Křehký zázrak přírody

Dnešní uspěchaná doba udělala z těchto svátečních dní ve znamení jara, podobně jako z Vánoc, svátky komerce a okázalé hojnosti, a tak někdy není ani čas si uvědomit, co různé symboly Velikonoc znamenají a jak vlastně vznikly.

A tak je to i s vajíčky. Jejich zdobení a rozdávání se považuje za samozřejmost a asi jen málokdo se nad tím nějak hlouběji zamýšlí. O tom, proč se vajíčka stala neodmyslitelnou součástí velikonočních obyčejů, existuje spousta výkladů.

Legenda a skutečnost
Velikonoce jsou v evropské civilizaci po dlouhá staletí spojovány s posledními dny Ježíše Krista a pro křesťany je to největší svátek. Není proto divu, že i vysvětlení, proč právě vajíčka jsou jejich symbolem, vychází velmi často z těchto tradic. Nejznámější křesťanská legenda vypráví o tom, jak Ježíš se svatým Petrem chodili po světě. Jednoho dne přišli do statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla ani skývu. Vtom uslyšela kdákání slepice, doběhla do kurníku a našla vejce. Uvařila ho a nasytila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu koštětem skořápky. Jaké bylo překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato již neproměnila. Později prý začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch neznámých pocestných a postupem času se tento zvyk změnil v malování vajec pro velikonoční pomlázkovou koledu.

Historické prameny uvádějí ale něco jiného. Zvyk darovat různobarevná velikonoční vejce se prý rozšířil u egyptských křesťanů – Koptů v desátém století, v Evropě o tom existují písemné záznamy až z patnáctého století. Období zvýšené konzumace vajec v době velikonoční souvisí zřejmě i s postem, který Velikonocům předcházel a při kterém se vejce jíst nesměla. Od čtvrtého století totiž katolická církev zakazovala během čtyřicetidenního pokání a půstu, který se tehdy přísně dodržoval, jíst vejce, a to jak samotná, tak použitá v jiných potravinách. Během té doby se ovšem v domácnostech nahromadilo množství snesených vajec a bylo třeba je rychle zužitkovat. Právě proto asi vznikla tradice jejich rozdávání. A aby byla vajíčka nevšední, různě se zdobila a lidová fantazie je pak opředla různými pověstmi.

Nevděk světem vládne
Magický význam vajec však sahá daleko před křesťanskou éru, stejně jako velikonoční svátky mají původ v kouzelném procitání přírody ze zimního spánku. Jaro je dobou, kdy většina našich ptáků hnízdí a hnízda na stromech, v keřích nebo na zemi zaplní záplava vajíček. Pozadu nezůstávají ani domácí opeřenci v kurnících. Protože vejce obsahuje zárodek života, bylo již odpradávna symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení. V předkřesťanských dobách bylo v některých kulturách dokonce dáváno do hrobu.

Vejce odnepaměti symbolizuje zárodečný shluk, ze kterého vznikl svět, ale také životní sílu, zrození, nesmrtelnost a díky skořápce i pocit ochrany a bezpečí. Vejce proto nemohlo chybět při jarních slavnostech v žádné kultuře národů z oblasti mírného pásu, kde se střídají roční období. Málokoho asi o Velikonocích napadne, že za celé ty vaječné hody vděčíme jednomu ptačímu druhu, jehož domovem jsou daleké džungle tropické Asie.

Předkem našeho kura domácího je kur bankivský, který ještě žije divoce ve volné přírodě. Kdo a kdy jej zdomácněl, není tak docela jasné, ale soudí se, že to bylo v Indii nebo jižní Číně někdy kolem třetího tisíciletí př. n. l. Přibližně kolem roku 1000 př. n .l. se zdomácnělý kur dostal přes perskou říši do Egypta, odtud pak do Řecka a Říma a posléze až do našich končin.

Možná by neškodilo u příležitosti jarních svátků zkusit zamyslet se a představit si, jak by asi vypadal náš jídelníček bez vajíček. Nejde jen o klasicky vařená či smažená vajíčka. Vaječná hmota je nezbytnou surovinou k výrobě spousty potravin – od těstovin přes palačinky, knedlíky, až po nejrůznější zmrzliny a moučníky. Statisíce nosnic v drůbežářských závodech i na vesnických dvorcích zásobují denně naše stoly, a přesto si od nás vysloužily jen přezírání či pohrdání.

Samotné slovo slepice se v naší mluvě stalo synonymem tuposti a hlouposti, ač si to samičky kura domácího za své služby ani v nejmenším nezaslouží. Způsob chování slepic a kohoutů nám připadá primitivní, nepříliš inteligentní a možná i směšný, ale na druhou stranu bychom měli vidět, že i k našemu prospěchu je dokonale funkční. Studium vzájemných vztahů mezi jednotlivci v slepičích hejnech odhalilo spoustu překvapujících poznatků, díky nimž víme, že ani dlouholetou domestikací neztratila plemena domácích kurů nic ze základních instinktů svých divokých předků, potřebných k přežití.

Sejf života
Vejce, přesněji řečeno ptačí vejce, je svým způsobem mistrovským dílem přírody. Je to samičí zárodečná buňka a největší buňka v živočišné říši vůbec. Vůbec největší vejce má africký pštros dvouprstý, vešlo by se do něj čtyřiadvacet vajec slepičích.

Přes různou velikost, zbarvení i tvarovou rozmanitost mají ptačí vajíčka jednotnou, i když možná nečekaně složitou stavbu. Samotná skořápka, která se nám jeví jako pevný obal, je složena z několika vrstev. Vajíčko kryje tenká vosková vrstva, pod níž je nejpevnější část skořápky – tvrdá slupka - tvořená jemnými krystaly uhličitanu vápenitého. Teprve pod ní je silná houbovitá zárodečná vrstva. Pod skořápkou jsou ještě papírovité blány obalující bílek a žloutkovou kouli, případně zárodek. Žloutková koule je pak obalena bílkem, který se ukládá postupně v dalších vrstvách. Nahoře je takzvaný tekutý bílek, pod ním je vrstva tuhého bílku a další vrstva bílku tekutého. Kolem žloutku je zvláštní blanka, ze které se odchlipují takzvaná žloutková poutka, která tlumí otřesy a zajišťují při změně polohy vajíčka natočení žloutku směrem nahoru.

Vaječná skořápka, jakkoli vypadá celistvě a neprodyšně, dokáže pomocí sítě kanálků zprostředkovat vyvíjejícímu se zárodku přísun kyslíku ze vzduchu. Na tupém konci vajíčka je malá vzduchová komůrka, která se během doby vývoje embrya ve vajíčku stále zvětšuje. Díky ní snadno poznáme, když vajíčko ponoříme do vody, zda je nasezené nebo ne. Pokud v něm roste nový život, plave na hladině. Tloušťka skořápky se u jednotlivých ptačích druhů liší, nejtenčí mají kolibříci – pouhé čtyři setiny milimetru, nejsilnější, jak by se dalo očekávat, pštros – až dva milimetry. Vajíčko je uzavřený, zdánlivě neživý svět, kde v tichosti probíhá jeden z největších zázraků života.

Inkubace není legrace
Uvnitř vajíčka nachází vyvíjející se zárodek bezpečný úkryt i prostředí s dostatkem živin. Jediné, co chybí, je teplo. Ptáci musí snůšku trpělivě, dnem i nocí zahřívat. Jednotlivé skupiny ptačích druhů vyřešily tento úkol, odborně nazývaný inkubace, různým způsobem. Někde se na hnízdě oba rodiče střídají, jinde sameček po zásnubách odletí pryč svádět další samičky a osud potomstva jej dál nezajímá.

V ptačí říši existuje ovšem i cosi jako emancipace naruby. Příkladem jsou australští emu a jejich příbuzní kasuáři. Samci emu si v době námluv stavějí na zemi široká hnízda, k nimž lákají hned několik partnerek, a snaží se je přesvědčit, aby do nich snesly co nejvíce vajec. Pokud je hnízdo plné, nezná radost budoucího otce mezí. Samičky zmizí kdesi za obzorem, samec zasedne a trpělivě sedí až šedesát dní, než se začnou klubat první potomci. Celou tu dobu prakticky nepřijímá potravu, jen si odskočí občas se napít. Ale ani potom mu starosti nekončí. Další dlouhé týdny pak celou školku pruhovaných pštrosáčat bedlivě střeží a vodí po okolí.

Jinými obětavými otci mezi ptáky jsou tučňáci císařští, kteří hnízdí paradoxně v době antarktické zimy a noci, kdy pevninu bičují vichry a teplota klesá i pod mínus šedesát stupňů Celsia. Samci postávají na hnízdištích na ledových krách, jeden vedle druhého více než dva měsíce. Po celou dobu obětavý otec zahřívá jediné zelenobílé vajíčko ve zvláštní břišní kapse a na nohou, zatímco samička se po snesení vydává na dlouhou pouť k moři, aby se nasytila. Těsně před vylíhnutím se partnerka vrací, aby si vajíčko nebo někdy už vylíhlého potomka převzala a začala jej krmit. Vyhublý otec se pak vydává na stejnou cestu k pobřeží jako před pár týdny jeho družka, aby se náležitě zotavil.

Zázrak zrození
Samotné líhnutí je jedním z nejúžasnějších představení života, které na této planetě známe. Ze zdánlivě neživého předmětu se v několika málo okamžicích doslova vyloupne malý živý tvor dožadující se svého místa na slunci. Síla tohoto okamžiku člověka fascinuje a inspiruje jej k filozofickým úvahám. Proměna nehybného vejce, připomínajícího mlčenlivý zamčený hrob, v kolébku ukrývající nový život je tak pro křesťany zřejmou symbolikou zmrtvýchvstání Ježíše.

V mnoha zoologických zahradách mají v ptačích pavilonech prosklenou vitrínu, do níž každý den dávají „obyčejná“ slepičí vajíčka těsně před líhnutím. Vždy, když se na svět začne dobývat malé kuřátko, se před expozicí shromáždí v němém úžasu davy návštěvníků, hlavně dětí, a bezprostředně prožívají malé drama zrození.

Stejným způsobem přicházejí na svět také plazi, i když některé druhy jsou živorodé. U nich lidé už takové nadšení jako u roztomilých kuřátek neprojevují. Ještě tak klubající se želvička, ale krokodýl, nebo dokonce hádě, to už není podívaná pro každého.

Zrození z vajíčka však není jen doménou ptáků a plazů. I u rostlin, bezobratlých živočichů, ryb, obojživelníků a savců, a tedy i nás začíná životní pouť jedince oplozením vaječné buňky, byť nemusí mít podobu klasického vejce. Pokud hledáme klíč k tajemství života, je ukryt právě v podobě bytostně samičího elementu – vajíčka. Toto možná překvapující, ale zároveň fascinující zjištění je tím hlavním poselstvím svátků jara.

Autor: Evžen Kůs

Zdroj: http://www.relaxuj.cz