Ekologismus jako náboženství mediálního věku

Před dvěma týdny byly Velikonoce – nejvýznamnější křesťanské svátky, které poskytly příležitost k zamyšlení nad duchovní podstatou našich životů v uspěchané postmoderní době. Jedním ze zjištění, k nimž při takovém zamyšlení dojdete, je toto: role křesťanství je mění, jeho dominance se přesouvá mimo tradiční „starou“ Evropu směrem ke třetímu světu. Křesťanství a jiná tradiční náboženství jako by odpovídala spíše potřebám lidí hledajících ukotvení a pevný bod ve světě, jemuž čím dál méně rozumějí, protože z něj mizí a zanikají tradiční hodnoty a rituály.

Čím je ale nahrazováno křesťanství v jeho euroatlantické domovině? Při pohledu do médií se může zdát, že novým náboženstvím nazývaným  zjednodušeně ekologismus, případně enviromentalismus.  Eko-náboženství vykazuje některé důležité prvky, které z něj jakožto původně zájmového oboru na pomezi vědy a politického aktivismu činí ono náboženství: Má soubor ústředních myšlenek, ideologii, má své rituály a prováděcí metodologii a byť nemá jediného boha jako osobu, do níž vtěluje svůj ideál, má ucelený a víceméně neměnný souhrn jistot, které považuje za pravdy, o nichž se nediskutuje. A co hůř – v jejichž jméně je možné téměř cokoli politicky konat, které jsou účelem, jenž světí téměř veškeré prostředky. Ekologismus se nadto vyznačuje typickým nenávistným postojem, který se dá shrnout do věty: kdo nejde s námi, jde proti nám. Ekologismus má své terče, své nepřátele, jejichž zničení ve smyslu eliminace jejich vlivu na utváření světonázoru lidí, pokládá za jeden ze svých ústředních cílů. Eko-věřící mají tedy jak svého Boha, tak svého ďábla. A podle jedné teorie, teprve přítomnost ďábla je důvodem k udržení víry a založení církve.

Co je na ekologismu zajímavé a velmi moderní, je jeho životně nezbytná vazba na média. Bez médií by nebyl ničím. Čím byl pro křesťany barokního věku  chrám se svou sugestivní monumentalitou, zdobností a autoritou, tím je pro proroky ekologismu kamera, mikrofon, novinový papír, internet. Rozdíl je v něčem jiném: média nejsou jen prostředím, kde se věci dějí. Média jsou aktivním účastníkem událostí, často dokonce jejich přímým hybatelem. A navíc si zakládají na své nekonformitě, pokrokovosti a schopnosti vidět perspektivně. Proto jsou až na výjimky média agilními propagátory ekologické víry. A téměř nepřipouštějí veřejnou pochybnost o jejím obsahu a smyslu.

V Čechách mají média tradičně – a to se táhne už od dob obrození přes první republiku a časy komunismu – jednu neblahou vlastnost: personifikují názory, okřikují a umlčují nositele názorů nehodících se k většinové vlně, kterou sama média vyvolávají či popoháněji. V tomto smyslu často vedou jakýsi třídní boj, vytváří stereotypický obraz společného nepřítele. Tento společný nepřítel je pak ztělesněním všeho toho, proti čemu žurnalisté otevřeně bojují: konzervatismus, nechuť ke změně, lpění na překonaných hodnotách, dříve se také říkalo: zpátečnictví.

Dobrým příkladem v našich podmínkách je president Václav Klaus. Ten proslul svou nechutí k ekologickému náboženství, které by se dalo s jistou nadsázkou nazvat až ekologickým ateismem. Klaus vystupuje s myšlenkou, že tvrzení ekologistů o lidmi způsobované zkáze života na zemi je přehnané a nepodložené. Dá se tu najít jednoduchá analogie s „klasickými“ věroukami – žádá prostě Klaus důkaz Boží existence? Pokud ano, pak žádá marně, protože takový jednoznačný důkaz neexistuje, ačkoli ekologisté tvrdí opak, vrší argumenty, točí filmy a burcují ke změně.
Zásadní pro tuto úvahu je otázka, do jaké míry je víra ekologistů vědecky, exaktně podložená. Tedy do jaké míry se na místo onoho Všemohoucího dostává věda či její výklad. To pak samozřejmě nabízí širší filosofické zkoumání mezí poznatelnosti, limitů exaktní vědy atd. Jestli tedy ekologistické náboženství není zároveň snahou popřít sám fenomén náboženství. A nahradit jej nějakým materialistickým „poznatelnem“. Pak by nepochybně šlo o modernější verzi marxismu. A pak je na místě se ptát, zda širší společenská a politická aplikace ekologismu povede také k obdobným extrémním metodám realizace moci, k jakým vedl marxismus ve 20.století. A položíme-li si tuto otázku, pak možná i lépe porozumíme Václavu Klausovi a jeho protiekologistické argumentaci. Protože jestli Klaus proti něčemu brojí, pak to jistě není vědecké poznání, nýbrž politické zneužití jednotlivých jeho – z kontextu vytržených – částí.

A malá poznámka na závěr: je možná také na místě zamyslet se nad tím, co přesně vlastně novináře na Klausově eko-skeptickém postoji provokuje. Zda ten postoj sám o sobě, či Klaus jako osoba. Klaus to u našich médií nikdy neměl dobré. Nejpozději od roku 1997 je však vnímán mediálně spíše negativně. Pak je dost dobře možné, že část podpory, kterou má ekologismus u našich novinářů, pochází z nechuti, kterou ti novináři pociťují vůči Klausovi. Tedy funguje jakási negativní motivace. A to není dobré – pro novináře ani pro samotné ekologisty. Protože pak musí být nutně vnímáni jako ti, kdo se jen vymezují, nikoli jako ti, kdo přinášejí novou pozitivní kvalitu.

Petr Žantovský

http://www.ceskamedia.cz