Čas nových uranových dolů ještě přijde

JIŘÍ JEŽ, ŘEDITEL STÁTNÍHO PODNIKU DIAMO

Podle posledního vládního usnesení má těžba uranu v České republice definitivně skončit v roce 2008. Státní podnik Diamo, který se dobýváním uranu zabývá, se však chystá požádat kabinet o další prodloužení těžby. Světové ceny uranu totiž prudce rostou a surovina, jíž má země stále velké zásoby, začíná představovat velké ekonomické bohatství.
"Věřím, že přijde doba i na otvírání zcela nových uranových ložisek u nás," říká generální ředitel Diama Jiří Jež.

HN: Jen za několik posledních let stouply ceny uranu na sedminásobek a ekonomové tvrdí, že růst stále není u konce. Co se děje?
S koncem studené války šla v celém světě těžba uranu radikálně dolů. Přestalo se zbrojit, na palivo pro elektrárny se začaly přepracovávat jaderné hlavice, ve světě byly obrovské zásoby uranu především v Rusku. Světová těžba klesla na padesát až šedesát procent spotřeby a to trvá dodnes. Ale zásoby začaly docházet a ve světě se stále nedaří nastartovat těžbu na současnou spotřebu.

HN: Jak se vyvíjí česká těžba uranu?
Kopíruje světový vývoj. U nás byl pokles v devadesátých letech ještě radikálnější. Zatímco ve světě klesla těžba asi na polovinu, u nás spadla dokonce až na pětinu stavu z počátku minulého desetiletí. Na žebříčku největších světových těžařů ale i přesto držíme sedmé místo - před námi jsou Kanada, USA, Německo, Jihoafrická republika, Austrálie a Rusko.

HN: Vy dnes uran těžíte už pouze v Dolní Rožínce na Vysočině?
V Dolní Rožínce hlubinnou těžbou získáváme kolem 300 tun uranu ročně. Kromě toho ale máme stále určitý výtěžek z ložiska ve Stráži pod Ralskem. Tam se od 70. let těžil uran chemicky, ložisko je dnes v likvidaci a čistí se. V podzemí je rozptýleno pět milionů tun kyseliny sírové, kterou dostáváme pryč a při tom získáváme čtyřicet tun uranu ročně jako vedlejší produkt. Ostatní ložiska jsou zlikvidovaná.

Český uran je ve světě plně konkurenceschopný

HN: Jak vypadají naše zásoby uranu, kolik ho po šedesáti letech těžby máme ještě k dispozici?
Nejstarší domácí uranové doly Jáchymov, Zadní Chodov a Příbram jsou zcela vytěžené. Zásoby zbývají v dolech, které se otevíraly jako poslední - je to jednak Dolní Rožínka na Vysočině, kde stále těžíme, ale také severočeské velké ložisko, které se těžilo ze dvou stran - ve Stráži pod Ralskem chemickou cestou, v Hamru - tedy z druhé strany - klasickou hlubinnou těžbou. Stráž i Hamr šly do likvidace v polovině devadesátých let z ekonomických důvodů, stále ale představují naši největší zásobu uranu. Jsou to naleziště světového významu, obsahují 115 tisíc tun potenciálních zásob. Pro srovnání: za celou historii našeho podniku od roku 1945 se u nás vytěžilo asi 110 tisíc tun uranu.

HN: Kromě Hamru tu jsou i jiné zásoby?
Perspektivní jsou ložiska Brzkov na západní Moravě a Osečná - Kotel v Libereckém kraji. Společenská poptávka po otevření dalších ložisek teď není. Fakt ale je, že se o tyto lokality zajímají investoři, vím o konkrétních firmách. Jedná s nimi ministerstvo průmyslu.

HN: Těžba uranu u nás v 90. letech končila z ekonomických důvodů, nevyplácela se. Dnes je to jinak?
Náš uran je dnes na světovém trhu zcela konkurenceschopný. Loni naše výrobní náklady činily 1450 korun na kilogram, přitom se světová cena uranu na okamžitém trhu nyní pohybuje v přepočtu kolem čtyři tisíc korun za kilo.

HN: Jak dlouho lze ještě těžit v Dolní Rožínce - pokud by vám vláda dovolila pokračovat i po roce 2008 - a vytěžit celé ložisko?
V Dolní Rožínce máme rozfáráno čtyřiadvacet pater do hloubky 1200 metrů. Zatím zde dodatečnými průzkumy objevujeme stále další zásoby. To, co známe, vystačí pro těžbu asi do roku 2012. Je ale ještě také naděje pro eventuální těžbu pod 24. patrem. Někteří geologové tvrdí, že už tam uran není, jiní jsou ale přesvědčeni, že teprve tam je to pravé jádro ložiska.

HN: Vyplatily by se investice do dalšího průzkumu?
Rozhodující je, jak se bude světová cena uranu vyvíjet. Čekáme, že půjde ještě nahoru. Vliv na to má i současný trend v energetice - Amerika i Evropská unie si začínají uvědomovat, že bez jádra se energetika do budoucna neobejde.

HN: Jaderná energetika ale pořád představuje velké ekologické riziko, její perspektiva není úplně jasná...
Problém s koncem palivového cyklu se přeceňuje.

HN: Vážně? Vždyť likvidaci jaderného odpadu dodnes nikdo ve světě nevyřešil!
Teoreticky to vyřešené je dávno. Mezisklady vyhořelého paliva řeší problém na padesát sedmdesát let dopředu. A definitivní řešení podle mého osobního názoru ani nebude třeba. Vývoj jde tak vpřed, že po čase budeme mít technologie na přepracování dnešního jaderného odpadu znovu na energetickou surovinu. A i kdyby se to nestalo - čemuž nevěřím - tak za nějakých padesát až sedmdesát let se vyhořelé palivo umístí do kilometrové hloubky pod zem, prakticky tam, odkud vyšlo. Jde jen o to, přesvědčit obyvatelstvo, aby nebylo proti.

ČEZ nemá do budoucna český uran zdaleka jistý

HN: Český uran se celá desetiletí dodával přímo do Sovětského svazu, o jeho užití Češi nerozhodovali. Kdo ho kupuje dnes?
Především firma ČEZ. Zahraniční dodavatelé z něj pak vyrábějí palivové články pro jejich elektrárny. Náš kontrakt s ČEZ vyprší koncem tohoto roku. Kromě dodávek pro ČEZ jsme loni uzavřeli kontrakt na nadprodukci v objemu 400 tun, se kterou jsme původně nepočítali. Provedli jsme klasický tendr, zúčastnili se čtyři zájemci včetně ČEZ, nejlepší cenovou nabídku nám dala německá Urangesellschaft, které dodáváme. Teď jednáme o prodeji další nadprodukce. Byli bychom velmi rádi, kdybychom uran mohli prodat českému ČEZ, ale opět budeme kupce hledat v tendru a za světové ceny.

HN: Co až váš kontrakt s ČEZ skončí?
ČEZ nám do roku 2005 platil o něco víc, než bychom získali na otevřeném trhu. Od roku 2005 začala být ta smlouva zase mimořádně výhodná pro něj. Cena za uran v koncentrátu, který letos a v příštím roce dodáváme pro německou Urangesellschaft, je někde úplně jinde, než za kolik prodáváme firmě ČEZ. Takže co bude dál, uvidíme, právě teď se o tom jedná. Ale my chceme budoucí těžbu spojit ještě s dalším problémem.

HN: S jakým?
Ložisko v Dolní Rožínce máme zmapované jen do hloubky 24. patra. Abychom zjistili, co je pod ním, museli bychom udělat takzvaný těžký průzkum. Bude trvat čtyři až pět let a bude stát 250 až 300 milionů korun. My na něj teď ekonomicky nemáme, ale jsou tady silní zahraniční investoři, kteří jej chtějí zafinancovat s jasnými zárukami, že tyto zásoby budou rezervovány pro ně. My chceme, aby do tohoto projektu šel ČEZ. Ale musí mít rovnocenné postavení s ostatními zájemci. Pokud bude ze zahraničí lepší nabídka, domluvili bychom se s tím, kdo ji podá.

Hamr by Česko zařadil mezi největší těžaře

HN: Obnovení těžby na vašem uzavřeném ložisku v Hamru ve hře není?
Hamr je na rozdíl od Rožínky, kde těžíme v kilometrových hloubkách, pouze 170 až 320 metrů pod zemí. Je perfektně ověřený. Těžbu tam lze obnovit, ale teď pro to neuzrála doba. Zatím neuvažujeme o komerčním využití. Nicméně věřím, že ten čas přijde, až pro to bude společenská shoda, politická podpora, až přesvědčíme veřejnost, že technologie neohrozí životní prostředí. Až se to ložisko jednou otevře, pak může produkovat tisíce tun ročně a vydrželo by přes dvacet let. Tím bychom se výrazně posunuli vpřed na žebříčku největších světových producentů uranu, naše těžba by šestinásobně překračovala potřebu domácí energetiky. A kdybychom těžili jen pro ni, stačilo by to na mnoho desítek let. Věřím, že k otevření Hamru jednou dojde.

HN: Ložisko mezi Hamrem a Stráží pod Ralskem se těžilo ze strážské strany chemickou cestou, což způsobilo obrovské ekologické škody. Proč se k tomu přistupovalo, když od Hamru se tentýž uran dal těžit hlubinně s menšími dopady na životní prostředí?
Rozhodnutí o chemické těžbě padlo koncem 60. let. Metoda byla v té době suverénně nejlevnější. Ale škody, které dnes řešíme, jsou mimořádné - náklady na sanace tu přesáhnou čtyřicet miliard korun, práce budou trvat ještě čtyřicet let, ohrozila se tu největší zásobárna pitné vody v republice. Chemická těžba se ve světě používá jen v pouštích nebo v neobydlených oblastech, tady se k ní přistoupilo v naprosto nevhodném místě. Byla to politická chyba. Ale tehdy vrcholila studená válka, celosvětově byl hlad po uranu obrovský, o těžbě rozhodovali sovětští specialisté, ekologie nikoho nezajímala.

HN: Na ostatních ložiscích Diama, kde se těžilo hlubinně, jsou ekologické dopady vyřešené?
Vyřešeno je podzemí. Důlní prostory jsou zasypány nebo zaplaveny vodou, vytékající vody čerpáme a čistíme na stanovené parametry, kontrolujeme a ošetřujeme důlní poklesy. Po hlubinné těžbě musíme ještě vyřešit likvidaci povrchových těžebních areálů, zahlazení zbývajících odvalů a zejména kalojemů. Jsou to nádrže, do kterých se ukládal rmut po vytažení uranu z horniny. Jen na Mydlovarsku - kde byla první velká centrální úpravna rudy - máme 280 hektarů kalojemů, kde je uloženo 35 milionů tun rmutu. Další kalojemy máme ve Stráži a na Dolní Rožínce. Náklady na jejich likvidaci se počítají v desítkách miliard a ta bude trvat dalších asi dvacet let. S jejich sanací jsme začali v Mydlovarech.

Žádný stát na světě není tak provrtaný jako Česko

HN: Na kolik přijde celkově likvidace škod po těžbě uranu u nás?
Celkově bude zahlazení veškerých důlních škod po uranu stát 65 miliard. Náš podnik má ale kromě uranu ve správě také zavřené černouhelné doly, jejichž sanace přijde na dalších 15 miliard, a řešíme staré škody po těžbě rud. Náklady na odstranění všech následků po těžbě přijdou asi na sto miliard korun. Je třeba si uvědomit, že žádný stát na světě - v poměru ke své rozloze - nebyl tak provrtán důlní činností jako Česká republika.

HN: Staré důlní škody u nás financuje stát. Ale kvůli současné těžbě si dnes musí soukromí těžaři tvořit rezervy na odstraňování ekologických dopadů. Děláte to taky?
Ne, zákon nám to neukládá, ale dnešní těžba uranu už nezvedá náklady na ekologické škody. Jen kdyby se otvírala nová ložiska, bylo by to něco jiného.

HN: Jak vypadá hospodaření státního podniku Diamo?
Zaměstnáváme přes tři tisíce lidí. Sama těžba uranu byla od roku 1989 vždy minimálně na nule nebo zisková, ale není to naše jediná aktivita. My od státu dostáváme ročně kolem tří miliard korun dotací na vyrovnávání starých závazků po těžbě uranu a černého uhlí. Polovina z té dotace jde na sociální program - tedy na renty a sociální příspěvky pro bývalé horníky. Zbylých asi 1,5 miliardy korun jde na sanaci následků těžby z předchozích let. Celkově je ale Diamo účetně ztrátové, naše ztráta se pohybuje kolem tří set milionů korun ročně. Problém je v tom, že těžba uranu je jen jednou z našich aktivit, ta je dnes plně zisková. Ale zahlazování starých důlních škod nás - i s tou státní dotací - táhne do minusu.

Jiří Jež
Šestapadesátiletý ředitel státního podniku Diamo pochází z Vysočiny, kde dnes v Dolní Rožínce funguje poslední činný důl na těžbu uranu v republice i v celé Evropské unii.
V Diamu Jež pracuje už od svých sedmnácti let. Začínal od píky, na dělnickém postu - jako frézař. Při zaměstnání večerně vystudoval nejprve střední průmyslovou školu, později dálkově absolvoval brněnské Vysoké učení technické a nakonec si vzdělání doplnil bakalářským studiem práv na Masarykově univerzitě v Brně. Ve firmě postupně stoupal po kariérním žebříčku, ředitelem celého podniku se stal v roce 1995.
Jež je ženatý, má tři děti. Za své největší životní hobby dnes označuje svých šest vnuků. Kromě toho rád lyžuje a plave.