O energetickém hladu Evropy
Když se před dvěma lety stala energetická bezpečnost horkým tématem, doporučili jsme, aby Komise připravila přehled reálných potřeb unie - kolik stamilionů tun uhlí, stamiliard kubíků plynu a stamilionů tun ropy ročně potřebujeme, odkud je dovážíme - a především, jaké budou naše nároky za deset dvacet let a jak je dokážeme uspokojit ve světě, kde o základní suroviny (ropa, plyn, uhlí, uran) nesoupeří jen miliarda konzumentů ve vyspělých státech Západu, ale nově i další tři miliardy lidí z rychle rostoucích ekonomik.
Unie: bezmocný gigant
Byl to kontroverzní návrh, protože instinkt (a zkušenost) velí politikům nekonfrontovat veřejnost s problémy, o nichž zatím neví či které si nepřipouští. Nač trápit občany s tím, že za dvacet let možná nebude dost elektřiny nebo ropy, když mé volební období je jen čtyřleté?
Nebudu nudit popisováním všeho, co musíte udělat, aby se myšlenka jedné (navíc ne největší) členské země stala většinovým názorem. Jen heslovitě: teze jsme sepsali v listopadu roku 2006, probrali s klíčovými státy unie i s komisí, propasírovali do závěrů rady ministrů v únoru a Evropské rady (summitu) v březnu 2007 - a nyní, po dvou letech, tento přehled konečně vychází. Možná bude napaden z různých stran - zastánci atomové energie i jejími odpůrci, podporovateli uhlí i bojovníky s emisemi CO2, stoupenci alternativních zdrojů energie i ropnou lobby. Ale je to krok k reálné debatě o našich potřebách, možnostech i vůli ke změně.
Evropa se podobá gigantu, neschopném užít vlastní síly. Jsme - coby EU 27 - největším ekonomickým blokem světa a když chceme, dokážeme si leccos vynutit: od prosazení GSM coby světového standardu pro mobilní telefony po chemickou direktivu REACH, která se stala globální normou. Ale v oblasti energetiky se chováme roztříštěně a bezradně. Výsledkem je, že Alžírsko může diktovat Španělsku, Libye Itálii a Rusko východní Evropě. Umíme si vynutit ústupky od Microsoftu, Boeingu i Intelu - ale bojíme se Gazpromu.
Neudržitelná spotřeba
Abychom mohli hrát s dodavateli stejně tvrdě, jako oni hrají s námi, musíme nejprve propojit naše energetické sítě. Dnes totiž žádný celoevropský trh s energiemi neexistuje: jen řada navzájem oddělených zemí, mnohdy fatálně závislých na jediném dodavateli. Neexistuje například ani kapacitní vysokonapěťové spojení mezi Francií a Španělskem, o propojení Pobaltí nemluvě. Tuto potřebu už slovně uznáváme - ale skutek utek. Na transevropské sítě pro energetiku dává unie ze svého rozpočtu každoročně 20 milionů eur, zatímco na transevropské sítě v dopravě jednu miliardu eur - poměr 1:50.
Obdobně jsou čerpány i strukturální fondy EU: v tomto finančním období využijí členské státy dvě miliardy eur na energetiku a 80 miliard eur na dopravu.
Hrajeme sami se sebou zvláštní hru: energetika je veřejnosti představována nejčastěji jako soubor pozitivních témat - co vše uděláme pro životní prostředí (omezíme skleníkové plyny a spotřebu uhlí) či jak podpoříme vědu a nové technologie (sluneční panely, biopaliva). Jenže Evropa (a celý svět) dnes hltá fosilní zdroje energie tempem, které bere dech. Bavit se o úsporách je lákavé a přináší politické body: dává lidem pocit, že stačí vyměnit v kanceláři klasické žárovky za moderní výbojky, dát si na dům tepelnou izolaci a trochu omezit ježdění autem - a vše bude v pořádku.
Avšak i při všech úsporných krocích (pokud zachováme svůj dnešní standard života a své nároky) zůstane naše spotřeba enormní a dlouhodobě neudržitelná.
Pýcha ředěná závislostí
Problém tkví v neochotě (neschopnosti?) připustit, že náš příjemný životní styl něco stojí. Jednak musíme občas stavět i nepopulární stavby (elektrárny, stožáry vysokého napětí, ropovody), ale platíme i politickou cenu: jsme - celý Západ - závislí na zemích, kterými možná ve skrytu duše pohrdáme, ale jejichž ropa a zemní plyn nás přimějí spolknout pýchu i výhrady. Potřebujeme strategii a vizi, protože jinak se postupem let staneme pouhým přívažkem zemí, které nám prodávají energii.
AUTOR: Václav Bartuška
Autor je velvyslancem pro energetickou bezpečnost