Nelze přehlížet dnešní hrozby

Jsme-li na počátku vážných globálních klimatických změn, jak prokazují vědecké studie, hrozí-li změny teploty a celoplanetárních energetických koloběhů, může to znamenat všeobecnou hrozbu. Podle zveřejněných výzkumů je rovněž zřejmé, že příčinou změn je i lidská činnost, nevíme pouze, jaký je její konkrétní podíl. Musíme ho ale nutně znát do poslední desetiny procenta? Nepřipraví nás čekání na onu nevyvratitelnou přesnost jen o čas potřebný k relativně bezbolestným opatřením oproti těm, která bychom museli podstoupit v případě dalších odkladů?

Je nepochybné, že si euro-americký svět přinejmenším posledních sto let půjčoval na dluh a nyní se přidávají a následují ho i další části světa. Nemá valného smyslu se ptát, zda jsme si nepůjčili příliš mnoho, či co by se stalo, kdybychom splátky odložili.

Odhady následků možných klimatických změn lze ale určit obtížně. Planetární organismus nelze považovat za jakési kyvadlo, které se po nějaké době znovu ustálí v původní poloze. Klimatický systém se bouřlivě vyvíjel miliardy let a proudění energií představuje gigantické, složitě propojené síťové struktury, kde jedno na druhém závisí.

Větší klimatické změny mohou mít v globálním ekosystému zcela neodhadnutelné následky. V případě naplnění pesimistických prognóz si musíme položit otázku, zda by ony nové podmínky byly vůbec k životu. A právě proto, že existuje tolik nejasností, je na místě nesmírná pokora a obezřetnost.

Nemůžeme se donekonečna obelhávat, že svým konzumním způsobem života můžeme žít vesele dál, klimatické hrozby přehlížet a řešení odkládat.

Svoboda na vysoké římse

Nesouhlasím s těmi, kteří možná ohrožení zjednodušují na varování před omezováním občanských svobod. Pokud by se měly naplnit předpoklady některých klimatologů, pak by naše svobody byly spíše srovnatelné se svobodou člověka visícího z římsy dvacátého patra.

Žijeme ve světě, který obepíná jediná globální civilizace složená z různých civilizačních okruhů. Většina z nich má dnes jedno společné: technokratičnost. Přednost má vše spočitatelné, kvantifikovatelné, ocenitelné. To je ovšem velmi materialistické pojetí.

Přemýšlím-li o rozmanitých problémech současného světa, vždy nakonec narazím na otázku, zda to či ono je či není odpovědné a přípustné. Mravní řád a jeho zdroje, naše svědomí a odpovědnost, lidská práva a práva na lidská práva, jsou asi ta nejdůležitější témata počátku třetího tisíciletí.

Je třeba se neustále vracet ke kořenům lidské existence, konfrontovat svůj pobyt na této planetě s pohledem na staletí dopředu. Nepředpojatě, s rozmyslem, neideologicky a bez posedlosti vše analyzovat a své vědomosti promítat do praktické politiky. Nejde možná už pouze o prosazení úsporných technologií, ale především o zavedení technologií ekologicky čistých, zakomponovatelných do přírodního koloběhu, o diverzifikaci zdrojů.

Ekonomické nástroje či zákonem stanovené limity, to vše je jistě důležité. Právě tak důležitá je ovšem podpora vzdělání, ekologická výchova a etika, důraz na naši spoluodpovědnost.

Nečekat konec světa

Buď si jako lidský rod dokážeme uvědomit své místo v živém a životodárném organismu naší planety, anebo hrozí, že můžeme naši evoluční cestu vrátit o tisíce, či dokonce miliony let nazpátek. Proto je třeba brát toto téma velmi vážně a přijímat jej jako výzvu k odpovědnému chování, nikoli jako očekávání konce světa.

Konec světa byl v historii očekáván mnohokrát a nikdy samozřejmě nenastal. Nenastane jistě ani tentokrát. O planetu jako takovou se nemusíme obávat. Ale to neznamená, že nemůže nastat vážné ohrožení existence lidského rodu. Budeme-li otálet, pak mohou možnosti našeho rozhodování a tím i naše individuální svobody značně klesnout.

AUTOR: Václav Havel

Autor je bývalý prezident České republiky, článek byl původně psán pro pro list International Herald Tribune (redakčně kráceno, mezititulky redakční)