Bursík prosazuje zelenou odrůdu konzumerismu, říká Matěj Stropnický

v rozhovoru s Alexandrem Kramerem pro deník Právo dne 19.5.2007.

Pane místopředsedo Republikové rady Strany zelených, jste znám jako zásadní odpůrce umístění amerického radaru v České republice. Proč vám nestačí, když ten radar bude součástí protiraketového systému NATO, jak to oficiálně požaduje vaše strana?

Když dovolíte, zareaguju nejprve na závěr vaší otázky. Prosazovat tu podmínku, o níž se zmiňujete, uložil vedení Strany zelených její únorový sjezd. Ale já nemám pocit, že se Martinu Bursíkovi skutečně podařilo to zadání splnit. V odpovědi české vlády na americkou nótu se o začlenění toho radaru pod velení NATO nemluví jako o podmínce našeho souhlasu, ale jen jako o našem přání. To je podle mne málo. Navíc se ukazuje, že to přání je nesplnitelné.

Z čeho tak usuzujete?

Za prvé z vyjádření některých představitelů administrativy prezidenta Bushe, z nichž je zřejmé, že chtějí, aby ten radar byl součástí jejich národního protiraketového systému. A že se tedy o rozhodování o něm nehodlají s nikým dělit. Za druhé, Severoatlantická aliance se řídí tzv. principem nedělitelnosti bezpečnosti, kterému tento konkrétní "protiraketový štít" odporuje, neboť by chránil jen některé členské státy NATO. Za třetí, někteří představitelé Aliance už dali najevo, že o budování takového systému nestojí i z dalších důvodů - politických a finančních.

Nic z toho ale neodpovídá na otázku, proč ten radar i jako zařízení NATO odmítáte vy. Nemyslíte, že by Česká republika měla nést svůj díl odpovědnosti i rizika za společnou obranu?

My - teď nemluvím jen za sebe, ale i za celou řadu dalších členů Republikové rady a členů Strany zelených - si myslíme, že celý ten takzvaný systém protiraketové obrany protiřečí našemu programu., že budování toho "štítu" je ve skutečnosti součástí Bushovy doktríny preventivních úderů, s níž Strana zelených nesouhlasí.

Znamená to, že nevěříte, že Evropě včetně České republiky může v budoucnosti hrozit nebezpečí raketového útoku ze strany Íránu?

Já si myslím, že tohle je spíš jakýsi konstrukt., že se tu především hraje o zájmy amerických zbrojařských firem, s nimiž jsou prezident Bush a někteří další významní členové jeho administrativy úzce spojeni. Ale i kdyby to nebezpečí reálně existovalo, naším cílem by mělo být předejít mu vyjednáváním, ne stavěním nových zdí. Tenhle štít je určitou formou zdi - to je vidět i z toho, jak na něj reagují Rusové.

Vy považujete tu jejich reakci za opodstatněnou?

Nedivím se jí - ale samozřejmě jsem si vědom toho, že za ní nejsou jenom bezpečnostní úvahy, ale i geopolitické ambice a vnitropolitické důvody.

Řekněme, že opravdu nejde o Írán., že ve skutečnosti má ten radar sloužit jako součást globálního obranného systému Západu proti Rusku a Číně; nebylo by i v takovém případě správné se na tom podílet?

Pokud o tom Spojené státy, NATO a česká vláda začnou mluvit v tomto kontextu, pak bude jistě třeba se nad tím znovu zamyslet. Zatím nám to ale takto předkládáno není.

Vím, že si velice vážíte exprezidenta Václava Havla. Jak se vyrovnáváte s tím, že on výstavbu toho radaru jednoznačně podporuje?

Mě to až tak moc nepřekvapuje, on je prostě vůči americké zahraniční politice loajální, ať je jakákoliv. Já se s tímhle postojem ztotožnit nemůžu, ale nemám mu ho nějak strašně za zlé, stále si ho velmi vážím pro mnoho jiných věcí, které udělal a dělá.

Pojďme k tomu, co ve věci radaru konkrétně děláte vy. Před několika dny vyzvala plzeňská krajská organizace zelených Republikovou radu SZ, aby "podnikla veškeré kroky k odmítnutí výstavby radarové stanice USA na území ČR". Zároveň vyzvala všechny základní organizace SZ, aby se k tomu vyjádřily. Čili jde o jakési vnitrostranické referendum, jehož uspořádání jste se prý osobně ujal. Je to tak?

Je to tak, že mě o to požádali. Jenže to vnitrostranické referendum v této chvíli uspořádat nelze, k tomu je nejprve třeba schválit jeho řád, což máme na programu příštího zasedání Republikové rady. Myslím, že tahle část té plzeňské výzvy byla míněna do jisté míry rétoricky; já jsem zatím oslovil hlavně ty základní organizace, které se už v lednu připojily k mé výzvě předsednictvu strany, jež se týkala zahraniční politiky vůbec. Mohu říct, že i teď mi z těch organizací přicházejí vyjádření podpory.

Taky jste vyzval k co největší účasti na protiradarové demonstraci, která se bude konat v Praze v sobotu 26. května. Kdo tu demonstraci pořádá?

Pořádá ji iniciativa Ne základnám!, která už asi rok sdružuje nejrůznější protimilitaristické skupiny. A ty skupiny se dohodly, že tentokrát pozvou k účasti na své demonstraci i politické strany. Takže samozřejmě pozvaly i nás.

Vy se jí zúčastníte jako funkcionář Strany zelených, nebo jako Matěj Stropnický?

Já tam půjdu jednak za sebe, jednak za tu - zatím ještě menší - část Strany zelených, která tu radarovou základnu odmítá úplně.

Může si vrcholný stranický funkcionář dovolit podpořit akci, která není úplně v souladu s politikou jeho strany?

Já jsem přesvědčen, že jsem v téhle věci programu Strany zelených věrnější než její vedení. Proto se nějakého velkého postihu nebojím. a myslím, že se ani bát nesmím.

O den později bude o radaru jednat vaše Republiková rada. Budete na tom zasedání prosazovat usnesení, které pana Bursíka zaváže, aby ve vládě řekl: buď my, nebo radar! ?

Myslím, že to není zapotřebí, respektive není zapotřebí, aby kvůli tomu vláda zkolabovala. Vzhledem k tomu, že v koaliční smlouvě není o radaru řeč, mohou zelení proti němu klidně hlasovat jak ve vládě, tak posléze ve Sněmovně, a tím ho úspěšně zablokovat; samozřejmě za předpokladu, že opoziční strany vytrvají ve svých současných postojích.

Jestli Republiková rada takovéhle usnesení přijme, věříte, že se mu Martin Bursík podřídí?

Republiková rada je nejvyšší orgán Strany zelených mezi sjezdy. Neumím si představit, že by se předseda strany jejímu usnesení nepodřídil.

Váš pan předseda se v našem posledním rozhovoru rozhořčeně ohradil, když jsem to, co Strana zelených - nejen kolem radaru - provozuje ve vládě a ve Sněmovně, označil za lavírování. Myslíte si taky, že jsem tím slovem vašim ministrům a poslancům ukřivdil?

Ne, já v tom s vámi do značné míry souhlasím - až na klasická zelená témata; v těch, myslím, moc nelavírujeme. Zejména na oněch třech ministerstvech, v jejichž čele stojí členové SZ, je z tohoto hlediska naše přítomnost citelná; ministerstvo zahraničí z toho vědomě vyjímám.

Lavírují, nebo nelavírují zelení v kauzách vicepremiéra Čunka?

Určitě trvalo příliš dlouho, než jsme se k nim začali vyjadřovat; pro mne to čekání bylo chvílemi nesnesitelné, takže jsem byl samozřejmě rád, když v dubnu Republiková rada konečně zaujala k panu Čunkovi zásadní stanovisko. Jenže pak zase nastalo jakési ticho po pěšině; Republiková rada vyzvala představitele strany, aby její požadavky tlumočili na koaliční schůzce K9, od té doby uplynul měsíc a půl, a k té schůzce stále nedošlo.

Co s tím tedy podniknete? Zavážete Martina Bursíka, aby dal premiérovi nůž na krk: buď my, nebo Čunek! ?

Jedním z bodů programu toho příštího zasedání Republikové rady, které bude 27. května, je kontrola plnění předchozích usnesení. Takže se tam vedení zeptáme, jak je plněno toto usnesení. Podle toho, co nám bude řečeno, se rozhodneme, jak postupovat dál.

Co říkáte "evropské" politice Topolánkovy vlády a tomu, že pod tou politikou je i podpis vaší strany?

Určitě víte, že jsem už v únoru na našem sjezdu kritizoval vedení strany za to, že připustilo, aby zahraniční politika byla ve vládě takovýmto způsobem rozdělena mezi pány Schwarzenberga a Vondru. Teď se ukazuje, že i kdyby ji měl pod sebou jen pan Schwarzenberg, tak by v tom asi velký rozdíl nebyl. My jsme zřejmě tu zahraniční politiku tak trochu vyměnili za to, že budeme mít volné ruce v těch zbylých třech resortech. Ostatně mám dojem, že s výjimkou ministerstva zahraničí vláda takhle funguje celkově - že každá z těch koaličních stran je prostě pánem na svém pískovišti a nemluví těm druhým dvěma do toho, jaké bábovičky si staví ony. Co říkám evropské politice vlády? Pro mne je to prostě neštěstí. Je evidentní, že postoj České republiky k evropské ústavě a k evropské integraci jako takové je momentálně v rukou lidí, kteří si nepřejí nic jiného, než aby se Evropa rozdrobovala. A to je přesný opak toho, co chceme my, zelení. Je to krok zpátky - k tomu se nedá říci nic pozitivního.

Standardní doplňující otázka: co by s tím tedy zelení měli dělat? Když se vláda chová takhle protiintegračně, neměli byste z ní odejít?

Tuhle otázku mi v tomhle rozhovoru kladete už potřetí. Zřejmě vycházíte z toho, že jsem po volbách nebyl stoupencem našeho angažmá v této vládě. A logicky teď očekáváte, že ji budu chtít bourat. Jenže v té úvaze je háček: já momentálně obtížně hledám k této vládě alternativu. Musím říct, že ačkoli ještě loni v létě jsem za nejlepší řešení považoval, aby zelení z opozice podpořili menšinovou vládu sociální demokracie, tím, kdo mě nejvíc přesvědčil, že bych měl být velmi opatrný s požadavkem na náš odchod z Topolánkovy vlády, byl paradoxně pan Paroubek. Přesvědčil mě o tom svým počínáním v průběhu povolebního vyjednávání: za prvé tím, že byl ochoten jít do velké koalice s ODS, přestože to před volbami jednoznačně odmítal, a dokonce v rámci toho kroku podpořit prezidentskou kandidaturu Václava Klause; za druhé tím, že byl ochoten přistoupit na posun směrem k většinovému volebnímu systému. To všechno je pro zelené i pro mne osobně samozřejmě nepřijatelné. Víte, kdyby bylo jisté, že rozpad této koalice by znamenal předčasné volby, toho bych se až tak nebál. Ale tady pořád visí ten Damoklův meč velké koalice. A ta by pro mne byla horším řešením, než je tato vláda.

Když se vrátím k protievropské politice této vlády - říkáte mi tím, že vám, zeleným, nezbývá než se s ní smířit?

Ne, určitě je třeba vyvíjet tlak na to, aby se změnila. To právě teď místopředseda SZ Ondřej Liška - s nímž si v některých jiných věcech příliš nerozumím - naštěstí dělá: tlačí na svolání koaliční schůzky na toto téma.

Co si myslíte o vládní reformě?

Víte, já si myslím, že ta reforma je vlastně pořád ještě ve stadiu zrodu. Pan premiér ji už sice halasně ohlásil stylem ber, nebo nech ležet, čili že žádné významné zásahy do toho návrhu nejsou možné, ale ukazuje se, že to tak nepůjde.

Já se na váš názor na tu reformu ptám i v souvislosti s tím, že jste v únoru na sjezdu SZ na Martina Bursíka zaútočil slovy: "Poslední dobou začínáme být čím dál méně zelení a čím dál víc modří." Nemáte teď chuť ten výrok ještě zesílit?

Víte, já se obávám, že pokud jde o můj postoj k ekonomickým a sociálním záležitostem, jsem v něm osamělejší než v těch zahraničněpolitických otázkách. V tomhle je ta strana víc tržně orientovaná než v jiných věcech.

Celá strana, nebo jenom vedení?

Řekl bych, že to v téhle chvíli platí o českých zelených jako takových. Myslím, že kdybych na místopředsedu Republikové rady kandidoval jen se svými názory na tyto věci, tak by mě nezvolili. A upřímně přiznávám, že se k nim v té funkci vyjadřuji méně razantně než předtím.

Z toho má asi váš předseda radost; v našem posledním rozhovoru na téhle stránce řekl, že bude zajímavé sledovat, jak se vypořádáte s přechodem z role kritika, který nenese za nic odpovědnost, do role člověka, který tu politickou odpovědnost má.

Nejsem si jistý, jestli to pan předseda myslel přesně tak, jak to cítím já. On má samozřejmě pravdu v tom, že jsem se předtím cítil svobodnější, protože jsem skutečně mohl mluvit jen sám za sebe. Teď mluvím za určitý počet lidí, s nimiž se shodnu v tom, co v tomhle okamžiku považuji za své hlavní téma, tedy ve věci toho radaru. A samozřejmě mi velice záleží na tom, abych si v tom udržel jejich podporu. Takže tohle je ta odpovědnost, kterou dnes cítím.

Máte smůlu, protože já si vás u tohohle tématu ještě přidržím. Jako rebel nesvázaný funkcí jste nejednou prohlásil, že zelení by měli hledat své přirozené spojence spíše na levici. Proč si to myslíte - pokud si to stále myslíte?

Samozřejmě si to stále myslím, na tom žádná funkce nemůže nic změnit. Vycházím z toho, kde tradičně hledají své spojence zelení v západní Evropě. a z přesvědčení, že zelená politika by se měla opírat o tři pilíře: o ochranu životního prostředí, o obranu lidských práv a o sociálně citlivou politiku. V téhle souvislosti musím taky říct, že mám stále silnější pocit, že koncept, s nímž přišel do Strany zelených Martin Bursík a který v ní prosazuje, je jakýsi ekologický růst růstu, čili jakási "zelená" odrůda konzumerismu. Obávám se, že když půjdeme touto cestou, dojdeme brzy k tomu, že budeme stejně jako pravicové strany usilovat o to, aby lidé co nejvíc konzumovali. A "zelení" pak budeme jen v tom, že je budeme vybízet, aby jedli ekologickou stravu a kupovali si ekologicky šetrná auta. Podle mne je to nepochopení toho základního, s čím zelení přišli.

V projevu, jímž jste kandidoval na místopředsedu Republikové rady, jste Bursíka kritizoval i za to, že "staví na falešné hrozbě nedostatečně reformované komunistické strany". Myslíte si, že už je na čase začít brát KSČM jako kteroukoli jinou standardní politickou stranu?

To je těžká otázka, protože i já se obávám, že tahle komunistická strana se asi nikdy úplně nereformuje, to je dáno složením její členské základny. Zároveň je tím ale dáno i to, že je to strana, která je na odchodu, proto v ní nevidím žádné vážné nebezpečí. Nehledě k tomu, že pro to, aby se vrátil režim, který tu byl před rokem 1989, tady nejsou žádné objektivní předpoklady. Takže na vaši otázku odpovídám: ano, myslím si, že všude tam, kde to je účelné a kde to poslouží nějaké dobré věci, s komunisty spolupracovat můžeme.

Například při volbě příštího prezidenta? Strana zelených dala ústy Martina Bursíka nejednou hlasitě najevo, že si nepřeje, aby jím byl opět Václav Klaus. Jakýkoli Klausův protikandidát bude mít ovšem šanci jedině v případě -

- že ho podpoří drtivá většina poslanců a senátorů všech ostatních stran, kromě ODS. Ano, to je jasné. A jasně z toho také vyplývá, že bude třeba najít takového kandidáta, který i pro komunisty bude přijatelnější než Václav Klaus. Já si myslím, že to nemusí být až tak těžké.

Řekl byste, že vaše zvolení místopředsedou Republikové rady svědčí o tom, že se poměr sil ve Straně zelených změnil?

Já si myslím, že se změnil už na sjezdu. A netajím se tím, že už když jsem se na ten sjezd připravoval, spolu s podobně smýšlejícími kolegy, bylo naším cílem prosadit, aby v následujících dvou letech právě Republiková rada byla oním místem, kde se odehrají ty zásadní střety.

Kdesi jste řekl, že Strana zelených vstupuje do nové vývojové fáze. Nazval byste ten proces vnitrostranickou revolucí, v jejímž čele stojíte?

Ne, tak daleko bych nešel, i když to tak zvenčí může vypadat, možná i proto, že jsme většinou velmi mladí. Naším cílem je návrat k myšlenkám, s nimiž Strana zelených vstoupila do politiky. Za sebe musím říct, že jsem byl nespokojený už s volebním programem, který jsme předložili loni touhle dobou. A při vyjednávání o vládě jsme pak i od mnoha věcí z tohoto programu couvli a teď, když v té vládě jsme, v tom couvání pokračujeme. Když se vrátím k tomu, čím jsme náš rozhovor začali: pro mne je prostě naprosto nepochopitelné, jak může být ministrem za Stranu zelených někdo, kdo aktivně prosazuje tu radarovou základnu!

Ještě připomenu, že jste byl před časem jedním z mála stoupenců Jakuba Patočky, kteří ve Straně zelených zůstali po jeho odchodu. Dalo by se to, co se teď v SZ děje, charakterizovat jako nepřímý Patočkův comeback?

Já myslím, že ten nynější pohyb je autentický, přestože určitou pečeť toho předchozího vedení jistě nese, jinak bych asi těžko mohl mluvit o programovém návratu. Ale určitě to nemá být návrat k některým procedurálním postupům, které i já dnes ze zpětného pohledu považuji za chybné. A věřím, že za chybné je dnes považuje i sám Jakub. I tím vlastně odpovídám na tu vaši předchozí otázku, zda to, co děláme, je vnitrostranická revoluce. Revoluce by to byla, kdybychom se snažili Martina Bursíka a celé to současné vedení svrhnout. My se o to nesnažíme; ale snažíme se vytvořit jakýsi opoziční mechanismus, který by zajistil, aby Martin Bursík už nemohl počítat s tím, že cokoli udělá, má předem odsouhlasené. Možná vám to připadne jako málo ambiciózní cíl, ale uvědomte si, že on má na své straně aparát. a samozřejmě také neskonale větší politické zkušenosti.

Ano, vám je teprve 23 let., a protože už končíme, tak tu informaci pro čtenáře ještě doplním: v devadesátých letech jste se svými rodiči - hercem a diplomatem Martinem Stropnickým a scenáristkou Lucií Stropnickou - pobýval v Lisabonu a v Římě, kde jste chodil do francouzských a anglických škol. Maturoval jste v Praze na francouzském lyceu a teď se blížíte k závěru studia žurnalistiky a mezinárodní politiky na Fakultě sociálních věd UK. Co říká váš tatínek vaší politické orientaci?

No, s mou politickou orientací je spokojený, míň už je ale spokojený s mým "bojem" proti té radarové základně. Dokonce mi v té souvislosti řekl, abych si ho co nejdřív začal financovat sám.

Zdroj: Právo, Strana zelených