Píšící geolog, či geologický psavec?

Co vás přivedlo k cestování?

O cestování jsem snil od dětských let, nejdříve díky četbě románů od Karla Maye, později z obdivu k mému strýčkovi, který odešel v roce 1947 do Maroka a psal dopisy, probouzející moji fantazii a ještě více prohlubující můj zájem o cestování. Když jsem si zvolil za celoživotní povolání geologii, byl to jeden důvod navíc, protože geologie bez cestování není geologií v pravém slova smyslu. Později jsem si položil otázku, že svět je asi tak veliký proto, aby byl poznáván, a byl na světě další důvod.

Proč zrovna geologie?

V blízkosti mého rodného Prostějova jsou Čelechovice a na jejich okraji světově proslulá lokalita čelechovický devon. Několik otevřených kamenolomů se pro mě stalo opravdovým dětským eldorádem. Kutal jsem ve stěnách lomu a objevil celou řadu nádherných zkamenělých korálů, z nichž některé druhy ani nebyly v té době popsány. Takže již asi od dvanácti let jsem přesně věděl, že chci být geologem.

Značnou část života jste strávil v zahraničí. Byla to náhoda, nebo jste na tom usilovně pracoval?

Nic v životě není náhodou. Jako přírodovědec nevěřím, že osud je každému dán, a není proto třeba nic dělat. Nevěřím na zázraky, i když jsem se během života setkal s mnoha věcmi, pro které jsem nenašel vysvětlení.

Ihned po skončení studia geologie jsem v roce 1961 začal studovat španělštinu a další jazyky. Bylo mi ale naprosto jasné, že nejdříve se musím uplatnit doma v oboru, v inženýrské geologii. Měl jsem to nesmírné štěstí, že mě obklopovali a první odborné kroky vedli nejlepší učitelé a odborníci. Průzkumné metody se teprve formovaly, nastupovaly nové netradiční způsoby průzkumu, geofyzika, mechanika hornin a zemin, nové výpočetní metody. Starší kolegové nebyli ochotni se přizpůsobovat. Proto jsem se dostal ihned k velkým stavbám, jako třeba k průzkumu pro dálnici Praha–Brno, řešení havarijního stavu Oravské přehrady, přehrady Josefův Důl, Slezská Harta, Dalešice a další.

Dá se říci, že jsem dosáhl odbornosti potřebné pro expertní činnost v zahraničí. Ale i potom k tomu byla ještě dlouhá cesta. Než se mi to podařilo, uběhlo dalších 14 let. Třikrát jsem měl být vyslán na Kubu jako expert, ale nikdy to nevyšlo. Až přišel rok 1974.

To jste konečně odjel?

Byl jsem vyslán za náš brněnský podnik do Banské Bystrice na odborný aktiv geologů. Prezentoval jsem tam svoje odborné zkušenosti z průzkumů pro přehrady a zejména aplikaci moderních průzkumných metod, téma své kandidátské disertační práce. Ve čtvrtek večer mě pozval na večeři předseda Českého geologického úřadu. Jen tak z legrace jsem nadhodil téma Kuby. Dlouze se na mě podíval: „Chceš jet do Peru? Již 4 roky připravujeme projekt mezinárodní pomoci Peru a máme připraveno 7 expertů k okamžitému výjezdu. Rozhodli jsme se vybudovat v Limě experimentální technickou kancelář poskytující bezplatně poradenskou činnost. V pondělí s tím jdu do vlády.“

V duchu jsem si pomyslel, že je to nereálné. Čtyři roky příprav, experti jsou schváleni k výjezdu, v pondělí s tím jde do vlády. Ale když to řekl předseda zastupující ve vládě geologii, řekl jsem mu, že pojedu rád. V pondělí volali z Prahy, že pojedu do Peru jako první, vybudovat technickou kancelář a v diplomatické funkci obchodního přidělence. Za dva týdny nato přišel konkrétní požadavek z Kuby, přímo na moji osobu, abych tam odejel jako hlavní poradce na ministerstvo stavebnictví. Po čtvrté mi Kuba nevyšla. Tentokrát ovšem z jiných důvodů.

A co jste v Peru vlastně dělal?

V té době tam byl umoci prezident Alvarado Velasco. Jeho šestiletá snaha o zavádění sociálních reforem byla na konci s dechem. Provedl rozsáhlé vyvlastnění půdy a dal ji indiánům. Oni si ale mysleli, že všechno půjde samo. Začali se chovat jako vlastníci a nic nedělali. Nastaly problémy. Znárodněné podniky a doly neměly finance na další rozvoj. Nebylo proto divu, že jsem zažil pokus o převrat a návrat k původním pořádkům, a nakonec i odvolání Alvarada Velasca a návrat pravicové vlády. Přesto moje dvouleté působení v Peru přineslo ovoce – realizovali jsme geotechnický průzkum pro rozšíření hydrocentrály Machu Picchu, podepsal jsem kontrakt na geologický průzkum pro hydrocentrálu Mantaro a mohl bych jmenovat další. Popisuji je ale obsáhle ve své knize Peruánské postřehy.

Proč jste v Peru zůstal jen dva roky?

Moje první žena těžce onemocněla a pak zemřela. Nemohl jsem pokračovat v náročné práci.

Nebylo vám líto, že v okamžiku, kdy se naplnily vaše představy o poslání zahraničního experta, vzalo vše jiný konec?

Všechno v životě je třeba brát tak, jak to přichází. Výsledky našeho působení v Peru se projevují pozitivně dodnes, i když uběhlo 30 let.

Vzhledem k obchodnímu zájmu o Latinskou Ameriku jsem po návratu domů připravil cestu po stopách Hanzelky a Zikmunda. Měla mít propagační a obchodní význam. Jednalo se o návštěvy konkrétních míst v různých zemích Jižní Ameriky. Již samo složení čtyřčlenné expedice naznačuje, že cesta mohla být velmi úspěšná. Kameraman Jiří Vrožina, redaktor ostravské televize Milan Švihálek, novinář Jaromír Musial. Když již připravenou a finančně zajištěnou cestu vedení televize zamítlo, kameraman Jiří Vrožina utekl do Austrálie a založil tam vlastní velmi úspěšné televizní studio. Tím moje snahy o realizaci expedice skončily. Otevřela se však cesta k naplnění mého kubánského snu.

Podařilo se ho realizovat? Zdá se, že vám Kuba asi nebyla souzena.

Prakticky hned po návratu z Peru jsem dostal na řadu měsíců na výchovu několik kubánských odborníků. Stážovali na mém pracovišti a jednalo se převážně o vedoucí pracovníky ministerstva stavebnictví. S nimi jsem se dohodl, že připravím kompletní tým odborníků z oblasti inženýrské geologie a příbuzných oborů. Přesvědčil jsem je, že vysílání samostatných expertů nemůže být efektivní. Je třeba pracovat týmově. Oni na to slyšeli a za dva roky mnou doporučení odborníci odjeli a nakonec i já jako hlavní poradce ministerstva stavebnictví. Podařilo se nám potom na Kubě zcela ovládnout tyto obory a záhy jsme dokonce získali i velké zakázky realizované již ne formou poradenské činnosti, ale jako konkrétní obchodní případy. Z nich nejvýznamnější byl kontrakt na inženýrsko-geologický průzkum pro přečerpávací elektrárnu v pohoří Escambray. Tato zakázka byla řešena formou expedice a stál jsem v jejím čele další čtyři roky. Celkem jsem na Kubě strávil osm let.

Potom ovšem byly s Kubou přerušeny vztahy a předpokládám, že i další průzkumné a projekční práce. Co jste dělal pak?

Práce na Kubě ještě pokračovaly do roku 1990, ale potom byly opravdu přerušeny. Záhy nato si mě našli Španělé a působil jsem tři roky v Madridu. Naše inženýrská geologie, geofyzika, geotechnika, hydrogeologie patřily v té době ke světové špičce. Byli jsme velmi žádaní a úspěšní. Realizovali jsme i podzemní stěnu pro kanalizaci řeky Segura v Orihuele v Andalusii. Tedy stavbu, na níž si vylámala zuby i italská renomovaná firma.

Jako geolog jste tedy působil na Kubě, v Peru a ve Španělsku. A co další země?

Tyto země jsem samozřejmě poznal do všech podrobností. Něco jiného je navštívit zemi jako turista, něco jiného v nich pracovat a žít. Ale bez dokonalé znalosti jazyka nelze být úspěšný. Nikdo vás mezi sebe nepřijme. Krátkodobě, většinou pracovně, jsem navštívil i další latinskoamerické země. Mexiko, Chile, Venezuelu, Dominikánskou republiku, Ekvádor, Arubu. Výčet evropských zemí by byl skoro úplný.

A kde se vám líbilo nejvíce?

Samozřejmě na Kubě. To je nádherná země. I lidé. Oni za to nemohou, v jakém žijí režimu. Ale ve velké většině si nestěžují. Tam jsem se opravdu cítil velmi šťastně. A udělali jsme tam tolik užitečné práce. Věřím, že jednou bude využita. Alespoň mě o tom při mé poslední návštěvě Kuby odborníci ujišťovali.

Poslední dobou píšete hodně o Peru. Zúčastnil jste se odborné expedice Titicaca 2004. Jak jste se k tomu vlastně dostal?

Když jsem se v prosinci roku 2003 vrátil z krátké návštěvy Kuby, našel jsem doma pozvání k účasti v expedici. Dopis byl od prof. Ivo Bartečka, historika a latinoamerikanisty z Univerzity Palackého v Olomouci. Pozvání jsem samozřejmě přijal a po rok a půl trvající odborné i fyzické přípravě odejel na dva měsíce do Peru. V expedici jsem měl za úkol studovat přírodní podmínky jezera Titicaca. Úkol jsem splnil a navázal odborné styky s univerzitou v Punu a s odbornou organizací, zabývající se již dvacet let výzkumem jezera.

Uvažujete o knize o přírodních podmínkách jezera Titicaca? A co Kuba? Nestálo by to za to, napsat knihu o účasti našich expertů na velkých projektech v nedávné minulosti?

Obě knihy jsou napsány. Hledám zatím sponzory a vydavatele.

Máte nebo měl jste, kromě toho vašeho adrenalinu, inženýrsko-geologického výzkumu pro velké stavby, i jiné zájmy?

Samozřejmě. Ale nelze všechno dělat doopravdy, s plným nasazením. Vždy mě zajímala popularizace oboru, mé práce. Psal jsem i populárně vědecké články, dokonce scénáře pro televizi a pak v pořadech i vystupoval. Ale od svých stroze vědeckých kolegů jsem sklízel úsměvné poznámky, že tím degraduji svoji odbornou práci. Já si to ovšem nemyslím a nikdy nemyslel. Jak jinak by se lidé dozvěděli o této velmi zajímavé, ale náročné práci? Nešlo mi při tom o popularizaci mé osoby. A nejde ani dnes. Čím více člověk ví, tím je skromnější. Mým stálým zájmem je pochopitelně cestování. Proto jsem vděčný magazínu Cestopisy, že projevil zájem o moji práci a cestování. Víte, něco jiného je cestovat a psát o tom cestopisné knihy, něco jiného mít zodpovědnost za velké vodní stavby a žít v neustálém napětí. A při tom cestovat a popularizovat. Má kniha „Peruánské postřehy“ a i ty další, připravené a dosud nevydané, vznikly za pochodu. Jsou pouze vedlejším produktem mých odborných aktivit. Ale o tom, že na prvním místě v mém životě je rodina, o tom nemluvím. To je přece samozřejmé.

Autor: Tomáš Vladislav Novák

Foto: archiv Ing. Otty Horského, CSc.

Převzato z časopisu Cestopisy.

Zdroj: http://www.ocestovani.cz