V Arktidě už tiká časovaná bomba

Pokud ještě přetrvávaly pochybnosti o tom, jak špatně jsme připraveni na klimatické změny, pak se tento měsíc rozptýlily. Stalo se tak v okamžiku, kdy ruské miniponorky dosáhly pod arktickým ledem dna oceánu a umístily tam titanovou ruskou vlajku.

Tato první výprava s lidskou posádkou na arktické oceánské dno se stala nejnovější verzí geopolitické reality show. Prezident Vladimir Putin poblahopřál akvanautům a ruská vláda současně ohlásila svůj nárok na téměř polovinu dna Severního ledového oceánu.

Putinův kabinet tvrdí, že mořské dno pod pólem, známé jako Lomonosovův práh, je prodloužením ruského kontinentálního šelfu, a proto tvoří součást ruského území. Kanadský premiér Stephen Harper se nenechal zahanbit a spěšně si naplánoval třídenní návštěvu Arktidy, aby posílil nárok své země na tuto oblast.

Závod o severní pól

Ačkoliv v některých ohledech působila celá událost téměř komicky - jako karikatura koloniální expedice z konce 19. století - její záměr je smrtelně vážný.

Geologové se domnívají, že horniny pod Severním ledovým oceánem mohou obsahovat až 25 procent dosud neobjevených celosvětových zásob ropy a zemního plynu. Ropní giganti se už dnes překotně snaží zařadit se do fronty jako první a získat kontrakty, které by jim umožnily těžbu obrovského ropného potenciálu pod arktickým ledem. Ropná společnost BP nedávno spojila síly s ruským státním ropným obrem Rosněfť, aby mohla v oblasti provést průzkum.

Kromě Ruska a Kanady si na mořské dno pod severním pólem dělají nárok ještě tři další země: Norsko, Dánsko a Spojené státy. Podle Konvence OSN o námořním právu, přijaté v roce 1982, mohou signatářské státy pokládat za svou výlučnou hospodářskou zónu určenou ke komerčnímu využívání území zasahující z jejich teritoriálních vod do vzdálenosti 200 mil (320 km).

USA konvenci nikdy nepodepsaly. Obávaly se, že by další ustanovení v ní obsažená mohla podkopat jejich suverenitu. Současný náhlý zájem o arktickou ropu a plyn však vystavil americké zákonodárce značnému tlaku, aby konvenci ratifikovali.

Existuje-li něco, co vrhá na celý tento vývoj skličující světlo, pak je to skutečnost, že čerstvý zájem o průzkum arktického podloží a mořského dna je dnes možný pouze kvůli klimatickým změnám.

Zásoby fosilních paliv totiž po tisíce let ležely ukryty pod ledem a byly nepřístupné. Vlivem globálního oteplování však dnes arktický led taje, což vůbec poprvé umožňuje pomýšlet na komerční využívání ložisek ropy a plynu.

Paradoxní je, že samotný proces spalování fosilních paliv uvolňuje obrovská množství oxidu uhličitého a vede ke zvyšování teploty Země, které způsobuje tání arktického ledu a zpřístupňuje další a další ropu a plyn. Spalování těchto potenciálních nových nalezišť pak v nadcházejících desetiletích dále zvýší emise CO2, což povede k ještě rychlejšímu úbytku arktického ledu.

Strašlivé tajemství Sibiře

Příběh tím však nekončí. Rýsující se drama v Arktidě má totiž ještě jeden, daleko nebezpečnější aspekt. Vlády a ropní giganti sice doufají, že arktický led rychle roztaje a umožní jim tak přístup k poslednímu nalezišti ropy a zemního plynu na světě. Klimatologové jsou ovšem hluboce znepokojeni faktem, že pod ledem leží ještě něco jiného, co by mohlo po uvolnění zpustošit zemskou biosféru.

Velkou část sibiřské subarktické oblasti - jejíž velikost se zhruba rovná rozloze Francie a Německa dohromady - totiž tvoří obrovské zmrzlé rašeliniště. Před poslední dobou ledovou tvořily tuto oblast převážně louky, kde se to jen hemžilo životem. Příchod ledovců pohřbil tuto organickou hmotu pod permafrostem (trvale zmrzlou půdou), kde setrvává dosud. Povrch Sibiře je tak dnes sice z velké části neúrodný, avšak leží pod ním pohřbeno stejné množství organické hmoty, jaké se dnes nachází ve všech tropických deštných pralesích na světě.

Vzhledem k tomu, že teplota Země kvůli emisím CO2 a dalších skleníkových plynů trvale stoupá, taje i permafrost, a to jak na pevnině, tak i podél mořského dna. Zatímco tání na pevnině za přítomnosti kyslíku způsobuje rozklad organické hmoty a tvorbu CO2, tání podél jezerních šelfů je ještě nebezpečnější. Protože se tam totiž nevyskytuje kyslík, uvolňuje rozkládající se hmota do atmosféry metan. Tedy vůbec nejúčinnější skleníkový plyn: jeho efekt je 23krát silnější než efekt CO2!

Vědci začínají varovat, že již někdy v průběhu tohoto století bychom se mohli dostat k bodu zlomu. Tím je myšlen okamžik, kdy uvolňování oxidu uhličitého a metanu spustí nekontrolovatelný efekt pozitivní zpětné vazby v podobě prudkého ohřátí atmosféry a potažmo také pevnin, jezer i mořského dna. To by vedlo k dalšímu tání permafrostu a uvolňování dalšího oxidu uhličitého a metanu do atmosféry.

Jakmile bude tento práh překročen, neexistuje žádné technologické ani politické opatření, které by lidé mohli přijmout, aby překotnou zpětnou vazbu přerušili.

Tragedie na "vrcholu" světa

Katy Walterová z Institutu arktické biologie při Aljašské univerzitě ve Fairbanksu a její výzkumný tým napsali loni do časopisu Nature a letos v květnu do Filozofických zpráv Královské společnosti příspěvky, v nichž označili tání permafrostu za "tikající časovanou bombu".

Walterová a její kolegové jsou mimořádně znepokojeni, protože tání permafrostu vytváří v sibiřské subarktické krajině stínová jezera. A protože mají jezerní vody vyšší teplotu než okolní permafrost, taje půda kolem jezer rychleji, což způsobuje, že se půdní povrch do těchto jezer propadává. Obsažený organický uhlík se následkem toho rozkládá na dně jezer. Metan vytvořený během rozkladu pak probublává na povrch a uniká do atmosféry. Walterová a další vědci spočítali, že se z arktických jezer v důsledku tání uvolní miliardy tun metanu.

Na "vrcholku" světa se tedy začíná odehrávat globální tragédie monumentálních rozměrů a lidstvo se téměř nestará, co se děje.

Autor, prezident washingtonské Nadace pro ekonomické trendy, napsal mj. knihu The Hydrogen Economy (Vodíková ekonomika)