K podstatnému vyzdvižení jejich centrální zóny došlo před 38 milióny let na přelomu eocénu a oligocénu. Víme, že první výrazné horizontální posuny nastaly ještě 30 tisíc let před hlavní alpínskou orogenezí. Mohla za ně pravotočivá rotace iberského bloku, který se postupně tlačil na konsolidovanější evropskou desku.

Z hlediska geologické stavby hraje prvořadou úlohu tzv. pyrenejský zlom. Prochází podél severního okraje pohoří a odděluje na severovýchodě zónu satelitních masivů (např. Corbieres) od jihozápadní větve, skládající se z vlastní centrální pyrenejské zóny a dále pak ze sierras mezi španělskými řekami Aragon a Sagre. Na francouzské straně sem patří horský výběžek Petites Pyrénées u měst St-Girons.

Horninová stavba pohoří je přepestrá. V centrálních oblastech vystupuje hercynské (prvohorní) krystalinikum a v něm tři vzájemně odlišené jednotky. Mocné úlomkovité usazeniny (spodní jednotka) střídají břidlice, vápence a vápnité pískovce (jednotka svrchní), zvláštní a v pořadí třetí jednotkou jsou kyselé ruly a granodiority.

K tomuto jádru se přimykají mocné vrstvy usazenin, pocházející z relativně mladších podmořských pánví. Vápencová souvrství jsou intenzivně zkrasovělá, ideální terén pro turisty, horolezce i speleology.

Reliéf Pyrenejí přemodelovaly ledovce a vodní toky. Dnes se uvádí na sto menších ledovců, část z nich má spíše povahu rozměrných sněžníků. Známý ledovec se pyšní jménem nejvyššího pyrenejského štítu. Je asi 1 km dlouhý, široký až 1 600 m. Mocnost jeho ledového příkrovu nepřesahuje 50 m a stejně jako většina evropských ledovců v současnosti ustupuje až o 35 m ročně.

Ve starším pleistocénu svíral Pyreneje daleko rozměrnější ledový příkrov. Nejlépe to dokumentují mnoho set metrů zahloubená údolí s profilem ve tvaru písmene U. Nejkrásnější příklady takových trogů a jejich horních závěrů -karů- ukrývají severopyrenejská úbočí Cirque de Gavarnie, Cirque de Troumouse a Cirque de Gourette mají průměr až 3 km. Jejich kolné boční stěny jsou pětisetmetrové a k vrcholům nad nimi je to ještě dvojnásobek!

Sněžná čára leží ve výšce 2 800 až 2 900 m. Čela nejprůbojnějších ledovců v severních údolích kdysi sestupovala do nadmořské výšky 500 m, na jihu do 1 000 m.

Geologická stavba horstva je velice různorodá. Hlavní hřeben tvoří starší metamorfované a paleozoické horniny, satelitní kratší horská pásma "sierras" sestávají z hornin mezozoických, k nimž se na jihu připojují i horniny třetihorní. Čtvrtohorní zalednění dodalo některým částem pohoří divoký alpínský ráz a vymodelovalo rozsáhlá ledovcová údolí, především na severní francouzské straně. V těchto nejvyšších horských skupinách Centrálních Pyrenejí jsou dodnes malé ledovce tvořící příkrov nejvyšších pyrenejských vrcholů. Průsmyky této části Pyrenejí jsou málo schůdné, včetně historicky známého průsmyku Roncesvalleského (1 057 m). S geologickou stavbou také souvisí vznik četných termálních pramenů s vysokým obsahem sirovodíku. Mnohá lázeňská místa se stala světově proslulými a jejich návštěvnost se datuje již od nejstarších dob.

Rozmanitost pyrenejské přírody je obrovská. Hlavní příčinou jsou dva rozdílné typy podloží, které se v některých regionech vyskytují současně. V západních Pyrenejích převažuje barvitější vápencové podloží, východní část je naopak tvořena granitem. Obrovské výškové rozdíly mezi hlubokými a úzkými údolími, jejichž dna se nacházejí v nadmořské výšce pod 1 000 m, vytvářejí s okolními štíty dosahujícími výšek přes 3 000 m jedinečný ekosystém alpínské vegetace. Široký rozptyl teplot během roku i dne v různých nadmořských výškách (např. v létě teploty 0oc na vrcholech a 30oC v údolích) dává specifický ráz místní flóře a fauně a vytváří tak druhově bohatou rostlinnou a živočišnou říši.

ZDROJ: www.pyreneje.cz