Úterý, 19. března 2024

Skuliny v čínských hradbách

Peking pod zavřenými víčky i s očima dokořán
Skuliny v čínských hradbách
Za devět měsíců se budou v Pekingu konat olympijské hry. Život je tady už teď poznamenán přípravami, což ale neznamená, že se zastavil. To by opravdu nebylo možné. Každý den se prodíráte davem. Stačí ale odbočit z rušné ulice, a objevíte ostrůvky překvapivých zákoutí, Peking zadních dvorků a pomalého odžívání.

První, co vás v Pekingu napadne: Číňanů je opravdu moc. Snad vědomí, že na jednoho obyvatele připadá málo čtverečních metrů, vede k tomu, že se tady nerespektuje minimální vzdálenost mezi lidmi. Každou chvíli vám někdo "vstoupí do aury". V hale na letišti, u hotelové recepce, na zastávce veřejné dopravy, dokonce i na záchodku. Je to horší než tisíce pohledů probodávajících v předměstské čtvrti jediného bělocha široko daleko.

Evropan, byť i jen lehce nadprůměrného vzrůstu, tady navíc vyčnívá, Číňané jsou malí a hubení. Je potřeba ubránit se pocitům Gullivera na návštěvě v Liliputu a nenechat je přerůst v přezíravost. Však oni vás Číňané brzo vyvedou z omylu, kdo že je tady pánem. Navzdory tomu zvláštně přibrzďovanému otevírání se světu a přílivu turistů do centra Pekingu je tu stále přítomný duch totality: my jsme my a oni jsou oni. Bourat hradby a bratřit se je jaksi nepatřičné, podezřelé, neopatrné a snad i zapovězené.


Jak vyzrát na úřady

Je to obrovské velkoměsto. Přejedete několik stanic podzemní drahou a už uvidíte úplně jiné místo. Sever, to je momentálně olympijské staveniště, kde supermoderní budovy vytlačují pozdně komunistickou zástavbu. Západ se už nějakou dobu mění v luxusní rezidenční čtvrť s drahými hotely. Jih stále ještě zůstává útočištěm starousedlíků. A na východě, kde je mimochodem neútulná zoologická zahrada, obklopená věžáky, a taky spousta muzeí a galerií, utajených mezi agresivní novou výstavbou, si připadáte jako při nějaké orientační hře se slepou mapou.

Tohle základní rozdělení podle světových stran je samozřejmě schematický popis města. Peking skýtá ostrůvky překvapivých zákoutí, stačí jen přejít ulici, a jste někde jinde. Řekněme, že se procházíte po chodníku podél obchodů a restaurací takřka evropského střihu. Běžná poštovní úřadovna vedle salátového baru. Naproti velká nárožní budova s bankou, k níž se jako úslužní klienti tisknou domky s činžovnímu byty. Uvnitř na nějaké chodbě s velkou pravděpodobností najdete improvizovanou skládku odpadků nebo na vás odněkud skočí toulavá kočka.

Z takové ulice s hustým provozem autobusů a čadivých vozidel se dá snadno zabočit, jen při přecházení oči na stopkách! Řidiči se cítí silní a dávají to pěším najevo. Když tento psychologický souboj se ctí a bez újmy na zdraví prohrajete a počkáte, až nastane vzácný efekt prázdné ulice, neradno se jím kochat, nýbrž hbitě supět na druhou stranu.

A pak se před vámi může otevřít jiný Peking. Peking zadních dvorků a pomalého odžívání. Anebo narazíte na něco, co vás na chvíli odrovná. Třeba na krytý bazén. Nízká úsporná budovat, ale modernistická, jako by ji sem kdosi přenesl z architektonické studie.

Číňané nejsou zvyklí na individuální život a tvoří komunity. Buď profesní a účelové ve smyslu jánabráchismu (o těch jsem slyšel vyprávět), nebo lokální (ty jsem viděl). Je jedno, jestli jde o bazén, hospůdku, nebo náměstíčko se sochou buditele. Scházejí se tu, debatují, směňují, vymýšlejí strategii, jak vyzrát na úřady, a odhadují, co udělá režim. To poslední je důležité. Vymyslet a osvojit si kličky mezi slalomovými brankami státního dirigismu znamená v Číně uspět v osobním životě.


Jídlo: kdo by odolal?

Peking je plný malých obchůdků a různě velkých restaurací. Zatímco státní správa zavírá brzo, tady je otevřeno do pozdního večera. Koupit cigarety, alkohol nebo prostě jen sušenky a vodu lze ještě před půlnocí. Navečeřet se s obsluhou také. Anebo bez. To když zaplatíte 200 jüanů, tedy asi 550 korun, za dvouhodinovou neomezenou konzumaci v samoobslužné restauraci. Navzdory anglickým překladům stovek nabízených pochutin však nikdy nevíte, jaký podnět dostanou vaše chuťové buňky a zda vám oči nevylezou z důlků.

Tištěný průvodce doporučuje pít jen balenou vodu a vyhnout se pouličním stánkům, hlavně když nabízejí cokoli smaženého. Ale neochutnat kuličky hlohu namočené do sladké polevy nebo odmítnout pikantně upravené kousky čerstvých mořských ryb z roštu s dřevěným uhlím, to labužník prostě nedokáže. Lepší než kuře plukovníka Sanderse zalité seven-upem, oblíbená to kombinace mladých Číňanů u KFC.

V Pekingu se rozpínají nadnárodní řetězce, ale investují sem také konkrétní osoby do individuálních projektů. Nejvíc Korejci a pak Britové. Takže Korejec pak může být vlastníkem steak housu ve stylu Divokého západu, jak si ho představuje asi podle nějakých "rodokapsových" literárních veledílek. A Angličan třeba provozuje obchodní společnost, která dodává na místní trh poživatiny,

jež se ve zdejším podnebí nedaří vypěstovat nebo se je tu ještě nenaučili vyrobit. Totiž nenaučili se okopírovat jejich výrobu.


Mao není drahý

Veškeré cestování Pekingem po okruhu, po spirále nebo křížem krážem musí jednou návštěvníka zavést do samého středu. Pokud tam nezamíří rovnou první den. A nechat si na pekingské centrum celý den, to se zároveň doporučuje, aby to nebyl výlet letmý, jaké podnikají Američané a Japonci. Ti první, aby se doma chlubili, kolik toho v cizině stihli, a ti druzí, aby si všechno natočili na kamery a navždy své videonahrávky odložili do krabice.

Vystoupíte-li ve spodní části náměstí Tchien-an-men, této jižní hranici turistické zóny pekingského downtownu, budete se muset nejprve zorientovat v množství podchodů, chodníčků a přechodů přes silnice. Chvíli trvá, než návštěvník stane na úpatí onoho prostranství, odkud nebeský klid zmizel už dávno, ještě před masakrem proti studentské demonstraci v osmadevadesátém.

A teď pozor, následuje povrchní soud zklamaného cizince. Ústřední pekingské náměstí Tchien-an-men je tuctová městská proluka obřích rozměrů, naprosto nepřitažlivá, zajímavá snad jen tím, že tudy kráčely dějiny. Obdélníkový půdorys místa se světovým věhlasem ohraničuje mnohaproudová silnice s provozem tak hustým, že pražská magistrála je proti tomu pouhou tkaničkou. Několik státních a stranických budov, dost možná inspirovaných sociálrealismem sovětského typu ještě z dob, kdy se dvě sousední totality bratřily, snad svými rozměry a hrozivou neměnností někoho ohromí, když si představí, jaké myšlenky uvnitř uzrály. A třeba ještě zrají.

Jinak je náměstí Nebeského klidu jen vydlážděným prostranstvím a jevištěm pro jakýkoli historický děj. Projít či obejít ho představuje malou túru a opustit tohle ambivalentní místo vstříc jiné historii znamená pohlédnout do očí Otce Maa. Ani není nutné vkročit do mauzolea, jeho podobizny a repliky stranického průkazu se prodávají ve stáncích za cenu jaksepatří lidovou. People's Republic of China se na severní výspě Tchien-an-men potkává s tisíciletou císařskou říší.


Představy v Zakázaném městě

Odolejme tomu mít doma bizarní suvenýr za dvacku a postupme vstříc Zakázanému městu. Čtyřiadvacet císařů dynastií Ming a Čching odpíralo půl tisíciletí právo vstoupit sem komukoliv, kdo nemohl nějak prospět rodině a říši.

Teď se sem může vyrazit zcela volně a samozřejmě bez doprovodu. Nechat se ukecat nenápadnými, leč výřečnými studenty, souhlasit s návštěvou jejich umělecké dílny nebo divadelního představení končí tím, že vydáte peníze za protiváhu nevalné kvality. Studentíci (možná něco opravdu studují) se tváří jako dychtiví průvodci, ale v nitru skrývají tvrdost orientálních kšeftmanů. Když už jsi tady, neexistuje, že ti něco nepředvedeme. A když jsme ti něco předvedli, nemáš jinou volbu a hezky zaplať! Hodina až dvě jsou fuč a pár desítek jüanů (zhruba dvě tři stokoruny) v cizích kapsách.

Takže ještě jednou: bez doprovodu. Zde už se platí vstupné - však je taky za co platit. Paláce Zakázaného města jsou krásné. A vypadaly by ještě krásnější, kdyby v nich něco bylo. Procházka po nádvořích a bočních koridorech mezi postupně rekonstruovanými budovami je těžko opakovatelným zážitkem. Přesto návštěvník zhýčkaný bohatě zaplněnými interiéry českých zámků možná namítne, že dvůr slavných dynastií je jaksi nepatřičně prázdný.

Ale cestovatel, který si vybere za svůj cíl Peking, má přece něco jako představivost. A tak si na široká prostranství s nerovným povrchem v duchu doplní šiky poddaných, vzdávajících vkleče a s ohnutými zády hold imperátorovi na bohatě zdobeném trůnu. Pod zavřenými víčky si turista-filmový milovník představí i bitvy s meči a noži na střechách budov Zakázaného města. Anebo vytuší tiché kroky milenců, kterak se podél palácových zdí kradou vstříc tajné schůzce.

Obdivovat lze jak celý komplex v jeho propracovanosti, tak tisíce detailů. Schodišťové balustrády, vyřezávané okapy, zdobené korouhve na střechách, sošky, malby na zdech... No a když už si pomyslíte, že je to všechno tak nějak stejné, jste na severním konci komplexu, kde vás za vyprahlost procházky mezi kamenem a zdivem odškodní Císařská zahrada. Kdyby návštěvníci neodhazovali kolem sebe ty věčné kelímky od čínských nudlí, bylo by to zde ještě hezčí.

A už je pomalu podvečer. Tak ještě vybrat jako dárek vějíř nebo tabatěrku v jednom z mála autorizovaných obchodů uvnitř obvodových zdí Zakázaného města, protože tady je nakupování klidné. No a pak rychle proklouznout hordami neskutečně vlezlých pouličních prodavačů čehokoli, okupujících prostranství vně těchto hradeb.


Omegy za pakatel

Peking má spoustu jiných pamětihodností. Třeba Letní palác se stinnými zahradami a jezerem nebo Chrám nebes, zbudovaný slavnou dynastií Ming. Leží uprostřed několika parků a doporučuje se spojit jeho prohlídku s projížďkou na šlapadlech z půjčovny u nedalekého jezírka. Pozor: před zaplacením rozhodně zkontrolujte technický stav převodů a plováků. A pak rychle o tři bloky dál na trh. Tady koupíte šátek ze zaručeně pravého čínského hedvábí nebo stříbrné hodinky, taky zaručeně značky Omega. Kdo tento výrobek bratru za 150 jüanů (asi 400 korun) na první, druhý nebo i třetí pohled rozpozná od skutečných omeg, které ukázal v poslední bondovce agent 007, ať se přihlásí...

Chrámů má Peking až až, stačí prolistovat průvodce. A galerií, výstavních síní a památníků je zde tolik, že povědomí průměrného turisty nemůže pojmout ani půlku. Noční život velkoměsta běží jako v každé velké metropoli, nabídky na návštěvu zábavních i neřestných podniků se k vám dostanou samy. Turistické kanceláře zprostředkují výlety k Velké čínské zdi, k hrobkám Mingů, z centra vzdálených asi čtyřicet kilometrů, nebo kamkoliv jinam a dál. Stačí zaplatit a mít oči dokořán.


Jak po olympiádě?

V okamžiku, kdy si po několika dnech zvyknete na svou bělošskou výlučnost a pomalu zapadáte do koloritu, může vás projev některého čínského obyčeje, tolik neevropského, vrátit na začátek pobytu. Ale byla by škoda nechat v sobě zase vyrůst bariéru nepřijetí. Třeba přijde den, kdy desetiletí chlapci nebudou vykonávat malou potřebu na kraji chodníku v žádné pekingské čtvrti, tak jako to už nedělají v centru a ve zmodernizovaných urbanistických komplexech. Už za tři čtvrtě roku, během olympiády, se prý na veřejných záchodcích nebudou prodávat potraviny. Možná se tam nevrátí ani po hrách. Anebo vrátí a čurat na dlažbu se taky bude dál.

Peking v každém případě nabízí dostatečné zázemí turistovi, který chce být běžného života jednoho z milionů místních obyvatel ušetřen. Stačí se zdržovat ve špičkovém a drahém hotelu, používat taxislužbu tímto hotelem ratifikovanou a nechat si doporučit restaurace západního střihu.

To by ale byla škoda. I ze superluxusního shopping mallu na Oriental Plaza se lze vydat dvěma směry. Buď po pěší zóně bulvárového střihu, lemované obchodními domy a jídelnami fastfoodových řetězců, nebo do uliček stěsnanějších a s nabídkou toho, co jinde ve světě nekoupíte. Tam i tam chodí turisté i sami Pekingčané. A tam i tam zjistíte, že turistů je ve městě čím dál víc a domorodců je opravdu moc. n

AUTOR: JOSEF KÁNINSKÝ

Čísla

Peking (podle údajů MZV ČR má 14 milionů obyvatel) je jedno ze tří čínských velkoměst s vlastní samosprávou. Nejlidnatější stát světa (1,3 miliardy obyvatel) se jinak člení na 22 provincií a několik autonomních či takzvaně zvláštních správních oblastí. Takovou je po převzetí od Britů například Hongkong.

Ubytování

V Pekingu je mnoho luxusních hotelů, situovány jsou u stanic metra a poblíž silničních okruhů.

Některé kvalitní nové hotely, otevírané poblíž budoucího centra her, mají zaváděcí ceny kolem sta eur. Za tuto standardní cenu pro solidní evropské ubytování se hostům dostává služeb v kategorii o hvězdičku výš. Za rok během olympiády se ale ceny zvýší možná až čtyřnásobně.

Ubytování hotelového typu za polovic už s sebou nese riziko, že některá ze služeb nebude fungovat. Jít pod tuto částku, znamená zvolit hostel za pět až deset eur (někdy může příjemně překvapit).

V každém ubytovacím zařízení si cizince důkladně prověří. Personál často žádá při příchodu finanční depozit.

Kde se najíst

Po celém Pekingu se najde množství restaurací s velkým výběrem pokrmů včetně slavné pekingské kachny (původně tajný recept kdysi vynesli kuchaři propuštění z císařských kuchyní). Objednat si můžete i to, na co jste zvyklí z tuzemských čínských podniků, samozřejmě chuťově plnější a provoněné kořením. Očekávejte i bohaté menu.

Běžný čínský strávník dává v poledne přednost levným místům, ať už jde o špeluňku prostoupenou všudypřítomným zápachem nebo o příjemný odvětraný bufet. Typickým jídlem je tam "mišmaš talíř": kus vepřového s kuřecím stehnem, půlkou klobásy a půlkou vejce, jako příloha hrst hranolků, pramínek stočených špaget, hrudka rýže, případně jeden velký brambor. A něco zeleniny, kteroužto bedekry nedoporučují jíst nevařenou. To vše v přepočtu za zhruba sto padesát korun.

Turista-labužník si raději nechá doporučit kvalitní restauraci, v níž mu naservírují skutečné speciality z jihu země, kde podle legendy Číňané jedí "vše, co má čtyři nohy". Nemusí jít zrovna o psy, pochoutku vám připraví například z jeleních, oslích či koňských penisů.

Uchýlit se samozřejmě můžete i do unifikovaných fastfoodů, Peking nabízí i mnoho restaurací evropského či amerického střihu.

Olympijské hry

Letní olympiáda se v Pekingu, jeho okolí a několika dalších čínských městech uskuteční od 8. do 24. srpna 2008. Očekává se účast až patnácti tisíc sportovců z více než dvou set zemí, Česko zřejmě vyšle 130 až 140 závodníků. V dějišti her bude o sportovce a diváky z celého světa pečovat na půl milionu dobrovolníků.

Jak se tam dostat

Vybrat si můžete z mnoha leteckých společností. Za ceny od 15 do 25 tisíc korun se lze do Pekingu přepravit během dvanácti, ale spíš šestnácti hodin přes Londýn, Amsterdam, Frankfurt, Vídeň, Budapešť, Varšavu i Moskvu.

Dobrodružnější je kombinace letadla a vlaku. České dráhy odvezou odvážlivce až do Moskvy, odkud létají spoje do Irkutska za neuvěřitelných deset dolarů. Následná dvoudenní cesta v čínském lůžkovém kupé transsibiřského expresu vyjde na dvojnásobek, ale riziko dalších výdajů v podobě úplatku za "luxusní" místo je velké.

Kdo se rád vypraví na dlouhodobé putování po vícero zemích, může dorazit do Číny lodí (například z Hongkongu či Macaa). Let z přístavu Čching-Tao do Pekingu pak přinese zážitek z toho, jak to "fičí" při odbavování v tamní vnitrostátní letecké dopravě.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů