Pátek, 29. března 2024

Skromní a neklidní

Pro životní styl Davida Vostrovského vynalezli sociologové jméno počátkem devadesátých let: dobrovolná skromnost.
Skromní a neklidní
Poprvé jsem viděl Davida Vostrovského, když mi vyrazil naproti ze šumavské samoty, kde žije bez elektřiny, se ženou a dvěma dětmi. Z lesa se vynořil dlouhovlasý blonďák v širokých konopných kalhotách, byl bez bot a vedl za uzdu neosedlaného koně. "Zkouším žít jako naši předkové, když ještě neznali brambory a jedli tuřín," říká mi. Pozoruji Davida, jak obezřetně našlapuje po rozbitém asfaltu, a nedokážu si představit, že ještě nedávno pracoval pro Hewlett-Packard nebo marketingové oddělení Tesca.


Pro životní styl Davida Vostrovského vynalezli sociologové jméno počátkem devadesátých let: dobrovolná skromnost. Tehdy v atmosféře euforie někteří lidé i mladé rodiny odcházeli na venkov, aby žili střídmě, hledali cesty k důslednému samozásobitelství, šetrnému k přírodě. Dnes jejich následovníky inspiruje k dobrovolné skromnosti spíš rozčarování ze společenských dějů.

Ale jak vlastně taková ekologicky příznivá skromnost uprostřed blahobytné Evropy vypadá? Jsou tito lidé šťastní? Nejde jen o marné pokusy sebemrskačů a pošetilců, které nemohou zanechat stopu ani v jejich okolí?

"Skromný životní způsob má vliv, který se nedá kvantifikovat. Pokud ale není provázený misijními řečmi, může nějak inspirovat každého z nás," poznamenává profesorka sociologie Hana Librová z Masarykovy univerzity, která o dobrovolné skromnosti napsala dvě knihy.


Jako když uniká plyn

Sedím s třiatřicetiletým Davidem a s jeho o dva roky mladší ženou Dianou na podlaze na kožešinách a popíjím přírodní čaj s mlékem od jejich kozy. K tomu přikusuji jimi upečený chleba s konopným máslem, což prý je dobrý základ pro další přírodní pomazánky. Ze semínek technického konopí i dalších zrnin vyrábí David i nasládlé cereálie, které nazývá špalky.

"Pěstujeme sedmdesát druhů zeleniny, včetně tuřínu i zapomenutých odrůd, jako je třeba ovesný kořen. Zatím nejsme schopni pěstovat obilí, to kupujeme od jednoho ekologického farmáře, ale mouku si meleme sami," popisuje Vostrovský své samozásobitelské zázemí.

David má za sebou dost pestrou minulost. Ve dvaadvaceti zdrhl ze zemědělské fakulty a rok se živil v americkém Seattlu u výrobce kytarových zesilovačů. "Tehdy jsem hodně hrál na kytaru, jednou jsem si zabrnkal i s kytaristou ze slavných Allman Brothers Band."

Po návratu do Čech se pustil do různých zakázek v oblasti marketingu a komunikace. Ještě nedávno navrhoval vizuální podobu výstavy obrazů kytaristy Rolling Stones Ronnieho Wooda. "Nehynoucím zážitkem ale byla práce v Tescu, kde jsem byl zaměstnán jako šéf grafického oddělení. Vymýšleli jsme různá uspořádání prostoru, povrchů podlah, aby se lidé s vozíky zastavovali u drahého zboží," vzpomíná David na své působení v "chrámu konzumu".

Když před pěti lety s Dianou kupovali polorozpadlý statek v Milešicích nedaleko Boubína, vůbec neměli v úmyslu okázalou skromností oponovat konzumnímu životu. "Prostě jsme chtěli bydlet na samotě. Diana mi řekla: "Přišel můj čas, měli bychom mít děti, ale nechci být s nimi, ani jako těhotná, v Praze."

David měl dobré zakázky u Hewlett-Packard, skvělé místo mu nabízela velká reklamní firma. Říkali si, že nebude problém vydělat na rekonstrukci aspoň části statku. "Najednou mě ale to mystické prostředí začalo vtahovat. Ztratil jsem vůli prosedět dny a noci u počítače, jen abych stíhal termíny, nakonec jsem s tím praštil úplně," říká David.

Kamarád ho pozval do indického Himálaje, kde se seznámil s profesorem M.K. Pandidem, přírodovědcem z univerzity v Dillí. Ten s několika světovými odborníky zpracoval burcující studii, podle níž hrozí Himálaji kvůli výstavbě vodních elektráren zničení třetiny lesního porostu. A v důsledku toho vyhynutí a zánik téměř čtyř set druhů zvířat a rostlin.

"Dlouhé hovory s Pandidem i pobývání v horských vesnicích, jejichž obyvatelé si přes tlak stavbařů a obchodníků snaží vydělávat tradiční prací, mě hodně změnily," vykládá David. "Vrátil jsem se do Čech a najednou jsem hmatatelně cítil, že směřujeme k nenapravitelnému kolapsu přírody. Bylo to, jako když vkročíte do hospody, kde uniká plyn. Ale ti, co tam sedí celý večer, už nic necítí."

Ve snaze přiblížit se přírodnímu životu zašli Vostrovští hodně daleko. Diana porodila dnes tříletou dceru Amiu na trávě před stavením, ve slunečném červencovém dni, jen za dohledu kamarádky. A jejich syn, jehož pojmenovali Šiva, se pak narodil v kuchyni už bez pozornosti kohokoliv cizího. David s Amiou zatím před domem ohřívali vodu na ohni.

"Absolvovala jsem prohlídky, jestli nehrozí nějaká komplikace," říká Diana. "Ale z porodnice mám hrůzu, nikdy bych tam nešla. A hrozně mě povzneslo, že jsem to dokázala. Moje dcera bude moct ukázat - tady na tomhle kousku země jsem spatřila světlo světa. Kdo z nás, narozených v anonymních porodních sálech, to může říct?"


Změnit sebe, ne svět

Aby se co nejvíce přiblížili ekologické šetrnosti starého zemědělského hospodaření, odstřihli se od elektřiny. "Hrál v tom roli i můj odpor k drzému, agresivnímu ČEZ i nechuť k Temelínu," připouští David. "Ale tenhle způsob života je jen naše věc, naše snaha o čestné osobní řešení, když konzumní společnost se mi jeví sebezáhubnou. Nikomu nic nevnucujeme, nechceme spasit svět. Ale říkám si, že když nemůžu změnit svět, musím změnit sebe."

Ani teď se ale Vostrovští před světem neuzavírají. Diana dochází pravidelně do knihovny, nakupuje časopisy. Jezdí za nimi přátelé z okolních vesnic i z Prahy. Prvního června uspořádali dětský den, na který přijelo patnáct rodin. "Samozřejmě, některé přitahuje i zvědavost, jak to zvládáme, jak dlouho vydržíme," říká Diana.

To zajímá i socioložku Hanu Librovou: "K tak radikálním pokusům o samozásobitelství chovám úctu, ale ani za mlada bych k nim neměla dost kuráže a vitality. Důslednému samozásobiteli se totiž může stát, že prokope, prohospodaří a provaří všechen čas, všechnu svou energii. Že se jeho život scvrkne na pouhou fyzickou reprodukci."

Hana Librová upozorňuje, že domácnosti našich předků, k nimž alternativci vzhlížejí, nebyly v pravém slova smyslu samozásobitelské. "Hospodařilo se na úrovni místní pospolitosti, mezi domácnostmi probíhala efektivní směna produktů. Ta dnes nepřichází v úvahu. I proto řada radikálů slevuje ze svých představ o skromnosti a prostotě."


Kramerius s krosnou i počítačem

Rozlehlý statek rodiny Stehlíkovy s malými okny jako by vypadl z filmu pro pamětníky. Leží na kraji Volar jen pár desítek metrů od supermoderní benzinky. Tato zvláštní mesaliance jako by poznamenala i život Iva Stehlíka, který se sem v roce 1988 přiženil a zřekl se civilizačních vymožeností.

Dnes ale v jeho selské jizbě najdete nejen starodávná kamna, ale i počítač. Za statkem se prohání stádo koní, ale před vraty parkuje Stehlíkův automobil.

"Když jsem sem přišel, na statku nebyla tekoucí voda, vytápěná koupelna, splachovací záchod, natož centrální topení. A já najednou zjistil, že mi tyhle výdobytky vůbec nescházejí," vzpomíná čtyřiačtyřicetiletý Ivo Stehlík. "Vodu si člověk ohřál na kamnech, nanosil do vany. V zimě, když v koupelně bylo třeba pět stupňů, vana horké vody působila jako sauna. Byl to nádherný pocit."

Počátkem devadesátých let dosáhli Stehlíkovi určité míry sedlácké soběstačnosti, na tehdejší vesnické poměry nevídané. Chovali ovce, krávy, měli i kozu, přibývali koně. Sami si vystačili s masem, mlékem, zeleninou, pěstovali brambory, seno sváželi z několika hektarů vlastních luk. V každé domácnosti jsou ale potřeba peníze, proto Ivo nikdy nesedlačil naplno, byl zaměstnán v lese jako dřevorubec. Plně podepisuje teorii profesorky Librové, že při důsledném samozásobitelství nezbývá energie a čas na nic jiného.

"Práce v lese mě vysilovala jen prvních pár měsíců. Pak si tělo zvyklo, já říkám, že se "zatáhlo". A najednou mi zbývala spousta energie - duševní i fyzické. Vracel jsem se z lesa bez bordelu v hlavě. Klidně jsem popadl vidle a kydal hnůj. Ale možná to bylo i tím, že jsem se celý den do zblbnutí nemotal jen kolem statku," uvažuje Stehlík.

Hnůj kydal, i když se v roce 1990 stal místo-starostou Volar. Tehdy sem přitáhl další nekonformisty, hledající v tomhle koutě Šumavy útočiště. Ať již to byl emigrant, jenž léta žil v Indii a kterému Stehlík dohodil dům v nedalekých Mlynářovicích, nebo vodohospodář z Větřní, jeho soused. Ještě s několika příslušníky volarského kulturního undergroundu utvořili jakési společenství, kterému se říkalo volarská komuna.

"Ale my jsme spolu vydrželi dodnes právě proto, že jsme komunou nikdy nebyli. Spíš to bylo jakési znovunalezené sousedství," soudí Ivo. "Pořádáme řezbářské kurzy, ochotnické divadlo, pomáháme si, vyměňujeme si své přírodní produkty."

Když Stehlíkovi skončilo volební období na radnici, už nekandidoval. Za ty čtyři roky měl pocit, že to stačilo a že je třeba se vrátit do normálního života.

"Chtěl jsem zpátky mezi dřevorubce. Ale našel jsem místo až daleko u Plešného jezera, kde jsem musel zůstávat přes noc. Sedával jsem u ohně, pálil kůru a napadaly mne příběhy z lesa s pohádkovými postavami, jako jsou hejkal, ohniváč či čarodějnice, ale i s obyčejnými lidmi, dřevaři, ptáčníky, jejich ženami. Tak vznikla moje knížka Dřevorubecké pohádky," vypráví Ivo.

Protože nedůvěřoval distributorům, napěchoval krosnu výtisky své prvotiny a obrážel knihkupectví ve všech koutech země. Pak vydal knihy o řezbařině, fotografickou publikaci Jindřicha Štreita a další knihy, které mu byly blízké. To už se do krosny nevešlo, tak koupil auto. Po čase pochopil, že nakladatelství se neobejde bez internetového obchodu. Do domácnosti přibyl počítač. Kam se ale poděla osobní revoluce někdejšího alternativce?

"Já jsem se přes osobní revoluci dostal k něčemu, co mě naplňuje - k práci nakladatele," rekapituluje Ivo Stehlík. "Ale osobní revolta je vždycky nutná. Znovu jsme do ní spadli, když jsme se rozhodli pro domácí vyučování svých dvou dcer a bojovali za uznání domácí školy."

Nebyl ale nakonec ten sebeomezující postoj zbytečnou epizodou v jejich životě? Nevyšli Stehlíkovi vstříc konzumní společnosti víc, než chtěli? Vždyť dnes se nijak zvlášť neliší od běžné středostavovské rodiny, která má blíž k ekologickému luxusu než ke skromnosti.

"Víte, co je můj největší luxus?" opáčí Stehlík. "Vědomí, že i kdybych musel skončit s vydáváním knížek, uživím se. Jo, mám teď i takové věci jako auto nebo počítač, ale vím, že kdyby nastala situace, že bych tu či onu věc mít nemohl, nebude mi to vadit. To přináší vnitřní klid, svobodu a snad i pocit štěstí."


Za svobodou do kraje bohyň

Obec Žítkovou v pohoří Bílých Karpat tvoří hlavně rozptýlené usedlosti, louky, sady a zbytky lesa. Proslula jako sídlo věštkyň, nazývaných žítkovské bohyně. Místní o nich neradi mluví a domy, v nichž bydlely, jsou opředeny podivnými pověrami. Do tohoto čarodějného kraje se přistěhovali před dvěma lety mladí manželé Kateřina a Petr Kohoutovi.

"Žili jsme v Horním Maršově v podnájmu ve staré faře. Když se narodil Matěj, dlouho jsme hledali něco svýho. A když jsme objevili na Kopanicích dům, postavený ze starých vepřovic, kde třicet let nikdo nebydlel, věděli jsme, že tady chceme žít," říká Kateřina.

Kohoutovi se v lecčems podobají Davidovi a Dianě Vostrovským. Jsou stejně staří, mají stejně staré děti - kluky Matěje a Josífka. Také opravují polorozpadlý dům na samotě, k němuž nevede přístupová cesta. Mají koně, kozy i ovce a políčko a snahu uživit se hlavně svými přírodními produkty.

Elektřiny se ale neštítí. Kateřina pere v pračce, na kachlových kamnech stojí rychlovarná konvice. A také mají starý gramofon, kazeťák, i CD přehrávač a spoustu muziky. Nejvíc desky Oldřicha Janoty, oblíbence Petra, uměleckého řezbáře.

"Vyučil jsem se houslařem, ale těkal jsem z jednoho zaměstnání k druhému. Byl jsem taky chvíli bezdomovcem," přiznává Petr. "Tady jsem se ale usadil, práce na obnově domu mě úplně pohltila, naplnila. Nezapomenu, když jsem natahal z lesa kmeny, vytesal z nich trámy a za pomoci několika chlapů z okolí jsme během dvou dnů udělali novou střechu u stodoly."

Lidé z Žítkové jim vůbec hodně pomáhají. Soused daroval Kohoutovým kachlíky na kamna, dokonce za nimi přišli lidi z charity, jestli něco nepotřebují. "Místním je asi sympatické, že zatímco jejich děti a vnoučata odtud prchají, my tady našli nový domov," míní Petr.

Byla to ale Kateřina, kdo postřehl, že jejich život, namísto aby zpomalil, nabírá zběsilé tempo. "Dům jsme koupili v květnu a do zimy jsme museli opravit střechu, propadlý komín, vsadit nová okna. Jenže i potom jsme se hnali dál, dny nám splývaly. A já si najednou všimla, jak pomalu se stromům nalévají pupeny. Jak všechno v přírodě má svůj čas."

Rozhodli se přibrzdit, alespoň v neděli odpočívat. Někdy zapřáhnou koně do vozu a s dětmi se jen tak projíždějí po horách. "Tohle spřežení úplně nahradilo škodovku Octavii z šedesátých let, v níž jsme sem přijeli. Ztratila pro mne význam. Nabízím ji známým za dva tisíce, ale nikdo ji nechce," říká Petr.

Kateřina přiznává, že občas na ni samota padá. V tichu hor se člověku vracejí staré, nevyřešené problémy, které normálně lidé přehluší televizí nebo jiným civilizačním hlukem. Vlastně i to byl důvod, proč s dalšími lidmi, jež přitáhlo kouzlo Moravských Kopanic, založila občanské sdružení Žítek pro ekologickou výchovu.

"Na louce nad domem chceme postavit z přírodních materiálů pobytové středisko, kde bychom pořádali výchovné a zážitkové ekologické kurzy. Letos tady proběhne první pobytový tábor, zatím s bydlením v týpí," říká Kateřina a dodává: "Nikdy jsem nechápala alternativní způsob života jako občanský únik. Svobodu, kterou jsem tady v horách našla, bych ráda orientovala na svět kolem."


Kdyby se vrátila stáda

Cestou od Kohoutových se ještě stavuji u Vostrovských v Milešicích. David kosí trávu a zpívá si popěvky, které sám složil inspirován rytmem naklepávání kosy. Když skončí, vede mne do domu, kde uchovává korespondenci s dillíským profesorem Pandidem.

"Vymysleli jsme mezinárodní projekt, jak za pomoci tradiční výroby v Himálaji naučit samostatně žít a vydělávat si tradiční prací co nejvíc lidí tady na Šumavě. Vím, zní to bláznivě, ale je to v podstatě jednoduché a rozjíždí se to."

V minulých týdnech objednal profesor Pandid u několika rodin v jednom himálajském údolí za 600 tisíc rupií (přibližně 300 tisíc korun) rukavice, kalhoty i látky z ovčí vlny. David se je pokusí prodat v šumavském regionu, dohodl se se studenty pražského UMPRUM, že by navrhli i nějaké střihy evropského stylu. "Jde o to podpořit tradiční výrobu v Himaláji a tady v okolí vytvářet trh pro výrobky z kvalitní a přitom poměrně levné vlny."

Akce by se měla rozjet letos na podzim a David s profesorem by rádi představili výrobky himálajských domorodců i celý projekt příští rok na veletrhu Biofach v Norimberku. "Přes veletrh by se daly sehnat granty, pomocí nichž by pak bylo možné obnovit šumavskou výrobu ovčí vlny, naučit místní obyvatele tradičním postupům z Himálaje, uzpůsobeným na naše poměry."

Dovede si ale David představit, že by tohle všechno organizoval bez počítače, internetu, ze své dobrovolné samoty? "Nevím, když by se objevila šance, že by se na Šumavu mohla ve větší míře vrátit pasoucí se stáda ovcí, určitě bych do toho šel. Mluvil jsem o tom i s Václavem Cílkem a ten má pocit, že jakýkoliv dopad takového projektu, byť omezený na pár vesnic, má smysl."

Co si ale Václav Cílek, známý autor knih o přírodě a problémech její ochrany vlastně myslí o Davidově askezi a vůbec o lidech, vydávajících se cestou dobrovolné skromnosti? Může život nemnoha "alternativních" nějak podstatně ovlivnit hodnoty společnosti?

"Ovlivnit moc ne. Ale přesto nás tihle idealisté, kteří často nevědí, do čeho jdou, něčím zneklidňují," soudí Cílek. "Nepochybuji o tom, že nás dřív nebo později čeká velký ropný zlom, který zdraží ceny ropy na dvojnásobek, možná i víc. Pak budeme odsouzeni k nedobrovolné skromnosti. A tihle alternativci nás neveřejnými cestami na to připravují."


"Tenhle způsob života je jen naše věc, naše snaha o čestné osobní řešení, když konzumní společnost se mi jeví sebezáhubnou," říkají David a Diana Vostrovští.


Před téměř dvaceti lety okouzlil manžele Stehlíkovy život bez civilizačních vymožeností. Dnes u nich najdeme automobil i počítač.


"Vyučil jsem se houslařem, ale těkal jsem z jednoho zaměstnání k druhému. Byl jsem taky chvíli bezdomovcem," přiznává Petr Kohout.


Život v samotě Bílých Karpat: "Místním je asi sympatické, že zatímco jejich děti a vnoučata odtud prchají, my tady našli nový domov," míní manželé Kohoutovi.

AUTOR: Jiří Leschtina
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů