zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Příprava na klimatické změny

22.06.2007
Obecné
Ovzduší
Příprava na klimatické změny
 Globální pohled nestačí: Státy a města potřebují přesnější modely.

Když v roce 1992 zasáhla město New York osm stop (240 cm) vysoká mořská vlna vyvolaná bouří, zaplavila široké území včetně letiště La Guardia a v Brooklyn Battery Tunnel bylo šest stop slané vody. Kdyby byla vlna ještě vyšší, napáchala by neporovnatelně větší škody. Pouhé dvě stopy navíc by například stačily k zaplavení Coney Island, finančního centra na Manhattanu, a čtrnácti čističek odpadních vod, které leží na pobřeží.

Deset stop vysoká mořská vlna postihne New York v průměru jednou za sto let. Vyplývá to ze studie vypracované na Columbia University. Ale globální oteplování a s ním související zvedání mořské hladiny, možnost silnějších srážek, prudších bouří a jejich nových směrů může učinit podobné záplavy v New Yorku častějšími.

JAK PLÁNOVAT? To je však příliš obecný závěr, který neumožňuje aktualizovat podle nových podmínek krizové plány. Aby bylo možné ochránit lidi a majetek v ohrožené oblasti, je třeba novou hrozbu popsat co možná nejpřesněji. Jen tak je možné rozhodnout o adekvátních opatřeních. Ta přitom mohou sahat od evakuačních plánů po multimiliardové investice do stavby protipovodňových zábran - nemluvě o úpravě strategických rozvojových plánů.

Bohužel, predikce změn vyvolaných globálním oteplováním jsou sice dokumentované, ale zatím jen na globální úrovni. Často citované průměrné zvýšení hladin oceánů je však pro krizové plánování nedostatečná informace.

Fórum pro otázky klimatu, Mezivládní panel pro klimatické změny (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC), sice ve svém posledním reportu odhaduje dopady klimatických změn nejen na planetu jako celek, zůstává však na úrovni "megaregionů". Uvádí například, že jihozápad Spojených států bude velmi pravděpodobně ještě sušší, než je dnes. Ani to samozřejmě nestačí k přijetí konkrétní politiky a opatření, která by měla zajistit dostatek vody a úrodu na polích. Rozpočty federálních institucí, které se zabývají klimatickými změnami, byly v posledních letech seškrtány až na kost. Státním a místním vládám tak nezbývá než financovat vlastní výzkum.

Metody, jimiž výzkumníci pracují, jsou velmi sofistikované. Stojí na modelech, které simulují vzájemně provázané procesy: například ohřívání povrchu Země slunečním zářením, absorpce tepla v oceánech nebo v atmosférických plynech nebo třeba odraz sluneční energie od pevninských povrchů, ledovců či od částeček rozptýlených v atmosféře. Správnost a přesnost modelů testují pomocí historických dat. Naplní například systém informacemi o emisích skleníkových plynů za posledních třicet let, nechají namodelovat jejich dopady - a výsledky výpočtů pak porovnají se skutečností.

Vědci, kteří pracují na projektech IPCC, mají k dispozici nejsofistikovanější existující globální klimatický model. Když se však podíváme, co říká o konkrétní lokalitě, zjistíme, že je velmi hrubý. Podívejme se, co tento model předpovídá pro rok 2050 pro východní pobřeží Spojených států. Uvidíme čáru z východní Pensylvánie po západ Massachusetts. Na sever od čáry je žlutá plocha reprezentující oblasti s průměrným vzestupem teplot o dva stupně Celsia oproti dnešnímu stavu. Na jih od čáry je mapa víc do oranžova: to odpovídá nárůstu o 2,25 stupně.

Globální klimatický model tedy dává stejný odhad nárůstu teploty pro celou oblast města New York, pro celý Connecticut a pro většinu Massachusetts a New Jersey. A platí to nejenom pro teplotu, ale i pro většinu ostatních klimatických veličin, jako jsou úhrnné srážky nebo míra vypařování.

GLOBÁLNÍ POHLED NESTAČÍ. Pro globální klimatické modely totiž jedno pole (tzv. grid-box, něco jako obrazový bod na digitální fotografii) představuje čtverec o hraně 150 až 200 kilometrů. Změny počasí však mají mnohem víc lokální charakter a stovky kilometrů jsou pro popis místních odchylek příliš hrubé měřítko. Například v horách se počasí může výrazně lišit pro jednotlivá údolí - byť spolu sousedí. Tyto regionální modely znají všichni diváci televizních předpovědí počasí. Ale "rozpad" globálních předpovědí na lokální úroveň není jednoduchý. Lokální předpovědi totiž vycházejí z modelů pro několikadenní nebo jen několikahodinové výhledy, zatímco globální modely jsou kalibrovány na desetiletí.

Zadání však jednoduché je: dodat globálním predikcím lokální přesnost. Výzkumníci se snaží "rozbít" velké kostky předpovědních map na rozměr 10-15 kilometrů. Zjistili tak například, že povodně v New York City, nyní považované za stoleté, by okolo roku 2080 mohly dostat nálepku "čtyřicetileté" nebo možná dokonce "čtyřleté". To však není zrovna malé rozpětí odhadů. Bohužel je pro současnou fázi výzkumu lokálních dopadů globálních změn klimatu typické. Testování těchto modelů například ukazuje, že odchylky vypočtených teplot se pohybují okolo jednoho stupně Celsia nebo spíš víc - což je nepřípustně vysoká chyba.

Způsob, jak tuto chybu snížit a zvýšit přesnost předpovědí, je zdánlivě jednoduchý: přejít na používání regionálních klimatických modelů. Má to ale háček: pro tyto modely není k dispozici potrava, tedy data. Ta totiž nejsou dostatečně přesná ani na globální úrovni. Připomeňme: IPCC odhaduje vzestup hladiny světového oceánu v tomto století mezi 18 a 38 centimetry pro scénář, kdy emise skleníkových plynů poklesnou, a mezi 26 a 59 cm v případě, že se emise zvýší. Takové rozmezí samozřejmě vůbec neumožňuje byť jen pomýšlet na tvorbu přesných záplavových map pro případ bouří. Ani na plánování opatření proti nim. Není možné připravovat se na nejhorší scénář, protože by to zruinovalo každý rozpočet.

Odhady růstu teplot jsou oproti odhadům četnosti a intenzity pobřežních bouří přesnější. Města na severovýchodě Spojených států amerických by měla v polovině století zažívat ročně 30-60 dnů s teplotou nad 90 stupňů Fahrenheita (32,2 stupně Celsia, pozn. překl.) oproti historickým 10-15 dnům. Pokud dojde na scénář s vyššími emisemi, do konce století by tam dokonce mělo být 14-28 dnů s teplotami nad 100 stupňů F (37,8 stupně C).

RYCHLÉ TÁNÍ. Na americkém Západě je předmětem obav sucho a nedostatek vody. Podobně jako v případě hrozby záplav v New York City tady potřebují přesnější předpovědi. Průměry rozhodně nestačí, protože procesy, které ve finále ovlivňují dostupnost vody, jsou velmi složité.

Zdrojem vody pro města, jako je Colorado Springs, je hlavně tající sníh z okolních hor. Ten zachytávají nádrže na řekách jako Colorado River nebo Arkansas River. Nejdůležitější samozřejmě hlavně je, kolik sněhu napadne. Podstatné však je i to, kdy a jak rychle na jaře taje. Příliš rychlé tání může vést k přívalu vody, kterou přehrady nedokážou zadržet - takže jarní záplavy by se střídaly s letním nedostatkem vody. Zvláště pokud by tání přicházelo dříve.

Rychlé tání a prudké přívaly vody by také zvýšily erozi půdy. I na to by bylo třeba reagovat - například posílením filtračních zařízení.

Přestože potřeba detailních modelů dopadu globálního oteplování je urgentní, situace ohledně dostupných dat se spíš zhoršuje. Nedávno publikovaná zpráva vypracovaná National Academy of Sciences varuje, že kvůli zastarávání se může v krátké době ocitnout mimo provoz až 40 procent senzorů, které na všemožných satelitech NASA dodávají informace pro klimatology.
Zdroj: EKONOM

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí