Přírodní park Sovinecko

Jeden z nejrozsáhlejších přírodních parků v naší vlasti – Sovinecko - byl vyhlášen (na ploše 19 910 ha) na rozmezí Moravskoslezského a Olomouckého kraje, respektive na území okresů Bruntál, Šumperk a Olomouc. Pojmenování dostal podle hradu Sovinec, jehož působivá scenérie dominuje jižním okrajům tohoto chráněného území.

Přírodní park vyplňuje západní až jihozápadní část Nízkého Jeseníku a severozápadním výběžkem (s nadmořskou výškou téměř 800 m) zasahuje poblíž Rýmařova až k hranici CHKO Jeseníky. Naopak jihovýchodní výběžky u Šternberka, Paseky a Dlouhé Loučky klesají pod strmým svahem Nízkého Jeseníku až k rovinám Hornomoravského úvalu. „Kamenným podkladem“ celého území jsou rozličné usazené a slabě přeměněné horniny, případně vulkanické vyvřeliny prvohorního (devonského až karbonského) stáří. Vedle převažujících tzv. kulmských drob a břidlic patří ke vzácnějším horninám vápence, vyskytující se v širším okolí Sovince, kde v nich vznikly i drobné krasové útvary, včetně několika nepřístupných jeskyní. Mnohé partie přírodního parku v minulosti patřily k významným místům těžby rozličných nerostných surovin. V okolí Sovince bylo několik vápencových lomů, poměrně rozsáhlá těžba rudných minerálů (zprvu hlavně železných a stříbrných, naposledy olovnatých) probíhala od středověku až do sedmdesátých let minulého století především v severozápadní části území u Horního Města a v širším okolí.

Zvlněný terén přírodního parku je protnut několika hlubokými údolími (místně zvanými žleby), sledujícími celkový sklon území Nízkého Jeseníku, tedy přibližně od severu k jihu. Jihovýchodní částí protéká říčka Sitka s několika krajinářsky hodnotnými partiemi pod Huzovou, u Horního a Dolního Žlebu a také v bezprostřední blízkosti města Šternberka. Napříč celým územím přírodního parku pak protéká říčka Oslava, sledovaná silnicí z Rýmařova do Dolní Loučky. Z obou stran přijímá řadu dalších přítoků. Z levé strany jsou to říčky Teplička (protékající Paseckým Žlebem a Pasekou) a Sovinecký potok s ostrohem hradu Sovinec, v osadě Valšovský Důl ústí do Oslavy pravý přítok Huntava, vytvářející jedno z nejromantičtějších údolí na severní Moravě. Huntava pramení už za hranicí přírodního parku nad Horním Městem a Skalkou a její pramenná partie byla pro výskyt vzácné mokřinové vegetace vyhlášena (v roce 1970 na ploše 45,5 ha) za přírodní rezervaci Skalské rašeliniště. Také v hlubokém údolí středního toku říčky najdeme pozoruhodnou a turisticky neobyčejně přitažlivou partii (vlastně jediné zvláště chráněné území v prostoru přírodního parku) - národní přírodní památku Rešovské vodopády, vyhlášenou v roce 1966 na ploše 71,61 ha. Huntava se zde zařezává do komplexu nestejně odolných hornin, zejména přeměněných sopečných vyvřelin prvohorního stáří (tzv. porfyroidů) a jejich tufů. Tvrdší polohy těchto hornin vystupují na údolních svazích v řadě skalních útvarů (nejmohutnější jsou Čertovy stěny poblíž soutoku Huntavy s  pravou pobočkou Tvrdkovským potokem) a na úseku asi čtvrt kilometru dlouhém v nich vznikla též úzká a hluboká soutěska se soustavou kaskád - Rešovských vodopádů. Jejich nejvýraznější stupeň spadá z výšky téměř deseti metrů ke spodnímu okraji rokle. Toto pozoruhodné místo je dostupné po značených cestách jak z nedalekých obcí Rešova, Tvrdkova a Rudy, tak i údolím Huntavy od Skály u Horního Města či z opačné (jižní) strany od Valšovského Dolu. Z posledně jmenovaného místa to už není daleko k hradu Sovinci, podle kterého dostal tento severomoravský přírodní park pojmenování.

Doc. RNDr. Jan Vítek