Lesy v Jizerských horách

Severočeské lesy byly hlavně v druhé polovině minulého století zasaženy exhalacemi z uhelných elektráren a dalších průmyslových podniků. I proto v našich horách hodně stromů uhynulo. Nemocné a oslabené lesy jsou také citlivé na počasí, třeba silný vítr, nebo si je s oblibou vyhlídne nějaký ten hmyzí škůdce. Kvůli takovým kalamitám byla například před dvaceti až třiceti lety v Jizerských horách skoro úplně odtěžena celá náhorní plošina. Jizerskohorské lesy nemají vyhráno ani teď. V půdě se totiž stále drží dost škodlivých látek, na vrcholech hor je půda kyselá. Když k tomu připočteme finanční náklady a to, že strom nevyroste za rok, tak máme ve zkratce pohromadě důvody, proč se místní lesy daří původními druhy stromů obnovovat pomalu. 

Autor: Gabriela Hauptvogelová

Fotogalerie obsahuje:
7 obrázků

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
Na malý výlet do Jizerských hor u Liberce jsem se vydala s Petrem Hnitka, zdejší lesy zná dobře a navíc přes dvacet let pracoval u nynějších Lesů České republiky v závodě Nisa. Zastavili jsme v místech, kde by podle nadmořské výšky mělo být rozhranní porostů smrko-jedlo-bukových a smrko-bukového. Projížděli jsme řidším a světlým, většinou smrkovým lesem. Vzrostlé stromy a zároveň dost světla, to jsou dobré základní podmínky pro malé jedle, a také jich tam několik bylo a nešlo jen o jedle, jak uslyšíte z komentáře Petra Hnitky.

Petr HNITKA:
Támhle vidíme nějaký javory, kleny. Jedle jsou oplocené v malinkých oplocenkách individuální ochranou. Ty kmeny jsou zabalený do plastových takových trychtýřů. Několik je v tom uhynulých, jedle jsou poměrně zkousané, některé teda výjimečně ne, jsou přibližně v rozestupu pět až sedm metrů a to oplocení na nich je prakticky už jenom torzo. Je to zrezivělý, už to funkci neplní. Počítejme, že jsou to osmileté, sedmileté sazenice, že to vydrželo asi tak čtyři roky.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
Tohle všechno jsme viděli na zhruba hektarové ploše. Vzhledem k tomu, že dost malých stromků vypadalo, že se dospělosti nedožijí, zajímalo mě, jak tento počin lesníků hodnotí Petr Hnitka.

Petr HNITKA:
Tak napočítám asi dvacet, třicet sazenic jedle a klenu, což pokládám za zoufalý pokus.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
Tady v tom pásmu, kde by vlastně měly být buky, smrky, jedle, těch jedlí je opravdu málo.

Petr HNITKA:
Jedlí není pomálu, jedle nejsou téměř žádné. To jsme náhodou teďka narazili, že ten pokus tady učiněn byl a to, co vidíme, to je setinka, zlomeček. Ale podle mě jestli tady mluvíme o nějakých sedmiletých sazenicích, tak je ten pokus jako na druhý straně neuvěřitelně úspěšný po těch imisích, které máme za sebou.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
Ústav pro hospodářskou úpravu lesa se zabýval tím, jaké stromy v našich lesích rostou a jaké by tam mely růst. Před dvěma lety dokončil jakousi lesní inventuru. V té se píše, že jedle je v porostech zastoupena jen devíti desetinami procenta, její přirozené zastoupení, tedy takové, jaké by mělo být za ideálních podmínek, je skoro dvacet procent. České lesy ale rozhodně nemají ideální podmínky pro všechny stromy, proto odborníci z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa doporučili, aby lesníci vysázeli jedli na necelých čtyřech a půl procentech lesních ploch. V Jizerských horách je kromě poškozených lesů také řada přírodně cenných území sdružených do chráněné krajinné oblasti. A právě její správa se už dávno před lesnickým doporučením zhruba před patnácti lety začala zabývat obnovou původních porostů. K tomuto projektu se časem přidal i správce liberecké Lesy České republiky. A jaké stromy do Jizerek patří? Třeba javory, jilm horský nebo bříza karpatská a borovice kleč. Ochranáři vyhledali tyto stromy, nasbírali jejich semínka nebo šišky a začali ve školkách pěstovat sazeničky. Ty pak vysázeli na vhodné místo v lese. Dalo by se říct, že je to nekonečná práce, protože lesy v určitých místech a výškách by měly být druhově pestré a zároveň jde i o to, aby na velké ploše nebyly stejně staré stromy. Vraťme se ale k jedli bělokoré. O její současnosti i historii v Jizerských horách jsem se víc dověděla od lesníka Správy Chráněné krajinné oblasti Vladimíra Vršovského.

Vladimír VRŠOVSKÝ, lesník Správy Chráněné krajinné oblasti:
To je dřevina, která původně v Jizerských horách pokrývala přibližně asi čtvrtinu ploch lesů a na konci osmdesátých let se jednalo pouze o určité skupinky a jednotlivé výskyty. Ta jedle byla vlastně lesnicky odepsána, její zdravotní stav byl velmi mizerný a lesníci téměř rezignovali na její záchranu.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
V lesnických školkách je hodně těch sazenic jedlí, když tedy zůstaneme u jedle. Proč tam zůstávají?

Vladimír VRŠOVSKÝ, lesník Správy Chráněné krajinné oblasti:
V počátcích toho projektu jsme vlastně sbírali ze stromů i třeba pět šiček, lezlo se na strom i pro takovéto malé množství. Dneska ten problém už je vlastně vyřešen a toho materiálu sazebního je dostatek. Momentálně ve školkách je k výsadbě v příštích dvou letech řádově asi sto tisíc jedlí, takže není problém ty jedle dostat do lesa, ale je problém ochránit je tak, aby tam vydržely. Čili je to otázka ekonomická, do jaké míry budeme schopni akceptovat ty navýšené náklady na tu ochranu.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
Když jsem byla na procházce v lese, tak jsem viděla několik takových sazenic jedlí, kde to drátěné pletivo už v podstatě nebylo, už to bylo zrezlé, neplnilo svoji funkci, ty stromečky byly ožrané od těch zvířat. Co by se dalo proti tomu udělat, aby skutečně to mělo smysl, abyste nepěstovali jenom sazeničky někde?

Vladimír VRŠOVSKÝ, lesník Správy Chráněné krajinné oblasti:
To je začarovaný kruh. Ta ochrana je potřeba několik kroků, ale jak ten plod, tak ta ochrana má nějakou životnost. U toho plotu ta údržba je docela snadná, u těch ochran, kde prostě má každý strom svoji ochranu, tam je to velmi komplikované a neustálé zvyšování počtů těch ochran, to je prostě cesta do pekel. Čili opravdu jediným racionálním způsobem, jak to ochránit, je, to důsledné myslivecké hospodaření, které povede k tomu, že budou nastoleny takové stavy jelení zvěře, které umožní bezproblémové odrůstání těch výsadeb, těch dřevin, které jsou velmi citlivé na ty okusy.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
Také můj průvodce jizerskohorskými lesy Petr Hnitka by tam časem rád viděl mnohem víc vzrostlých jedlí. Nemyslí si ale, že by jedinou možností bylo vyvíjení jelení zvěře, i kdyby byla přemnožená.

Petr HNITKA:
Vyjměme jedli z těchto hádek a diskusí, za co můžou myslivci, za to nemůžou, protože i kdyby tady byl jeden jedinej jelen, tak si ty jedle prostě najde. A nejúčinnější ochrana je prostě oplocenka.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
To znamená sázet tu jedli ne pod ty velké stromy, jak jsme viděli, ale na nějakou menší plochu dát několik těch sazenic?

Petr HNITKA:
Tak jeden z klasických prvků je kotlík, to je prostě kolečko v lesech o průměru maximálně dvacet, pětadvacet metrů, kde funguje boční zastínění, klima proti větru, proti vysychání, proti teplotním extrémům, že to ta jedle snese. A zvláště, když je pěstovaná ve společnosti s bukem, tak ten buk ji pochopitelně trošinku přeroste a on ji potom druhotně zastíní.

Gabriela HAUPTVOGELOVÁ, redaktorka:
O tom, jak obnovit poškozené lesy v Jizerských horách a vrátit do nich původní druhy stromů budu zítra po šestnácté hodině diskutovat s Evou Vykypělovou z libereckého inspektorátu Lesů České republiky a s odborníkem na lesní ekosystémy Jakubem Hruškou. Dovíte se také, jak jsou na tom lesy v Krušných horách.