Centrální úložiště pro jaderný odpad
V současnosti existují ve světě dva základní postoje k nakládání s použitým
jaderným palivem. Zatímco země jako Francie, Británie či Japonsko palivo
přepracovávají, u nás se stejně jako ve Švédsku či Spojených státech hledá
bezpečné úložiště. Pokud by k využití energetického potenciálu použitého paliva
nebyla vůle, podle odborníků by nejlepším řešením bylo vybudování centrálního
úložiště. Technické specifikace takového projektu se neustále upřesňují.
V současnosti existují ve světě dva základní postoje k nakládání s použitým jaderným palivem. Zatímco země jako Francie, Británie či Japonsko palivo přepracovávají, u nás se stejně jako ve Švédsku či Spojených státech hledá bezpečné úložiště. Pokud by k využití energetického potenciálu použitého paliva nebyla vůle, podle odborníků by nejlepším řešením bylo vybudování centrálního úložiště. Technické specifikace takového projektu se neustále upřesňují.
Nedávné otevření dočasného skladu použitého paliva v areálu jaderné elektrárny Dukovany znovu rozvířilo debatu o konečném osudu jaderných odpadů. Dnešní jaderná technologie umí využít v průměru pouze 3 % energetického potenciálu jaderného paliva, zbytek cenné suroviny se stává odpadem. V některých zemích se s takovým „plýtváním“ odmítli smířit a použité palivo recyklují v tzv. přepracovacích závodech. S ohledem na (zatím) nízké ceny uranu na světových trzích, si tuto nákladnější variantu mohou dovolit jen technologicky vyspělé země s rozvinutým jaderným programem – např. Francie, Velká Británie, Rusko či Japonsko. Ve většině zemí je použité palivo dočasně skladováno v zařízeních podobných tomu dukovanskému a současně probíhají geologické průzkumy prostor vhodných pro konečné úložiště. Vyčkávací metoda je díky malému objemu paliva zatím výhodná: technologický pokrok v jaderné oblasti naznačuje, že v budoucnu bude asi možné tyto „odpady“ využít v pokročilých reaktorech.
Ani projekty kolem trvalého uložení ale nespí. Zatímco politici se citlivému tématu zatím spíše vyhýbají, vědecká komunita má jasno: místo desítek úložišť použitého jaderného paliva s různými technickými parametry rozesetých po celém světě, by řešením bylo vybudování jednoho centrálního. Základních požadavků není mnoho. Především je důležité stabilní geologické podloží. Již v 90. letech označil výzkumný projekt Pangea Resources jako ideální západní Austrálii, jako náhradní země pak Jihoafrickou republiku, Argentinu a západní Čínu.
Projekt Pangea byl navržen do posledních detailů. Úložiště na 75 tisíc tun použitého paliva (jen pro srovnání, obě české jaderné elektrárny vyprodukují za celou dobu svého provozu méně než 3000 tun použitého paliva), by zabíralo asi pět čtverečních kilometrů nad zemí a dalších 20 km2 půl kilometru pod povrchem. Ročně by speciální flotila lodí a vlakových souprav zavezla dva až tři tisíce tun použitého paliva, tedy přibližně pětinu světové produkce. Náklady na vybudování by činily asi USD 6 miliard, dalších 400 miliónů pak roční provoz. Během 40 let zavážení by ale projekt přispíval do australského rozpočtu částkou ve výši 1 % DPH. Nezanedbatelné jsou i přínosy v oblasti zaměstnanosti (na 2000 lidí přímo, až 6000 lidí nepřímo) a podpory domácího průmyslu (vybudování lodních doků, lodí, přepravních kontejnerů apod.). Celý projekt ale zatím stojí před politickým rozhodnutím z konce 90. let, kdy australský parlament zakázal import jaderných odpadů do země.
Myšlenka na vybudování centrálního úložiště použitého jaderného paliva ale žije dál a čas od času se k ní některé země vrací. V roce 2001 schválila ruská duma zákon povolující dovoz použitého paliva a byla vytvořena dozorčí komise složená ze zástupců jmenovaných horní a dolní komorou parlamentu, vládou a prezidentem. O pět let později nabízel s odvoláním na tento zákon Vladimír Putin vybudování obohacovacích středisek a úložišť paliva jako řešení krize kolem íránského jaderného programu. Podobně přišel v roce 2002 s nápadem vybírat za uložení použitého paliva cizích zemí na svém území Kazachstán. Společnost Kazatomprom chtěla použité palivo ukládat ve vytěžených uranových dolech.
Zdroje: webové stránky WNA, IAEA
Václav Hanus
Prezident ČNS
Česká nukleární společnost (založena v roce 1992) je dobrovolnou a neziskovou odbornou organizací. Hlavním cílem ČNS je provádět osvětu, napomáhat vzdělávání veřejnosti v oboru jaderné energetiky a šířit objektivní informace z oblasti mírového využívání jaderné energie. Je členem Evropské nukleární společnosti.
www.csvts.cz
Nedávné otevření dočasného skladu použitého paliva v areálu jaderné elektrárny Dukovany znovu rozvířilo debatu o konečném osudu jaderných odpadů. Dnešní jaderná technologie umí využít v průměru pouze 3 % energetického potenciálu jaderného paliva, zbytek cenné suroviny se stává odpadem. V některých zemích se s takovým „plýtváním“ odmítli smířit a použité palivo recyklují v tzv. přepracovacích závodech. S ohledem na (zatím) nízké ceny uranu na světových trzích, si tuto nákladnější variantu mohou dovolit jen technologicky vyspělé země s rozvinutým jaderným programem – např. Francie, Velká Británie, Rusko či Japonsko. Ve většině zemí je použité palivo dočasně skladováno v zařízeních podobných tomu dukovanskému a současně probíhají geologické průzkumy prostor vhodných pro konečné úložiště. Vyčkávací metoda je díky malému objemu paliva zatím výhodná: technologický pokrok v jaderné oblasti naznačuje, že v budoucnu bude asi možné tyto „odpady“ využít v pokročilých reaktorech.
Ani projekty kolem trvalého uložení ale nespí. Zatímco politici se citlivému tématu zatím spíše vyhýbají, vědecká komunita má jasno: místo desítek úložišť použitého jaderného paliva s různými technickými parametry rozesetých po celém světě, by řešením bylo vybudování jednoho centrálního. Základních požadavků není mnoho. Především je důležité stabilní geologické podloží. Již v 90. letech označil výzkumný projekt Pangea Resources jako ideální západní Austrálii, jako náhradní země pak Jihoafrickou republiku, Argentinu a západní Čínu.
Projekt Pangea byl navržen do posledních detailů. Úložiště na 75 tisíc tun použitého paliva (jen pro srovnání, obě české jaderné elektrárny vyprodukují za celou dobu svého provozu méně než 3000 tun použitého paliva), by zabíralo asi pět čtverečních kilometrů nad zemí a dalších 20 km2 půl kilometru pod povrchem. Ročně by speciální flotila lodí a vlakových souprav zavezla dva až tři tisíce tun použitého paliva, tedy přibližně pětinu světové produkce. Náklady na vybudování by činily asi USD 6 miliard, dalších 400 miliónů pak roční provoz. Během 40 let zavážení by ale projekt přispíval do australského rozpočtu částkou ve výši 1 % DPH. Nezanedbatelné jsou i přínosy v oblasti zaměstnanosti (na 2000 lidí přímo, až 6000 lidí nepřímo) a podpory domácího průmyslu (vybudování lodních doků, lodí, přepravních kontejnerů apod.). Celý projekt ale zatím stojí před politickým rozhodnutím z konce 90. let, kdy australský parlament zakázal import jaderných odpadů do země.
Myšlenka na vybudování centrálního úložiště použitého jaderného paliva ale žije dál a čas od času se k ní některé země vrací. V roce 2001 schválila ruská duma zákon povolující dovoz použitého paliva a byla vytvořena dozorčí komise složená ze zástupců jmenovaných horní a dolní komorou parlamentu, vládou a prezidentem. O pět let později nabízel s odvoláním na tento zákon Vladimír Putin vybudování obohacovacích středisek a úložišť paliva jako řešení krize kolem íránského jaderného programu. Podobně přišel v roce 2002 s nápadem vybírat za uložení použitého paliva cizích zemí na svém území Kazachstán. Společnost Kazatomprom chtěla použité palivo ukládat ve vytěžených uranových dolech.
Zdroje: webové stránky WNA, IAEA
Václav Hanus
Prezident ČNS
Česká nukleární společnost (založena v roce 1992) je dobrovolnou a neziskovou odbornou organizací. Hlavním cílem ČNS je provádět osvětu, napomáhat vzdělávání veřejnosti v oboru jaderné energetiky a šířit objektivní informace z oblasti mírového využívání jaderné energie. Je členem Evropské nukleární společnosti.
www.csvts.cz
Sdílet článek na sociálních sítích
