Umělé ochlazování planety prolomilo tabu
Na rizika pokusů o umělé ochlazení planety upozorňuje v listu Le Monde přední
francouzský klimatolog Edouard Bard. Uvádí ale, že pokud průmyslové země nezmění
přístup ke klimatu, je velká šance, že v příštích desetiletích se k takovým
krajnostem sáhne.
Bard připomíná hypotézy, se kterými vědci už nějaký čas pracují a z nichž jsou
uskutečnitelná povzbuzení fotosyntézy v oceánech jejich "pohnojením" částicemi
železa nebo rozptýlení síry ve stratosféře s cílem vytvořit tam aerosoly, které
budou odrážet část slunečního záření.
Na rizika pokusů o umělé ochlazení planety upozorňuje v listu Le Monde přední francouzský klimatolog Edouard Bard. Uvádí ale, že pokud průmyslové země nezmění přístup ke klimatu, je velká šance, že v příštích desetiletích se k takovým krajnostem sáhne.
Bard připomíná hypotézy, se kterými vědci už nějaký čas pracují a z nichž jsou uskutečnitelná povzbuzení fotosyntézy v oceánech jejich "pohnojením" částicemi železa nebo rozptýlení síry ve stratosféře s cílem vytvořit tam aerosoly, které budou odrážet část slunečního záření.
Složité domino
Možné účinky této druhé metody bylo možné zkoumat po velkých výbuších sopek El Chichón a Pinatubo v letech 1982 a 1991.
Sopky vyvrhly do ovzduší kysličník siřičitý a následně vytvořené aerosoly snížily na dva roky teploty na Zemi o půl stupně. V severní Evropě se ale paradoxně teploty zvýšily. V Rudém moři se zase rozmohly řasy, které zadusily korály.
Jde prostě o obrovské a velmi složité domino a odhadnout jeho vedlejší účinky si vyžádá ještě velkou práci vědců různých oborů, říká Bard.
Podobně je podle něj těžké předvídat důsledky rozptýlení částic železa v oceánech s cílem povzbudit tamní vegetaci, která by ve zvýšené míře odčerpávala uhlík, a tak snižovala koncentraci plynů odpovědných za skleníkový efekt.
Jaká jsou rizika
Není totiž jasné, zda by uhlík v odumřelé organické hmotě klesl natrvalo na dno světových oceánů, nebo zda by se nevrátil do atmosféry.
Druhé riziko je, že by se mohl vytvářet v oceánech a následně unikat do ovzduší oxid dusíku, který působí skleníkový efekt ještě o mnoho silněji než oxid uhlíku.
Bard uvádí, že téma umělého ovlivňování klimatu bylo dlouho tabu.
Vědci se totiž obávali, že když s těmito nápady vyjdou na veřejnost, navodí to falešnou myšlenku, že je možné vypouštět do ovzduší uhlík dál a bez omezení. Někteří klimatologové se ale domnívají, že už nadešel čas začít na těchto možnostech pracovat s cílem vyhodnotit rizika.
Tyto metody ale musí být jen úplně poslední možností a nelze je považovat za zázračné řešení, upozorňuje přední francouzský vědec.
Bard připomíná hypotézy, se kterými vědci už nějaký čas pracují a z nichž jsou uskutečnitelná povzbuzení fotosyntézy v oceánech jejich "pohnojením" částicemi železa nebo rozptýlení síry ve stratosféře s cílem vytvořit tam aerosoly, které budou odrážet část slunečního záření.
Složité domino
Možné účinky této druhé metody bylo možné zkoumat po velkých výbuších sopek El Chichón a Pinatubo v letech 1982 a 1991.
Sopky vyvrhly do ovzduší kysličník siřičitý a následně vytvořené aerosoly snížily na dva roky teploty na Zemi o půl stupně. V severní Evropě se ale paradoxně teploty zvýšily. V Rudém moři se zase rozmohly řasy, které zadusily korály.
Jde prostě o obrovské a velmi složité domino a odhadnout jeho vedlejší účinky si vyžádá ještě velkou práci vědců různých oborů, říká Bard.
Podobně je podle něj těžké předvídat důsledky rozptýlení částic železa v oceánech s cílem povzbudit tamní vegetaci, která by ve zvýšené míře odčerpávala uhlík, a tak snižovala koncentraci plynů odpovědných za skleníkový efekt.
Jaká jsou rizika
Není totiž jasné, zda by uhlík v odumřelé organické hmotě klesl natrvalo na dno světových oceánů, nebo zda by se nevrátil do atmosféry.
Druhé riziko je, že by se mohl vytvářet v oceánech a následně unikat do ovzduší oxid dusíku, který působí skleníkový efekt ještě o mnoho silněji než oxid uhlíku.
Bard uvádí, že téma umělého ovlivňování klimatu bylo dlouho tabu.
Vědci se totiž obávali, že když s těmito nápady vyjdou na veřejnost, navodí to falešnou myšlenku, že je možné vypouštět do ovzduší uhlík dál a bez omezení. Někteří klimatologové se ale domnívají, že už nadešel čas začít na těchto možnostech pracovat s cílem vyhodnotit rizika.
Tyto metody ale musí být jen úplně poslední možností a nelze je považovat za zázračné řešení, upozorňuje přední francouzský vědec.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích