Proč ropa a jídlo hned tak nezlevní
Argun Murti se v posledních dnech stal jednou z nejcitovanějších hvězd světových
médií. Expertovi na suroviny z investiční banky Goldman Sachs stačilo málo.
Vtipně, trefně, provokativně, ale hlavně konkrétně popsat, co všichni tuší: ropa
už nikdy nezlevní. Do půl roku se její cena přiblíží dvěma stům dolarům za
barel, odhaduje. Drahota je lidové téma, zajímá každého.
Argun Murti se v posledních dnech stal jednou z nejcitovanějších hvězd světových médií. Expertovi na suroviny z investiční banky Goldman Sachs stačilo málo. Vtipně, trefně, provokativně, ale hlavně konkrétně popsat, co všichni tuší: ropa už nikdy nezlevní. Do půl roku se její cena přiblíží dvěma stům dolarům za barel, odhaduje. Drahota je lidové téma, zajímá každého.
Sázet na drahou ropu není riskem, ale jistotou. Ten trend nedokáže nikdo otočit. Na rozdíl od ropných šoků 70. let za ním není válka ani revoluce, ale prosperita. Číňané a Indové rychle bohatnou. Prosperující střední třída se každý rok rozrůstá o desítky milionů lidí. A ti chtějí mít všechno, co je samozřejmostí kvalitního středostavovského života Západu. Touží cestovat v západních autech, chladit si byty klimatizací. Umývat nádobí v myčkách, sušit prádlo v sušičkách. A jíst u stolů plných masa, mléka a lahůdek. Mít všechen komfort, který znají ze západních filmů a reklam. Obchodníci od Paříže po Washington už si léta pochvalují, že nejvíce vynášejí nové zakázky v Pekingu a Bombaji. Na vzestupu rychle se rozvíjejících zemí zatím Západ jen vydělával.
Cena touhy po západních klimatizacích a myčkách
Teď bohatnoucí Číňané a Indové žádají čím dál víc ropy, energií i potravin. A ženou tím jejich ceny vzhůru. Šejkové, olejáři ani farmáři nemají nejmenší důvod zlevňovat, ani když se vyspělý svět dostane kvůli drahým surovinám do problémů a utlumí spotřebu. V Číně a Indii budou mít zákazníků stále dost, proto se ceny dlouho udrží velmi vysoko. Pokles není na dohled. Touha po surovinách nemá hranice, jejich nabídka ano.
V časech vysokých cen nemají petrolejáři ani farmáři zájem nijak výrazně zvyšovat nabídku. Proč by to dělali? Své zboží by jen udělali dostupnějším, méně vzácným a prodali by ho za nižší cenu.
Drahé suroviny se pomalu ale jistě stávají vyšší mocí. Nemůžeme s jejich cenou nic moc udělat, jen se jí přizpůsobit tak, aby na nás měla co nejmenší dopady.
Politici se snaží stylizovat do role akčních hrdinů, kteří v tom rodiny a firmy nenechají. Britský ministerský předseda Gordon Brown chce přimět energetické firmy, aby vytypovaly chudé rodiny s vysokými účty - aby jim vláda mohla nabídnout přímo cílené dotace na drahá paliva. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy chce zase z daní, které odvedou stále bohatší ropné firmy, platit dotace sociálně slabým rodinám. V Bruselu se (zatím neúspěšně) snaží prosadit snížení daně z přidané hodnoty z paliv a energií. I český stínový ministr průmyslu Milan Urban sepisuje návrh na daň z nafty a benzinu. Všechno jsou to ale jen pokusy o zmírnění dopadů.
Inflace ze žlutých řepkových lánů
Snahy politiků jsou pochopitelné. Éra drahých surovin dorazila v hodně špatné době. Vyspělé země zasahuje hypoteční krize a pád cen nemovitostí. Rodiny se potýkají s čím dál vyššími účty za energie a potraviny. Pokles cen nemovitostí je připravil o majetek, který případně mohly použít jako zástavy za půjčky v bankách. Volných peněz je stále méně. Evropané a Američané tak chudnou dvakrát: vyššími cenami a levnějšími nemovitostmi.
Ekonomicky těžké časy jsou jedním z hlavních důvodů, proč je řada evropských vlád zrovna teď tak nepopulární. Francouzský prezident a britský premiér jsou nejviditelnějšími oběťmi drahoty. Ty ale (vedle reforem) přispívají i k pádu důvěry v kabinet Mirka Topolánka. Opoziční ČSSD se toho chystá naplno využít ve volební kampani. Modrou cestu do městečka Drahotov představila už v sobotu. Časy, kdy raketově stoupají ceny energií a potravin jsou zlatou érou pro populismus. Lidi zajímá růst cen, méně už jeho důvody. Cítí, že se jim žije hůř a viní z toho vládu.
Vysvětlit, že za drahý chleba a naftu nemůže ani Sarkozy, ani Topolánek, ale západním stylem žijící Číňané, je úkolem, na nějž nestačí ani nejlepší experti na politický marketing. Ten první dojem je prostě příliš silný.
Kudy z pasti vysokých cen? Čekat, že samy klesnou, je iluze. U potravin to bude snazší než u energií a surovin. K drahému jídlu si totiž vyspělé země trochu i "pomohly" vlastními chybami. Společná unijní zemědělská politika svázala farmáře nejrůznějšími dotacemi a kvótami. Evropa se tak bránila, aby jídla nebylo příliš a farmáři za něj nedostávali příliš nízké ceny. Když se dařilo, potraviny se vykoupily do intervenčních skladů, z nichž se pak se slušnými exportními dotacemi vyvezly třeba právě do Číny. Evropané si tak přes Společnou zemědělskou politiku platily vývoz potravin do Číny a Indie. I proto mají dnes jídla nedostatek a jeho ceny jdou strmě nahoru.
Další významnou roli sehrála podpora biopaliv. Vlády je - v touze po dosažení co největšího podílu energií z obnovitelných zdrojů - začaly masivně dotovat. Pro zemědělce se během pár let stalo výhodnějším pěstovat řepku či kukuřici než obilí.
Reforma zemědělské politiky, pád celních bariér, volných obchod s potravinami a rozumnější podpora biopaliv můžou zdražování přibrzdit. K drahé ropě a energiím vyspělé země žádnými podobnými chybami nepřispěly. Proto bude výrazně těžší přispět k jejich poklesu. Hlad po ropě zůstane velký. Cenu může srazit jen otevření nových nalezišť a rafinerií. Zásoby strategických surovin však leží (až na výjimky, jako je Norsko) mimo vyspělý svět. Země, které jsou jako Rusko, Venezuela nebo státy Blízkého východu na vývozu surovin ekonomicky závislé, nebudou mít zájem naleziště rozšiřovat. Vysoké ceny dávají ruskému prezidentovi Dmitriji Medveděvovi i jeho venezuelskému protějšku Hugo Chávezovi sílu a moc doma i v zahraničí. Mají spoustu peněz na masivní sociální programy, které jim zajistí přízeň voličů. Ve státních fondech se jim hromadí miliardy dolarů, které s chutí investují ve vyspělých zemích. V ropných velmocích se tak těžko budou shánět partneři pro hledání nových nalezišť.
Jediná cesta, jak zabránit, aby vysoké ceny dusily rodiny i firmy, je stát se na nich čím dál méně závislými. Přesně tak se svět vyrovnával s ropnými šoky 70. let. Právě v té době se definitivně upustilo od vizí elektráren na ropu. Automobilky a elektronické firmy investovaly miliardy dolarů do vývoje nových motorů a spotřebičů, které fungovaly s nesrovnatelně menším nárokem na palivo a energii.
Konec Hummerů a terénních vozů
Teď vidíme úplně stejnou reakci. Klesá zájem o žíznivá auta, která byla ještě před pár lety velmi populární. V Americe rekordně padají prodeje oblíbených off-roadů, jež byly ještě před pár lety hitem. General Motors zavře hned čtyři továrny na výrobu těchto aut. Navíc chce prodat značku Hummer, bytelná auta s velkou spotřebou.
Jenže vývoj nových úspornějších strojů nějaký část potrvá. U dopravních letadel téměř jistě dokonce roky. Aerolinie se tak s drahou ropou budou vyrovnávat velmi těžko. Létání, které se v posledním desetiletí stalo díky levným přepravcům dostupné pro široké vrstvy, se tak nejspíš stane na čas opět exkluzivnější záležitostí pro majetné. Boeing 747 nevyměníte ze dne na den za úspornější stroj, jako si místo hummera koupíte nejšetrnější toyotu.
Politici budou potřebovat lidem předvést, že stále dražším energiím jen nepřihlížejí. Jistě se objeví vlna dotací a daňových úlev na vývoj nových úsporných technologií. Je ale dobré mít na paměti, že jako ušlechtilý úmysl chránit životní prostředí a zbavit se závislosti na ropě se před lety zrodila masivní podpora biopaliv. Ano, přesně ta, která dnes "pomáhá" k drahým potravinám.
Dalším pokušením bude zlevnit drahé energie snížením daní. Tak, jak to už dnes slyšíme od Nicolase Sarkozyho nebo Milana Urbana. Vysoké ceny nafty a benzinu přinášejí státním pokladnám výrazně větší výnosy z daní. Téměř sedmdesát procent z 35 korun, které dnes zaplatíme u pumpy za litr nafty, získá stát. Na spotřební dani a DPH. Zatímco spotřební daň je fixní částkou, kterou drahá ropa nezvedá, daň z přidané hodnoty se přímo odvíjí od ceny. Proto Sarkozy v Bruselu navrhuje ji snížit.
Takových snah o ulehčení se bude objevovat čím dál víc. Je to rozumné? Politici si v éře drahoty budou znovu klást otázky, z čeho vlastně chtějí vybírat daně. A které z nich ekonomice a prosperitě nejméně škodí. Většina ekonomů se shodne, že ty nepřímé ze spotřeby jsou zdravější, než berně z příjmů. Většina vlád se snaží udržovat co nejméně sazeb DPH, aby byl systém co nejjednodušší. Stanovit speciální sazbu z přidané hodnoty jen pro energie by zavánělo vnášením chaosu.
Odpověď na drahotu? Nižší daně z příjmu
Rozumným krokem je vynahradit lidem vyšší účty za ropu a energie snížením daně z příjmů. Zbude jim tak víc peněz na útraty. Samotná nižší sazba ale problém neřeší. Drahé energie a potraviny totiž těžce dopadají především na rozpočty chudších rodin, v nichž tyto účty představují značnou část rozpočtů. Jednou z nejrozumnějších politických odpovědí na éru drahoty je zvýšení částek, které jsou od daní zcela osvobozené. V českém případě daňových slev. Peníze, o které stát přijde, získá zpět na tučnějších výnosech z DPH za drahé energie.
Hra s dočasnými změnami daňových sazeb - například do chvíledo chvíle než ceny zase poklesnou - nemá smysl. Žádného zlevnění se v dohledné době nedočkáme. Připravit se musíme jen na další zdražování. Lidí, kteří chtějí žít jako my, je jen v Číně a Indii bezmála dvě a půl miliardy.
lenka.zlamalova@economia.cz
Prosperující střední třída se každý rok rozrůstá o desítky milionů lidí, kteří chtějí mít všechno, co znají ze západních filmů a reklam. Právě jejich poptávka tlačí raketově nahoru ceny enrgií i potravin. foto profimedia
Sázet na drahou ropu není riskem, ale jistotou. Ten trend nedokáže nikdo otočit. Na rozdíl od ropných šoků 70. let za ním není válka ani revoluce, ale prosperita. Číňané a Indové rychle bohatnou. Prosperující střední třída se každý rok rozrůstá o desítky milionů lidí. A ti chtějí mít všechno, co je samozřejmostí kvalitního středostavovského života Západu. Touží cestovat v západních autech, chladit si byty klimatizací. Umývat nádobí v myčkách, sušit prádlo v sušičkách. A jíst u stolů plných masa, mléka a lahůdek. Mít všechen komfort, který znají ze západních filmů a reklam. Obchodníci od Paříže po Washington už si léta pochvalují, že nejvíce vynášejí nové zakázky v Pekingu a Bombaji. Na vzestupu rychle se rozvíjejících zemí zatím Západ jen vydělával.
Cena touhy po západních klimatizacích a myčkách
Teď bohatnoucí Číňané a Indové žádají čím dál víc ropy, energií i potravin. A ženou tím jejich ceny vzhůru. Šejkové, olejáři ani farmáři nemají nejmenší důvod zlevňovat, ani když se vyspělý svět dostane kvůli drahým surovinám do problémů a utlumí spotřebu. V Číně a Indii budou mít zákazníků stále dost, proto se ceny dlouho udrží velmi vysoko. Pokles není na dohled. Touha po surovinách nemá hranice, jejich nabídka ano.
V časech vysokých cen nemají petrolejáři ani farmáři zájem nijak výrazně zvyšovat nabídku. Proč by to dělali? Své zboží by jen udělali dostupnějším, méně vzácným a prodali by ho za nižší cenu.
Drahé suroviny se pomalu ale jistě stávají vyšší mocí. Nemůžeme s jejich cenou nic moc udělat, jen se jí přizpůsobit tak, aby na nás měla co nejmenší dopady.
Politici se snaží stylizovat do role akčních hrdinů, kteří v tom rodiny a firmy nenechají. Britský ministerský předseda Gordon Brown chce přimět energetické firmy, aby vytypovaly chudé rodiny s vysokými účty - aby jim vláda mohla nabídnout přímo cílené dotace na drahá paliva. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy chce zase z daní, které odvedou stále bohatší ropné firmy, platit dotace sociálně slabým rodinám. V Bruselu se (zatím neúspěšně) snaží prosadit snížení daně z přidané hodnoty z paliv a energií. I český stínový ministr průmyslu Milan Urban sepisuje návrh na daň z nafty a benzinu. Všechno jsou to ale jen pokusy o zmírnění dopadů.
Inflace ze žlutých řepkových lánů
Snahy politiků jsou pochopitelné. Éra drahých surovin dorazila v hodně špatné době. Vyspělé země zasahuje hypoteční krize a pád cen nemovitostí. Rodiny se potýkají s čím dál vyššími účty za energie a potraviny. Pokles cen nemovitostí je připravil o majetek, který případně mohly použít jako zástavy za půjčky v bankách. Volných peněz je stále méně. Evropané a Američané tak chudnou dvakrát: vyššími cenami a levnějšími nemovitostmi.
Ekonomicky těžké časy jsou jedním z hlavních důvodů, proč je řada evropských vlád zrovna teď tak nepopulární. Francouzský prezident a britský premiér jsou nejviditelnějšími oběťmi drahoty. Ty ale (vedle reforem) přispívají i k pádu důvěry v kabinet Mirka Topolánka. Opoziční ČSSD se toho chystá naplno využít ve volební kampani. Modrou cestu do městečka Drahotov představila už v sobotu. Časy, kdy raketově stoupají ceny energií a potravin jsou zlatou érou pro populismus. Lidi zajímá růst cen, méně už jeho důvody. Cítí, že se jim žije hůř a viní z toho vládu.
Vysvětlit, že za drahý chleba a naftu nemůže ani Sarkozy, ani Topolánek, ale západním stylem žijící Číňané, je úkolem, na nějž nestačí ani nejlepší experti na politický marketing. Ten první dojem je prostě příliš silný.
Kudy z pasti vysokých cen? Čekat, že samy klesnou, je iluze. U potravin to bude snazší než u energií a surovin. K drahému jídlu si totiž vyspělé země trochu i "pomohly" vlastními chybami. Společná unijní zemědělská politika svázala farmáře nejrůznějšími dotacemi a kvótami. Evropa se tak bránila, aby jídla nebylo příliš a farmáři za něj nedostávali příliš nízké ceny. Když se dařilo, potraviny se vykoupily do intervenčních skladů, z nichž se pak se slušnými exportními dotacemi vyvezly třeba právě do Číny. Evropané si tak přes Společnou zemědělskou politiku platily vývoz potravin do Číny a Indie. I proto mají dnes jídla nedostatek a jeho ceny jdou strmě nahoru.
Další významnou roli sehrála podpora biopaliv. Vlády je - v touze po dosažení co největšího podílu energií z obnovitelných zdrojů - začaly masivně dotovat. Pro zemědělce se během pár let stalo výhodnějším pěstovat řepku či kukuřici než obilí.
Reforma zemědělské politiky, pád celních bariér, volných obchod s potravinami a rozumnější podpora biopaliv můžou zdražování přibrzdit. K drahé ropě a energiím vyspělé země žádnými podobnými chybami nepřispěly. Proto bude výrazně těžší přispět k jejich poklesu. Hlad po ropě zůstane velký. Cenu může srazit jen otevření nových nalezišť a rafinerií. Zásoby strategických surovin však leží (až na výjimky, jako je Norsko) mimo vyspělý svět. Země, které jsou jako Rusko, Venezuela nebo státy Blízkého východu na vývozu surovin ekonomicky závislé, nebudou mít zájem naleziště rozšiřovat. Vysoké ceny dávají ruskému prezidentovi Dmitriji Medveděvovi i jeho venezuelskému protějšku Hugo Chávezovi sílu a moc doma i v zahraničí. Mají spoustu peněz na masivní sociální programy, které jim zajistí přízeň voličů. Ve státních fondech se jim hromadí miliardy dolarů, které s chutí investují ve vyspělých zemích. V ropných velmocích se tak těžko budou shánět partneři pro hledání nových nalezišť.
Jediná cesta, jak zabránit, aby vysoké ceny dusily rodiny i firmy, je stát se na nich čím dál méně závislými. Přesně tak se svět vyrovnával s ropnými šoky 70. let. Právě v té době se definitivně upustilo od vizí elektráren na ropu. Automobilky a elektronické firmy investovaly miliardy dolarů do vývoje nových motorů a spotřebičů, které fungovaly s nesrovnatelně menším nárokem na palivo a energii.
Konec Hummerů a terénních vozů
Teď vidíme úplně stejnou reakci. Klesá zájem o žíznivá auta, která byla ještě před pár lety velmi populární. V Americe rekordně padají prodeje oblíbených off-roadů, jež byly ještě před pár lety hitem. General Motors zavře hned čtyři továrny na výrobu těchto aut. Navíc chce prodat značku Hummer, bytelná auta s velkou spotřebou.
Jenže vývoj nových úspornějších strojů nějaký část potrvá. U dopravních letadel téměř jistě dokonce roky. Aerolinie se tak s drahou ropou budou vyrovnávat velmi těžko. Létání, které se v posledním desetiletí stalo díky levným přepravcům dostupné pro široké vrstvy, se tak nejspíš stane na čas opět exkluzivnější záležitostí pro majetné. Boeing 747 nevyměníte ze dne na den za úspornější stroj, jako si místo hummera koupíte nejšetrnější toyotu.
Politici budou potřebovat lidem předvést, že stále dražším energiím jen nepřihlížejí. Jistě se objeví vlna dotací a daňových úlev na vývoj nových úsporných technologií. Je ale dobré mít na paměti, že jako ušlechtilý úmysl chránit životní prostředí a zbavit se závislosti na ropě se před lety zrodila masivní podpora biopaliv. Ano, přesně ta, která dnes "pomáhá" k drahým potravinám.
Dalším pokušením bude zlevnit drahé energie snížením daní. Tak, jak to už dnes slyšíme od Nicolase Sarkozyho nebo Milana Urbana. Vysoké ceny nafty a benzinu přinášejí státním pokladnám výrazně větší výnosy z daní. Téměř sedmdesát procent z 35 korun, které dnes zaplatíme u pumpy za litr nafty, získá stát. Na spotřební dani a DPH. Zatímco spotřební daň je fixní částkou, kterou drahá ropa nezvedá, daň z přidané hodnoty se přímo odvíjí od ceny. Proto Sarkozy v Bruselu navrhuje ji snížit.
Takových snah o ulehčení se bude objevovat čím dál víc. Je to rozumné? Politici si v éře drahoty budou znovu klást otázky, z čeho vlastně chtějí vybírat daně. A které z nich ekonomice a prosperitě nejméně škodí. Většina ekonomů se shodne, že ty nepřímé ze spotřeby jsou zdravější, než berně z příjmů. Většina vlád se snaží udržovat co nejméně sazeb DPH, aby byl systém co nejjednodušší. Stanovit speciální sazbu z přidané hodnoty jen pro energie by zavánělo vnášením chaosu.
Odpověď na drahotu? Nižší daně z příjmu
Rozumným krokem je vynahradit lidem vyšší účty za ropu a energie snížením daně z příjmů. Zbude jim tak víc peněz na útraty. Samotná nižší sazba ale problém neřeší. Drahé energie a potraviny totiž těžce dopadají především na rozpočty chudších rodin, v nichž tyto účty představují značnou část rozpočtů. Jednou z nejrozumnějších politických odpovědí na éru drahoty je zvýšení částek, které jsou od daní zcela osvobozené. V českém případě daňových slev. Peníze, o které stát přijde, získá zpět na tučnějších výnosech z DPH za drahé energie.
Hra s dočasnými změnami daňových sazeb - například do chvíledo chvíle než ceny zase poklesnou - nemá smysl. Žádného zlevnění se v dohledné době nedočkáme. Připravit se musíme jen na další zdražování. Lidí, kteří chtějí žít jako my, je jen v Číně a Indii bezmála dvě a půl miliardy.
lenka.zlamalova@economia.cz
Prosperující střední třída se každý rok rozrůstá o desítky milionů lidí, kteří chtějí mít všechno, co znají ze západních filmů a reklam. Právě jejich poptávka tlačí raketově nahoru ceny enrgií i potravin. foto profimedia
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
