Ideje versus peníze
Biopotraviny, například ekologicky vypěstovaná pšenice, putují z Čech do Čech
oklikou přes Rakousko a Německo. Jak se proud kamionů přes hranice slučuje s
udržitelným rozvojem krajiny?
Biopotraviny, například ekologicky vypěstovaná pšenice, putují z Čech do Čech oklikou přes Rakousko a Německo. Jak se proud kamionů přes hranice slučuje s udržitelným rozvojem krajiny?
Německý obchodník s obilím Václav Žáček nemá nic proti bývalé vlasti, ale momentálně se nedokáže zbavit dojmu, že jsou naši zemědělci tak trochu padlí na hlavu. Hned po žních prodali pšenici do Rakouska a teď ji v Německu chtějí koupit zpátky. Nemají mouku na pečivo. Na kuriózní situaci Václav Žáček narazil v podstatě náhodou, když ho v tentýž den kontaktovali dva různí zákazníci s nápadně souvisejícími požadavky.
"Ráno se ozvali Rakušané, zda od nich nechci koupit českou pšenici, odpoledne se přihlásili Češi s úpěnlivou prosbou, abych jim nějakou pšenici sehnal," popisuje chronologii absurdního případu.
Řešení, jak zabít dvě mouchy jednou ranou a ještě si k dobru připsat slušnou provizi, se nabízelo prakticky samo. Stačilo spojit nabídku s poptávkou a pan Žáček měl vystaráno. Místo toho zavolal do Čech bývalému spolužákovi z Vysoké školy zemědělské v Brně a jadrnými slovy mu vzkázal, ať si doma udělají pořádek.
"Jsem obchodník, nikoli překupník," vysvětluje Žáček etické důvody, které mu zabránily zmíněnou transakci uzavřít.
Za normálních okolností by každého nejspíš napadlo, zda to s etikou podnikání nepřehnal. Jenže firma Bioland Markt z německého Augspurgu, kde Václav Žáček působí, zaujímá na trhu se zemědělskými plodinami specifické postavení. Obchoduje totiž výhradně s produkty ekologického zemědělství, které byly vypěstovány bez chemických pesticidů a umělých hnojiv. V daném případě tedy nešlo o běžné obilí, ale o biopšenici vypěstovanou čistě přírodním způsobem. Pilířem ekologického zemědělství je ochrana životního prostředí, takže se nedá měřit klasickými tržními přístupy. Hlavní zásadou tu je udržitelný rozvoj krajiny, což se neslučuje ani s proudem kamionů křižujících napříč státy, ani s úsporami energie a čistým ovzduším. Václav Žáček sice neuzavřel obchod sezóny, ale v jeho případě zvítězily ideje nad penězi. V Česku tomu bylo právě naopak.
ŠETRNÝ VZTAH K PŘÍRODĚ mají ekologičtí zemědělci v popisu práce, a také si ho započítávají do ceny výsledné produkce. Přírodní hnojivo nehubí užitečné pavouky a včely, přeje žížalám, neotráví ptáky. Do spodních vod nepronikají dusičnany, takže jsou řeky čistší. Ekologičtí zemědělci jsou placeni i za to, že uprostřed pole nechají pás keřů, kde najdou útočiště zajíci. I proto je mouka z biopšenice v českých obchodech šestkrát dražší než běžná. Přesto jí možná nebude letos na pultech dost. V Rakousku se totiž za zrno biopšenice platí dvakrát tolik než u nás. Alternativ Plus, což je česká firma s rakouským kapitálem a specializací na bioprodukci, v tom vycítila příležitost. Ještě v průběhu letošních žní obeslala všechny české ekologické zemědělce s nabídkou, že od nich veškerou biopšenici vykoupí za dobré ceny.
"Máme poblíž Vídně mlýny, kde ji zpracujeme na mouku, z té v síti našich biopekáren uděláme pečivo a zpětně ho budeme vozit do českých supermarketů," nastínil Ekonomu svůj podnikatelský záměr rakouský jednatel Alternativ Plus Andreas Kocourek. Na velkorysé prezentaci firmy v nově rekonstruovaném Domu bytové kultury v Praze si pak z rakouských biokoláčů - mimochodem vynikajících - uždíbly i dvě čerstvé medailistky soutěže Česká miss. Do mikrofonu se pak svěřily, že se stravují jen bio a eko, aby si udržely štíhlé postavy.
Exportovat surovinu do zahraničí a z ní pak dovážet hotové výrobky - není to pro české producenty biopotravin špatná vizitka? Zdeněk Perlinger, předseda svazu PRO-BIO, který u nás sdružuje ekologické zemědělce, výrobce biopotravin i obchod s nimi, si to nemyslí.
"Máme volný pohyb zboží," říká lakonicky, což se příliš neslučuje s proklamacemi, které na recyklovaném papíru publikují osvětové brožury Ministerstva zemědělství. V nich se ekologické zemědělství označuje za posilující prvek územní stability, místní zaměstnanosti, efektivního využití lokálních zdrojů a také za důležitou protiváhu globalizace a unifikované anonymní produkce. Spotřebitel si v ceně ekologicky vyrobené produkce připlácí na udržitelný rozvoj krajiny, na žáby v rybníce, neznečištěném splachy strojených hnojiv i na pestře rozkvetlé louky, sečené až v době, kdy koroptve vyseděly mláďata.
Přesto obchod s ekologickými produkty nakonec uvízl v síti globalizace víc, než je zdrávo, a doplatili na to sami Češi. Náš největší zpracovatel ekologicky pěstovaného obilí PRO-BIO ve Starém Městě pod Sněžníkem se v Německu pídí po surovině, kterou naši rolníci krátkozrace exportovali do Rakouska, zatímco Alternativ plus se pokouší v Německu udat českou biopšenici, protože tam jsou lepší ceny než v Rakousku. Za neprozíravé české rolníky to nakonec od německého obchodníka Žáčka po telefonu schytal jeho spolužák z Vysoké školy zemědělské v Brně Jiří Urban, místopředseda Svazu ekologických zemědělců PRO-BIO, který smutný příběh o putovní biopšenici Ekonomu potvrdil.
NA RAKOUSKÝCH KOLÁČÍCH z české mouky by ostatně nebylo nic špatného, kdyby to byl pravý cíl obchodních iniciativ a nikoli možná zástěrka pro spekulativní nákupy. Firma Alternativ plus sice opakovaně slíbila rozhovor, ale zůstalo jen u slibů. O jejích lidech Václav Žáček říká, že kapitálově vstoupili do několika velkých zemědělských podniků na jihu Moravy, což jim umožňuje přístup k surovině i kontrolu obchodů s ní.
Rozporuplný příklad z domácí praxe ilustruje situaci, která u nás kolem biopotravin panuje. Navzdory tomu jsou biopotraviny užitečná věc. Suroviny pro ně pocházejí z ekologického zemědělství a při jejich výrobě se nepoužívají žádné umělé náhražky, barviva ani příchutě. Nejsou v nich "éčka", což jsou různé přídatné látky a syntetická ochucovadla, označovaná velkým písmenem E, za nimiž následuje zpravidla trojmístné číslo. Za pravost biopotravin ručí spotřebitelům stát ochrannou známkou Bio, kterou má ve správě Ministerstvo zemědělství.
POTÍŽ JE V TOM, že sortiment českých biopotravin je velmi chudý. Zahrnuje pouze 800 různých domácích výrobků, ale zahraničních položek je 1200. Navíc, když dva dělají totéž, není to totéž. U nás převládají různé bylinné čaje, zatímco ovocné šťávy, džemy a oleje pocházejí z ciziny. Dovoz vzrostl po vstupu Česka do Evropské unie v květnu 2004, odkdy se u nás počet zahraničních biopotravin více než ztrojnásobil. Většina dovozových biopotravin pochází z Nizozemska, Německa, Rakouska a Belgie, shodou okolností států, které tu provozují síť obchodních řetězců a věnují v nich biopotravinám speciální koutek. Bez ohledu na dovoz je podíl bioproduktů na celkovém trhu s potravinami zanedbatelný. Podle Toma Václavíka z agentury Green marketing jsou to necelá dvě promile (0,18 %). Spotřebitelé za ně loni utratili 350 milionů korun. Každý Čech za ně loni v průměru vydal 35 korun.
"Ve srovnání se západní Evropou je naše spotřeba velmi nízká, představuje čtyři procenta spotřeby biopotravin v bývalé unijní patnáctce na obyvatele a rok," uvedl Václavík.
SPOTŘEBITELÉ NETUŠÍ, o co přicházejí. Potraviny s označením bio jsou totiž nejvíce dotovanými potravinami v Česku. Z údajů Ministerstva zemědělství vyplývá, že na jejich podporu loni vynaložilo 305 milionů korun, takže každá koruna finální produkce byla de facto podpořena korunou dotace.
Marketingová studie, kterou pro Ministerstvo zemědělství letos v srpnu vypracoval Institut pro výzkum trhu GfK, zjistila, že zákazníci vesměs nevědí, proč by si měli biopotraviny kupovat a obchodníci neznají důvod, proč by jim je měli nabízet. Potraviny s přívlastkem bio pravidelně kupují pouhá tři procenta spotřebitelů, naproti tomu 46 procent nemá zdání, co to biopotravina je. Třetina kupujících není spokojena s nabídkou a postrádá hlavně více mléčných výrobků. Tři čtvrtiny obchodníků si myslí, že by pro biopotraviny nenašli odbyt a 18 procent tvrdí, že jim je zatím žádný distributor nenabídl k prodeji. Takřka třetina zákazníků a 40 procent obchodníků se domnívá, že největší překážkou v prodeji biopotravin je jejich vysoká cena.
Z CENOVÉHO PRŮZKUMU v obchodech, který letos uskutečnila agentura Green marketing, vyplývá, že biopotraviny jsou až třiapůlkrát dražší než běžné potraviny. Za vejce, sýry nebo maso v kvalitě bio by tak spotřebitelé utratili dvakrát víc, než co by dali za tytéž výrobky z běžné produkce. Samo zpracování příliš nákladné není, i když se potraviny vyrábějí odděleně od klasické produkce. Drahá je surovina.
Do ceny masa a mléka se promítá pohoda neuvázaných zvířat na čerstvém vzduchu. Z trávy na pastvě se však netloustne. Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky spočítal, že ekologicky chovaný skot, který se živí jen spásáním trávy, má denní váhové přírůstky 0,6 kilogramu, zatímco kusy v klasickém výkrmu dostávají do žlabu jádro z obilí a přibírají tak denně na váze 0,85 kilogramu. Kdyby měli rolníci svým stračenám a býčkům kupovat krmné obilí v biokvalitě, nedoplatili by se. Přesto si i méně jakostní bioobilí kupce najde, zpracuje se na vločky do müsli pochoutek. Když zemědělci nenasuší pro ekologicky chovaný skot dost sena na zimu, jde dobytek na porážku. Proto je před zimou na trhu nadbytek biohovězího.
NA SPÁSÁNÍ LUK a údržbu krajiny v podhorském a horském terénu jde v Česku 95 procent dotací vyplacených ekologickému zemědělství. Tím se vysvětluje, proč je nabídka domácích biopotravin chudá. Kvůli drahému krmení - musí mít certifikát bio - jsou v Česku jen dvě drůbeží farmy s produkcí biovajec. Drůbeží maso v biokvalitě nedělá nikdo, zaznělo v průběhu kulatého stolu ve Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky v Praze. Odborníci z různých oborů se tam zamýšleli nad otázkou, proč u nás vládne drtivá převaha ekologických zemědělců zaměřených na pastvu nad producenty certifikovaných biopotravin.
"Přínosem pro společnost jsou biologičtí zemědělci na orné půdě, nikoli na loukách. Mladí si chtějí koupit nepráškovanou zeleninu," nechala se slyšet zástupkyně Ministerstva životního prostředí.
Ekologické farmářství se v Česku provozuje na šesti procentech výměry zemědělské půdy, ale biopotraviny se na produkci běžných potravin podílejí jen zmíněnými 0,18 procenta. Pěstovat zeleninu znamená hodně ruční práce. S pastvou se to nedá srovnat, a jak stručně poznamenal jeden z přítomných ekofarmářů: "Když nemám na výplaty, prostě prodám pár telat." Svěřil se také, že z občasných přebytků mléka vyrábí podomácku tvaroh, který "vozím známým lidem až před dům a můžou mi ruce utrhnout".
Diskuse u kulatého stolu nakonec ukázala, že spotřebitelé ve skutečnosti biopotraviny chtějí, ale představují si pod nimi čerstvou nepráškovanou zeleninu, chemicky nestříkané ovoce a tradičně zhotovené mléčné výrobky, vše nejlépe doručené v košíku až před dům. Farmáři jsou ale přesvědčeni, že jejich úkolem je vyrábět a propagaci a marketing ať za ně dělá někdo jiný.
AUTOR: Alice Olbrichová
Německý obchodník s obilím Václav Žáček nemá nic proti bývalé vlasti, ale momentálně se nedokáže zbavit dojmu, že jsou naši zemědělci tak trochu padlí na hlavu. Hned po žních prodali pšenici do Rakouska a teď ji v Německu chtějí koupit zpátky. Nemají mouku na pečivo. Na kuriózní situaci Václav Žáček narazil v podstatě náhodou, když ho v tentýž den kontaktovali dva různí zákazníci s nápadně souvisejícími požadavky.
"Ráno se ozvali Rakušané, zda od nich nechci koupit českou pšenici, odpoledne se přihlásili Češi s úpěnlivou prosbou, abych jim nějakou pšenici sehnal," popisuje chronologii absurdního případu.
Řešení, jak zabít dvě mouchy jednou ranou a ještě si k dobru připsat slušnou provizi, se nabízelo prakticky samo. Stačilo spojit nabídku s poptávkou a pan Žáček měl vystaráno. Místo toho zavolal do Čech bývalému spolužákovi z Vysoké školy zemědělské v Brně a jadrnými slovy mu vzkázal, ať si doma udělají pořádek.
"Jsem obchodník, nikoli překupník," vysvětluje Žáček etické důvody, které mu zabránily zmíněnou transakci uzavřít.
Za normálních okolností by každého nejspíš napadlo, zda to s etikou podnikání nepřehnal. Jenže firma Bioland Markt z německého Augspurgu, kde Václav Žáček působí, zaujímá na trhu se zemědělskými plodinami specifické postavení. Obchoduje totiž výhradně s produkty ekologického zemědělství, které byly vypěstovány bez chemických pesticidů a umělých hnojiv. V daném případě tedy nešlo o běžné obilí, ale o biopšenici vypěstovanou čistě přírodním způsobem. Pilířem ekologického zemědělství je ochrana životního prostředí, takže se nedá měřit klasickými tržními přístupy. Hlavní zásadou tu je udržitelný rozvoj krajiny, což se neslučuje ani s proudem kamionů křižujících napříč státy, ani s úsporami energie a čistým ovzduším. Václav Žáček sice neuzavřel obchod sezóny, ale v jeho případě zvítězily ideje nad penězi. V Česku tomu bylo právě naopak.
ŠETRNÝ VZTAH K PŘÍRODĚ mají ekologičtí zemědělci v popisu práce, a také si ho započítávají do ceny výsledné produkce. Přírodní hnojivo nehubí užitečné pavouky a včely, přeje žížalám, neotráví ptáky. Do spodních vod nepronikají dusičnany, takže jsou řeky čistší. Ekologičtí zemědělci jsou placeni i za to, že uprostřed pole nechají pás keřů, kde najdou útočiště zajíci. I proto je mouka z biopšenice v českých obchodech šestkrát dražší než běžná. Přesto jí možná nebude letos na pultech dost. V Rakousku se totiž za zrno biopšenice platí dvakrát tolik než u nás. Alternativ Plus, což je česká firma s rakouským kapitálem a specializací na bioprodukci, v tom vycítila příležitost. Ještě v průběhu letošních žní obeslala všechny české ekologické zemědělce s nabídkou, že od nich veškerou biopšenici vykoupí za dobré ceny.
"Máme poblíž Vídně mlýny, kde ji zpracujeme na mouku, z té v síti našich biopekáren uděláme pečivo a zpětně ho budeme vozit do českých supermarketů," nastínil Ekonomu svůj podnikatelský záměr rakouský jednatel Alternativ Plus Andreas Kocourek. Na velkorysé prezentaci firmy v nově rekonstruovaném Domu bytové kultury v Praze si pak z rakouských biokoláčů - mimochodem vynikajících - uždíbly i dvě čerstvé medailistky soutěže Česká miss. Do mikrofonu se pak svěřily, že se stravují jen bio a eko, aby si udržely štíhlé postavy.
Exportovat surovinu do zahraničí a z ní pak dovážet hotové výrobky - není to pro české producenty biopotravin špatná vizitka? Zdeněk Perlinger, předseda svazu PRO-BIO, který u nás sdružuje ekologické zemědělce, výrobce biopotravin i obchod s nimi, si to nemyslí.
"Máme volný pohyb zboží," říká lakonicky, což se příliš neslučuje s proklamacemi, které na recyklovaném papíru publikují osvětové brožury Ministerstva zemědělství. V nich se ekologické zemědělství označuje za posilující prvek územní stability, místní zaměstnanosti, efektivního využití lokálních zdrojů a také za důležitou protiváhu globalizace a unifikované anonymní produkce. Spotřebitel si v ceně ekologicky vyrobené produkce připlácí na udržitelný rozvoj krajiny, na žáby v rybníce, neznečištěném splachy strojených hnojiv i na pestře rozkvetlé louky, sečené až v době, kdy koroptve vyseděly mláďata.
Přesto obchod s ekologickými produkty nakonec uvízl v síti globalizace víc, než je zdrávo, a doplatili na to sami Češi. Náš největší zpracovatel ekologicky pěstovaného obilí PRO-BIO ve Starém Městě pod Sněžníkem se v Německu pídí po surovině, kterou naši rolníci krátkozrace exportovali do Rakouska, zatímco Alternativ plus se pokouší v Německu udat českou biopšenici, protože tam jsou lepší ceny než v Rakousku. Za neprozíravé české rolníky to nakonec od německého obchodníka Žáčka po telefonu schytal jeho spolužák z Vysoké školy zemědělské v Brně Jiří Urban, místopředseda Svazu ekologických zemědělců PRO-BIO, který smutný příběh o putovní biopšenici Ekonomu potvrdil.
NA RAKOUSKÝCH KOLÁČÍCH z české mouky by ostatně nebylo nic špatného, kdyby to byl pravý cíl obchodních iniciativ a nikoli možná zástěrka pro spekulativní nákupy. Firma Alternativ plus sice opakovaně slíbila rozhovor, ale zůstalo jen u slibů. O jejích lidech Václav Žáček říká, že kapitálově vstoupili do několika velkých zemědělských podniků na jihu Moravy, což jim umožňuje přístup k surovině i kontrolu obchodů s ní.
Rozporuplný příklad z domácí praxe ilustruje situaci, která u nás kolem biopotravin panuje. Navzdory tomu jsou biopotraviny užitečná věc. Suroviny pro ně pocházejí z ekologického zemědělství a při jejich výrobě se nepoužívají žádné umělé náhražky, barviva ani příchutě. Nejsou v nich "éčka", což jsou různé přídatné látky a syntetická ochucovadla, označovaná velkým písmenem E, za nimiž následuje zpravidla trojmístné číslo. Za pravost biopotravin ručí spotřebitelům stát ochrannou známkou Bio, kterou má ve správě Ministerstvo zemědělství.
POTÍŽ JE V TOM, že sortiment českých biopotravin je velmi chudý. Zahrnuje pouze 800 různých domácích výrobků, ale zahraničních položek je 1200. Navíc, když dva dělají totéž, není to totéž. U nás převládají různé bylinné čaje, zatímco ovocné šťávy, džemy a oleje pocházejí z ciziny. Dovoz vzrostl po vstupu Česka do Evropské unie v květnu 2004, odkdy se u nás počet zahraničních biopotravin více než ztrojnásobil. Většina dovozových biopotravin pochází z Nizozemska, Německa, Rakouska a Belgie, shodou okolností států, které tu provozují síť obchodních řetězců a věnují v nich biopotravinám speciální koutek. Bez ohledu na dovoz je podíl bioproduktů na celkovém trhu s potravinami zanedbatelný. Podle Toma Václavíka z agentury Green marketing jsou to necelá dvě promile (0,18 %). Spotřebitelé za ně loni utratili 350 milionů korun. Každý Čech za ně loni v průměru vydal 35 korun.
"Ve srovnání se západní Evropou je naše spotřeba velmi nízká, představuje čtyři procenta spotřeby biopotravin v bývalé unijní patnáctce na obyvatele a rok," uvedl Václavík.
SPOTŘEBITELÉ NETUŠÍ, o co přicházejí. Potraviny s označením bio jsou totiž nejvíce dotovanými potravinami v Česku. Z údajů Ministerstva zemědělství vyplývá, že na jejich podporu loni vynaložilo 305 milionů korun, takže každá koruna finální produkce byla de facto podpořena korunou dotace.
Marketingová studie, kterou pro Ministerstvo zemědělství letos v srpnu vypracoval Institut pro výzkum trhu GfK, zjistila, že zákazníci vesměs nevědí, proč by si měli biopotraviny kupovat a obchodníci neznají důvod, proč by jim je měli nabízet. Potraviny s přívlastkem bio pravidelně kupují pouhá tři procenta spotřebitelů, naproti tomu 46 procent nemá zdání, co to biopotravina je. Třetina kupujících není spokojena s nabídkou a postrádá hlavně více mléčných výrobků. Tři čtvrtiny obchodníků si myslí, že by pro biopotraviny nenašli odbyt a 18 procent tvrdí, že jim je zatím žádný distributor nenabídl k prodeji. Takřka třetina zákazníků a 40 procent obchodníků se domnívá, že největší překážkou v prodeji biopotravin je jejich vysoká cena.
Z CENOVÉHO PRŮZKUMU v obchodech, který letos uskutečnila agentura Green marketing, vyplývá, že biopotraviny jsou až třiapůlkrát dražší než běžné potraviny. Za vejce, sýry nebo maso v kvalitě bio by tak spotřebitelé utratili dvakrát víc, než co by dali za tytéž výrobky z běžné produkce. Samo zpracování příliš nákladné není, i když se potraviny vyrábějí odděleně od klasické produkce. Drahá je surovina.
Do ceny masa a mléka se promítá pohoda neuvázaných zvířat na čerstvém vzduchu. Z trávy na pastvě se však netloustne. Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky spočítal, že ekologicky chovaný skot, který se živí jen spásáním trávy, má denní váhové přírůstky 0,6 kilogramu, zatímco kusy v klasickém výkrmu dostávají do žlabu jádro z obilí a přibírají tak denně na váze 0,85 kilogramu. Kdyby měli rolníci svým stračenám a býčkům kupovat krmné obilí v biokvalitě, nedoplatili by se. Přesto si i méně jakostní bioobilí kupce najde, zpracuje se na vločky do müsli pochoutek. Když zemědělci nenasuší pro ekologicky chovaný skot dost sena na zimu, jde dobytek na porážku. Proto je před zimou na trhu nadbytek biohovězího.
NA SPÁSÁNÍ LUK a údržbu krajiny v podhorském a horském terénu jde v Česku 95 procent dotací vyplacených ekologickému zemědělství. Tím se vysvětluje, proč je nabídka domácích biopotravin chudá. Kvůli drahému krmení - musí mít certifikát bio - jsou v Česku jen dvě drůbeží farmy s produkcí biovajec. Drůbeží maso v biokvalitě nedělá nikdo, zaznělo v průběhu kulatého stolu ve Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky v Praze. Odborníci z různých oborů se tam zamýšleli nad otázkou, proč u nás vládne drtivá převaha ekologických zemědělců zaměřených na pastvu nad producenty certifikovaných biopotravin.
"Přínosem pro společnost jsou biologičtí zemědělci na orné půdě, nikoli na loukách. Mladí si chtějí koupit nepráškovanou zeleninu," nechala se slyšet zástupkyně Ministerstva životního prostředí.
Ekologické farmářství se v Česku provozuje na šesti procentech výměry zemědělské půdy, ale biopotraviny se na produkci běžných potravin podílejí jen zmíněnými 0,18 procenta. Pěstovat zeleninu znamená hodně ruční práce. S pastvou se to nedá srovnat, a jak stručně poznamenal jeden z přítomných ekofarmářů: "Když nemám na výplaty, prostě prodám pár telat." Svěřil se také, že z občasných přebytků mléka vyrábí podomácku tvaroh, který "vozím známým lidem až před dům a můžou mi ruce utrhnout".
Diskuse u kulatého stolu nakonec ukázala, že spotřebitelé ve skutečnosti biopotraviny chtějí, ale představují si pod nimi čerstvou nepráškovanou zeleninu, chemicky nestříkané ovoce a tradičně zhotovené mléčné výrobky, vše nejlépe doručené v košíku až před dům. Farmáři jsou ale přesvědčeni, že jejich úkolem je vyrábět a propagaci a marketing ať za ně dělá někdo jiný.
AUTOR: Alice Olbrichová
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
