zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Pohádka - Čabárenský vodník

28.12.2008
Voda
Pohádka - Čabárenský vodník
Další z Kladenských pohádek.

Nedaleko Kladna, za obcí Hnidousy směrem na Brandýsek, se odedávna držela voda. Každý, kdo si pamatuje, ví že tam byl vždycky rybník, malý sice, ne zrovna moc hluboký, ale přesto tam byl. Okolo něho samý mokřad s bažinou, kousek pole a hlavě hustý les, který dodnes spojuje ty dvě obce.
Nebylo to, a není, zrovna nejútulnější místo, ale na půl cesty lesem u rybníka přesto vždycky bydleli lidé v nevelké vesničce s podivným názvem Čabárna. Jak vznikl její název, o tom se dnes jen můžeme dohadovat, ale prý snad ze starého názvu „Žabárna“, jak tomu místu kdysi místní říkali. Žab prý tam vždycky bylo hojně a po nocích vyzpěvovaly okolo rybníka tak silně, až to bylo slyšet široko daleko.
Čas od času se kdysi dávno, za teplých i chladných rán na tom místě objevila mlha, která stoupala jako hustý, bílý kouř z rybníka a zahalovala všechny cesty, pole i nedaleký les. V rákosí okolo rybníka to pak vždycky syčelo, vrčelo a mlaskalo, to prý, jak zdejší vodník vařil mlhu a ochutnával, jestli je náležitě silná.

Dlouho to pak trvalo, než ji vítr rozfoukal, zelený panáček zalezl do svého rybníka a lidé mohli klidně vyrazit do města. Nikdo se neodvážil vydat se hustou mlhou, každý se bál, aby ho bludičky nebo víly, krásné vodníkovy pomocnice, nevlákaly do rybníka, nebo ještě hůř, do temných bažin.
Říkalo se, že jednou prý Kladenský dráb nedal na varování místních a vydal se brzy ráno ke kladenskému zámku. Vyrazil prý po cestě, ale náhle jakoby zmizel. Nebylo vidět nic, jen hustou, bílou mlhu. V dálce pak byl chvilku slyšet klapot koní a chrastění loukoťových kol kočáru po rozbité lesní cestě, které zanedlouho utichlo.
Nebylo nic platné, že se ho lidé vydali hledat, po drábovi jakoby se slehla zem i s koňmi a kočárem. Večer pak v hospodě vyprávěl hajný, že ho probudilo, jak něco velkého šplouchlo v rybníce. Myslel si nejdřív, že je to ten veliký sumec, ale potom prý zaslechl výkřik a ržaní koní. Všechno však najednou utichlo a on zase po chvilce usnul. Jisto jistě to byl ten dráb. To vodník a víly ho vlákali do rybníka, říkali si lidé, a začali se bát ještě víc.

Dobří lidé s čistým svědomím se ale ničeho bát nemusejí a nikdy nemuseli. Proto, když dva zamilovaní hledali klid a přišli večer k rybníku, ve kterém se jako stříbrné šperky odrážely hvězdy spolu s měsícem, nechal je zelený mužík v klidu naslouchat šumění rákosí a něžnému zpěvu žab. Ti mu nikdy žádnou starost nedělali, měli oči jen pro sebe a když bylo třeba, přičaroval jim mlhu jemnou jako závoj a ta je skryla před celým světem. Sám pak seděl na v koruně vrby, spokojeně pokuřoval dýmku a přemýšlel o tom, jak je svět přeci jenom krásný.
Dlouho mu však jeho snění nevydrželo, jednu takovou hezkou chvíli střídalo deset zlých a pět smutných. To, když mu chodili lidé do rybníku pytlačit a kazili mu vodu všelijakým harampádím, které do rybníka házeli. Nebo ještě hůř, snažili se jeden druhého ze světa zprovodit všelijakými způsoby a pokaždé u jeho rybníka. Právě proto ze vzteku vařil ráno hustou mlhu a tu a tam nějakého zloděje, vraha nebo jiného lumpa stáhl za kabát do rybníka a jeho duši schoval. Měl už pěknou řádku hrnečků na své poličce a každý z nich skrýval jednu dušičku, která na tom našem světě dělala jen samou neplechu.
Pak tu byli ale další lidé, ti nejvíc nešťastní na celém světě, kteří se s kameny v rukou a provazy kolem krku vrhali sami po hlavě do rybníka pro nešťastnou lásku, protože neuměli a nechtěli na tom našem světě žít. Jiní se zase topili pro peníze prohrané v kartách, protože pili tak moc, až přišli úplně o všechno a nakonec i o rozum. Zkrátka všechno z čirého zoufalství a beznaděje.
S těmi prvními měl vodník vždycky soucit, nemohl jim ale nijak pomoci. Na jejich marná trápení byla jeho kouzla příliš slabá. Jejich duše si nikdy nebral, nechtěl je a vlastně byl rád, že na ně nemá právo. Ty museli až do skonání světa bloudit mezi zemí a peklem, protože pro duši sebevraha nebylo a není nikde místa. Dělali mu proto za dlouhých nocí společnost a vyprávěli své smutné a nešťastné příběhy.
Vodník opět v koruně staré vrby tiše naslouchal, potahoval z dýmky a přemýšlel, proč je ten lidský život tak moc smutný. Přesto však měl lidi rád. Věřil, že dokud je na světě láska, ta láska pro kterou stojí třeba i umřít, není to ze světem zase až tak špatné.

Čas si ale neúprosně běžel světem dál a nedbal nic na naslouchání vodníka a vyprávění nešťastných duší. Jednoho dne čabárenský vodník zjistil, že zestárl, voda byla studenější než dřív, rybník zarostlejší než před mnoha lety a vyprávění duší se mu zdálo smutnější než kdy jindy. Už ani měsíc mu nepřipadal tak krásný jako dřív a lidé se mu zdáli čím dál tím víc nešťastnější. Naslouchal větru, který mu vyprávěl o tom, jak k sobě mají lidé blíž a přesto dál než jindy. Jak se nenávidí a zabíjejí víc než kdy jindy, jak nemají soucit jeden z druhým, jak už na světě vůbec není láska.
Vodník uvěřil větru že už láska neexistuje a zanevřel na lidi i na celý svět. Ukryl se před nimi i před měsícem v chladné vodě svého rybníka a vzpomínal na milence, kteří se schovávali v jeho hedvábné mlze. Byl rád, že ke starému rybníku už dnes nikdo nechodí a chtěl být už napořád sám, ukrytý před vším, co kdy měl rád.
Jeho snění ale přerušilo mohutné šplouchnutí. Takové, jaké už dávno neslyšel. Probral se ze svého snu a přímo pod starou vrbou v té největší hloubce našel tělo mladíka a tělo dívky, ruku v ruce a s kameny uvázanými kolem krku. Jen tak tak zachytil jejich duše, které se draly ven z těla. Přiložil si je k uchu a poslouchal smutný příběh o nenaplněné lásce a o bolesti i trápení tak velkém, že s ním nemohli žít. Jak je chtěl krutý osud rozdělit a lidská nenasytnost a hloupost zničila jejich štěstí. Nedokázali se odloučit jeden od druhého a jestli nemohli společně žít, rozhodli se tedy společně zemřít.
Vodníkovo srdce se nad nimi ustrnulo. Přivolal k sobě na zem ďábla a s ním pak uzavřel obchod, výměnu všech, duší které měl za tyto dvě, které svíral ve své dlani. Ďábel souhlasil. Když vodník rozevřel svou dlaň, obě duše se vrátily do svých těl a ožily. Jejich starosti se rozplynuly a oni začali žít nový život. Mladík i dívka nevěděli, jak zelenému mužíkovi poděkovat, slíbili mu tedy, že se postarají o to, aby měl ve svém rybníce už napořád klid. A tak se i stalo. Od té doby nikdo tím směrem nechodil, cesta po čase zarostla travou a bodláčím.
Uběhlo moře času a lidé na starý rybník i na vodníka zapomněli. Voda se sice na Čabárně drží dál, staré mokřiny vystřídaly nově vyhloubené rybníky, ve kterých se prohání stovky ryb, ale tomu místu jako by najednou někdo sebral jeho kouzlo a tajemství. Zmizela stará vrba, les prořídl, okolní pole se zmenšila a i když se pořád měsíc a hvězdy odrážejí v hladině mladých rybníků, už se jen těžko chce člověku věřit, že tu kdysi žil vodník. Nevím, jak Vám, ale mně osobně tam strašně chybí.

Dnes je vodník, stejně jako ten mladík s dívkou, už jen vzpomínkou a jeho příběh je už jen pohádka, kterou jsem kdysi slyšel. Neumím Vám vlastně ani říct, jestli je to, co jsem vám vyprávěl, všechno pravda, ale čemu chcete vlastně věřit, když ne pohádkám?
Přesto, až budete mít cestu kolem, zastavte se a zkuste se zaposlouchat do zpěvu žab. Možná budete mít větší štěstí než já a uslyšíte v nedalekém rákosí syčení, vrnění a mlaskání, to jak starý vodník zase vaří mlhu.

Zdroj: www.liter.cz

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
UŽITEČNÉSEMINÁŘE.CZ
28
11. 2017
28.11.2017 - Seminář, školení
Praha,
Konferenční centrum CITY - Pankrác
MŽP ČR
28
11. 2017
28.11.2017 - Seminář, školení
Praha
28
11. 2017
28.11.2017 - Seminář, školení
Praha
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí