Déja Donné tančí na skládce

Umění je citlivé k ekologickým tématům doby. V novém představení My Name is King mezinárodního tanečního souboru Déja Donné, jehož uměleckými vedoucími jsou Lenka Flory z Čech a Ital Simone Sandroni, se současný svět předvádí jako skládka. Vše, čeho se v představení, jehož světovou premiéru uvedlo minulý týden pražské Divadlo Archa, užívá, je odpadek - ať jde o oblečení, scénografii, ba i hudbu.
Není jen shoda okolností, že téhož dne jako premiéra se u pražského Anděla konala ekologická akce Nakrmte Šrotozemšťana!, během níž byla z odpadků vystavěna socha.

Muka, křeč a bolesti světa
Jádrem představení My Name is King je tanec tří mužů - Pietra Micciho, Etienna Borela a Michala Vanise, velmi rozdílných a zajímavě zvolených civilizačních typů. Sekunduje jim nosička reflektoru, která z těsné blízkosti vyhlodává z polotmy postavy v tanečních mukách nebo řečnické křeči. K ní se pojí nosič mikrofonu na dlouhé štangli, který je občasným nevtíravým zcizujícím klaunem. Ztvárňuje ho sám choreograf Simone Sandroni.
Je překvapivé, že choreograf pracoval nikoli s tanečníky, nýbrž se dvěma herci a žonglérem. Dosáhl však s nimi tanečního výkonu na vysoké aktuální úrovni a zároveň tak vytvořil asi zatím svou nejlepší choreografii.
Tanec má k tématu volný vztah, spíše v něm vyvstává motiv moci a demagogie, snad jako elementu skrytého za všemi bolestmi světa. Exponuje nejprve jednoho z tanečníků jako nějakou humanisticko-ekologickou Sibyllu, které nikdo nenaslouchá. Jeho nesouvislé moralistické naříkání nad zkázou světa přejde do hysterických tiků a ty vyústí do škubavého frustračního tanečku.
V neuvěřitelně vynalézavých a inovativních poryvech kontaktního tance se pak představují i druzí tanečníci a v tanci se postupně dere k moci King, asertivní týpek, jehož herecký background se rychle zúročuje, stejně jako výlučně mužské obsazení, které je čistou trefou.

Umění se plete do politiky
Velkou pomocí, zejména první půle představení, je hudba Michala Vanise, "recyklovaná", ale dramatická, doslova srostlá s taneční akcí. Vše vrcholí honičkami kolem pomyslné manéže, když si King osedlává malého vlasatého klauna; po kruhu se je snaží dohnat paparazzi - muž s mikrofonem Sandroni.
Skupina dětí, rozvalující se v pozadí na odpadcích, kibicuje. Na scéně tvoří kulisu, jsou postrojené ze secondhandu. Dětský part se s hlavní linií v podstatě neprotíná. Hodnota přítomnosti dětí na jevišti spočívá především v jejich zážitcích při přípravě představení. Jde tak v podstatě o komunitní divadelní práci.
Bylo by možná umělecky čistší se bez tohoto pozadí obejít, ale zas by se snad zamlžila spojitost se společensky aktuálním tématem. Neboť umění se stále více plete do politiky. Nejen tak sublimuje naše psychologické stíny, ale zároveň recykluje naše odpadky.
Déja Donné: My Name is King. Praha, Divadlo Archa. Světová premiéra: 12. a 13. 9.