Environmentální migrace představuje stále kontroverzní téma

Statistika Mezinárodní organizace pro migraci (IOM - International Organisation for Migration) ukazuje, že v roce 2005 bylo na světě zhruba 191 milionů migrujících, což představuje asi 3 procenta celosvětové populace, 23,7 milionů vnitřně migrujících (IDP – internally displaced persons) a 8,4 uprchlíků/ic. Kromě faktorů ekonomických – chudoba a nezaměstnanost – a politických – porušování lidských práv či válečné konflikty – se v poslední době čím dál častěji začínají mezi důvody migrace uvádět také faktory environmentální jako jsou například dlouhodobá sucha, dezertifikace (proces rozšiřování pouště), přírodní katastrofy: sucha v Sahelu, havárie Černobylu, hurikán Katrina, stavba čínské přehrady Tři soutěsky, erupce filipínské sopky Pinatubo, nedávné asijské tsunami a mnohé další, které způsobují velké pohyby lidí, ať již dočasné nebo dlouhodobé. Postupně tak vznikají kategorie environmentální migrace, environmentálních migrujících a prchajících.

Samotné studium tohoto typu migrace by asi nebylo tolik diskutované a kontroverzní, kdyby zároveň nešlo o vysoce politické téma mezinárodní ochrany lidí stěhujících se anebo prchajících kvůli měnícímu se životnímu prostředí – jak takto migrující definovat, jaká opatření na jejich ochranu přijmout a zejména kdo bude ochranná opatření zajišťovat, případně vymáhat. (Lidé většinou prchají před zhoršujícími se podmínkami, jak však Harry Wijnberg připomněl, někdy je migrace způsobena snahou o zachování životního prostředí jako například vznikem či rozšiřováním národních parků, safari, atd.)

Úmluva OSN o uprchlících typ environmentální migrace nezná. Její novelizace z roku 2006 definuje uprchlíka jako člověka, který opustil zemi své národnosti z důvodné obavy, že bude pronásledován za svou rasovou, národnostní, sociální nebo politickou příslušnost či politický názor nebo náboženství a nemůže anebo ze strachu není ochoten dovolat se ochrany či se vrátit do země původu. Nejenže tato definice zužuje ochranu onoho velkého množství na relativně malou skupinu migrantů/ek a uprchlíků/ic, důležité na této definici je také to, že uprchlík/ice musí překročit hranice státu a být v jiné zemi, aby jej/ji tak uznalo mezinárodní právo. Teprve pak je chráněn/a Úmluvou OSN. V případě, že se migrující či prchající pohybuje pouze v rámci jednoho státu, mezinárodní právo takového člověka nijak nechrání.

Proto nedávno vznikla takzvaná Toledská iniciativa, jejíž autoři (Harry Wijnberg a Start Leiderman) spolu s připojivšími se signatář/kam/i tvrdí, že stávající situace je již neúnosná a volají po přijetí mezinárodní úmluvy na ochranu environmentálních uprchlíků/ic. Příkladem mohou být ostrovy Tuvalu v Pacifiku. Oceánské vlny způsobují záplavy a mizení ostrůvků, na nichž žijí lidé, kteří se proto rozhodnou pro migraci. Tato migrace však z velké části probíhá pouze z jednoho ostrovu na druhý v rámci souostroví Tuvalu, status migrujících tak není rozpoznán mezinárodním právem a není pro ně zajištěna žádná ochrana spojená se zaručením práv.

Toledská iniciativa si neklade za cíl definovat environmentální uprchlíky/ice, předkládá však několik doposud přijatých dokumentů OSN, které popisují přímý vztah migrace a životního prostředí a poukazuje na několik pokusů o definici environmentální migrace: „Environmentální uprchlíci/ice jsou lidé, kteří byli nuceni opustit své tradiční prostředí, dočasně nebo permanentně, kvůli důležitému narušení životního prostředí (přirozenému a/nebo způsobenému člověkem), které ohrozilo jejich existenci a/nebo vážně ovlivnilo kvalitu jejich životů. Narušením životního prostředí se míní fyzické, chemické nebo biologické změny v ekosystému (nebo zdrojích), které dočasně nebo permanentně znemožňují zachování lidského života.“ Tak zní víceméně zakládající definice Essama El-Hannawiho z roku 1985 (El-Hannawi, 1985:4). Kromě mezinárodní ochrany lidí pak Toledská iniciativa požaduje obnovování zničených ekosystémů, kvůli nimž jsou lidé nuceni opustit své domovy.

Co na to OSN? Zástupce UNHCR (Vysoké komisařství pro uprchlíky) Brian Gorlick na diskusním panelu, který organizovala univerzita OSN v Bonnu na jaře tohoto roku, prohlásil, že mandát organizace je omezený a že neexistuje ani konsensus nad definicí environmentální/ho uprchlíka/ice ani ochota členských států přijímat opatření na ochranu dalších skupin uprchlíků/ic (podle něj je patrná stále menší ochota vůbec někomu pomáhat, natož otevírat vlastní hranice prchajícím). Zároveň zdůraznil roli států, jednotlivě i ve spolupráci, v ochraně životního prostředí a prevence přírodních katastrof. Na ostravské konferenci se prezentující Harry Wijnberg jednoznačně skepticky vymezil vůči tomu, že by OSN v nejbližší době přejala iniciativu v ochraně environmentálních migrujících a prchajících. Janos Bogardi z univerzity OSN s ním sice nesouhlasil, důležitý komentář však přišel od Australana Graema Huga, který vznesl otázku, zda je vůbec žádoucí, aby došlo k nějaké mezinárodní, celosvětově platné úmluvě. Zda by nebylo v současné situaci praktičtější, aby jednotlivé státy – případně menší skupiny států – přijímaly ochranná opatření sama. Nejenže se to totiž už děje, neboť Austrálie přijala opatření na pomoc výše zmíněnému souostroví Tuvalu, ale je to také velmi důležitá otázka pro Evropskou unii. Jednotlivé státy by sice mohly přijmout vlastní opatření na ochranu environmentálních migrantů/ek, občané a občanky EU však mají právo na stejné zacházení ve všech státech Evropské unie. 

Je ještě jeden důvod, proč se environmentální migrací zabývat. Peníze. V případě, že se jedná o přeshraniční migrující/prchající, (nejen) environmentální uprchlíci/ice patří k těm, kteří/ré mohou z nového domova výrazně podporovat domácí či místní ekonomiku a pomoci zlepšit životní standard nebo se zapojit do (eko)obnovy země nebo regionu. Kvůli suchu odchází z Mexika do USA za prací velké množství lidí (ponechme teď stranou, zda se jedná o legální či ilegální migraci), odkud posílají zpět svým rodinám část vydělaných peněz, tzv. remitencí. Podobným příkladem je evropská Moldávie, odkud lidé odcházejí částečně také z důvodů špatných přírodních podmínek. „Za rok 2006 byly zaznamenány remitence do rozvojových zemí ve výši sto devadesát devět miliard dolarů a neoficiálními toky prošlo zřejmě dalších sto miliard. Oficiální rozvojová asistence přitom tvořila pouhou polovinu této částky,“ píše se v IOM bulletinu. 

Člověk si při diskusi na téma environmentálních migrujících či prchajících nemůže nepřipomenout obrovským tempem se rozvíjející ekoturistiku – jakousi migraci do „neposkvrněných“ částí planety, a také velké množství („západních“) firem stěhujících svou produkci stále dál a jinam nejen kvůli levnější pracovní síle, ale také kvůli nižším ekologickým standardům. O tom však, doufejme, bude řeč na středeční, další ostravské konferenci o vlivu globalizace na regiony a lokality. 


Autorka je interní redaktorkou gitY.

foto: Michaela Appeltová

Na článek navazuje autorčin rozhovor s Harrym Wijnbergem.