Bojovat se vyplatí
Očekávané přínosy včasné akce proti globálnímu oteplování významně převyšují
vynaložené náklady, uvádí zpráva z dílny respektovaného ekonoma Nicholase
Sterna.
Očekávané přínosy včasné akce proti globálnímu oteplování významně převyšují vynaložené náklady, uvádí zpráva z dílny respektovaného ekonoma Nicholase Sterna.
Pokud radikálně nezměníme své návyky, zvýší se v budoucnu vlivem globálního oteplování průměrná teplota na Zemi o několik stupňů. V důsledku toho roztají ledovce, zvyšující se hladina oceánů povede k zatopení světových velkoměst ležících na pobřeží a pět procent populace na Zemi se ocitne bez domova. Změna klimatu povede k radikálním následkům v globální ekonomice. Zemědělství, které je tahounem hospodářství rozvojových států, se v některých oblastech kvůli klesajícím výnosům přestane vyplácet, v důsledku čehož stamiliony obyvatel budou hladovět. Voda se stane nedostatkovým zbožím až pro šestinu lidstva...
Reporty s podobnými černými scénáři dnes již tolik vzruchu nepřinesou. Téměř každá druhá ekologická organizace má podobných analýz přehršel, katastrofickým vizím v nich zobrazeným však často chybí důvěryhodnost a seriózní ekonomická analýza.
Nejnověji zveřejněná zpráva o ekonomice klimatických změn je však přelomem, a to nejen díky propracovanosti a komplexnosti zachycení problému. Její autor není ekoterorista ani tržní fundamentalista, zástupci jeho týmu nepatří mezi zaslepené ekology, ani mezi "skeptické ekology". Sir Nicholas Stern je ekonomický poradce britské vlády a bývalý hlavní ekonom Světové banky a zpráva byla vypracována pro ministerského předsedu a pro ministra financí Velké Británie.
BUSINESS CASE JE KLADNÝ. Ekonomové pro posuzování každého projektu vždy zjišťují, zda tento podnikatelský případ, neboli "business case", má kladnou či zápornou hodnotu. Vezmou nutně vynaložené náklady a potenciální výnosy, upraví je o jejich rizikovost a převedou na stejnou časovou hodnotu. Pokud takto upravené výnosy převýší náklady, pak je business case takového projektu kladný a má smysl ho realizovat.
Odpůrci teorií o nutnosti zakročit proti globálnímu oteplování argumentují, že peníze vynaložené na zabránění tohoto jevu jsou vyhozené z okna. U celého projektu omezování emisí skleníkových plynů a doprovodných opatření vidí pouze nutně vynaložené náklady a podceňují přínosy. Sternova zpráva je převratným dokumentem, neboť důvěryhodně a komplexně posuzuje všechny náklady a výnosy boje s globálním oteplováním a dochází k závěru, že se vyplatí i z hlediska standardního ekonomického uvažování. Má to však jeden háček, s akcí proti emisím skleníkových plynů se musí začít co nejdříve, návratnost projektu je dlouhodobá a pozitivní efekty ve formě významných úspor začnou převyšovat náklady až za několik desetiletí.
Navíc pokud se potřebná opatření provedou v nejbližší době a v rozumné míře, náklady boje proti globálnímu oteplování budou ufinancovatelné a nepovedou k zadušení globálního ekonomického růstu a rozvoje.
NICNEDĚLÁNÍ SE PRODRAŽÍ. Současná společnost již není v pozici, kdy se může bezproblémově rozhodovat o tom, zda bojovat s klimatickými změnami bude či nikoliv. Sternova zpráva dokazuje, že zavírání očí před stoupajícími teplotami povede k riziku kolosálních rozvratů ekonomické a společenské aktivity, srovnatelným s oběma světovými válkami či velkou hospodářskou krizí z 30. let minulého století.
Odhady nákladů ve Sternově zprávě vycházejí ze sofistikovaných matematických modelů. Pokud bychom nezměnili své vzorce chování, celkové budoucí náklady vyplývající z klimatických změn budou ekvivalentní snížení blahobytu, vyjádřeného každoročně nižším HDP na obyvatele o 5 % až 20 %. Vezmeme-li v úvahu nově se objevující vědecké důkazy větších rizik a širší pohled na věc, který se nezaměřuje pouze na ekonomický výstup, je pravděpodobnější spíše horní mez intervalu.
VÍCE ZAPLÁČOU CHUDÍ. Větší problémy s negativními následky klimatických změn budou mít chudší rozvojové země. Již nyní jsou zde průměrné teploty vyšší, jejich ekonomiky jsou většinou orientované na zemědělství, které je ze všech odvětví nejcitlivější na změny klimatu, a navíc jejich nižší ekonomická síla si hůře poradí s pokrytím nákladů globálního oteplování. V ohrožení jsou zejména přímořské státy v jihovýchodní Asii. Například při vzestupu hladiny oceánů o jeden metr by v důsledku zatopení přišla o střechu nad hlavou téměř třetina obyvatel Bangladéše.
Relativně menší problémy budou mít ekonomiky vyspělejších zemí. Zemědělství se na jejich výkonnosti i zaměstnanosti podílí jednotkami procent, moderní technologie mají větší šanci eliminovat negativní efekty klimatických změn. Pro některé z nich - například Kanadu, Rusko či země Skandinávie - povede zvýšení průměrných teplot o pár stupňů ke zvýšení zemědělské úrody, úsporám energií na vytápění a taky k rozvoji turistiky. Celkově však náklady vyplývající z extrémního počasí (silné bouře, hurikány, povodně, sucha, vlny veder) bohatě převýší prvotní přínosy v některých severských státech.
V jedné oblasti jsou vyspělé státy vůči klimatickým změnám paradoxně zranitelnější oproti rozvojovým zemím. Rostoucí náklady na pokrytí extrémních výkyvů počasí mohou zasáhnout globální finanční trhy prostřednictvím vyšších a volatilnějších nákladů na pojištění.
SNÍŽENÍ EMISÍ JE UFINANCOVATELNÉ. Současná hladina skleníkových plynů v atmosféře se pohybuje okolo úrovně 430 tisícin promile (ppm) ekvivalentu CO2. Pokud neuděláme nic, kolem roku 2035 vzroste na 550 ppm, což s pravděpodobností 77 až 99 % (záleží na použitém klimatickém modelu) povede ke zvýšení průměrné teploty na Zemi o více než 2 °C oproti předindustriální úrovni.
Studie týmu sira Nicholase se dále zabývá kvantifikací nákladů spojených s udržením emisí skleníkových plynů v atmosféře na úrovni 550 ppm, s kterým by se lidstvo ještě dokázalo vypořádat. Jako výchozí předpoklad zpráva používá poměrně realistický scénář, kdy globální objem emisí dosáhne vrcholu v příštích 10 až 20 letech a poté bude klesat ročním 1-3% tempem. Za těchto předpokladů se sníží emise CO2 a ostatních skleníkových plynů do roku 2050 o čtvrtinu. Vezmeme-li však v úvahu, že ekonomická výkonnost v polovině století bude nejspíše 3-4x větší než nyní, na jednotku produkce tak bude připadat 25 % současných emisí.
Takto radikální snížení emisí přinese společnosti náklady, které použitý matematický model odhadl zhruba na roční hodnotu 1 % HDP kolem roku 2050. Tato částka je sice významná, globální ekonomika je však schopna se s ní vypořádat a je řádově nižší než cena nicnedělání. V delším časovém horizontu - do konce století - se náklady boje proti klimatickým změnám mohou dále lišit oběma směry v závislosti na stupni nově zavedených inovací a efektivitě zaváděných environmentálních politik.
Náklady budou vynaloženy na zvýšení energetické účinnosti, na redukci poptávky po zboží a službách, jejichž výroba produkuje vysoké emise CO2, na zabránění odlesňování zejména v rozvojovém světě a na přechod na nové technologie v energetice a dopravě, které nebudou založeny na uhlovodíkových palivech.
SPRÁVNÉ OCENĚNÍ EMISÍ UHLÍKU. Sternova zpráva navrhuje tři cesty boje proti klimatické změně: správné stanovení ceny za uvolňování CO2 a ostatních skleníkových plynů do atmosféry, promyšlenou politiku na podporu rozvoje technologií a odstranění bariér pro změnu v chování.
Vypouštění skleníkových plynů je klasickým příkladem externality - učebnicového selhání tržního prostředí (viz box). Subjekty, které skleníkové plyny do atmosféry vypouštějí a které tak způsobují globální oteplování, se na úhradě s tím spojených nákladů nepodílejí. S náklady klimatických změn se musí vypořádat celé lidstvo, včetně budoucích generací.
Řešením by bylo stanovit cenu emisí CO2 včetně celospolečenských nákladů prostřednictvím ekologických daní, systému obchodování s emisemi či jinou formou státní intervence. Při správném ocenění emisí skleníkových plynů by pak bylo pro podniky výhodnější investovat do nízkouhlíkových technologií, které se nyní jeví jako dražší.
OBCHODOVÁNÍ S POVOLENKAMI V EU. Jednou z prvních vlašťovek v této oblasti je systém obchodování s povolenkami na emise CO2 v Evropské unii. Je založen na tom, že znečišťovatelé mohou vypouštět do ovzduší pouze tolik tun oxidu uhličitého, na kolik mají povolenky. V případě ideálního nastavení systému by mělo platit, že úspornější chování podniku vede k přebytku nevyužitých povolenek a realizaci zisku z jeho prodeje. Naopak zvýšené vypouštění škodlivin znamená vyšší náklady, neboť vede k nutnosti dokoupit si povolenky na trhu od "čistějších producentů".
Zatím však hrozí, že celý projekt skončí nevyužitou příležitostí. Například v ČR byly v prvním obchodním období 2005 až 2007 mezi průmyslové podniky rozděleny povolenky na 97,6 milionu tun emisí CO2 ročně. Skutečné emise loni činily 82 milionů tun. Pro budoucí období 2008 až 2012 česká ministerstva průmyslu a životního prostředí navrhují dokonce 101,9 milionu tun. Místo aby se objem povolenek do budoucna snižoval, jejich cena rostla a podněcovala tak podniky více investovat do ekologicky čistších technologií, navržený objem je o čtvrtinu vyšší, než představují skutečné emise.
PODPORA ČISTÝCH TECHNOLOGIÍ. Rozvoj a širší využívání technologií, které vedou k produkci zboží a služeb s nižšími emisemi CO2, jsou druhým doporučovaným způsobem boje s globálním oteplováním. Hlavní část nákladů bude ležet na privátním sektoru, stát by však měl dát těmto investorům potřebnou míru jistoty, že investice do čistších technologií se vyplatí. Angažovanost státu například prostřednictvím nejrůznějších grantových schémat či daňových úlev je o to důležitější, že cena většiny ekologicky přátelských technologií je vyšší než u těch s vysokými emisemi skleníkových plynů. I v tomto odvětví však platí princip úspor z rozsahu. Širší objem používání technologií povede v budoucnu k jejich zlevnění a vyšší konkurenceschopnosti.
Politici prosazující tyto formy boje proti klimatickým změnám budou muset najít dostatek odvahy a vytrvalosti, aby odolali nejrůznějším lobbistickým tlakům. Současná ekonomika je do značné míry založena na technologiích s vysokou produkcí skleníkových plynů, takže podpora úsporných způsobů výroby bude pro ně znamenat smrtelné nebezpečí.
ZMĚNA CHOVÁNÍ. Třetím způsobem politické akce v boji proti změnám klimatu je odstranění bariér pro změnu chování. I když opatření na snížení emisí skleníkových plynů budou ekonomicky výhodná - jejich business case bude kladný - stále mohou existovat překážky typu nedostatku spolehlivých informací, transakční náklady či prostá setrvačnost v chování. Příkladem mohou být úsporné žárovky, které i přes svou ekonomickou výhodnost nejsou v domácnostech příliš rozšířeny.
Státní orgány by proto měly v zájmu odstranění těchto překážek přijmout tvrdší opatření typu zavedení minimálních požadovaných standardů tepelné izolace budov či energetické efektivity spotřebičů. Užitečné jsou i informační kampaně pro spotřebitele nebo šíření nejlepších příkladů z praxe.
NUTNÁ KOLEKTIVNÍ AKCE. Je potěšující, že některé nástroje boje proti globálnímu oteplování, které ve zprávě autorský tým doporučuje, jsou aplikovány v zemích Evropské unie. Kromě již zmíněného systému obchodování s emisemi CO2, který stále trpí porodními bolestmi, jsou to například požadavky na označování spotřebičů podle energetické účinnosti, minimální standardy energetické náročnosti budov, široké spektrum nástrojů podpory obnovitelných zdrojů energie či podpora výzkumu a vývoje čistých technologií. Jako vzor aktivního přístupu vlády je ve studii uváděna také Kalifornie a - k překvapení mnohých - i Čína.
Klimatické změny však neznají hranice. Ledovce v blízkosti obou zemských pólů tají, přestože v jejich blízkosti nejsou žádné zdroje emisí. Pro potlačení negativních jevů je nutná kolektivní akce, které by se zúčastnily všechny státy světa či jejich absolutní většina. Již jednou se to povedlo. V rámci tzv. Montrealského protokolu se podařilo najít globální shodu v omezení používání freonů, které ničí ozonovou ochranu Země.
Nyní by se političtí lídři měli více zaměřit na omezení vypouštění skleníkových plynů. Podle sira Nicholase Sterna se to vyplatí i z čistě ekonomického pohledu.
Podle Samuelsonovy Ekonomie, která je slabikářem generací ekonomů, externalita neboli efekt přelévání nastává, když výroba či spotřeba způsobuje nedobrovolné náklady (negativní externality) či přínosy (pozitivní externality) jiným subjektům; tj. náklady a přínosy jsou přenášeny na jiné, aniž ti, kdo náklady způsobují, nebo přínosy získávají, za to platí.
NEGATIVNÍ EXTERNALITOU NA LOKÁLNÍ ÚROVNI je například sousedova aktivita, který využívá topení na tuhá paliva. Kromě levného uhlí spaluje i odpadky, při inverzi či špatných rozptylových podmínkách zamoří celé své okolí. Jemu je to jedno, on ušetřil, topení plynem je totiž dražší. Náklady přenesl na své spoluobčany. Jejich kvantifikace je možná. Zakouřené prádlo se musí znovu vyprat, pravidelné dýchání kouře vede ke zdravotním problémům s následkem pracovní neschopnosti a ušlé mzdy apod.
NEGATIVNÍ EXTERNALITOU NA GLOBÁLNÍ ÚROVNI je například vypouštění skleníkových plynů do atmosféry s následky klimatických změn na celé Zemi. Náklady jsou vyčísleny ve zprávě bývalého ekonoma Světové banky sira Nicholase Sterna.
AUTOR: Jan Jedlička
ekonom
Pokud radikálně nezměníme své návyky, zvýší se v budoucnu vlivem globálního oteplování průměrná teplota na Zemi o několik stupňů. V důsledku toho roztají ledovce, zvyšující se hladina oceánů povede k zatopení světových velkoměst ležících na pobřeží a pět procent populace na Zemi se ocitne bez domova. Změna klimatu povede k radikálním následkům v globální ekonomice. Zemědělství, které je tahounem hospodářství rozvojových států, se v některých oblastech kvůli klesajícím výnosům přestane vyplácet, v důsledku čehož stamiliony obyvatel budou hladovět. Voda se stane nedostatkovým zbožím až pro šestinu lidstva...
Reporty s podobnými černými scénáři dnes již tolik vzruchu nepřinesou. Téměř každá druhá ekologická organizace má podobných analýz přehršel, katastrofickým vizím v nich zobrazeným však často chybí důvěryhodnost a seriózní ekonomická analýza.
Nejnověji zveřejněná zpráva o ekonomice klimatických změn je však přelomem, a to nejen díky propracovanosti a komplexnosti zachycení problému. Její autor není ekoterorista ani tržní fundamentalista, zástupci jeho týmu nepatří mezi zaslepené ekology, ani mezi "skeptické ekology". Sir Nicholas Stern je ekonomický poradce britské vlády a bývalý hlavní ekonom Světové banky a zpráva byla vypracována pro ministerského předsedu a pro ministra financí Velké Británie.
BUSINESS CASE JE KLADNÝ. Ekonomové pro posuzování každého projektu vždy zjišťují, zda tento podnikatelský případ, neboli "business case", má kladnou či zápornou hodnotu. Vezmou nutně vynaložené náklady a potenciální výnosy, upraví je o jejich rizikovost a převedou na stejnou časovou hodnotu. Pokud takto upravené výnosy převýší náklady, pak je business case takového projektu kladný a má smysl ho realizovat.
Odpůrci teorií o nutnosti zakročit proti globálnímu oteplování argumentují, že peníze vynaložené na zabránění tohoto jevu jsou vyhozené z okna. U celého projektu omezování emisí skleníkových plynů a doprovodných opatření vidí pouze nutně vynaložené náklady a podceňují přínosy. Sternova zpráva je převratným dokumentem, neboť důvěryhodně a komplexně posuzuje všechny náklady a výnosy boje s globálním oteplováním a dochází k závěru, že se vyplatí i z hlediska standardního ekonomického uvažování. Má to však jeden háček, s akcí proti emisím skleníkových plynů se musí začít co nejdříve, návratnost projektu je dlouhodobá a pozitivní efekty ve formě významných úspor začnou převyšovat náklady až za několik desetiletí.
Navíc pokud se potřebná opatření provedou v nejbližší době a v rozumné míře, náklady boje proti globálnímu oteplování budou ufinancovatelné a nepovedou k zadušení globálního ekonomického růstu a rozvoje.
NICNEDĚLÁNÍ SE PRODRAŽÍ. Současná společnost již není v pozici, kdy se může bezproblémově rozhodovat o tom, zda bojovat s klimatickými změnami bude či nikoliv. Sternova zpráva dokazuje, že zavírání očí před stoupajícími teplotami povede k riziku kolosálních rozvratů ekonomické a společenské aktivity, srovnatelným s oběma světovými válkami či velkou hospodářskou krizí z 30. let minulého století.
Odhady nákladů ve Sternově zprávě vycházejí ze sofistikovaných matematických modelů. Pokud bychom nezměnili své vzorce chování, celkové budoucí náklady vyplývající z klimatických změn budou ekvivalentní snížení blahobytu, vyjádřeného každoročně nižším HDP na obyvatele o 5 % až 20 %. Vezmeme-li v úvahu nově se objevující vědecké důkazy větších rizik a širší pohled na věc, který se nezaměřuje pouze na ekonomický výstup, je pravděpodobnější spíše horní mez intervalu.
VÍCE ZAPLÁČOU CHUDÍ. Větší problémy s negativními následky klimatických změn budou mít chudší rozvojové země. Již nyní jsou zde průměrné teploty vyšší, jejich ekonomiky jsou většinou orientované na zemědělství, které je ze všech odvětví nejcitlivější na změny klimatu, a navíc jejich nižší ekonomická síla si hůře poradí s pokrytím nákladů globálního oteplování. V ohrožení jsou zejména přímořské státy v jihovýchodní Asii. Například při vzestupu hladiny oceánů o jeden metr by v důsledku zatopení přišla o střechu nad hlavou téměř třetina obyvatel Bangladéše.
Relativně menší problémy budou mít ekonomiky vyspělejších zemí. Zemědělství se na jejich výkonnosti i zaměstnanosti podílí jednotkami procent, moderní technologie mají větší šanci eliminovat negativní efekty klimatických změn. Pro některé z nich - například Kanadu, Rusko či země Skandinávie - povede zvýšení průměrných teplot o pár stupňů ke zvýšení zemědělské úrody, úsporám energií na vytápění a taky k rozvoji turistiky. Celkově však náklady vyplývající z extrémního počasí (silné bouře, hurikány, povodně, sucha, vlny veder) bohatě převýší prvotní přínosy v některých severských státech.
V jedné oblasti jsou vyspělé státy vůči klimatickým změnám paradoxně zranitelnější oproti rozvojovým zemím. Rostoucí náklady na pokrytí extrémních výkyvů počasí mohou zasáhnout globální finanční trhy prostřednictvím vyšších a volatilnějších nákladů na pojištění.
SNÍŽENÍ EMISÍ JE UFINANCOVATELNÉ. Současná hladina skleníkových plynů v atmosféře se pohybuje okolo úrovně 430 tisícin promile (ppm) ekvivalentu CO2. Pokud neuděláme nic, kolem roku 2035 vzroste na 550 ppm, což s pravděpodobností 77 až 99 % (záleží na použitém klimatickém modelu) povede ke zvýšení průměrné teploty na Zemi o více než 2 °C oproti předindustriální úrovni.
Studie týmu sira Nicholase se dále zabývá kvantifikací nákladů spojených s udržením emisí skleníkových plynů v atmosféře na úrovni 550 ppm, s kterým by se lidstvo ještě dokázalo vypořádat. Jako výchozí předpoklad zpráva používá poměrně realistický scénář, kdy globální objem emisí dosáhne vrcholu v příštích 10 až 20 letech a poté bude klesat ročním 1-3% tempem. Za těchto předpokladů se sníží emise CO2 a ostatních skleníkových plynů do roku 2050 o čtvrtinu. Vezmeme-li však v úvahu, že ekonomická výkonnost v polovině století bude nejspíše 3-4x větší než nyní, na jednotku produkce tak bude připadat 25 % současných emisí.
Takto radikální snížení emisí přinese společnosti náklady, které použitý matematický model odhadl zhruba na roční hodnotu 1 % HDP kolem roku 2050. Tato částka je sice významná, globální ekonomika je však schopna se s ní vypořádat a je řádově nižší než cena nicnedělání. V delším časovém horizontu - do konce století - se náklady boje proti klimatickým změnám mohou dále lišit oběma směry v závislosti na stupni nově zavedených inovací a efektivitě zaváděných environmentálních politik.
Náklady budou vynaloženy na zvýšení energetické účinnosti, na redukci poptávky po zboží a službách, jejichž výroba produkuje vysoké emise CO2, na zabránění odlesňování zejména v rozvojovém světě a na přechod na nové technologie v energetice a dopravě, které nebudou založeny na uhlovodíkových palivech.
SPRÁVNÉ OCENĚNÍ EMISÍ UHLÍKU. Sternova zpráva navrhuje tři cesty boje proti klimatické změně: správné stanovení ceny za uvolňování CO2 a ostatních skleníkových plynů do atmosféry, promyšlenou politiku na podporu rozvoje technologií a odstranění bariér pro změnu v chování.
Vypouštění skleníkových plynů je klasickým příkladem externality - učebnicového selhání tržního prostředí (viz box). Subjekty, které skleníkové plyny do atmosféry vypouštějí a které tak způsobují globální oteplování, se na úhradě s tím spojených nákladů nepodílejí. S náklady klimatických změn se musí vypořádat celé lidstvo, včetně budoucích generací.
Řešením by bylo stanovit cenu emisí CO2 včetně celospolečenských nákladů prostřednictvím ekologických daní, systému obchodování s emisemi či jinou formou státní intervence. Při správném ocenění emisí skleníkových plynů by pak bylo pro podniky výhodnější investovat do nízkouhlíkových technologií, které se nyní jeví jako dražší.
OBCHODOVÁNÍ S POVOLENKAMI V EU. Jednou z prvních vlašťovek v této oblasti je systém obchodování s povolenkami na emise CO2 v Evropské unii. Je založen na tom, že znečišťovatelé mohou vypouštět do ovzduší pouze tolik tun oxidu uhličitého, na kolik mají povolenky. V případě ideálního nastavení systému by mělo platit, že úspornější chování podniku vede k přebytku nevyužitých povolenek a realizaci zisku z jeho prodeje. Naopak zvýšené vypouštění škodlivin znamená vyšší náklady, neboť vede k nutnosti dokoupit si povolenky na trhu od "čistějších producentů".
Zatím však hrozí, že celý projekt skončí nevyužitou příležitostí. Například v ČR byly v prvním obchodním období 2005 až 2007 mezi průmyslové podniky rozděleny povolenky na 97,6 milionu tun emisí CO2 ročně. Skutečné emise loni činily 82 milionů tun. Pro budoucí období 2008 až 2012 česká ministerstva průmyslu a životního prostředí navrhují dokonce 101,9 milionu tun. Místo aby se objem povolenek do budoucna snižoval, jejich cena rostla a podněcovala tak podniky více investovat do ekologicky čistších technologií, navržený objem je o čtvrtinu vyšší, než představují skutečné emise.
PODPORA ČISTÝCH TECHNOLOGIÍ. Rozvoj a širší využívání technologií, které vedou k produkci zboží a služeb s nižšími emisemi CO2, jsou druhým doporučovaným způsobem boje s globálním oteplováním. Hlavní část nákladů bude ležet na privátním sektoru, stát by však měl dát těmto investorům potřebnou míru jistoty, že investice do čistších technologií se vyplatí. Angažovanost státu například prostřednictvím nejrůznějších grantových schémat či daňových úlev je o to důležitější, že cena většiny ekologicky přátelských technologií je vyšší než u těch s vysokými emisemi skleníkových plynů. I v tomto odvětví však platí princip úspor z rozsahu. Širší objem používání technologií povede v budoucnu k jejich zlevnění a vyšší konkurenceschopnosti.
Politici prosazující tyto formy boje proti klimatickým změnám budou muset najít dostatek odvahy a vytrvalosti, aby odolali nejrůznějším lobbistickým tlakům. Současná ekonomika je do značné míry založena na technologiích s vysokou produkcí skleníkových plynů, takže podpora úsporných způsobů výroby bude pro ně znamenat smrtelné nebezpečí.
ZMĚNA CHOVÁNÍ. Třetím způsobem politické akce v boji proti změnám klimatu je odstranění bariér pro změnu chování. I když opatření na snížení emisí skleníkových plynů budou ekonomicky výhodná - jejich business case bude kladný - stále mohou existovat překážky typu nedostatku spolehlivých informací, transakční náklady či prostá setrvačnost v chování. Příkladem mohou být úsporné žárovky, které i přes svou ekonomickou výhodnost nejsou v domácnostech příliš rozšířeny.
Státní orgány by proto měly v zájmu odstranění těchto překážek přijmout tvrdší opatření typu zavedení minimálních požadovaných standardů tepelné izolace budov či energetické efektivity spotřebičů. Užitečné jsou i informační kampaně pro spotřebitele nebo šíření nejlepších příkladů z praxe.
NUTNÁ KOLEKTIVNÍ AKCE. Je potěšující, že některé nástroje boje proti globálnímu oteplování, které ve zprávě autorský tým doporučuje, jsou aplikovány v zemích Evropské unie. Kromě již zmíněného systému obchodování s emisemi CO2, který stále trpí porodními bolestmi, jsou to například požadavky na označování spotřebičů podle energetické účinnosti, minimální standardy energetické náročnosti budov, široké spektrum nástrojů podpory obnovitelných zdrojů energie či podpora výzkumu a vývoje čistých technologií. Jako vzor aktivního přístupu vlády je ve studii uváděna také Kalifornie a - k překvapení mnohých - i Čína.
Klimatické změny však neznají hranice. Ledovce v blízkosti obou zemských pólů tají, přestože v jejich blízkosti nejsou žádné zdroje emisí. Pro potlačení negativních jevů je nutná kolektivní akce, které by se zúčastnily všechny státy světa či jejich absolutní většina. Již jednou se to povedlo. V rámci tzv. Montrealského protokolu se podařilo najít globální shodu v omezení používání freonů, které ničí ozonovou ochranu Země.
Nyní by se političtí lídři měli více zaměřit na omezení vypouštění skleníkových plynů. Podle sira Nicholase Sterna se to vyplatí i z čistě ekonomického pohledu.
Podle Samuelsonovy Ekonomie, která je slabikářem generací ekonomů, externalita neboli efekt přelévání nastává, když výroba či spotřeba způsobuje nedobrovolné náklady (negativní externality) či přínosy (pozitivní externality) jiným subjektům; tj. náklady a přínosy jsou přenášeny na jiné, aniž ti, kdo náklady způsobují, nebo přínosy získávají, za to platí.
NEGATIVNÍ EXTERNALITOU NA LOKÁLNÍ ÚROVNI je například sousedova aktivita, který využívá topení na tuhá paliva. Kromě levného uhlí spaluje i odpadky, při inverzi či špatných rozptylových podmínkách zamoří celé své okolí. Jemu je to jedno, on ušetřil, topení plynem je totiž dražší. Náklady přenesl na své spoluobčany. Jejich kvantifikace je možná. Zakouřené prádlo se musí znovu vyprat, pravidelné dýchání kouře vede ke zdravotním problémům s následkem pracovní neschopnosti a ušlé mzdy apod.
NEGATIVNÍ EXTERNALITOU NA GLOBÁLNÍ ÚROVNI je například vypouštění skleníkových plynů do atmosféry s následky klimatických změn na celé Zemi. Náklady jsou vyčísleny ve zprávě bývalého ekonoma Světové banky sira Nicholase Sterna.
AUTOR: Jan Jedlička
ekonom
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
