Tomu místu se od pradávna říká Modrý sloup. Po německé straně jsme mohli po chodnících dojít na Luzný (Lusen).
Luzný je kopeček suti
Tohle by ale nebyl výlet na celý den, a tak jsme šli raději delší cestou po dřevěném chodníku přes rašeliniště k Teufelloch, kolem Kleine Öhe a nádrže Martinsklause k samotě Fredenbrücke, zpět do obce Waldhäuser a odtud teprve na Luzný.
Výstup na tenhle kopeček suti je celkem krátký, a tak po čtyř a půl hodinách chůze vybalujeme oběd a koukáme na Alpy. Moc často kvůli špatnému počasí vidět nejsou.
Poté jsme pomalu sestoupili po drsné žule dolů a po cestičce přímo po hranici zamířili opět k hraničnímu přechodu pro pěší Modrý sloup.
Kůrovec udělal svoji práci
Cestou jsme nabrali vodu z pramene a pro jistotu přihodili desinfekci, abychom se mohli napít.
Za zmínku v téhle oblasti stojí především Waldhäuser, kde jsou šumavská zvířata k vidění v jejich prostředí. Je to něco mezi safari a zoologickou zahradou v přírodě.
Přes to, že byla tato oblast na německé straně Šumavy nejvíce postižena kůrovcem, holé stromy nepůsobí ponuře a pomalu mizí v novém porostu.
Chráníme štěrkovanou cestu?
Při návratu jsem přemýšlel, zda je doopravdy nutné tak přísně regulovat pohyb turistů. Ochránci přírody omezují nejen roční období, ale také počet lidí, kteří tudy mohou během jednoho dne projít.
Šli jsme po štěrkové cestě, která pouhých pár set metrů před hranicí přechází do pěšiny, která je však pořádně vyšlapaná. Rozhodně ji nevyšlapali turisté za dva víkendy, kdy byla poprvé otevřená. Navíc z druhé strany z Bavorska až na hranici vede také štěrková cesta.
