, kompaktní zářivky namísto žárovek, někdy třeba i mechanické kartáče na zametání namísto vysavačů. Používejme bodové osvětlení na práci nebo četbu, nesviťme zbytečně a nenechávejme zapnutý televizor jako „kulisu“, ale také nevypínejme světlo, když si jen odskočíme na záchod – zkracujeme tím životnost žárovky. Vyplatí se i nabíječka na tužkové baterie: ušetříme suroviny pro jejich výrobu a neriskujeme, že se z nich uvolní těžké kovy do životního prostředí, ale i do potravního řetězce a třeba do našich vlastních jater. Některé košile a halenky asi vyžehlit musíme; ale třeba bavlněná trička stačí jen pečlivě pověsit a suchá uhladit a složit.

ii)       Většinou netušíme, jak mnoho energie se dá ušetřit při hospodaření s teplem. Dobře izolovaný dům, utěsněná okna i dveře, trojitá skla, rychlé vyvětrání průvanem místo trvale pootevřeného okna přinesou úsporu až 50 procent energie. Nepoužívejme elektrické přímotopy a máme-li možnost volby, ani plynové topení; vždycky je šetrnější využití odpadního tepla z elektrárny nebo spalovny odpadu. Velké množství energie ušetříme při vaření. Odměřená dávka vody, již budeme skutečně potřebovat, hrnec správné velikosti, s pokličkou a zabroušeným dnem, máme-li elektrický sporák, mytí nádobí ve dřezu místo pod tekoucí vodou a osprchování místo přetékající vany ušetří vodu i energii.

b)      Doprava patří spolu s energetikou k největším „škůdcům“. Pro přesuny lidí, zboží i surovin spotřebovává obrovské množství energie především ve formě tzv. neobnovitelných zdrojů, zejména ropy, jejíž planetární zásoby se odhadují již jen na pouhé desítky let. V podobě dálnic, sjezdů a nájezdů na ně, parkovišť i letištních ploch zabírá i obrovské plochy v krajině; tzv. liniové stavby (silnice, železnice a produktovody) také roztínají ekosystémy a znemožňují volný pohyb živočichů. Ve městě, ale i pokud možno i mezi sídly v krajině bychom proto rozhodně měli jezdit hromadnou dopravou: je levnější, v dopravním prostředku si za jízdy pročteme noviny. Pokud jedeme automobilem, snažíme se jej vytížit – dohodnout se např. s kolegy nebo se sousedy na střídání aut a řidičů při pravidelných cestách stejným směrem. A nezapomínejme, že všude, kde to jen trochu jde a síly stačí, je nejlepším dopravním prostředkem – jízdní kolo. Skutečně platí, že „co je ekologické, je i ekonomické“!

c)      Bydlení a stavby. O teple a elektřině jsme se už zmínili. Většině z vás se však jednou podaří budovat nový byt nebo dokonce dům; a tam můžeme být k životnímu prostředí ještě mnohem vstřícnější. K vysvětlení bychom potřebovali celé knihy. Snad postačí říci, že volbou vhodného stavebního materiálu, důslednými izolacemi zdí, dveří i oken, celkovou konstrukcí domu bez tzv. tepelných mostů i volbou vhodného topení a ohřevu vody (například levné a provozně nenáročné sluneční kolektory, ale i tepelná čerpadla nebo topení na biomasu, třeba piliny nebo štěpku) zvýšíme celkové stavební náklady o 10 procent, ale spotřebu energie snížíme o plných 50 procent i víc. Znamená to, že se nám vložená investice může vrátit už po deseti letech a pak už budeme jen šetřit. Dobrý pocit, že trvale pomáháme šetřit životní prostředí, je navíc…

4.      Odpady jsou jednou z nejdůležitějších zátěží životního prostředí. Neznáme takřka žádnou formu jejich likvidace, která by neměla nějaký škodlivý vliv. Pro úvahu, jak si v praxi počínat, nám pomůže následující stupnice nebo seznam možností přístupu k odpadům, seřazená od nejlepšího k nejhoršímu: předcházet vzniku (zejména obaly jsou často zbytečné) – biodegradovat (organický odpad necháme se dvojím prospěchem rozložit v kompostu, skořápky od vajec schraňujeme pro slepice přátel na venkově – strategie „dvojího vítězství“, win-win strategy) – znovu použít (např. vratné obaly, sáčky, tašky; reusing) – přepracovat k jinému využití (PET lahve na izolaci; recycling) – od počátku separovat (do kontejnerů a jinak) – dodatečně třídit (již smíšený odpad) – spalovat (za vysokých teplot a čištění, aby nevznikaly např. jedovaté dioxiny, a využitím odpadního tepla) – ukládat na skládku (nejhorší možnost: zabírá prostor, musí se likvidovat v budoucnu). Sami pálíme odpad jen po pečlivé úvaze a na základě znalosti: nikdy umělé hmoty (vznikají velmi jedovaté plyny), velmi opatrně např. s neopravitelným nábytkem (dřevotříska, nátěry, laky). Možností je nepřeberně a můžete je vynalézat sami – není například nic špatného, složíme-li pečlivě dárkový papír a použijeme jej opakovaně; používáme textilní nákupní tašku a když si při nečekaném nákupu vypomůžeme igelitovou, užíváme ji opětovně až do roztrhání, nápoje nakupujeme ve vratných obalech atd. atd. Zvlášť bedlivě bychom se měli postarat o nebezpečné a toxické odpady, například barvy, laky, ředidla, oleje, kyseliny a zásady, prošlé léky, baterie všeho druhu počínaje tužkovými a konče autobaterií. Se vším, co se nevykupuje ve sběrně, si poradí v tzv. sběrných dvorech, které dnes už existují v každém větším městě; a my budeme mít zas o něco pokojnější svědomí.

5.      Nezapomínejme, že existují i jiné formy znečištění než jsou škodliviny vypouštěné do ovzduší a vody. Známe i znečištění světelné, elektromagnetické a především to, co sami často způsobujeme a čím i velmi trpíme: hlukové znečištění nebo dokonce hudební znečištění v podobě nepřetržité hlasité „hudební kulisy“, jež je pro některé z nás až návyková, takže se bez ní snad ani nedokážeme třeba učit. Náš hudební vkus a apetit však nemusí všichni v našem okolí sdílet…

6.      Ovzduší. O jeho znečišťování píšeme na více místech. Náš vliv souvisí především s topením pevnými palivy, ale i třeba s vypalováním staré trávy nebo listí na zahradě.

7.      Voda. Náklady na čistotu vody a kvalitu pitné vody, především na malé čistírny odpadních vod, patří k vůbec nejvyšším při vstupu České republiky do Evropské unie: odhadují se až na 250 miliard korun! Lidstvu, ale i naší zemi však do budoucna hrozí takový nedostatek pitné vody, že odborníci mluví dokonce o „vodním stresu“. Přitom možnosti úspor v domácnosti jsou skutečně velké: sprcha místo plné vany, ohřev pouze odměřeného množství vody, mytí nádobí ve dřezu namísto pod tekoucí vodou, splachování na záchodě tlakovou pákou namísto z nádržky nebo systém malé a velké dávky vody (nechceme-li kupovat celý systém, postačí do běžné nádržky instalovat za několik desetikorun malé závaží, které nechá protékat vodu jen po dobu, kdy držíme knoflík). Při nejbližší příležitosti vyměníme klasický kohoutek za pákovou baterii. Pereme jen při naplněné pračce; ostatně čistotě vod napomůžeme i tím, že necháme prádlo v naplněné pračce dvě hodiny odmočit a použijeme o lžíci pracího prášku méně. A konečně, venkované mezi námi mohou k řadě potřeb použít užitkovou vodu namísto drahé pitné z kohoutku.

8.      Všichni bychom se měli neustále učit, ale měli bychom se pokoušet vést k šetrnosti k životnímu prostředí i své okolí: děti, sourozence, přátele. Překvapivě velký vliv může mít dokonce poučené, „vzdělané“ malé dítě na své poněkud otrlé a stereotypy svázané rodiče, třeba všetečnými otázkami v supermarketu. Vztah k přírodě si dítě vytváří skutečně od narození, a ať dobrý či špatný, většinou se později příliš nemění. Cit, který děcko získá skrze květinu, louku, kožíšek malých domácích zvířat, se později zúročí v citlivém vztahu ke světu přírody. Výbornou příležitostí k povídání s dětmi a k poučení jsou však i docela obyčejné každodenní činnosti. V našem přetechnizovaném světě založeném na dělbě práce si už velmi málo věcí obstaráváme nebo vyrábíme sami; statky a služby získáváme za peníze hotové v obchodě nebo jako koupenou službu. Obyčejné vaření a příprava jídla nedává proto jen možnost ušetřit energii, vodu nebo odpad, ale je i jednou z posledních příležitostí ukázat dítěti, jak z přírodního zdroje vzniká uspokojení lidské potřeby, hladu a žízně. Je tedy opravdu výchovným hříchem vařit malým dětem z polotovarů, „z pytlíku“; dítě by mělo sledovat, jak maminka nebo táta přetvoří mrkev, hlávku zelí nebo slepici (raději neškubanou…) v talíř dobrého jídla. Rodiče by přitom měli svou zručnost komentovat a dát dítěti příležitost, aby se na těch malinkých zázracích svou pomocí přiměřeně podílelo. Venkované mají o příležitost víc: mohou dětem celý cyklus uzavřít pečlivým rozdělením kuchyňského odpadu, dobře vedeným kompostem, jeho zapravením do zkypřené půdy a konečně mrkví, již si dítě samo ze záhonu vytáhne.

9.      Při veškerém konání je dobré prostě jen zdravým selským rozumem a trochu v celkových souvislostech přemýšlet. Obyčejnou prospěšnou pomůckou je třeba poměr cena/výkon, náklady a užitky (cost-benefit analysis). Uveďme jediný jednoduchý příklad pro ilustraci: je jistě správné využívat pro topení obnovitelný přírodní zdroj, biomasu, ale dovážíme-li třeba štěpku osobním autem z pily vzdálené 50 kilometrů, spálíme v podobě benzínu víc neobnovitelného přírodního zdroje, než ušetříme – nehledě na čas, hluk motoru a další nepříznivé důsledky. Naštěstí vzniká všude kolem nás stále více center nebo středisek ekologické výchovy, ekologických poraden a klubů. Mladí lidé, kteří v nich pracují, už dávno nejsou jen nadšení aktivisté; mnozí už mají skutečnou odbornost a často i vydávají velmi zajímavé, stručné, nápadité a užitečné skládačky, návody, přehledy, letáky nebo i knížky.

10.  Odborníci dobře vědí, že naše zdraví závisí na kvalitě životního prostředí jen z nějakých deseti, nejvýše dvaceti procent. Naštěstí je mnohem víc ovlivňujeme aktivně, volbou, svým životním stylem; a náš životní styl také zpětně velmi výrazně, přímo i zprostředkovaně, skrze spotřebu, ovlivňuje životní prostředí. Ani v nejmenším se nepokusíme přemlouvat vás k vegetariánství, k askezi, ke klasické hudbě nebo naopak ke dredům a kovovým i barevným „odznakům“ všude po těle. To je jen a jen věcí vaší volby a zvlášť mladý člověk mívá potřebu ukázat oděvem nebo ozdobou svému okolí, kdo je a k čemu se hlásí. Trvale udržitelný rozvoj má nezaměnitelné slovo „rozvoj“ ve štítu právě proto, že umožňuje rozvoj jedince, jeho odlišnost a individualitu; a přiznává i právo, máme-li tu potřebu, svou jedinečnost (stejnou náušnicí jako sousedka v lavici…) projevit. Svět bude barevnější a zajímavější, budeme-li rozmanití a dokážeme-li si navzájem vstřícně naslouchat a obohacovat se jeden druhým. Existuje jen několik jednoduchých zásad, jež bychom se při tom měli snažit přijmout a dodržovat.

a)      Svoboda jednotlivce končí tam, kde omezuje svobodu druhého jednotlivce – a také životaschopnost přírody a ostatních živých bytostí, alespoň nad míru stanovenou zákonem.

b)      Výběrová náročnost v oblasti našeho zájmu by vždy měla být vyvážena uvědomělou skromností všude jinde.

c)      Takřka vždy platí, že prožitek, který si zařídíme vlastní činorodostí a sdílíme s přáteli, je mnohem plnější a cennější než pasívní „příjem“. Majitelé supermarketů nenávidí drogové dealery: člověk, který si šlehne slast přímo do žíly, nepotřebuje konzumovat. Jenže drogu ani konzum nepotřebuje ani ten, kdo žije „akční život“. Film, divadelní představení nebo koncert mohou být skvělé; ale kdo nebyl aspoň v mládí divadelním ochotníkem v dobré partě, o mnoho přišel. Umění Pavla Šporcla nebo Nirvány asi nedosáhneme, ale někdy si víc – a jinak – užijeme kytaru a písničku u ohně. Každý z nás se někdy podívá v televizi na vrcholnou sportovní soutěž, ale svěžest a sílu, nabyté cvičením, pocit, že na to máme, když zdoláme horu, sjedeme peřej nebo urazíme pár desítek kilometrů na kole, prostě nejde díváním nahradit. A básnička napsaná přítelkyni je někdy víc než celé knihovny… A je to zas dvojí vítězství: aktivní a autentický, opravdicky činný život nás obohacuje – a současně bývá k přírodě nejšetrnější.

11.  Na světě nejsme sami. A plný život je možný dokonce jen ve společenství. Sdílet dobré i zlé s partnerem, přáteli, rodiči patří k základním lidským potřebám. I proto bychom měli budovat a posilovat své společenství, zajímat se o své prostředí, o jeho problémy, rozvoj, o své politiky. Jeden německý politolog dokonce soudí, že člověk je opravdu svobodný teprve tehdy, když má zájem o věci veřejné: být dospělý je těžké, ale někdo to dělat musí… Proto se můžete stát členy některého z četných občanských sdružení, která se zajímají o přírodu a podporují ochranu životního prostředí, můžete se zapojit i do rozhodování politiků o vaší obci nebo městě. Určitě vás uvítají takové programy a hnutí, jakými jsou Místní Agendy 21 nebo Zdravá města, usilující o trvale udržitelný rozvoj vašeho domova, místního společenství.

12.  A nakonec: mějte stále na paměti, že my, lidé, nikdy nepřestaneme být součástí přírody a také krajiny. Lišíme se od ostatních živých tvorů svým rozumem a vědomím, což nám však dává nejen práva, ale i povinnosti: skupinovou odpovědnost i odpovědnost jednotlivce. Je to i povinnost chránit všechny ostatní živé organismy, včetně zajištění alespoň netrýznivých životních podmínek pro hospodářská zvířata. Ani všechen náš lidský důmysl a technologie nikdy nedokáží nahradit nejen statky a služby, které nám příroda poskytuje, ale také její krásu; a proto by všechno naše jednání mělo být řízeno znalostí, porozuměním, pokorou; rozumem i citem.

Praha 14. září 2003                            Ivan Rynda

Zdroj: www.zeleni.cz

Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů