zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Že padaly stromy, nezavinil jen vítr

26.01.2007
Les
Že padaly stromy, nezavinil jen vítr
Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, vichřice, která se přes Česko přehnala v závěru minulého týdne, nebyla nijak epochální. Vítr sice dosáhl na Sněžce více než dvousetkilometrové rychlosti (místní rekord), na většině území ale nefoukalo ani na úrovni dvacetiletých maxim. Z pohledu mediálně vděčných rekordů tedy vlastně nic moc. Přesto padlo značné množství stromů: podle odhadů 4, 5 milionu kubíků dřeva, což odpovídá přibližně dvěma třetinám průměrné roční těžby. Na první pohled je jasné, že tu něco není v pořádku.

C. k. lesy, podnikatelský ráj
Pěstování smrkových či borových monokultur v našich lesích není ničím jiným než podnikatelským záměrem. Naši předkové s ním začali v 19. století s vidinou velkých zisků a dobře vydělávali.
Dřeva byl nedostatek, bylo drahé a investovaný kapitál se mnohonásobně vyplatil. Majitel lesa byl bohatý člověk. Podnikatelské riziko nebylo zpočátku velké: lesy byly zdravé, protože ovzduší nebylo znečištěné a půdy vyčerpané.
Občasná kalamitka větrem nebo kůrovcem celkovou pozitivní bilanci narušila jen mírně, a pro lidi se po několika generacích staly smrkové či borové monokultury synonymem lesa. Stoleté lesní plantáže byly těženy, nové sázeny a vypadalo to, že perpetuum mobile utěšeně běží.
Přírodovědci, ale i mnozí lesníci už ovšem dlouho vědí, že záměr je to riskantní. Často vyjde, ale poslední dobou přibývá opačných případů. Smrkové lesy doplácejí na emise i na únavu z dlouhodobého a příliš intenzivního pěstování jedné "plodiny". Narušují je také klimatické změny, kyselý déšť, oxidy dusíku a ozon v atmosféře. Také ekonomické podmínky se změnily - dřeva je dostatek, jeho cena klesá a kalamity tento stav ještě zesilují.

Pečuj o svého nepřítele
Ze současné mírné hysterie lze vyčíst zajímavou věc: nemluví se ani tak o popadaném dřevu či ekologických potížích. Alfou a omegou vyhlašování krizových stavů dokonce není ani ekonomická ztráta či pokles ceny dřeva (s tím všichni počítají a vědí, že i tak dobře vydělají). Hlavním zaklínadlem je - jaké překvapení - kůrovcová kalamita.
Proč? Protože lýkožrout smrkový, lidově zvaný kůrovec, žere jen smrky. Bojíme-li se kůrovce, pak je recept jednoduchý: nesázet stejnověké smrkové monokultury, ale dovolit vyrůst pestrým smíšeným lesům. Buků, jedlí ani dubů si kůrovec nevšímá. Kůrovcová kalamita je něco, co si pečlivě pěstujeme - je to vedlejší efekt letitého podnikatelského záměru.

I polom se může vyplatit
Sérii kalamit poslední dekády v Evropě odstartoval orkán Lothar, který v roce 1999 smetl umělé lesy zejména ve Francii, jižním Německu a Švýcarsku.
Množství dřeva zaplavilo Evropu a málem položilo německé majitele lesů. Práce je u západních sousedů drahá, a investice do pěstování sazenic, oplocování, ožínání a probírek se přestaly vyplácet, protože nucená těžba tyto náklady dlouhodobě nepokryla. Velké objemy dřeva tak zůstaly ležet ve vývratech - nevyplatilo se totiž pro ně dojet. Výsledkem byla velká katarze - němečtí lesníci si uvědomili, že nejlevnější a nejlepší je takový les, který vyroste sám. Jen je třeba mu pomoci redukcí stavu spárkaté zvěře a mírným dosazením dnes vzácnějších dřevin. Říká se tomu přírodě blízké hospodaření, a v něm leží budoucnost evropského lesnictví.
V roce 2004 vichřice sfoukla lesy v Tatrách, ale i v jižním Švédsku. Slovenskou národní katastrofu ale dokázaly těžařské firmy proměnit v pěkný zisk pro všechny zúčastněné - cena práce je na Slovensku podstatně nižší než v Německu. Verbální shoda už ale naznačila, že takový les (rozuměj smrková monokultura) už v Tatrách vysázen nebude.
Po velkém boji se také podařilo uhájit bezzásahové zóny v ochranářsky nejcennějších částech Tatranského národního praku, aby alespoň někde příroda ukázala, že se bez lesníků obejde (pokud jí to dovolíme).

Nic než smrk
Aktuální polom ukáže, jak jsme na tom s porozuměním tomu, co se v českých lesích děje. Odhalí, zda má navrch dosavadní doktrína, podle níž je pěstování monokultur jediné, co chceme, umíme a považujeme za správné.
Opak by svědčil o tom, že jsme neustrnuli v 19. století či následné socialistické velkovýrobě, pro něž se stala největším strašákem "kůrovcová kalamita". Ta prozatím jako univerzální zaklínadlo umlčí všechny hlasy volající po změně lesnického paradigmatu. Po tom, aby - tak jako v Německu - stejnověké monokultury uvolnily místo smíšeným, druhově i věkově bohatým lesům, které se nestávají labilní hříčkou živlů a člověkem zhoršeného životního prostředí.
Takové lesy totiž svůj hospodářský výsledek také přinesou. Navíc budou odolné proti očekávané klimatické změně a jejím důsledkům v podobě nevypočitatelných vln sucha či povodní.
Naše legislativa tento obrat zatím příliš nepodporuje. Lesní zákon vyžaduje zalesnění do dvou let, ber sazenice kde ber. S přirozenou obnovou příliš nepočítá a platné vyhlášky vyžadují sázet zase dominantně smrk...

Jak se do lesa volá...
Lesy ve vlastnictví státu dosud nemají zadání, které by jim ukládalo pěstovat porost přírodě blízkým způsobem. Přitom lesnictví nemá z národohospodářského hlediska velký význam (tvoří asi 0,5 % HDP a trend je spíše klesající). Není tedy obhajitelné trvat na dosavadních způsobech pěstování, o kterých navíc víme, že jsou dlouhodobě neudržitelné.
Na pořadu dne je změna lesního zákona. Letošní kalamita k tomu poskytuje ideální příležitost. Vyčíslené škody jdou do miliard. Je tedy načase přestat pěstovat ztráty.
Autor, biogeochemik, pracuje v České geologické službě.
Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí