Vražedný zelený hlad

Kompromis je odporná věc, se kterou jsou nakonec nespokojené obě strany. Tento slavný postoj britské premiérky Thatcherové bohužel dokonale vystihuje předběžnou nominací Ondřeje Lišky do čela ministerstva školství: tiché mrmlání se ozývá z vrchu i spodku strany, dokonce i z Hradu. Ani my nemůžeme nad Liškou jásat, přesto je třeba přiznat: v krajně vyhrocené situaci sehrál Martin Bursík nakonec asi nejméně špatný ze zlých scénářů. Zelení si prosadili stranického kandidáta, jejich šéf zase svého spojence a v Topolánkově kabinetu by to nemusela být příliš velká ostuda.

Na nešťastnou plichtu bylo zaděláno dávno předtím, než Bursík vytáhl v noci na včerejšek Lišku ze zeleného klobouku. Mladičká strana šesti poslanců prostě není schopna generovat z vlastních řad čtyři ministry, najmě na dva extrémně důležité resorty. Bezproblémově spravují jen ministerstvo životního prostředí (a to je úřad malý, řídí ho sám předseda a ještě si to pár měsíců kdysi cvičil). Bursíkovi (a Topolánkovi) se tak vrací zpětným rázem velkorysost při uzavírání koaliční smlouvy: zelení si před necelým rokem urvali větší sousto, než dokážou skousnout. Dokonce hrozí, že se jím sami zadáví.

Část strany si rychle osvojila premisu Hlavně být při tom!, kterou prosluli hlavně lidovci. Ze strategického pohledu je to sebevražda: zelení slibující čistý vítr se v očích diváků proměňují v partaj, které záleží jen a jen na křeslech. Kdyby bývali úřad pustili nezpochybnitelné autoritě typu Schwarzenberg, volič by zatleskal (a Kuchtová by si jistě pohlídala skrze náměstky kontrolu nad dělením peněz...).

Chudák ambiciózní Liška. Být ve třiceti poslanec, člen vedení strany a ještě coby ministr křehké vlády řídit resort, kterému nerozumí? Přesto má naději prokázat, že dobrý šéf nemusí být expert, stačí si udržet schopné náměstky, "moudře jim naslouchat". Pravděpodobný je však jiný vývoj: věda, výzkum a vzdělávání propásnou kvůli malicherným sporům v jedné pidistraně další dlouhé roky.

petr.kambersky@economia.cz