Jak zastavit paniku: Námitky proti Sternově zprávě
Zpráva o ekonomických dopadech globálního oteplování, kterou vypracoval Nicholas
Stern pro britskou vládu, vyšla po celém světě pod děsícími titulky. Značnou
pozornost přitáhlo Sternovo klíčové tvrzení, že cena za naši nečinnost by byla
mimořádná, kdežto náklady rychlé akce by byly relativně mírné.
Bohužel, pokud se do 700stránkové bichle opravdu začtete, zmíněné tvrzení se
začne hroutit. Přestože Sternova studie pracuje s mnoha dobrými prameny, je
příliš selektivní a její závěry jsou děravé.
Zpráva o ekonomických dopadech globálního oteplování, kterou vypracoval Nicholas Stern pro britskou vládu, vyšla po celém světě pod děsícími titulky. Značnou pozornost přitáhlo Sternovo klíčové tvrzení, že cena za naši nečinnost by byla mimořádná, kdežto náklady rychlé akce by byly relativně mírné.
Bohužel, pokud se do 700stránkové bichle opravdu začtete, zmíněné tvrzení se začne hroutit. Přestože Sternova studie pracuje s mnoha dobrými prameny, je příliš selektivní a její závěry jsou děravé.
Vážně by to nešlo jinak?
Zpráva správně poukazuje na to, že změna klimatu je reálný problém a že je způsobena lidstvem, jeho emisemi skleníkových plynů. S dalšími tvrzeními už je to horší.
Příklad za všechny: náklady spojené s hurikány v USA se na jednom místě odhadují na 0,13 % amerického HDP, jinde na desetinásobek. Dále: Stern spatřuje v těchto škodách silný argument pro kontrolu emisí CO2. Jenže škody po hurikánech rostou převážně kvůli tomu, že postiženo je víc lidí s větším majetkem, usídlených v rizikovějších oblastech. I pokud globální oteplování skutečně výrazně zvyšuje sílu hurikánů, 95 až 98 % nárůstu škod lze podle odhadů připsat demografickým důvodům.
Stern je jednostranný, zaměřuje se téměř výhradně na snížení emisí oxidu uhličitého coby jediné řešení problému. Přitom sama zpráva připouští, že bezpečnější nosníky střech a podpěrné zdi mohou s malými náklady snížit škody po hurikánech o více než 80 %. Zato doporučená opatření proti emisím CO2 sníží škody o 1 - 2 %. To je tedy hodně špatný obchod.
Nejuznávanějším ekonomem na světě, pokud jde o klima, je patrně William Nordhaus z Yale University (jeho "přístup je ideově patrně nejbližší našemu", píše Sternova zpráva). Nordhaus odhaduje "společenské náklady CO2", tedy především dopady na životní prostředí, na 2,5 dolaru za tunu. Stern však pracuje s 85 dolary za tunu.
Pan Stern nám sděluje, že v Británii se kvůli klimatickým změnám zečtyřnásobí náklady způsobené záplavami z 0,1 % na 0,4 % HDP. Ale už neříká, že tato alarmující čísla platí, jen pokud Británie nepodnikne vůbec nic, pouze se nechá trpně zaplavovat. Přitom britská vláda počítá, že i mírné zvýšení protipovodňové prevence prudce sníží "náklady záplav" na 0,04 % HDP. Proč o tom pan Stern mlčí?
Směšně mrňavý pokles
Zpráva doporučuje snižovat emise CO2, aby se v budoucnu stabilizovala jejich koncentrace v atmosféře na 550 ppm (částic na milión). K tak kategorickému pokynu už však chybí výslovný dovětek, jak by to změnilo teplotu.
Mezinárodní klimatický panel OSN odhaduje, že stabilizace na 550 ppm by znamenala zvýšení teploty asi o 2,3 stupně Celsia v roce 2100. I Nordhaus počítá, že teplota by díky tomu nevzrostla o 2,53 stupně, ale jen o 2,42 stupně... Pak už je jasné, proč se pan Stern zdráhá propagovat tak směšně mrňavý výsledek.
Úhelný kámen Sternovy zprávy je v tom, že okamžitá reakce bude i úsporná. Nedělat nic by prý znamenalo připravit se o 20 % HDP, kdežto záchranná akce by stála jen 1 %. Ale to stojí na třech velmi problematických předpokladech.
Copak to Čína zvládne?
Za prvé se počítá, že pokud se dáme do díla, nebudeme muset platit. Přitom ale sám Stern připouští, že jeho řešení je "spojeno s významnými riziky". Dále to vyžaduje, aby náklady akce byly skutečně tak nízké - Sternova čísla jsou však velmi optimistická. Třetí a nejdůležitější námitka: náklady nečinnosti (tedy číslo 20 % HDP, které obletělo svět a překvapilo většinu ekonomů) nejsou realistické. Jde o notně našlehaný odhad počítající s tím, že budeme dál pumpovat oxid uhličitý do atmosféry ještě v 22. století. Což je značně nepravděpodobné vzhledem k rychle klesajícím cenám alternativních paliv.
Většina ekonomů včetně Nordhause považuje za rozumný odhad dopadů klimatických změn 3 % HDP v roce 2100 (a v přílohách s ním pracuje i Sternova zpráva).
A krom toho je tu čtvrtá námitka: Věřit, že 192 států světa poslušně a beze zbytku naplní Sternův mnohabiliónový plán (počítáno v dolarech), trvající celé století, je poněkud naivní. To se bude vážně účastnit i Čína a Indie? A i kdyby ano, budou schopny to dodržet? V roce 2002 se Čína rozhodla snížit emise oxidu siřičitého o 10 % - dnes jsou však o 27 % vyšší, navzdory tomu, že SO2 je v Číně uznáván jako neskonale větší problém pro zdraví obyvatel i pro životní prostředí než změny klimatu.
Přitom stačí 75 miliard...
Chytrým marketingem a senzačními titulky se má Sternova zpráva zavrtat do kolektivního povědomí. Jen tak může útrata 1 % HDP čili 450 miliard dolarů ročně na snížení emisí CO2 znít jako rozumná investice. Ve skutečnosti je to jedna z nejméně lákavých možností.
Zlomek této sumy - 75 miliard dolarů - by podle odhadu OSN vyřešil největší světové problémy. Poskytli bychom každému pitnou vodu, kanalizaci, základní zdravotní péči a vzdělání - teď hned. Není to lepší volba?
Autor je ředitelem Centra Kodaňského konsensu, napsal knihu Skeptický ekolog. Článek je redakčně krácen
Bohužel, pokud se do 700stránkové bichle opravdu začtete, zmíněné tvrzení se začne hroutit. Přestože Sternova studie pracuje s mnoha dobrými prameny, je příliš selektivní a její závěry jsou děravé.
Vážně by to nešlo jinak?
Zpráva správně poukazuje na to, že změna klimatu je reálný problém a že je způsobena lidstvem, jeho emisemi skleníkových plynů. S dalšími tvrzeními už je to horší.
Příklad za všechny: náklady spojené s hurikány v USA se na jednom místě odhadují na 0,13 % amerického HDP, jinde na desetinásobek. Dále: Stern spatřuje v těchto škodách silný argument pro kontrolu emisí CO2. Jenže škody po hurikánech rostou převážně kvůli tomu, že postiženo je víc lidí s větším majetkem, usídlených v rizikovějších oblastech. I pokud globální oteplování skutečně výrazně zvyšuje sílu hurikánů, 95 až 98 % nárůstu škod lze podle odhadů připsat demografickým důvodům.
Stern je jednostranný, zaměřuje se téměř výhradně na snížení emisí oxidu uhličitého coby jediné řešení problému. Přitom sama zpráva připouští, že bezpečnější nosníky střech a podpěrné zdi mohou s malými náklady snížit škody po hurikánech o více než 80 %. Zato doporučená opatření proti emisím CO2 sníží škody o 1 - 2 %. To je tedy hodně špatný obchod.
Nejuznávanějším ekonomem na světě, pokud jde o klima, je patrně William Nordhaus z Yale University (jeho "přístup je ideově patrně nejbližší našemu", píše Sternova zpráva). Nordhaus odhaduje "společenské náklady CO2", tedy především dopady na životní prostředí, na 2,5 dolaru za tunu. Stern však pracuje s 85 dolary za tunu.
Pan Stern nám sděluje, že v Británii se kvůli klimatickým změnám zečtyřnásobí náklady způsobené záplavami z 0,1 % na 0,4 % HDP. Ale už neříká, že tato alarmující čísla platí, jen pokud Británie nepodnikne vůbec nic, pouze se nechá trpně zaplavovat. Přitom britská vláda počítá, že i mírné zvýšení protipovodňové prevence prudce sníží "náklady záplav" na 0,04 % HDP. Proč o tom pan Stern mlčí?
Směšně mrňavý pokles
Zpráva doporučuje snižovat emise CO2, aby se v budoucnu stabilizovala jejich koncentrace v atmosféře na 550 ppm (částic na milión). K tak kategorickému pokynu už však chybí výslovný dovětek, jak by to změnilo teplotu.
Mezinárodní klimatický panel OSN odhaduje, že stabilizace na 550 ppm by znamenala zvýšení teploty asi o 2,3 stupně Celsia v roce 2100. I Nordhaus počítá, že teplota by díky tomu nevzrostla o 2,53 stupně, ale jen o 2,42 stupně... Pak už je jasné, proč se pan Stern zdráhá propagovat tak směšně mrňavý výsledek.
Úhelný kámen Sternovy zprávy je v tom, že okamžitá reakce bude i úsporná. Nedělat nic by prý znamenalo připravit se o 20 % HDP, kdežto záchranná akce by stála jen 1 %. Ale to stojí na třech velmi problematických předpokladech.
Copak to Čína zvládne?
Za prvé se počítá, že pokud se dáme do díla, nebudeme muset platit. Přitom ale sám Stern připouští, že jeho řešení je "spojeno s významnými riziky". Dále to vyžaduje, aby náklady akce byly skutečně tak nízké - Sternova čísla jsou však velmi optimistická. Třetí a nejdůležitější námitka: náklady nečinnosti (tedy číslo 20 % HDP, které obletělo svět a překvapilo většinu ekonomů) nejsou realistické. Jde o notně našlehaný odhad počítající s tím, že budeme dál pumpovat oxid uhličitý do atmosféry ještě v 22. století. Což je značně nepravděpodobné vzhledem k rychle klesajícím cenám alternativních paliv.
Většina ekonomů včetně Nordhause považuje za rozumný odhad dopadů klimatických změn 3 % HDP v roce 2100 (a v přílohách s ním pracuje i Sternova zpráva).
A krom toho je tu čtvrtá námitka: Věřit, že 192 států světa poslušně a beze zbytku naplní Sternův mnohabiliónový plán (počítáno v dolarech), trvající celé století, je poněkud naivní. To se bude vážně účastnit i Čína a Indie? A i kdyby ano, budou schopny to dodržet? V roce 2002 se Čína rozhodla snížit emise oxidu siřičitého o 10 % - dnes jsou však o 27 % vyšší, navzdory tomu, že SO2 je v Číně uznáván jako neskonale větší problém pro zdraví obyvatel i pro životní prostředí než změny klimatu.
Přitom stačí 75 miliard...
Chytrým marketingem a senzačními titulky se má Sternova zpráva zavrtat do kolektivního povědomí. Jen tak může útrata 1 % HDP čili 450 miliard dolarů ročně na snížení emisí CO2 znít jako rozumná investice. Ve skutečnosti je to jedna z nejméně lákavých možností.
Zlomek této sumy - 75 miliard dolarů - by podle odhadu OSN vyřešil největší světové problémy. Poskytli bychom každému pitnou vodu, kanalizaci, základní zdravotní péči a vzdělání - teď hned. Není to lepší volba?
Autor je ředitelem Centra Kodaňského konsensu, napsal knihu Skeptický ekolog. Článek je redakčně krácen
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
