Ve stopách kněžny Libuše i svatého Václava
Cesta jako žádná ze sta
Region od Okoře k Vltavě, na dohled bájného Řípu, leží na severním okraji Prahy. Stejně blízko to sem mají z Kladna či Kralup nad Vltavou. Kromě romantických zřícenin, malebného vltavského kaňonu nebo nejstarších českých kostelů je to místo opředené spoustou pověstí, kam jezdili známí malíři. Bulvár by zdůraznil, kolik umělců tady bydlí dnes...
Vydejme se ve stopách pradávných Čechů spěchajících na Turské pole, aby v rozhodující bitvě uhájili svoji samostatnost proti zavilým Lučanům. Dnes tady zčásti roste obilí a na polních cestách i úzkých silničkách se dobře jezdí na kole.
Devět obcí, které se společně rozhodly prosazovat své zájmy, leží v dohledu velkoměsta: Velké Přílepy, Dolany, Libčice nad Vltavou, Svrkyně, Okoř, Lichoceves, Úholičky, Tursko, Holubice i s osadou Kozinec. V posledních letech vznikají zejména v okolí Velkých Přílep, Úholiček a Holubic satelitní městečka.
V Holubicích za Přemyslovců
Dávný kupec - a možná i dnešní cyklista - použije historickou cestu Via Magna, "D1 starověku," kudy předkové za knížete Václava hnávali do Němec sto volů a nádavkem pět set hřiven stříbra. Vesnice Černý Vůl u Velkých Přílep prý dodnes připomíná místo, kde vyhládlí honci vyzkoušeli, nakolik to Sasové přepočítávají pečlivě.
Kupcovi mezkové sotva pletou nohama, minuli dávné hradiště a chrám na Levém Hradci s dávnou rotundou, patřící k nejstarším křesťanským kostelům v Čechách. V Tursku od počátku 17. století až do roku 1759 přepřahali postilioni na cestě do Drážďan.
To už na obzoru přitahuje kupole Řípu s rotundou na vrcholku, ale ještě dříve na protější stráni v Budči, za údolím Zákolanského potoka, horský břeh stráží jedna z rotund. Od Levého Hradce řetězec rotund kolem Holubic přes Budeč až na Přední Kopaninu na území velké Prahy hlídal dávné území Čechů.
Rotundu v Holubicích na návsi mezi domy spatříme na poslední chvíli. Pamatuje třetí desetiletí 13. století a vládu Přemyslovců. Postavila ji doksanská huť, k původnímu půdorysu románské rotundy postupně přibyly dvě apsidy a kolem roku 1440 i dnešní, čtyřhranná věž a později sakristie. Další úpravy prozrazují vliv baroka.
Zážitkem je ovšem nedávno opravovaný interiér. V roce 1955 byly na stěnách v předsíni objeveny gotické nástěnné malby pravděpodobně z poloviny 14. století. Fresky zobrazují stětí sv. Kateřiny, kamenování sv. Štěpána, další postavy představují sv. Jeronýma, sv. Kateřinu, sv. Vojtěcha a světce. V nízkém osvětlení, vycházejícím z podlahy, tak stojíme tváří tvář umělcům doby Karla IV. Interiér si můžete prohlédnout po domluvě v okolí. Další vzácností je barokní sýpka z konce 17. století. Na křižovatce u silnice v polích pod stromy stojí kaple sv. Gotharda z roku 1769.
Zašlá paměť tajemného údolí
Údolí potoka pod Holubicemi si nenechejte ujít. Co se cest týče, zpočátku existují. Po pravé ruce zůstane stráň. Pokud po ní vyšplháme vzhůru, spatříme pole a skalky. Z vrcholku je výhled do údolí přes Minice ke Kralupům nad Vltavou, do dáli na Říp i České středohoří. Slabší povahy zvolí polní cestu od svatogothardské kaple.
Středoškolský profesor August Sedláček, nestor českých "hradologů" a autor obdivuhodných patnáctidílných Hradů, zámků a tvrzí Království českého, zmiňuje v okolí zašlou ves Rusavky. Bývala v údolí potoka na levém břehu, mezi Minicemi a Votvovicemi, které dnes píšeme bez úvodního "V", kde ještě za paměti současníků - ke kterým dnes nutno přidat století - stávaly sušárny na ovoce. Patrná byla zachovalá sklepení i kameny vylámané ze zdí se zbytky malty. Ottovy Čechy, také staré více než sto let, dodávají slibně a poněkud mytologicky: Do těchto míst jsou situovány Rusavky, kde prý sličné Rusalky lákaly jinochy a stávala tvrz... V 80. letech 20. století archeologové potvrdili existenci slovanské osady.
Černuc zvaná Tursko
Náš kupec s umdlévajícími mezky minul i dávný pahorek Krliš na jednom z největších dávných bojišť - na Turském poli. K roku 1120 sem kronikář a kanovník pražské kapituly Kosmas umístil bitvu proslulé lucké války mezi Čechy a Lučany.
Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české, o čtyři století později popsal barvitě, jak 9. května 869 tady české vojsko slavně zvítězilo. V čele stál neohrožený Tyr (také Styr nebo Čestmír, pokud dáme na Hankovy Rukopisy), který "funkci" převzal za bázlivého knížete Neklana.
Tyr bitvu nepřežil a přál si prý být pohřben zde, na dohled od Chýnova, což je i název zahrádkářské kolonie nad Libčicemi. Vojáci proto navršili mohylu Krliše. Pole pod pahorkem bývá na mapách pojmenováno Na zabitém. Částečně je ovšem pohltila velkokapacitní skládka pražských odpadů. Úholičtí jsou tak přesvědčeni, že sláva Turských je neoprávněná, neboť místo leží na jejich katastru. Pahorek Krliš v samé blízkosti Turska býval před lety přístupný leda přes pole. Dnes sem vede upravená cesta.
Pro romantické archeology byl Krliš a okolí rájem možností. I legendární Václav Krolmus, kněz a jeden z prvních odborníků poloviny 19. století, který bádal přímo v terénu, sem zašel mnohokrát a skutečně nalezl kamenné nástroje, které ovšem považoval za mlaty dávných bojovníků.
Pozdější těžba kamene nepřispěla k archeo- logickému poznání. Nejrozsáhlejší průzkum provedl Jan Felcman, který u Chýnova nalezl slovanské pohřebiště z 10. století. Nasypaná mohyla o průměru přes dvacet metrů s kamennou konstrukcí překrývala kostrový pohřeb bez milodarů. Vznikla nejspíš ve starší době železné a v průběhu věku byla vykradena. Zda tu je pohřben bájný Tyr, se neví.
Dnes na pahorku v hájku najdeme podstatně mladší Ukřižování. Původní prý pocházelo z roku 1856, z doby, kdy tu bádal páter Krolmus. Při kopání jeho základů se tehdy nalezly lidské kosti. A ani podobnost jmen Tursko a Tyr nikam nevede. Jak zmiňuje
historik Karel Sklenář, vesnice se až do 19. století nazývala Černuc.
Libušin Liběhrádek
Sejděme do vltavského údolí, do Libčic nad Vltavou a Dolan. Léta Páně 712 vyrazily s luky a šípy služebnice samotné Libuše do okolních lesů na lov jelenů. Tak se jim na jednom vysokém a příkrém vrchu zalíbilo, že požádaly kněžnu, aby na něm dala postavit hrad. Tehdy to bylo snazší než dnes a vděčné dívky jej nazvaly Liběhrad.
Na kronikáře příliš literárně založený Václav Hájek z Libočan nenáviděl roky, ke kterým neměl zprávy, takže byl hojně čten: "A ves, kteráž toho času při témž hradu u řeky založena byla, též od Libuše Libčice nazvána byla, kteráž má v sobě až dodnes obyvatele. Hradu na tento čas příkopové a gruntové se vidí nad řekou pod Prahou..." Nějaké "příkopové" i "gruntové" zbytek kamenné zdi spatříme na konci stezky za posledními domky. Ovšem kdo ví, zda pamatují Libuši.
Z vrcholku Liběhradu přehlédneme městečko na dlani. Za slávu libčické šroubárny a také cihelny, jak prozrazují komíny, může doprava. I dnes tudy prochází jedna z nejdůležitějších železničních tratí v Čechách. Nápadné jsou věže obou kostelů, katolického sv. Bartoloměje i evangelického opodál.
Ve vile za řekou bydlel na sklonku života politik a vydavatel Národních listů Julius Grégr s manželkou Růženou. Založil vinici, osadil stráně lesem a vybudoval v Máslovicích knihovnu. Dnes ve vile vyrábí výzkumný ústav včelařství pověstnou medovinu i víno.
Na starých kresbách ještě skála s hrádkem spadá do řeky. Avšak roku 1846 se údolím Vltavy protáhla železnice. Archeologové téměř zaspali, pokud se něco na poslední chvíli našlo, s Libuší to nesouviselo. Po zbytcích hrádku dnes už sviští pendolino. A na hřbitově nad obcí, na tzv. Kameníčku, upoutá vysoká socha Krista. Podobná díla spatříme i v Chýnově u Tábora. Jejím autorem není nikdo jiný než chýnovský rodák František Bílek.
Utajený zámek
V Úholičkách vás možná napadne, že v okolí budou i Úholice. Ale není tomu tak. Úholičky se kdysi nazývaly Hoholice. Na pěkný zámek s parkem se podíváte jen ze silnice. Když ho i se statky a polnostmi koupil v roce 1901 statkář, podnikatel a politik Josef Wohanka, málokdo možná docenil, co bude toto období pro obec znamenat. V roce 1907 jeho zásluhy o zemědělství ocenil císař František Josef I. rytířským titulem.
Wohanka zavedl v Čechách odborné pěstování řepného semene ve velkém. Využil zahraniční praxe a sám se podílel na výzkumu. Od roku 1920 jeho synové Miloš a Vladimír Wohankovi vlastnili také statek v Tursku i továrnu v Roztokách, kde se semeno upravovalo a vyváželo do Evropy nebo Spojených států. Jejich potomkům patří statek dodnes.
Dávnou slávu, kdy tady sloužily čtyři hostince (v čp. 2 U Slovanské lípy, i oblíbený zájezdní hostinec U Hlaváčků), tři obchody se smíšeným zbožím a řezník a hrálo se ochotnické divadlo, kam chodili i výletníci z Prahy, však odvál čas.
Konšel na hradě
Noutonice jsou známé už roku 1045. Nad obcí se tyčí původně gotický kostel Narození sv. Jana Křtitele a pěkné statky z 18. a 19. století se opět opravují. Na Okoř je to kousek.
Typická věž, čnící nad údolí, patří k nejmohutnějším u nás. Nejznámější zříceninu v pražském okolí postavil někdy před rokem 1356 pražský konšel František Rokycanský malebně na čedičovém ostrohu. Majitelé se střídali, hrad utrpěl za třicetileté války a na konci 18. století byl opuštěn. V roce 1920 připadl Klubu českých turistů. Od té doby párkrát "ruinovatěl" a byl opravován. Dnes se hradem provádí a bývá místem hudebních akcí.
Mácha střílí na klobouk
Pro české krajináře předminulého století byla Okoř podobným požehnáním jako později Železné hory. Mohl za to zejména Julius Mařák, který tady maloval i se ženou. A za ním přicházeli jeho žáci. Antonín Slavíček i Otakar Lebeda chodívali až ke starodávné Budči. Slavíček bydlel přímo pod okořským hradem v Trojanově mlýnu a na jídlo chodil do Trojanova hostince. Na dvoře Maternových, se kterými byl vzdáleně spřízněn, maloval v kůlně upravené na atelier.
Nebyli to první umělci, se kterými se Okořští setkali. Už 25. března 1836 sem přišel Karel Hynek Mácha i s patnácti druhy. Svůj největší životní triumf měl na dosah, zanedlouho vychází Máj. Výlet byl bujarý, v tuchoměřickém pivovaru usedli na zem, posnídali dvě velké sladovnické konve piva, a když pak básník vodil své společníky kolem okořského hradu, jeden z nich mu vyhodil do vzduchu čepici a Mácha si ji prostřelil...
- Richard Grégr
Jak se tam dostat
Do Libčic nad Vltavou i do Dolan jezdí vlak z Masarykova nádraží v Praze. Přes Velké Přílepy jezdí z Vítězného náměstí většina příměstských autobusů - 316 (Holubice, Kozinec, Tursko), 350 (Okoř, Svrkyně, Úholičky), 312 (Tuchoměřice).
Na kole
Cyklistický vlak VELO jezdí do 2. 11. 2008 o sobotách, nedělích a svátcích. Z pražského Masarykova nádraží vyjíždí v 9.02 a 13.37 h přes Dejvice, Veleslavín, Ruzyni do Hostivic, Tuchoměřic, Noutonic, Kovár, Zákolan a Slaného (příjezd 10.44, resp. 15.18). Zpět se vrací v 11.31 (příjezd do Prahy 13.04) a v 17.30 (19.08) hod.
Do Libčic dojedeme na kole po pravém břehu Vltavy od zoologické zahrady (Karlínem a Trojou lze po cyklostezce), v Řeži přes most a po levém břehu podél trati. Úsek po pravém břehu z Řeže k máslovickému přívozu lze doporučit jen dobrodruhům.
Vydejme se ve stopách pradávných Čechů spěchajících na Turské pole, aby v rozhodující bitvě uhájili svoji samostatnost proti zavilým Lučanům. Dnes tady zčásti roste obilí a na polních cestách i úzkých silničkách se dobře jezdí na kole.
Devět obcí, které se společně rozhodly prosazovat své zájmy, leží v dohledu velkoměsta: Velké Přílepy, Dolany, Libčice nad Vltavou, Svrkyně, Okoř, Lichoceves, Úholičky, Tursko, Holubice i s osadou Kozinec. V posledních letech vznikají zejména v okolí Velkých Přílep, Úholiček a Holubic satelitní městečka.
V Holubicích za Přemyslovců
Dávný kupec - a možná i dnešní cyklista - použije historickou cestu Via Magna, "D1 starověku," kudy předkové za knížete Václava hnávali do Němec sto volů a nádavkem pět set hřiven stříbra. Vesnice Černý Vůl u Velkých Přílep prý dodnes připomíná místo, kde vyhládlí honci vyzkoušeli, nakolik to Sasové přepočítávají pečlivě.
Kupcovi mezkové sotva pletou nohama, minuli dávné hradiště a chrám na Levém Hradci s dávnou rotundou, patřící k nejstarším křesťanským kostelům v Čechách. V Tursku od počátku 17. století až do roku 1759 přepřahali postilioni na cestě do Drážďan.
To už na obzoru přitahuje kupole Řípu s rotundou na vrcholku, ale ještě dříve na protější stráni v Budči, za údolím Zákolanského potoka, horský břeh stráží jedna z rotund. Od Levého Hradce řetězec rotund kolem Holubic přes Budeč až na Přední Kopaninu na území velké Prahy hlídal dávné území Čechů.
Rotundu v Holubicích na návsi mezi domy spatříme na poslední chvíli. Pamatuje třetí desetiletí 13. století a vládu Přemyslovců. Postavila ji doksanská huť, k původnímu půdorysu románské rotundy postupně přibyly dvě apsidy a kolem roku 1440 i dnešní, čtyřhranná věž a později sakristie. Další úpravy prozrazují vliv baroka.
Zážitkem je ovšem nedávno opravovaný interiér. V roce 1955 byly na stěnách v předsíni objeveny gotické nástěnné malby pravděpodobně z poloviny 14. století. Fresky zobrazují stětí sv. Kateřiny, kamenování sv. Štěpána, další postavy představují sv. Jeronýma, sv. Kateřinu, sv. Vojtěcha a světce. V nízkém osvětlení, vycházejícím z podlahy, tak stojíme tváří tvář umělcům doby Karla IV. Interiér si můžete prohlédnout po domluvě v okolí. Další vzácností je barokní sýpka z konce 17. století. Na křižovatce u silnice v polích pod stromy stojí kaple sv. Gotharda z roku 1769.
Zašlá paměť tajemného údolí
Údolí potoka pod Holubicemi si nenechejte ujít. Co se cest týče, zpočátku existují. Po pravé ruce zůstane stráň. Pokud po ní vyšplháme vzhůru, spatříme pole a skalky. Z vrcholku je výhled do údolí přes Minice ke Kralupům nad Vltavou, do dáli na Říp i České středohoří. Slabší povahy zvolí polní cestu od svatogothardské kaple.
Středoškolský profesor August Sedláček, nestor českých "hradologů" a autor obdivuhodných patnáctidílných Hradů, zámků a tvrzí Království českého, zmiňuje v okolí zašlou ves Rusavky. Bývala v údolí potoka na levém břehu, mezi Minicemi a Votvovicemi, které dnes píšeme bez úvodního "V", kde ještě za paměti současníků - ke kterým dnes nutno přidat století - stávaly sušárny na ovoce. Patrná byla zachovalá sklepení i kameny vylámané ze zdí se zbytky malty. Ottovy Čechy, také staré více než sto let, dodávají slibně a poněkud mytologicky: Do těchto míst jsou situovány Rusavky, kde prý sličné Rusalky lákaly jinochy a stávala tvrz... V 80. letech 20. století archeologové potvrdili existenci slovanské osady.
Černuc zvaná Tursko
Náš kupec s umdlévajícími mezky minul i dávný pahorek Krliš na jednom z největších dávných bojišť - na Turském poli. K roku 1120 sem kronikář a kanovník pražské kapituly Kosmas umístil bitvu proslulé lucké války mezi Čechy a Lučany.
Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české, o čtyři století později popsal barvitě, jak 9. května 869 tady české vojsko slavně zvítězilo. V čele stál neohrožený Tyr (také Styr nebo Čestmír, pokud dáme na Hankovy Rukopisy), který "funkci" převzal za bázlivého knížete Neklana.
Tyr bitvu nepřežil a přál si prý být pohřben zde, na dohled od Chýnova, což je i název zahrádkářské kolonie nad Libčicemi. Vojáci proto navršili mohylu Krliše. Pole pod pahorkem bývá na mapách pojmenováno Na zabitém. Částečně je ovšem pohltila velkokapacitní skládka pražských odpadů. Úholičtí jsou tak přesvědčeni, že sláva Turských je neoprávněná, neboť místo leží na jejich katastru. Pahorek Krliš v samé blízkosti Turska býval před lety přístupný leda přes pole. Dnes sem vede upravená cesta.
Pro romantické archeology byl Krliš a okolí rájem možností. I legendární Václav Krolmus, kněz a jeden z prvních odborníků poloviny 19. století, který bádal přímo v terénu, sem zašel mnohokrát a skutečně nalezl kamenné nástroje, které ovšem považoval za mlaty dávných bojovníků.
Pozdější těžba kamene nepřispěla k archeo- logickému poznání. Nejrozsáhlejší průzkum provedl Jan Felcman, který u Chýnova nalezl slovanské pohřebiště z 10. století. Nasypaná mohyla o průměru přes dvacet metrů s kamennou konstrukcí překrývala kostrový pohřeb bez milodarů. Vznikla nejspíš ve starší době železné a v průběhu věku byla vykradena. Zda tu je pohřben bájný Tyr, se neví.
Dnes na pahorku v hájku najdeme podstatně mladší Ukřižování. Původní prý pocházelo z roku 1856, z doby, kdy tu bádal páter Krolmus. Při kopání jeho základů se tehdy nalezly lidské kosti. A ani podobnost jmen Tursko a Tyr nikam nevede. Jak zmiňuje
historik Karel Sklenář, vesnice se až do 19. století nazývala Černuc.
Libušin Liběhrádek
Sejděme do vltavského údolí, do Libčic nad Vltavou a Dolan. Léta Páně 712 vyrazily s luky a šípy služebnice samotné Libuše do okolních lesů na lov jelenů. Tak se jim na jednom vysokém a příkrém vrchu zalíbilo, že požádaly kněžnu, aby na něm dala postavit hrad. Tehdy to bylo snazší než dnes a vděčné dívky jej nazvaly Liběhrad.
Na kronikáře příliš literárně založený Václav Hájek z Libočan nenáviděl roky, ke kterým neměl zprávy, takže byl hojně čten: "A ves, kteráž toho času při témž hradu u řeky založena byla, též od Libuše Libčice nazvána byla, kteráž má v sobě až dodnes obyvatele. Hradu na tento čas příkopové a gruntové se vidí nad řekou pod Prahou..." Nějaké "příkopové" i "gruntové" zbytek kamenné zdi spatříme na konci stezky za posledními domky. Ovšem kdo ví, zda pamatují Libuši.
Z vrcholku Liběhradu přehlédneme městečko na dlani. Za slávu libčické šroubárny a také cihelny, jak prozrazují komíny, může doprava. I dnes tudy prochází jedna z nejdůležitějších železničních tratí v Čechách. Nápadné jsou věže obou kostelů, katolického sv. Bartoloměje i evangelického opodál.
Ve vile za řekou bydlel na sklonku života politik a vydavatel Národních listů Julius Grégr s manželkou Růženou. Založil vinici, osadil stráně lesem a vybudoval v Máslovicích knihovnu. Dnes ve vile vyrábí výzkumný ústav včelařství pověstnou medovinu i víno.
Na starých kresbách ještě skála s hrádkem spadá do řeky. Avšak roku 1846 se údolím Vltavy protáhla železnice. Archeologové téměř zaspali, pokud se něco na poslední chvíli našlo, s Libuší to nesouviselo. Po zbytcích hrádku dnes už sviští pendolino. A na hřbitově nad obcí, na tzv. Kameníčku, upoutá vysoká socha Krista. Podobná díla spatříme i v Chýnově u Tábora. Jejím autorem není nikdo jiný než chýnovský rodák František Bílek.
Utajený zámek
V Úholičkách vás možná napadne, že v okolí budou i Úholice. Ale není tomu tak. Úholičky se kdysi nazývaly Hoholice. Na pěkný zámek s parkem se podíváte jen ze silnice. Když ho i se statky a polnostmi koupil v roce 1901 statkář, podnikatel a politik Josef Wohanka, málokdo možná docenil, co bude toto období pro obec znamenat. V roce 1907 jeho zásluhy o zemědělství ocenil císař František Josef I. rytířským titulem.
Wohanka zavedl v Čechách odborné pěstování řepného semene ve velkém. Využil zahraniční praxe a sám se podílel na výzkumu. Od roku 1920 jeho synové Miloš a Vladimír Wohankovi vlastnili také statek v Tursku i továrnu v Roztokách, kde se semeno upravovalo a vyváželo do Evropy nebo Spojených států. Jejich potomkům patří statek dodnes.
Dávnou slávu, kdy tady sloužily čtyři hostince (v čp. 2 U Slovanské lípy, i oblíbený zájezdní hostinec U Hlaváčků), tři obchody se smíšeným zbožím a řezník a hrálo se ochotnické divadlo, kam chodili i výletníci z Prahy, však odvál čas.
Konšel na hradě
Noutonice jsou známé už roku 1045. Nad obcí se tyčí původně gotický kostel Narození sv. Jana Křtitele a pěkné statky z 18. a 19. století se opět opravují. Na Okoř je to kousek.
Typická věž, čnící nad údolí, patří k nejmohutnějším u nás. Nejznámější zříceninu v pražském okolí postavil někdy před rokem 1356 pražský konšel František Rokycanský malebně na čedičovém ostrohu. Majitelé se střídali, hrad utrpěl za třicetileté války a na konci 18. století byl opuštěn. V roce 1920 připadl Klubu českých turistů. Od té doby párkrát "ruinovatěl" a byl opravován. Dnes se hradem provádí a bývá místem hudebních akcí.
Mácha střílí na klobouk
Pro české krajináře předminulého století byla Okoř podobným požehnáním jako později Železné hory. Mohl za to zejména Julius Mařák, který tady maloval i se ženou. A za ním přicházeli jeho žáci. Antonín Slavíček i Otakar Lebeda chodívali až ke starodávné Budči. Slavíček bydlel přímo pod okořským hradem v Trojanově mlýnu a na jídlo chodil do Trojanova hostince. Na dvoře Maternových, se kterými byl vzdáleně spřízněn, maloval v kůlně upravené na atelier.
Nebyli to první umělci, se kterými se Okořští setkali. Už 25. března 1836 sem přišel Karel Hynek Mácha i s patnácti druhy. Svůj největší životní triumf měl na dosah, zanedlouho vychází Máj. Výlet byl bujarý, v tuchoměřickém pivovaru usedli na zem, posnídali dvě velké sladovnické konve piva, a když pak básník vodil své společníky kolem okořského hradu, jeden z nich mu vyhodil do vzduchu čepici a Mácha si ji prostřelil...
- Richard Grégr
Jak se tam dostat
Do Libčic nad Vltavou i do Dolan jezdí vlak z Masarykova nádraží v Praze. Přes Velké Přílepy jezdí z Vítězného náměstí většina příměstských autobusů - 316 (Holubice, Kozinec, Tursko), 350 (Okoř, Svrkyně, Úholičky), 312 (Tuchoměřice).
Na kole
Cyklistický vlak VELO jezdí do 2. 11. 2008 o sobotách, nedělích a svátcích. Z pražského Masarykova nádraží vyjíždí v 9.02 a 13.37 h přes Dejvice, Veleslavín, Ruzyni do Hostivic, Tuchoměřic, Noutonic, Kovár, Zákolan a Slaného (příjezd 10.44, resp. 15.18). Zpět se vrací v 11.31 (příjezd do Prahy 13.04) a v 17.30 (19.08) hod.
Do Libčic dojedeme na kole po pravém břehu Vltavy od zoologické zahrady (Karlínem a Trojou lze po cyklostezce), v Řeži přes most a po levém břehu podél trati. Úsek po pravém břehu z Řeže k máslovickému přívozu lze doporučit jen dobrodruhům.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
