Vojtěch Kotecký: Energetické modernizace pro unii

Takzvaný energetický balíček, který šéfové vlád EU dostali na stůl při summitu koncem minulého týdne, výmluvně ilustruje asi desetileté zpoždění, jež má česká politická debata.

Koncepce evropských státníků se od ní totiž liší především základní otázkou: Uhelné? Jaderné? Obnovitelné? Ropa? Biopaliva? Nic z toho. Leitmotivem evropské energetické debaty je efektivnost.

České politické špičky horečně řeší, jak zajistit energetické zdroje. To je potřebná otázka a navrhovaná europolitika se jí také obsáhle věnuje. Ze zdejší debaty ale prakticky vypadlo základní téma: Kolik energie vlastně spotřebujeme?

Právě tady má unie podstatně lepší manévrovací prostor. Velká část z více než miliardy tun uhlí, ropy, zemního plynu a uranu, které evropské ekonomiky každoročně pohltí, je spotřebována naprosto zbytečně. Obstarožní průmyslové technologie, teplo unikající ze špatně izolovaných budov, plýtvání v málo účinných spotřebičích, to vše dohromady tvoří břímě na ekonomice.

Experti Evropské komise propočetli, že současné technologie mohou do roku 2020 s nulovými čistými náklady snížit evropskou spotřebu zhruba o pětinu. Pro ilustraci vezměme plýtvání teplem v budovách. Jen v tomto odvětví dokážou rentabilní opatření podle konzervativních kalkulací během patnácti let snížit spotřebu o množství energie, které odpovídá třem čtvrtinám dovozu zemního plynu z Ruska. Česká republika na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu spotřebuje skoro dvakrát více energie než země staré europatnáctky. Příčina: zastaralý průmysl a budovy.

Efektivita není doplněk

Zdejší politici a ministerští úředníci k energetické efektivnosti vesměs přistupují coby k sympatickému doplňku. Jejich základním východiskem je: odhadnout vývoj spotřeby a zajistit její pokrytí. Logicky ústí v přetahování o zdroje.

Co Evropská unie obecně - a Česká republika dvojnásob - teď především potřebuje, je razantní impulz k modernizaci. Multimiliardové prostředky z evropských fondů by měly cíleně směřovat do zvyšování efektivnosti.

Druhým velkým plus evropské debaty je perspektiva, s níž se dívá na obnovitelné zdroje. Energetika není odvětví, které lze plánovat jen s desetiletou perspektivou. Jenomže česká politika právě takto přistupuje k novým technologiím. Obvykle se hlavně dozvídáme, že nehrají velkou roli.

Ovšemže. Každá technologická novinka má na počátku jen malý podíl na trhu. Pokud ji budeme a priori odsouvat coby bezvýznamnost, na okraji také zůstane. Ale s rostoucí účinností a rapidně klesajícími náklady se poměry mohou měnit. Bioenergetika, větrné, malé vodní nebo přílivové elektrárny se během několika desetiletí mohou reálně zařadit mezi hlavní evropské zdroje - pokud je s takovou perspektivou cílevědomě nastartujeme.

Vytyčit cíle nestačí

Evropská energetická politika má jedinou, zato dost zásadní chybu: koncepce není jen rámcem, ale také hlavním obsahem. Ambiciózní, byť sebevíce realistické cíle nejsou k ničemu, pokud po nich nenásledují konkrétní opatření.

Komisaři přišli s několika docela dobrými iniciativami. Ale sloganu o nové průmyslové revoluci jejich rozsah ani zdaleka neodpovídá. Třeba obnovitelné zdroje energie: k rozvoji odvětví, který posílí důvěru investorů a vytáhne čisté technologie nahoru, je potřeba více než pouhé nezávazné cíle. Nicméně pro české politiky bude znamenat dramatický převrat v myšlení i toto.

Autor je programový ředitel Hnutí DUHA