Nerostné suroviny na území Prahy

Vhodné geologické a morfologické území pod soutokem řek Vltavy a Berounky příznivě ovlivnilo osídlování pražského prostoru. S postupnou zástavbou území vzrůstal i význam města.

Podle archeologických nálezů byla lidmi nejprve obydlena sz. část území (dnešní Dejvice a Bubeneč), odkud je známo souvislé osídlení již od mladší doby kamenné. Neolitický člověk zvolil dejvický meandr Vltavy zakrytý sprašemi a sprašovými hlínami a to jednak proto, že se zde daly snadno hloubit základy obydlí, ale také proto, že šlo o území klimaticky příznivé a poskytující úrodnou půdu.

Některá návrší na území Prahy, chráněná strmými svahy erozních údolí, byla využívána jako hradiště, z nichž pak postupně vznikaly opevněné středověké hrady (Vyšehrad a Hradčany).

Pravý břeh řeky byl souvisleji obydlen až od 8. století, kdy bylo na území dnešního Starého Města založeno několik osad. Areál města je prokazatelně trvale osídlen po dobu nejméně 1 000 let.

Pásma starých fortifikačních prací, mohutné hradby a příkopy byly ve 13. století budovány kolem Starého Města; v 15. století došlo k opevnění Nového Města a na dalších místech pak v 18. století. Pro opevňovací práce a pro výstavbu města bylo zapotřebí mnoho stavebního materiálu: stavební kámen, cihly, písek, vápno a posléze i cement.

V Praze se po staletí soustřeďoval hlavní kulturní ruch a s ním ruku v ruce obchodní, technický i vědecký rozvoj. Město se stále rozrůstalo a je přirozené, že v jeho blízkém okolí, vznikaly lomy, cihelny, vápenice, cementárny, továrny na jemnou keramiku aj.

Zásoby nerostných surovin jsou na území Prahy dnes dlouhodobou exploatací prakticky vyčerpány; pokud nějaké zůstaly, je jejich dobývání znesnadněno zástavbou, komunikacemi, technickými sítěmi a ekologickými ohledy. Jak se město rozrůstalo, byly využívány i surovinové zdroje z širšího okolí. V současnosti jsou na území listu Prahy v činnosti jen některé kamenolomy, jedna cihelna (v Dol. Jirčanech) a cementárna (v Lochkově u Radotína).

Kámen

Jednou z nejrozšířenějších a v minulosti i dnes nejvyužívanějších nerostných surovin na území Prahy a jejího okolí je kámen. Jsou to pevné horniny různého stáří, složení a vlastností, použitelné ve stavebnictví, sochařství i pro jiné praktické účely. Vzhledem k pestré geologické stavbě zdejšího území jsou tyto kameny reprezentovány nejrůznějšími vyvřelými, usazenými a přeměněnými horninami, od nejstarších (proterozoických) břidlic a spilitů až po nejmladší (turonské) opuky. Byly využívány již od počátků zdejšího osídlení, i když v jeho jednotlivých stádiích různým způsobem a v různé intenzitě. Zvláštní roli přitom hrála funkce území jako centra českého státu. Vznikaly zde nejen první, ale i nejvýznamnější feudální, církevní, veřejné a soukromé stavby. To spolu s koncentrovanou doprovodnou zástavbou vyžadovalo dostatek stavebních surovin, v neposlední řadě i kamene. Ten se, zejména zpočátku, získával především z místních zdrojů, a proto byla v Praze a v jejím okolí postupně založena řada lomů ("skal") k lámání kamene. Tyto lomy jsou nyní v naprosté většině opuštěny, často rekultivovány a zastavěny. Situaci a stav těch, které byly v 3O-40. letech tohoto století odkryty, až na sv. cíp popisovaného území, podchycují tiskem vydané soupisy lomů (i pískoven a hlinišť) z let 1934-1951.

V současné době je z nich v provozu 11, které slouží převážně k výrobě drceného kameniva, zčásti i k těžbě mramorů nebo opuky. Některé z nich mají význam jen místní, některé naopak svým významem patří mezi nejdůležitější lomy svého druhu v celé České republice. Kameny z těchto činných a významnějších opuštěných lomů jsou dále popisovány podle svého petrografického charakteru.

Žuly (granity) a granodiority

Kameny tohoto petrografického typu se na území mapy vyskytují jen v malém rozsahu při jeho jv. cípu. Jsou vázány na dvě dílčí intruze středočeského plutonu: mladší porfyrický biotitický granit říčanského typu a starší amfibolicko-biotitický až biotiticko-amfibolický granodiorit až křemenný diorit sázavského typu. Praktický význam z nich měl v minulosti jen první typ, známý jako říčanská nebo černokostelecká žula. Používala se hlavně jako stavební a dlažební kámen. V největším množství a také nejdéle se tato žula lámala u Srbína. Četnější byly lomy u východní hranice území, v okolí Žernovky, kdy se tento typ žuly nazývané žernovská, stále těží.

Několik lomů, nyní vesměs opuštěných, bylo založeno i v tělese sázavského typu. V předpolí lomu u Kunic byl proveden geologický průzkum, ale i přes jeho pozitivní výsledky k obnovení těžby nedošlo. V menším množství se v okolí těžily i žilné horniny (převážně porfyry a porfyrity), doprovázející sázavský typ plutonu.

Proterozoické bazalty - spility, ryolity a staropaleozoické bazalty - diabasy

Tyto složením podobné, ale stářím rozdílné horniny zastupují na území mapy hlavní výlevné vyvřeliny.

Starší proterozoické bazalty - spility - byly a jsou oblíbenou surovinou k výrobě štěrků a drtí, resp. drceného kameniva. Štěrk, který se z nich ručně tloukl u Záběhlic (nyní části Zbraslavi) už od poloviny minulého století, byl použit do základů řady pražských budov, mj. i Národního divadla. Spility se spolu s okolními, a často převládajícími tufy a tufity, lámaly v řadě lomů. Ve velkolomu Zbraslav s moderní výrobou drceného kameniva se těží převážně ryolity a jejich tufy společně s drobami. V jz. předpolí lomu jsou dostatečné zásoby kvalitní suroviny, ověřené několika geologickými průzkumy (V. Rybařík, 1981). Objemem těchto zásob i velikostí těžby a výroby patří ložisko i provozovna Zbraslav k nejvýznamnějším v celé České republice.

Foto 20/1. Převážně ryolitové a dacitové tufy spolu s prachovci a drobami davelského souvrství kralupsko-zbraslavské skupiny velkolomu u Zbraslavi. Těží se na drcené kamenivo. Foto J. Kovanda

K výrobě štěrku a drtí se na území mapy v minulosti používaly i mladší paleozoické bazalty - diabasy. Ve středověku se místy v Praze využívaly i jako dlažební kámen. Zbytky takové dlažby z někdejšího Juditina mostu, původem zřejmě od Karlíka u Dobřichovic, je nyní vydlážděno úpatí tzv. viničného sloupu na nároží kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí v Praze.

Pískovce

Pískovce byly od prvních staveb gotiky v Praze a jejím okolí hlavním stavebním i sochařským kamenem. Na severním území mapy se využívaly křídové kvádrové pískovce sladkovodního (perucké vrstvy) a mořského (korycanské vrstvy) cenomanu jižního okraje vltavsko-berounské faciální oblasti české křídy. Lámaly se v desítkách lomů, dnes vesměs opuštěných a většinou i rekultivovaných.

Na území dnešní Prahy to byly lomy na Vidouli, mezi Petřínem a Bílou horou, na Proseku, v Hloubětíně a u Chval. Poskytovaly většinou méně kvalitní stavební kámen a současně se v nich těžil i písek ke stavebním účelům i jako materiál k mytí nádobí. Větší význam měl jen lom Řádu křižovníků s červenou hvězdou v Hloubětíně. V něm se lámal kámen ke stavbě Kamenného, nyní Karlova mostu, křižovnického kláštera a kostela na jeho staroměstském předmostí, chrámu sv. Víta (Wohlmutova kruchta) aj.

Historicky významnější byly pískovcové lomy v Polabí v sv. sousedství Prahy. Z lomů u Brandýsa n. Labem, Záp, Horoušan a z dalších lomů mimo mapu (u Kostelce n. Labem a Sluh) se dovážel pískovec prokazatelně už na gotickou stavbu chrámu sv. Víta v Praze, jak to dokládají dochované účty z let 1372-1378. Je přitom pravděpodobné, že tomu tak bylo i v období před i po tomto datu. Je rovněž pravděpodobné, že se stejný pískovec dovážel i na stavbu Kamenného, nyní Karlova mostu, neboť stavitel chrámu Petr Parléř vedl i tuto stavbu a do lomů jezdil osobně.

Z těchto lomů se nejdéle udržela těžba v lomech u Horoušan, které se později rozšířily k S i na sousední katastrální území Nehvizd. Odtud také pocházela většina majitelů lomů. Nehvizdy byly sídlem kamenického cechu a tak se lomům začalo říkat "nehvizdské" a stejně tak i pískovci. V Praze se nehvizdský pískovec používal hlavně kolem poloviny min. století. Nejznámějším příkladem je novogotický pomník Františka I. na Smetanově nábřeží z let 1844-1846. Nehvizdský pískovec byl také prvním kamenem, kterého se počátkem 60. let 19. století začalo používat k obnově chrámu sv. Víta. Od té doby se také začal ve velkém rozsahu používat ke stavbě železničních objektů a později i na regulaci Labe. Velmi oblíbený a vhodný byl k výrobě brusů a brousků. Staré nehvizdské lomy byly postupně zlikvidovány těžbou podložních žáruvzdorných jílovců ložiska Kamenná Panna. Novější nehvizdské lomy, založené na přelomu století asi 1 km v. od Nehvizd, byly opuštěny v r. 1972.

Zvláštním druhem pískovců jsou zpevněné křemenné pískovce. Ty se v popisovaném území vyskytují v barrandienském ordoviku jako skalecké nebo řevnické křemence. Lámaly se na několika místech (např. na Žižkově) jako stavební a dlažební kámen (po obrusu povrchu provozem nazývaný jako "kočičí hlavy"); někdy se z nich tloukl štěrk.

Křemenec byl od pradávna v Praze důležitou stavební surovinou. Nalámaný a neopracovaný kámen se používal nejprve do základů budov, vhodný byl též jako obklad hrází rybníků a k regulaci toků. Nejvhodnější uplatnění však našel jako již zmíněný dlažební kámen pražských ulic.

Středověké ulice byly původně bez dlažby, pokud se vyskytla, bylo používáno velkých říčních valounů, místy i menších kusů lomového kamene (např. zbytky valounové dlažby na 3. nádvoří pražského hradu asi z r. 1000). Od počátku XIV. století se v Praze dláždilo vedle nevhodného kamene (např. opuka, pískovec) již i křemencem. Od XVIII. století se uznávala nutnost dobrého dláždění ulic a proto bylo třeba kámen dovážet. Protože v samotné Praze byla ložiska křemence menších rozměrů a kámen nebyl dost kvalitní (v údolí Motolského potoka, na Žižkově, v Hrdlořezích, Hloubětíně, Vokovicích, na Pelc Tyrolce aj.), těžba kamene a výroba dlažebních kostek se postupně soustřeďovala do blízkého okolí města. Vznikaly nové lomy na Berounsku, v Brdech aj. Zhruba od r. 1910, kdy byly poznány vhodnější vlastnosti žuly pro městskou dlažbu, křemenec byl postupně vytlačován a nahražován žulou. Nejdéle se uchovala křemencová dlažba v prostoru mezi kolejnicemi tramvajové dráhy (R. Schwarz - L. Loyda, 1960).

Břidlice, prachovce a droby

Značná část lomů v Praze a zejména v jejím okolí byla založena v proterozoických břidlicích, prachovcích a drobách, někdy do různého stupně kontaktně metamorfovaných. Tyto horniny se používají především k výrobě drceného kameniva. Nejlepší vlastnosti z nich mají droby (zejména metamorfované), nejhorší pak břidlice.

V současné době se zde takovéto horniny (metamorfované droby s žílami porfyritů) těží ve velkém lomu Klecany ve vltavském údolí s. od Prahy. Ložisko má zásoby kvalitní suroviny, ale méně příznivé skrývkové poměry a také výrazné střety s okolní zástavbou. Geologickým průzkumem ověřené nedaleké ložisko Pohoří a na jv. okraji Prahy malá ložiska Hájek a Květnice nemají praktický význam.

Poslední významnější skupinou užitkových kamenů v Praze a jejím okolí jsou kontaktní břidlice a rohovce z kontaktně metamorfovaného proterozoika a ostrovní zóny středočeského plutonu. Jsou vhodné především k výrobě drceného kameniva a těžily se především v lomu u Menčic v tehovském ostrovu a v malém rozsahu se těží dosud v kontaktně metamorfovaném proterozoiku u Chomutovic (jz. od Říčan).

Opuky

Opuky, prachovité až písčité slínovce české křídy (spodní turon), byly v Praze a jejím okolí hlavním stavebním a sochařským kamenem románského období. Bylo to dáno jejich výskytem i snadnou dobyvatelností a opracovatelností. Z opuky jsou první známé a doposud (alespoň zčásti) zachované české kamenné stavby z konce 9. století (rotundy sv. Klimenta na Levém Hradci, sv. Máří Magdaleny v Přední Kopanině a kostel Panny Marie na Pražském hradě) i řada o něco mladších zachovaných kostelů v Praze (rotundy sv. Kříže, sv. Longina, sv. Martina a sv. Máří Magdalény, bazilika sv. Jiří) i jejím okolí. Kromě kostelů byla opuka v románském období používána na stavbu klášterů, Pražského hradu, Juditina mostu, měšťanských domů, Staronové synagogy, Mostecké věže a na další stavby. Byla používána hlavně na zdivo, v menší míře i na architektonické prvky (ostění oken a dveří, reliéfy, dlažby ale i ke krytí střech).

V období gotiky ustupuje opuka jako zdící prvek pískovci, ale stále z ní vznikají pozoruhodná díla, jako např. náhrobky Přemyslovců v chrámu sv. Víta. Později byla používána jen jako běžný stavební kámen, pouze výjimečně na významnější díla (nový oltář v chrámu sv. Víta nebo v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně). V současné době se opuka využívá především k obnově památek a někdy i pro nová výtvarná díla.

Na území mapy se opuka nachází při jeho sz., s. a sv. okraji v tzv. bělohorském souvrství. Dříve se lámala hlavně v nejvyšších okrajových částech Prahy, v rozsáhlých strahovských lomech a lomech na petřínské plošině. Dobývala se zde prokazatelně už v r. 1134, jak dokládá záznam v sázavské kronice o vydláždění kostela sázavského kláštera "hlazenými kameny z hory Petřína" v tomtéž roce. Postupně zde byla založena celá řada lomů, ale koncem 19. století v nich těžba začala postupně upadat a byly opuštěny. Definitivně zanikly v letech 1925-26, kdy na jejich místě vzniklo cvičiště a později dnešní stadiony.

Další opukové lomy, dnes opuštěné, se odtud táhly k Bílé hoře, jiné byly na Vidouli, u Bohnic (odtud byl v r. 1866 také přivezen vůbec první stavební kámen pro Národní divadlo) a na Proseku.

Foto 20/2. Lom Na Špičce v Radotínském údolí. Zlomy porušená vrásová struktura; naspodu vápence lochkovského souvrství, výše slivenecké, řeporyjské a dvorecko-prokopské vápence pražského souvrství (spodní devon). Foto J. Kovanda

Vedle strahovských opukových lomů měly a mají v okolí Prahy největší význam lomy u Přední Kopaniny. V nich se opuka lámala min. od 12. století, jak to dokládá místní rotunda. Kromě stavebního kamene se využívala i na různé hrubé kamenické výrobky a s oblibou i na sochařské práce. K nim se hodila spodní 80-120 cm mocná žlutá poloha tzv. "zlaté opuky". V Praze byla použita na nový oltář v chrámu sv. Víta, na reliéfy u hrobu Neznámého bojovníka v Národním památníku, na reliéfy v primátorském sále Staroměstské radnice, v poslední době na obklad a reliéfy ve stanici metra Hradčanská.

Z několika dřívějších zůstal nejzápadnější lom u Přední Kopaniny v provozu jako jeden ze dvou dosud činných opukových lomů u nás vůbec. Opuka se zde těží především k obnově pražských památek (z poslední doby Novoměstská radnice, Dům u kamenného zvonu, věž Staroměstské radnice, Týnský chrám).

Vápence

Mezi užitkovými kameny na území Prahy a jejího okolí mají zvláštní význam svrchnosilurské až spodnodevonské vápence barrandienského paleozoika, které sem zasahuje od JZ. Tyto vápence jsou tradiční surovinou k výrobě vápna a cementu (viz samostatná část této kapitoly), z méně kvalitních se však od poloviny 60. let vyrábí i drcené kamenivo pro stavební účely. Některé vápence se dají leštit a jsou tedy využitelné jako mramory k architektonickým účelům. V minulosti byly zdejší vápence běžně využívány také jako stavební kámen a zhotovovaly se z nich i různé jiné kamenické výrobky.

Drcené kamenivo z méně kvalitních barrandienských vápenců se vyrábí především na ložiskách Čeřinka-západ a Holý vrch v jz. cípu mapy. Část vyrobeného kameniva se dříve využívala na výrobu terasových nebo konglomerátových dlaždic anebo tzv. mramoduru (konglomerovaný mramor). Drcené kamenivo z méně kvalitních vápenců se vyrábí i na ložisku Řeporyje. Pro podobný účel byly vyhodnoceny i svrchní partie těženého ložiska cementářských surovin Kosoř-Hvížďalka a ložiska Loděnice- Liština a Kuchařík.

Obr. 20/1. Pohled do vápencových lomů nad Dvorci ze druhé poloviny minulého století od K. Liebschera. Byl to lom bývalé cementárny a vápenky v Praze-Podolí. Těžily se devonské vápence. Svislá plocha skalní stěny je plochou příčného zlomu. In: Šubert - Borovský et al., 1887

Daleko větší tradici a význam než pro drcené kamenivo však mělo a má využití některých barrandienských vápenců jako mramorů. Využívají se k tomuto účelu už od středověku a mezi našimi mramory vždy měly a mají přední postavení. Používaly se především v Praze, ale i jinde u nás a dříve i v zahraničí. Nejoblíbenější jsou v architektuře (obklady, dlažby, ostění, schodiště, zábradlí aj.), používaly se ale i v sochařství, jako dlažební kámen i pro různé jiné účely. K tomu byla a zčásti ještě je využívána řada zdejších vápenců různého stáří, vlastnosti a podoby, některé jen krátkodobě, jiné po celá staletí.

Nejstarší z barrandienských mramorů jsou tzv. ortocerové - podle jména rodu hlavonožce "Orthoceras" (též mušlové apod.) mramory z kopaninského souvrství (stupeň ludlow). V tmavé mikritové hmotě obsahují světlé schránky ortocerů a dalších fosilií, které po vyleštění dodávají mramoru neobvyklý a efektivní vzhled. Lámaly se hlavně u Lochkova (lochkovský mramor), Zadní Kopaniny (kopaninský mramor) a u Budenic u Kosoře (kapitolský mramor). V Praze byly použity v některých kostelech (např. Na nebevzetí Panny Marie na Strahově), v budově České spořitelny v Rytířské ulici, v bývalém Ministerstvu výstavby a stavebnictví, v Ministerstvu financí, v Národním památníku na Žižkově, na vnější obklad lázní na Smíchově aj.

V přídolském souvrství (stupeň přídol) barrandienského siluru se lámaly tmavě šedé deskovité vápence přídolské. Měly dobrou odlučnost a štěpnost a tak se z nich štípala chodníková mozaika, z ojedinělých větších kusů i dlaždice nebo desky. Lámaly se hlavně u Lochkova a Třebotova a označovaly se jako černý mramor lochkovský nebo třebotovský.

Jako černé mramory byly však známější tmavě šedé až černé biodetriticko-mikritové, výrazně deskovité vápence radotínské ze spodnědevonského souvrství lochkovského (stupeň lochkov). Lámaly se u Kosoře v Černé rokli a byly odtud známy jako mramor kosořský. Používaly se na ručně štípané a dobrušované dlaždice, od poloviny min. století i na štípanou chodníkovou mozaiku. Z celistvějších poloh se řezaly desky a i masivnější prvky. Nejužívanější byly na dlažby (např. chrám sv. Víta) a na sokly (např. Ministerstvo práce a sociálních věcí).

Podobného charakteru jsou i vápence, které se dříve lámaly v podloží mramoru sliveneckého v lomu Cikánka jako tzv. černý mramor slivenecký. Z něho jsou např. obklady v nové budově ruzyňského letiště. Jiné se lámaly ještě v min. století v Karlickém údolí u Karlíka nedaleko Dobřichovic a jsou známy jako mramor karlický. Zmiňuje se o něm už B. Balbín v r. 1679.

Foto 20/3. Jediný aktivní lom v pražské oblasti, těžící stále lavicovité opuky (prachovité a jemně písčité slínovce) bělohorského souvrství. Přední Kopanina. Foto J. Rudolský

Nejvýznamnějším z barrandienských mramorů, a jedním z našich mramorů vůbec, byl a je mramor slivenecký z pražského souvrství (stupeň prag) spodního devonu. Je vázán na narůžovělé až červené (ale i šedé, hnědé aj.) biodetritické, převážně krinoidové, lavicovité vápence slivenecké, odkryté v lomu Cikánka u stejnojmenné samoty jz. Slivence. Lámat ho zde pravděpodobně začal Řád křižovníků s červenou hvězdou, jimž ves Slivenec spolu s okolními pozemky od r. 1253 patřila. Lom později pronajímali různým pražským nebo místním kameníkům, až ho r. 1923 prodali firmě Spojené pražské továrny na staviva (později Prastav), která ho vlastnila až do znárodnění v r. 1946. Potom lom vystřídal několik vlastníků.

Slivenecký mramor se používal a používá k architektonickým, sochařským nebo jiným účelům především v Praze, a jinde u nás; v minulosti byl vyvážen i do ciziny. Ve středověku byl v Praze použit v chrámu sv. Víta a v původním křižovnickém špitálu a kostele. V období renesance z něj byla vytvořena Krocínova kašna a náhrobek Tycho de Brahe v Týnském chrámu. Zvlášť intenzivně byl slivenecký mramor používán v období baroka k výzdobě kostelů a klášterů (nejbohatší výzdoba je v novém křižovnickém kostele sv. Františka). Z téhož období pochází i nejkrásnější pražský barokní náhrobek J. V. Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba. V období klasicismu byl slivenecký mramor použit ve vestibulu nynějšího Tylova divadla.

Hlavní rozmach používání sliveneckého mramoru v Praze nastává v poslední třetině 19. století, počínaje jeho uplatněním při stavbě Národního divadla (některá ostění, sokly a římsy a také jeden ze základních kamenů) a v dalších významných budovách - v Národním muzeu, v České spořitelně, Živnobance aj.

V první polovině 20. století byl slivenecký mramor používán na obklady, zábradlí, sloupy a někdy i stupně a dlažby v řadě dalších veřejných budov, zejména v ministerstvech, bankách, spořitelnách, pojišťovnách, nejreprezentativněji asi v Národném památníku na Žižkově. Mimo tyto interiérové práce nalezl po 1. světové válce uplatnění i na kvádrový obklad průčelí budov (např. býv. YMCY, Všeobecného pensijního ústavu, Dělnické úrazové pojišťovny aj.). Po válečné stagnaci 40. let začal být slivenecký mramor opět používán k vnitřním obkladům řady nových staveb (Smíchovské nádraží, stanice metra Sokolovská, I. P. Pavlova a Staroměstská) anebo k rekonstrukcím staveb starších (Česká spořitelna, Národní divadlo aj).

Slivenecký mramor byl používán i k jiným účelům. Byla to pražská chodníková dlažba (původně dlaždice a obrubníky, od poloviny 19. století mozaika), vrtané vodovodní roury vyvážené i do ciziny, různé ozdobné interiérové práce (krby, lavice, křtitelnice aj.), galanterní výrobky, sochařská díla (např. Mařatkovy sochy na býv. Dělnické úrazové pojišťovně) a náhrobky (např. starý židovský hřbitov).

V současné době se slivenecký mramor zpracovává prakticky jen na obkladové nebo dlažební desky, na chodníkovou mozaiku (řezanou) a výjimečně i na některé atypické práce.

Kromě lomu Cikánka se slivenecký mramor v minulosti v menším rozsahu těžil v nedalekém lomu Hvížďalka a v lomu u Zadní Kopaniny. Je odkryt i v lomu cementářských vápenců Špička.

Stratigraficky obdobný, ale vzhledově dost odlišný od mramoru sliveneckého byl mramor dobříčský. Lámal se v malém rozsahu u Prostředního mlýna u Dobříče a v Praze byl použit např. v budově Ministerstva financí.

Po sliveneckém mramoru je v pražském souvrství barrandienského spodního devonu nejvýznamnějším mramor zbuzanský, vázaný na dvorecko-prokopské vápence. Láme se v lomu Mramorka asi 2,5 km jjz. Zbuzan. Zbuzanský mramor je nazelenale nebo nahnědle šedý, hlíznatý, mikritový nebo biomikritový vápenec s typickými žilkami bílého kalcitu. Je barevně nevýrazný, ale dobře leštitelný a dobyvatelný ve velkých blocích. Řeže se na obkladové, výjimečně i dlažební desky, použité dříve v Národním památníku na Žižkově, v novější době v podchodu uprostřed Václavského náměstí a ve stanicích metra Smíchovské nádraží a Pražského povstání. Používá se i na práce sochařské (4 rozměrné reliéfy se nacházejí v Národním památníku na Žižkově, geologický pomník pod Klonkem u Suchomast aj.), a v poslední době i na řezanou chodníkovou mozaiku.

V lomu Mramorka se těží z podloží zbuzanského mramoru i lavicovité výrazně červenavé hlíznaté vápence řeporyjské. Ty se dříve v malém rozsahu selektivně těžily v lomech v Dalejském údolí jako řeporyjský mramor.

Obr. 20/2. Po těžbě zbylá homole vápenců třebotovského souvrství v Hlubočepích. K. Liebscher in: Šubert - Borovský et al., 1887

Poslední známé mramory v popisované části Barrandienu patří dalejsko-třebotovskému souvrství spodního devonu (stupeň dalej). Byl to především rudohnědý hlíznatý vápenec, stratigraficky příslušný vápencům třebotovským, který se lámal v lomu asi 1,3 km v. od Roblína. Nazýval se roblínský (nebo třebotovský červený) mramor a byl použit v Nové radnici v Praze a při obnově zbraslavského zámku a konventu.

K nejvyšším polohám třebotovských vápenců patřil mramor ořešský, o němž je v literatuře jen několik nejednoznačných zmínek. Lámal se v lomu u Ořechu a byl v Praze použit např. v chrámu sv. Víta anebo v býv. Úrazové dělnické pojišťovně.

K nejvyšším polohám třebotovských vápenců patřil mramor ořešský, o němž je v literatuře jen několik nejednoznačných zmínek. Lámal se v lomu u Ořechu a byl v Praze použit např. v chrámu sv. Víta anebo v býv. Úrazové dělnické pojišťovně.

Paleozoické vápence vystupující v jz. části území mapového listu tvoří celou řadu hornin, od nejčistších až po méně hodnotné, obsahující příměsi různého původu a druhu. Jsou litologicky, chemicky a technologicky odlišné.

Nejkvalitnější jsou vysokoprocentní (tj. s obsahem vyšším než 96 % CaCO₃) zrnité lavicovité vápence světlého zabarvení, organodetritického vývoje, stáří stupně pragu (vápence koněpruské a slivenecké). V sz. části území dosahují mocnosti od několika málo cm až do deseti m. Směrem k jv. jejich mocnosti ubývá a snižuje se i chemická čistota. Na území jv. okraje synklinoria, v. od Roblína přes Kosoř a Hlubočepy do Braníka a Podolí, se vápence koněpruské ani slivenecké již nevyskytují (J. Svoboda - F. Prantl, 1949, 1955, I. Chlupáč, 1957). Vysokoprocentní vápence mají nejširší uplatnění co do sortimentu použití k náročným průmyslovým účelům. V minulosti byly tyto vápence dobývány při ruční těžbě i v malé mocnosti samostatně. Při nynějším způsobu těžby clonovými odstřely jsou dobývány i zpracovávány společně s jílovitými vápenci loděnickými, řeporyjskými a dvorecko-prokopskými. Přechodným typem litologického vývoje jsou organodetriticko-mikritové vápence s obsahem CaCO₃ nižším než 96 %, které obsahují křemito-jílovité příměsi proměnného množství i rozložení v hornině. Jsou vyvinuty jako jemnozrnné deskovité až lavicovité, tmavě zbarvené vápence s vložkami jílovitých břidlic nebo rohovcových čoček, stupně přídolu (vápence vrstev přídolských), lochkovu (vápence radotínské, kosořské, kotýské), zlíchovu (vápence zlíchovské) a eifelu (chotečské). Tyto vápence se vyskytují ve všech strukturních pruzích vápencového vývoje v mocnosti několika desítek až set metrů. Některé polohy jsou použitelné pro výrobu vzdušných stavebních vápen a portlandského cementu, jako stavební kámen a drcené kamenivo.

Odlišně se projevují jílovité vápence kalového vývoje. Pro ně je charakteristická mikritická struktura (jsou mikrokrystalické, celistvého vzhledu), deskovité zvrstvení, jsou převážně hlíznaté, pestře zbarvené. Stratigraficky náležejí stupni pragu (vápence loděnické, řeporyjské, dvorecko-prokopské). Ve strukturních pruzích v sz. části barrandienského synklinoria se mocnost pohybuje v mocnosti desítkách metrů, v j. části oblasti, kde chybí organodetritický vývoj, převládají a dosahují mocnosti 80 až 160 m. Mikritové vápence jsou vhodnou surovinou pro výrovu hydraulických vápen a portlandského cementu. Vápence třebotovské a chotečské (stupeň dalej a eifel) mezi Lužci, Holyní a Hlubočepy a mezi Roblínem a Třebotovem mají nevalnou kvalitu. Dříve se těžily jako stavební kámen a kámen k úpravě cest, méně často pro výrobu hydraulického vápna.

Obr. 20/3. Reprodukce fotografie z knihy V. V. Štecha a J. Ehma, 1948. Pohled na stěny opuštěného lomu Vysoká s vápenci třebotovského souvrství. Vpravo proslulý viadukt bývalé Pražsko-duchcovské dráhy přes Dalejský potok v Hlubočepském údolí.

Některé typy organodetritických i mikritových vápenců, vyvinutých v silnějších lavicích, s příznivými úložnými poměry a s dobrou leštitelností se používají jako mramory k ušlechtilým kamenickým pracem. Je o nich pohovořeno samostatně jako o kameni.

 

Příměs dolomitu se vyskytuje ve všech vápencových souvrstvích v rozsahu 0,6 - 6,0 %. Organodetritické vápence slivenecké při sz. uzávěrech synklinoria mezi Řeporyjemi a Hlubočepy a jz. od Slivence jsou místy přeměněny v dolomitické vápence až dolomity. Silnou dolomitizací byly postiženy polohy krinoidových vápenců vrstev přídolských (scyphocrinitový obzor) a nadložní lavice vápenců lochkovských sz. od Velké Chuchle. Dolomity byly dobývány a dodávány do kladenských hutí k výrobě železa.

Chemické složení paleozoických vápenců

Jedním ze způsobů využívání vápenců je výroba stavebního vápna. V českých zemích se počalo používat vápno ve stavebnictví s příchodem křesťanství, kdy se uplatňoval římský způsob staveb: kámen se lámal z přírodních výchozů a pálil se v jamách nebo milířích přímo na místě. Později vznikaly na příhodném místě malé vápenky, zděné šachtové pece (cylindrovky) a vápenec se do nich dovážel.

Výroba vápna se silně rozvinula v době velkého stavebního ruchu za vlády Karla IV. a Vladislava II. Vápence z Podolí, Braníku a Zlíchova byly sváženy po vodě a vypalovaly se v pecích, umístěných v Praze na obou březích Vltavy. Výkopové práce v r. 1966 na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně před Buquoyským palácem (čp. 486/III Francouzské velvyslanectví) narazily na zbytky pece na pálení vápna. Mimořádné rozměry archeologicky zkoumaného objektu odpovídají významu a rozsahu středověkých staveb. Pec byla situována uvnitř areálu maltézského kláštera, u hradeb. Vápenka byla činná ve 13. a 14. století; po rozšíření Malé Strany směrem k j., patrně v r. 1360, byla vápenka zrušena (L. Špaček, 1983). Také v areálu Anežského kláštera byla odkryta vápenka válcovitého tvaru (I. Borkovský, 1956). Kolem roku 1750 pálil cihly a vápno na Malé Straně u Vltavy např. stavitel Dientzenhoferových staveb J. Zobel.

Vápno, pálené z jílových vápenců dvorecko-prokopských, bylo silně hydraulické, takže zajišťovalo vysokou pevnost i bez zvláštních přísad. Největšího rozkvětu dosáhla výroba v letech 1767-1788. Hergetovy závody na Malé Straně dodávaly mleté hydraulické vápno, které jako Pastu di Praga formani vozili do Benátek, Hamburku i Brém, neboť se osvědčilo i na mořské stavby. Jak kvalitní pražské hydraulické vápno bylo, je zřejmé již z toho, že při bourání starých budov v Praze se často spíše rozbije kámen a cihla než se oddělí spojovací vápenná malta. Teprve s výrobou cementu sláva hydraulického vápna pohasla.

Asi r. 1857 bylo zakázáno pálení vápna v obvodu města Prahy a jeho výroba byla přeneseno z Malé Strany na Zlíchov, do míst dnešních kamenických závodů. Vápenec se dopravoval povozy z lomů Pod Dívčími hrady. Po r. 1860, vzhledem ke stavbě buštěhradské dráhy, byl tento lom opuštěn. Postupně se začaly otvírat nové lomy v prostoru dnešního Barrandova, ze strany chuchelské silnice, dále z hlubočepské strany a za Slovankou pod cestou na Žvahov. V roce 1675 byl otevřen v hlubočepském údolí lom U sv. Prokopa, který dodával kvalitní vápence pro vápenky a kámen k účelům stavebním a později i do cukrovarů až do roku 1966. V hlubočepském údolí byly využívány vápence přímo při severním okraji obce Hlubočepy. Lomy byly vyčerpány a opuštěny. Po staré těžbě zůstaly odkryté skalní stěny, které daly nový ráz údolí. V údolí Dalejského potoka u Řeporyj a Holyně vznikly vápenky o něco později. Řeporyjská vápenka byla v činnosti až do r. 1968. Těžba vápence jako kameniva v lomu Vokounka a Požár pokračuje dodnes. Branické vápenky byly zrušeny v roce 1928 (Z. Brunnerová, 1986). Jediná dochovaná šachtová vápenka - cylindrovka - chráněná památka, stojí u lomu v místě "Na dolech" při sz. okraji Velké Chuchle, při silnici do Slivence. Vápenka sestává ze dvou vedle sebe postavených dvojitých vápenných šachtových pecí. V provozu byla od druhé poloviny 19. stol. do r. 1930, možná i déle (H. Enther, 1983).

Průměrné chemické složení paleozoických vápenců a dolomitů pražské oblasti

lokalita	vápence	ztr.žíh.	SiO2	Al2O3	Fe2O3	MnO	CaO	MgO	Sm	Am	sycení vápnem LP	CaCO3	zpráva
Radotín-Špička	dvorecko- prokopské	36,03	12,61	3,57	1,60		43,45	1,37	2,35	2,23	110	77,4	Žert 1966
	řeporyjské	37,50	9,09	2,93	1,48		46,04	1,28	2,06	1,97	153	82,2
	slivenecké	41,76	3,59	1,25	0,76		48,81	2,65	2,02	1,65	392	87,1
	kosořské	39,20	4,05	1,10	0,62		41,48	6,13	2,36	1,69	318	74,1
	radotínské	41,48	4,90	1,29	0,52		40,58	8,62	2,75	2,42	258	72,4
Kosoř-Hvížďalka	dvorecko- prokopské
	blok 7/III	35,40	13,44	3,69	1,42		43,17	1,35	2,63	2,60		77,08	Brunnerová 1966
	blok 3/IV	33,48	19,42	2,76	1,15		40,81	0,94	4,78	2,52		72,88
Řeporyje, lom Rokel	zlíchovské	30,14	28,24	2,13	0,55		37,45	1,51				CaCO3+MgCO3 68,6	Brunnerová, Chlupáč 1959
	spod.polohy	33,41	16,05	4,90	1,30		41,30	2,01				75,3
	dvor.-prokop.	39,65	6,98	2,98	1,22		48,54	1,51				92,4
	Řeporyjské	35,95	10,14	4,73	1,62		43,05	3,27				80,3
	lodenické	40,16	4,86	2,58	0,94		47,30	3,02				89,4
	slivenecké	42,60	1,13	0,42	0,10		53,20	2,01				97,4
	koněpruské	41,06	4,45	0,70	0,22		49,00	3,78				94,4
lom Vokounka	kotýské	39,82	6,49	2,05	0,72		43,75	6,55				91,4
	přídolské	41,99	1,66	1,14	1,06		50,40	3,78				92,4
Velká Chuchle	dolomit vrstvy přídolské		1,49	R2O3	2,30		31,45	18,61	CaSO4	0,25			Chybík 1957

Vysvětlivky: Sm - silikátový modul SiO:Fe₂O₃; Am - aluminátový modul = Al₂O₃/FeO₃; LP - podle Lui a Parkera

O výrobu cementu v českých zemích se jako prvý pokusil Ferdinand Bárta v Hlubočepích v r. 1860. Zjistil, že cement lze vyrobit semíláním přepáleného vápna. Rozhodl se pro stavbu cementárny v Podolí - Braníku, neboť tam se tvořilo více "škvarků", vápence lépe slínovaly, než v Hlubočepích. Cement se vyráběl z jílovitých vápenců dvorecko-prokopských, ze kterých se pálilo v Braníku staropražské hydraulické vápno. V r. 1872 bylo vyrobeno ve 2 šachtových pecích 1750 t. cementu. Cementárna byla v provozu od r. 1870 do r. 1940, několikrát byla přestavěna a modernizována. Původně se vápencová moučka máčela, tvořily a sušily se z ní cihly, které se proložené koksem pálily nejdříve v šachtových, později v kruhových pecích. V r. 1937 bylo odstraněno briketování suroviny a zaveden hrudkovací způsob - peletizace, který se používá v úpravnictví surovin obecně. V r. 1945 byla cementárna demolována.

Poblíž Prahy, u Radotína, v místech bývalých vrchnostenských vápenných milířů, byla v r. 1872 postavena cementárna. Jako surovina se těžily tytéž jílovité vápence dvorecko-prokopské z Radotínského údolí v lomu Lochkovská skála. Do cementárny v Radotíně byly dopravovány malodrážkou. Tato cementárna byla v činnosti do r. 1963, kdy byla nahrazena novou moderní lochkovskou cementárnou v Radotínském údolí. Nová cementárna zpracovává opět jílovité vápence dvorecko-prokopské a podložní vápence pragu z ložisek Kosoř - Hvížďalka a Radotín - Špička (foto 20/2).

Rozvoj těžby vápenců v blízkém okolí hlavního města nastal v 19. a 20. století v souvislosti s těžbou sedimentárních železných rud u Nučic a výstavbou hutí v Kladně. Nejprve byly založeny lomy Pražské železářské společnosti, kde se k aglomeraci dobývaly vysokoprocentní vápence koněpruské a slivenecké v blízkosti železnorudných dolů u Nučic. Byly to lomy na s. a sv. svahu tachlovické Hůrky j. od Tachlovic a lom v údolí Tachlovického potoka. Jejich postupným vyčerpáním a výstavbou dráhy Kladno-Nučice přešla společnost na oblast vzdálenější a v r. 1887 otevřela postupně v j. okolí Trněného Újezda lom Čížovec a lom na Holém vrchu. Dále vybudovala velký lomařský podnik v Americe u Mořiny, který spojila vlečkou s tratí Kladno-Nučice. Lom Amerika, založený v r. 1890 se postupně rozšiřoval a byly zde otvírány další a další lomy, spojené štolami (J. Svoboda et al., 1957). Těžba vápenců pro hutě v lomech u Trněného Újezda byla zastavena v r. 1895 (J. Vachtl, 1949). Vyčerpané zásoby vysokoprocentních vápenců ložiska Amerika byly nahrazeny lomem Mořina a lomem Kozolupy-Čeřinka.

Pro Kladenské hutě a Vítkovické železárny byly dodávány dolomity z ložiska v Dolích, při silnici z Velké Chuchle do Slivence. Dolomit byl dobýván dávno před rokem 1900. Od r. 1912 jej těžila Pražská železářská společnost, později n.p. Železorudné doly Nučice. Zprvu byla těžba dolomitu ve vrcholu brachyantiklinály povrchová, v tzv. "hlubokých jamách" (V. Růžička 1925), později štolami na šesti etážích. V šedesátých letech těžba skončila a důl byl likvidován (J. Čujan - J. Tomek - M. Martinec, 1963).

Cihlářské suroviny

Klasické cihlářské hlíny jsou na území Velké Prahy velmi rozšířenou surovinou. Vápnité, jemně písčité či prachovité až jílovité sedimenty pokrývají rozsáhlé plochy. Mocné sprašové pokryvy a závěje vznikly na závětrné straně kopců, na svazích exponovaných k JV a V. Území vnitřní Prahy mělo souvislou pokrývku spraší od Dejvic a Podbaby až na Malou Stranu a na svahy Petřína. Na svazích obrácených k jihu se ve středověku rozprostíraly vinice. Po jejich zrušení byly na sprašových akumulacích zakládány hliniště a cihelny.

Výrobu cihel i vápna do pražského okolí přineslo v 8. až 10. století křesťanství. Zprvu bylo při stavbě hradů a měst - paláců, kostelů a klášterů cihlami prokládáno kamenné zdivo. Při opravě kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě ve 12. století, byl vršek kostela a střechy kláštěra a dílen opatřeny cihelným krytem (A. Merhautová - D. Třeštík, 1983).

Kláštery vyšehradský, břevnovský a ostrovský u Davle, i na dalších místech Čech, byly dlážděny krásnými cihlovými, často dovedně reliefovanými dlaždicemi.

Jednou z nejstarších cihelných památek v Praze je klášter sv. Anežky na Františku, založený r. 1233. Opukové zdivo kláštera bylo dostavěno s použitím cihel. Vedle klasické cihly se vyskytují tvarovky několika základních typů a to klínové klenební, sešikmené a dlažební. V klášteře sv. Anežky se dochovalo cihelné průčelí s monumentálním cihelným štítem (J. Hyzler, 1973).

Cihlářství se u nás rozvíjelo se zakládáním a rozvojem měst od počátku 13. století. Použití cihel znamenalo přelom ve stavebniství; cihly nahradily z podstatné části dosud používaný kámen a dřevo. Cihly a cihelné zboží se vyráběly nejen v cihelnách, ale i v některých klášterech (např. benediktinský v Ostrově). O tehdejší cihlářské výrobě a surovinách se zachovalo v dokumentech jen velmi málo údajů (J. Procházka, 1986).

Rozvoj výroby staviv nastal za vlády Karla IV, při stavbě Nového Města. Cihelny a vápenice pracovaly při Vltavě, v prostoru okolí dnešního Národního divadla. Koncem 16. století začíná na stavbách převládat zdivo cihelné nad kamenným. Kromě plných cihel se vyráběla střešní krytina, podlahové dlaždice a kachle umělecké úrovně. Velký odbyt výrobků cihelen nastal v době Josefa II (1765-1790), kdy byla Praha obehnána novými cihelnými opevněními (např. Vyšehrad, Strahov). Tvářnost Prahy výrazně poznamenala i stavba opěrných zdí terasových zahrad v 17. a 18. století.

Jako zajímavost uvádíme: dle archivních záznamů bývaly ve druhé polovině 15. století na Kotlářce a na Markvartce v Dejvicích vinice. Koncem 17. století zakoupil staroměstský kotlář Marek Škrafer vinice na Kotlářce a vystavěl zde usedlost s hospodářským dvorem. Protože zde byla dobrá cihlářská hlína, založil zde cihelnu. Po r. 1740 byla Kotlářka přičleněna k Markvartce. Za válek v r. 1742 byly vinice zničeny. Nebyly obnoveny a vznikla zde pole. Na pozemcích Kotlářky v 19. století výroba cihel pokračovala. Po jejím zastavení byl později v prostoru bývalého hliniště vybudován sportovní stadion. Dvůr se dochoval jako památka - pražská viničná usedlost.

Ve druhé polovině minulého století byly zakládány cihelny v Horní Libni, při Zenklově třídě Na sypkém, v ulici Prosecká a na Pekařce. Severně ulice Červená Báň se v 15. století rozkládaly vinice. Po jejich zrušení vznikaly ve 2. polovině 19. století cihelny Čuprova, Bečkova a Klikova. Z hliniště pocházejí cenné archeologické nálezy: archeolog amatér Eduard Štorch zde objevil část lidské lebky, z Čuprovy cihelny je znám pazourkový kamenný hrot ve tvaru vavřínového listu (V. Khun, 1988) - viz kapitolu č. 31.

Přibližně ve stejnou dobu byly založeny hliniště a cihelny při usedlosti Na Majorce a Strakovce u šárecké cesty v Dejvicích, Na Hubálce ve Střešovicích, Na Konvářce na Smíchově a další u Šťáhlavky, na Julisce v Podbabě. V 17. století spojené vinice Na Kvintusce a Knotovská přešly do držení Jana Julia Hermanna. Spojeným pozemkům se začalo říkat Juliska. V místech původní Kvintusky se nacházela výborná cihlářská surovina. Z cihelny, která zde byla založena, se dodávaly cihly na výstavbu nových bytových čtvrtí na Žižkově, Vinohradech a v dalších obvodech. Hliniště na Julisce se stalo proslulým archeologickým nalezištěm nástrojů a postupně zde bylo objeveno i keltské pohřebiště. Po vyčerpání hlíny na pozemcích cihelny zanikly. Prostor opuštěných hlinišť je různě využit: na Julisce byl vybudován sportovní stadion, v Podbabě stojí hotel International a teplárna.

Obr. 20/4. Pohled na stěny bývalé cihelny nad nádražím na Smíchově ze druhé poloviny minulého století. K. Liebscher in: Šubert - Borovský et al., 1887

Cihly a vápno se také pálily na Malé Straně, na břehu Vltavy. Hlíny zde byl zprvu dostatek, později byla dovážena po lodích z Bubenče. Známý pražský podnikatel, zakladatel novodobého cihlářství a profesor stavovské inženýrské školy František Herget koupil cihelnu založenou v r. 1783 v místech, kde se spojuje rameno Čertovky s Vltavou a louku Bažantnici na břehu vltavského ramene za Královskou oborou v Bubenči. Z areálu bývalé Hergetovy cihelny se zachovala (v Cihelné ulici) hlavní barokní budova z r. 1781, přestavěná v letech 1857-1858 k obytným účelům v pozdním klasicismu. Vlastní cihelna stojí ve svahu nad břehem Vltavy. Je dvoupodlažní, severní část proniká dřevěná vížka čtvercového půdorysu s prejzy.

Další cihelna, založená v r. 1803 v Bubenči u Podbabské silnice, dnešní Dejvická ulice, náležela dvornímu staviteli Josefu Zobelovi a přešla na Hergety. V r. 1910 ustoupila stavebnímu ruchu a výroba cihel byla přenesena do Sedlce.

Rozvoj cihelen v 18. a 19. století byl podmíněn čilým stavebním ruchem. Dle údajů F. Hausla (1899) bylo ve druhé polovině 19. století v Praze v provozu 56 cihelen! Stavbou kruhových pecí a zavedením cihlářských strojů nabývá výroba průmyslové povahy.

V první polovině 20. století se začaly v pražském okolí těžit spolu s pokryvnými útvary - se sprašemi, sprašovými a svahovými hlínami - též zvětralé podložní proterozoické a spodnopaleozoické břidlice. Strojně vybavené cihelny spotřebují při roční výrobě několika milionů cihel velké množství suroviny. Pro ruční výrobu zůstaly i nadále hlavní surovinou většinou spraše a sprašové hlíny. Při velkovýrobě bylo možné zpracovat i suroviny, které jsou obtížněji zpracovatelné než normální cihlářské hlíny. V letech 1930-1942 bylo v Praze a v jejím okolí v provozu ještě asi 20-25 cihelen, které zpracovávaly současně i navětralé jílovité břidlice a svou výrobou představovaly 50-60 % celkové produkce (P. Šantrůček, 1954).

Výroba cihlového zboží se ve druhé polovině 20. století postupně omezovala i když v okolí Prahy je cihlářských surovin dostatek. Pracnější a zdánlivě pomalou výstavbu budov z cihel nahradila výstavba panelová. Velké zásoby cihlářských surovin - sprašových hlín, spraší a zvětralých proterozoických břidlic se nacházejí v jz. okolí Prahy na území mezi Točnou - Dolními Břežany - Zlatníky - Dolními Jirčany a Jesenicí, dále se z okolí Uhřiněvse táhnou vhodné plochy až ke Kolovratům a do sz. okolí Říčan (A. Kollert, 1956). Plošně rozsáhlé pokryvy sprašových hlín a mocné sprašové závěje na svazích exponovaných k jv. a v. spolu se svrchními partiemi podložních turonských slínů představují v sz. a s. okolí Prahy zásoby kvalitních cihlářských surovin. Jsou to ložiska mezi Brázdimí, Velení, Pakoměřicemi a Sluhy. Na levém vltavském břehu ložiska v oblasti Únětic, u Sedlce, Roztok a Úholiček a na pravém břehu Líbeznice. Protože cihlářská surovina se rozkládá na pozemcích s vysokou bonitou zemědělské půdy, je využití suroviny ve střetu zájmů se zemědělstvím.
Ze všech cihelen širší pražské oblasti zůstal v činnosti jen závod v Dolních Jirčanech.

Slévárenské písky

Jako slévárenské písky jsou využívány křemenné písky, které obsahují až 50 % vyplavitelných látek pod 20 mikrometrů. Používají se k výrobě slévárenských forem a jader. Pro slévárenské účely byly v r. 1947 dobývány rozpadavé cenomanské pískovce j. Ctěnic u Vinoře. Podle výsledků zrnitostních rozborů - izometrického tvaru zrna, ostrohranných zrn s drsným povrchem, zrn spékavých až při vysokých teplotách - vyhovují podmínkám a jsou vhodné pro lití barevných kovů. K využití pro odlitky z oceli vadí jejich přílišná jemnost. Ostatní vlastnosti vyhovují všestranně použitelnému písku (J. Zoubek, 1952). Přes 8 m mocná poloha bílého pískovce s hnědavými limonitickými partiemi postupuje do hloubky a tvoří menší zásoby. V okolí Ctěnic a Podolánek bylo několik dalších lomů podobného charakteru.

Některé polohy pískovců v nadloží žáruvzdorných cenomanských jílovců ložiska Kamenná Panna j. od Nehvizd je možno z technologického hlediska rovněž využít jako slévárenské písky (M. Vilímek, 1968). Praktické využití je však vázáno na nákladnou úpravu drcením a tříděním za mokra. Ke slévárenským účelům se také kopaly jemnozrnné písky u Veleslavína a v okolí Řep (F. Prokop, 1951).

Stavební písky a štěrkopísky

Na území Prahy byly používány ke stavebním účelům (k výrobě betonů a malt) a stabilizacím písky a štěrkopísky různého stáří a původu. Uplatnění našly rozpadavé cenomanské pískovce v sz. a s. části území, akumulace neogenních písků na Sulavě u Černošic, fluviální štěrkopísky terasového systému a inundačního území Vltavy a Berounky a eolické písky vyskytující se převážně ve v. části území.

Plošně nejrozšířenější jsou na území Velké Prahy cenomanské písky a pískovce. Písemné záznamy o těžbě kamene a písku pocházejí z počátku 18. století. Jako kvalitní stavební písky byly využívány zvětralé pískovce křídového stáří vystupující na svazích Vidoule, Bílé Hory, s. Hloubětína, dále u Třebonic, Stodůlek a v okolí Ořecha (F. Prokop, 1951). Na j. okraji Prosecké plošiny se hornickým způsobem těžil bílý písek pro štukatérské práce a písek na mytí nádobí. Pozůstatkem bývalé divoké těžby bez zabezpečení je labyrint chodeb v poddolované oblasti ulic Nad Krocínkou a Močálka (viz obr. 30/2 a 30/3). Původně byly štoly mnohem kratší a náležely k vinicím jako sklípky pro vinaře. Průzkum stavu podloží Severního města v dubnu 1966 v Archivu Hlavního města Prahy zjistil, že se písky používaly např. do malty kamenného zdiva při stavbě Invalidovny v Karlíně a později se braly i na fasády (Kol. BPO 1973).

V sz. části území jsou cenomanské pískovce málo tmelené, vyvinuté jako drolivé pískovce s kaolinitickým tmelem, velmi proměnlivé zrnitosti (od jemnozrnných až po hrubozrnné). Zrnitost silně kolísá horizontálně i vertikálně a pískovce obsahují místy čočky nebo tenké vložky písčitých jílů často se zuhelněnou rostlinnou drtí. Mocnost pískovců značně kolísá v závislosti na předkřídovém reliéfu. Rozpadavé svrchnocenomanské pískovce se používaly jako písek do malt na zdivo a omítky, méně často jako písek betonářský, a po úpravě i na stabilizace. Pískovce byly dobývány jako stavební písky pro místní potřebu na mnoha lokalitách: v z. okolí Prahy v pískovnách z. a sz. od Slivence, sz. od Rudné a s. od Drahelčic, v okolí Ruzyně, sv. od obce Řepy, u Zličína, sz. Stodůlek. Příležitostně byly těženy rozpadlé pískovce na katastrálním území obcí Buštěhrad, Středokluky a Tuchoměřice. Také v j. okolí Chýně měla eluvia pískovců požadované technologické parametry a skrývkové poměry výhodné pro rozsáhlejší těžbu.

Vytěžené prostory starých pískoven jsou většinou zavezeny komunálním odpadem a výkopovým materiálem z pražského metra.

Jako maltařské písky byly používány zvětralé cenomanské pískovce z drobných i větších příležitostných pískoven při sv. okraji Prahy u Vinoře, Ctěnic, Radonic, Podolanky a Přezletic. Písek je jemně zrnitý, velmi dobře vytříděny. Pískovny jsou rekultivovány nebo zaváženy; ojediněle jsou občas v provozu pro drobnou místní potřebu.

Písky svrchnokarbonského stáří. V okolí Stehelčevsi se dříve dobývaly jako stavební písky navětralé a rozpadavé arkózové pískovce až jemnozrnné slepence svrchnokarbonského stáří. Dnes jsou mimo těžbu.

Neogén (miocén a pliocén). Křídovým pískům se podobají neogenní písky na Sulavě u Černošic. Písky pro stavební použití se nacházejí mezi vrchem Babka (364 m) a osadou Sulava a starými pískovnami v trati Na Pískách. Ložisko je součástí protáhlé sulavské akumulace odpovídající R. Kettnerovu klineckému stadiu Záruby - Pfeffermanna (1943). Sulavské písky jsou rezavé, středně zrnité, s polohami hrubozrnného písku a drobného štěrčíku. Písky obsahují ojedinělé vložky jílů a místy polohy tmelené hydroxidy Fe. Jejich průměrná mocnost se pohybuje kolem 15-20 m. Na ložisku Kosoř byly geologickým průzkumem vyhodnoceny zásoby písků pro stavbu dálnice vhodné pro stabilizace cementem a stabilizace prosté (J. Vondra, 1968). Ve staré pískovně se občas těží písky pro místní potřebu.

Rozsáhlá je akumulace fluviálně lakustrinních písků pravděpodobně miocenního stáří mezi Mořinou a Mořinkou při jz. okraji mapy. Mocnost jemně až středně zrnitých jílovitých písků se pohybuje od 7 do 26 m. Z části jsou písky přikryté vápnitými sprašemi až 18 m mocnými, které nepříznivě ovlivňují podmínky jejich dobývání. Písky by byly vhodné do malty a omítek a pro necementové stabilizace. Jako slévárenské písky jsou nevhodné pro vysoký obsah jílovité příměsi. Písky eolického původu byly příležitostně těženy v pískovně z. od Mořinky (Z. Brunnerová et al., 1981). Mocnost přes 17m.

Říční písky a písčité štěrky miocenního a pliocenního stáří, nacházíme zvláště v s. části území, kde tvoří po obou stranách Vltavy pruh několik km široký. Většinou jsou překryty sprašemi, které dosahují různých mocností (2 - 10 m). Významnými ložisky byly akumulace rezavě až okrově hnědých, středně až hrubě zrnitých křemenných písků, s valouny křemene a buližníku, u Kobylis, Zdib a z. Horních Chaber a z. Sedlce, které byly v minulosti používány jako písky stavební a ke stabilizacím. Některé polohy rezavě žlutohnědého až červenavého jemnozrnného písku z. od Horních Chaber byly dodávány jako formovací slévárenský písek. Lom byl otevřen v r. 1905 (F. Prokop, 1951). Všechny pískovny byly postupně vytěženy, opuštěny a rekultivovány. Selektivně se písky a štěrkopísky těží v rozsáhlých pískovnách v okolí Klecan, Zdib a Klíčan.

 

Pleistocenní písky a písčité štěrky

Na území Prahy a okolí tvoří poměrně rozsáhlé akumulace v inundačním území, v terasovém systému Vltavy a na soutoku Vltavy a Berounky, kde vznikaly v různých obdobích akumulační činností řeky (v j. části území). Pokud nejsou příliš hlinité, poskytují dobrý stavební i betonářský materiál.

Pleistocenní vltavské terasy se vyskytují v různých výškových úrovních (viz kapitola o kvartéru). Písky a štěrky vyšších terasových stupňů bývají zpravidla hlinitější a jílovitější a většinou se nehodí do betonu. Na rozdíl od uloženin neogenních, které obsahují převážně valouny křemenné, bývají pleistocenní terasové štěrky a písky polymiktní a vedle křemenného materiálu obsahují valouny nejrůznějších hornin proterozoických i tvrdších paleozoických (hlavně křemence, pískovce). V inundačním území, v občasně zaplavované nejspodnější terase, se vyskytují hrubé, zvodnělé štěrkopísky mladopleistocenní, které jsou překryty humózními nivními náplavy. Celková mocnost sedimentů inundačního území se pohybuje mezi 7 a 12 m. Z terasových fluviálních akumulací byla rozsáhlejší soutoková terasa nad Zbraslaví; obsahovala až 20 m mocné fluviální písky a štěrky. Těženy byly v řadě menších pískoven, které se později spojily ve tři rozsáhlé mechanizované provozovny, nyní již rekultivované. Menšího rozsahu byla těžba u Lahoviček a větší pískovna pak od Radotína. V části území mezi Lahovicemi, Lahovičkami, Zbraslaví a Radotínem jsou zásoby stavebních betonářských štěrkopísků. Profily v jejich povrchových částech byly odkryty při výstavbě říčního přístavu u Lahoviček.

Dnes je těžba terasových pískoštěrků při pravém břehu j. od Komořan jen historií. Možnost těžby zde byla omezena zvětšenou skrývkou a blízkostí silnice Komořany-Zbraslav. Bázi akumulace tvořila poloha opracovaných převážně buližníkových bloků o objemu 1/2 i více m³.

Praktický význam měly pleistocenní písčité štěrky rozsáhlé terasy na Pankráci, která zasahuje až nad Podolí a Vyšehrad. Štěrkopísky denudační trosky nad Modřanami, v. směrem k Libuši, tvořily zásoby vhodných surovin pro výstavbu dálnice. Písčité štěrky a hrubozrnné písky získané z výkopů při výstavbě, např. paláce kultury, byly používány ihned na stabilizace a zavážky.

Terasové písky se těžily na nejrůznějších místech, zejména v j. části území, ale i třeba u Lysolají apod. Pleistocenní uloženiny se vyskytují i na přítocích Vltavy, např. v údolí Kunratického potoka.

Zvrstvené naváté písky s podílem deluviálních štěrků, rozvlečených z pankrácké terasy, byly kopány v menších pískovnách mezi Ryšánkou a koupalištěm Spořilov na pravém svahu údolí, pod Jiráskovou čtvrtí na levém svahu potoka a v horní části Kunratického potoka, v pískovnách pod Kačerovem. Pískovny byly opuštěny a zavezeny. Těžba je zde omezena komunikačními sítěmi a zástavbou.

Rovněž četné drobné opuštěné a rekultivované pískovny nacházíme v terasových uloženinách potoků Botiče, Rokytky a též Výmoly u Horoušan a dalších.

Naváté písky kvartérního stáří vytvářejí na území listu závěje a zvláště přesypy. Několik přesypů vzniklo v inundačním území vltavsko-berounského soutoku u Lahoviček. Pro místní potřebu byl těžen jen nejzápadnější přesyp. Ve větším rozsahu i mocnosti se vyskytují písky i jako návěje na pravém svahu vltavského údolí. Jsou to většinou tence zvrstvené dobře vytříděné písky od nejjemnějších po štěrčíky. Zjištěny byly na Závisti v podloží sprašových hlín, kde dosahují mocnosti 5 - 10 m. Další výskyty jsou v oblasti Komořan a Modřan. Kromě menších pískoven byla rozsáhlejší těžba v Modřanech u hřiště. Praktické využití navátých písků je omezeno zástavbou, hustou komunikační sítí a nepříznivými úložnými poměry.

V dnešní době pochází hlavní dodávky stavebních písků a písčitých štěrků pro potřeby hlavního města z jeho vzdálenějšího s. okolí. Dále je potřeba stavebních štěrků a písků doplňována kameninovými drtěmi.

Rudy

Zlato

Snad prvními, kdo těžili zlatý písek z vltavského dna i potočních písků v blízkém okolí, byli Keltové, kteří vybudovali na Závisti mohutné oppidum. Z narýžovaného zlata razili miskovité mince, lidově nazývané duhovky.

Stopy po rýžování zlata u Závisti byly nalezeny na Břežanském potoce. Archivní materiály z r. 1400 připomínají důl na zlato ve strži pod závistským návrším. Zápis z r. 1591 svědčí o vydatném rýžovišti v sousedství Prašného mlýna, odkud byl zlatý písek dodáván do pražské mincovny (J. Kocián, 1979). Archivní záznamy uvádějí dále na přelomu 13. a 14. století rýžování zlata na Břežanském potoce mezi Dolními Břežany a Závistí a kutací pokusy na křemenných žilách u Zlatníků a na z. svahu Hradiště (J. Kořán, 1954, J. B. Parma, 1961). J. Kořán (1974) se zmiňuje o stopách po rýžování zlata také na Císařské louce na Smíchově. J. Kratochvíl (1957) uvádí rýžovnické práce na zlato mezi Jesenicí a Zdiměřicemi. Výzkum recentních aluvií tento nález nepotvrdil. Sporné jsou údaje o neúspěšném kutání na zlato mezi Větrušicemi a Letkami v s. okolí Prahy. Patrně šlo o rýžovací pokusy ve vltavských terasách.

Jak z předchozího vyplývá, zmínky o rýžování zlata na území Prahy nacházíme jen v literatuře. Těžko můžeme uvedená místa znovu ověřit, neboť jsou většinou zastavěná. Že se zlato j. od Prahy skutečně rýžovalo a nacházelo se v náplavech Vltavy, potvrzují výzkumy a nálezy zlata u Klínců a Všenor - již za j. okrajem mapy. Pocházelo ze zlatonosné oblasti Jílového.

Železo

V době železné se na území Prahy objevily pece na hutnění železa v Hloubětíně. Ruda se sbírala na povrchu v podobě slepenců.

Na území vnitřní Prahy mají historický význam ordovické sedimentární železné rudy z oblasti Červeného vrchu ve Vokovicích a ze ZOO v Troji.

Nejrozsáhlejší byly výskyty celistvého a oolitického krevele v tufech na bázi šáreckého souvrství v oblasti Červeného vrchu v Praze 6 - Vokovicích. Ložisko bylo údajně těženo ještě v roce 1867 štolami hlavně na jz. svahu Červeného vrchu. Drobné kutací práce jsou udávány též na svahu východním a nad usedlostí Želivka v okolí Šáreckého potoka.

Foto 20/4. Výchoz spodnoordovické železné rudy v Praze-Tróji (patrně souvrství klabavské). Foto I. Chlupáč

Stejnou stratigrafickou pozici má i výskyt v zoologické zahradě v Praze - Troji. Výskyt byl zkoumán v roce 1956 a dokonce zde byly zjištěny nepatrné zásoby. V Praze - Karlíně zjistil P. Röhlich (1960) i reprezentanty vyšších ordovických rudních obzorů (karlický, vysočanský, podolský), vesměs však bez zrudnění.

Nejvýchodnější ložisko sedimentárních železných rud barrandienského ordoviku je vázáno na mílinské souvrství (tremadoc). Nevelká čočka Fe-rud ležící na západním okraji Úval byla předmětem těžby v polovině minulého století. Dobýval se celistvý krevel, místy se značným obsahem magnetitu a sideritu. Ložisko bylo zkoumáno za druhé světové války i Pražskou železářskou společností, ale pro složitou tektonickou stavbu nebylo vrty zastiženo (J. Kříž, 1987).

 

Ordovické sedimentární železné rudy u Nučic hrály v historii českého železářství významnou úlohu jak v dávných historických dobách, tak v posledním století. Pražská železářská společnost (vzniklá již v r. 1857) byla naší první akciovou společností v železářském průmyslu. Mimo vlastní výrobu železa, později oceli, vlastnila v Kladně vysoké pece, válcovny se slévárnou a strojírnou a také železorudné doly u Nučic a lomy vysokoprocentních vápenců u Tachlovic, Trněného Újezda a Mořiny.

Západní část území mapy byla svého času důležitou oblastí těžby sedimentárních železných rud v Čechách. Význačný svrchnoordovický rudní obzor zdicko-nučický je vyvinut na bázi vinického souvrství (baze středního caradoku). Je možno jej sledovat z. od Prahy až na okraj listu. Rudní horizont se zde nachází v optimálním vývoji. U Nučic dosahovalo ložisko své maximální mocnosti 20 m.

Jako nučické ložisko je označována část zdicko-nučického horizontu od tzv. barborské svrže na východ až k Jinočanům v délce 4,5 km. Od roku 1845 bylo těženo zprvu povrchově, pak hlubinně, takže již začátkem století bylo v provozu 5 dolů a koncem 1. světové války byl založen ještě tzv. důl č. X. v Krahulově. Do té doby bylo na ložisku vytěženo přes 2 mil. t rudy v úrovni 50. patra. V hloubce 300 m ložisko postupně vykliňovalo. Mineralogický charakter rudy byl stejný jako na ložisku Chrustenice, vyskytovaly se zde stejné typy označované jako skleněnka, makovka a výchozová ruda. Po 2. světové válce byla těžba již jen velmi omezená a v roce 1969 bylo ložisko definitivně opuštěno. Vrtný průzkum prováděný v letech 1939-1944 (vrty Stodůlky 2 a 15 do hloubky 231,6 a 515,7 m a vrt Třebonice 19 do 791 m) a v letech 1956-1957, k pokračování ložiska do hloubky a východním směrem nepotvrdil (L. Horák, 1960).

V letech 1852-1872 bylo jižně od Dobříče v trati "Písky" otevřeno a těženo ložisko železných rud Zbuzany směrnou štolou údajně 1500 m dlouhou a šachticí 25 m hlubokou. V letech 1941-1942 bylo ložisko zkoumáno Pražskou železářskou společností 22 m dlouhým překopem. Z 18 m hluboké šachtice byly však zastiženy stařiny. Podle údajů v literatuře (M. V. Lipold, 1863) byl zde těžen limonit a siderit z poruchového pásma mocného až 5,5 m směru zhruba V-Z. Tektonické podloží této zóny tvoří diabasy a diabasové tufy, nadloží pak jílovito-tufitické břidlice, vlastní výplní pásma jsou břidlice a vápence, silně drcené a údajně metasomaticky zatlačované sideritem, který je v připovrchových partiích přeměněn na limonit (F. Prantl, 1942).

Palivo - uhlí

Úbytek lesů kolem Prahy, které poskytovaly dříví, vedl ke snaze nahradit dřevo uhlím.

O hledání uhlí a o pokusech jeho těžby na pražském území v minulém století se dovídáme ze starších zpráv a archívních zápisů (B. Zahálka, 1921, J. Čarek, 1972). Slojky uhlí v lupcích a jílech na bázi křídové tabule měřily obvykle jen několik palců (mocnost nad 20 cm byla vzácná), uhlí bylo znečištěno pyritem a hojnou příměsí jílu. Dolování bylo možné pouze ražením vodorovné štoly. Soustřeďovalo se na svahy pod hranou kbelské a letňanské plošiny, na svahy Petřína, Břevnova a Bílé Hory. Jako poslední stopa po dobývání uhlí z let 1821 až 1848 je na j. svazích Petřína (na vinici Hřebenka, Palliarka a Pernikářka, v zahradě Kinských) dlouhá štola, vycházející od nárožní restaurace na Nebozízku, která se větvila a pronikala kopcem až do blízkosti rybníka v zahradě Kinských. Poslední zprávy o pokusech těžby uhlí ve Vysočanech a v Hloubětíně jsou z r. 1794. Ekonomický efekt byl mizivý. Černá poloha jílovitého uhlí a uhelných jílovců je i z dálky patrna ve stěně opuštěného hliniště bývalé cihelny v Hloubětíně.

Kutací pokusy na cenomanské černé uhlí byly prováděny z. od ložiska jílovců Kamenná Panna u Vyšehořovic, mezi Horoušany a Jirny. V poloze Havírna a Pod horami byly na počátku 20. století hloubeny šachtice, které zastihly pouze facii uhelných jílů a jílovců.

Vznikající průmyslové centrum v Praze přivádělo některé podnikavce na myšlenku pokusit se najít zdroje nerostného bohatství (uhlí a také železné rudy) v blízkém okolí Prahy. Bohaté zásoby kvalitního černého uhlí poskytla blízká kladenská pánev. Do území karbonu v sz. okraji naší mapy zasahuje dolové pole podvojného dolu Michal-Layer v Brandýsku. První sloužil jako jáma těžební a výdušná, druhý jako odvodňovcí. Dobývání uhlí mezi Vrapicemi a Brandýskem (již za okrajem mapy) začalo již v prvním pololetí 19. století. Nejdříve se těžilo malými dobývkami soukromníků, průmyslová těžba byla zahájena v r. 1842. Pokračovala s přestávkami do roku 1956. Byla dobývána hlavní kladenská sloj (svrchní radnická), jejíž mocnost se pohybovala od 2,3 do 5,5 m. Největší mocnost této sloje byla v této oblasti zaznamenána na Dole Vítek, kde činila 8,3 m. Spodní (základní) sloj však pro svou značnou popelovitost nebyla dobývána.

Keramické jíly

V předhistorickém a ranně historickém období se na území Prahy těžily v malém množství keramické jíly jako jedna z nejstarších surovin. Těžba byla příležitostná a o její lokalizaci se nezachovaly zprávy.

V roce 1980 se při stavbě vestibulu stanice metra trasy B Na Florenci a na rohu Havlíčkovy ulice narazilo na množství přepálené hlíny a zbytky pece. Současně bylo v těsném sousedství Masarykova nádraží nalezeno další zařízení a keramický materiál z 19. století (V. Brzobohatý - L. Špaček, 1983). Dle písemných pramenů na rohu Havlíčkovy ulice a Na Florenci, v domě U slepého zemana a v sousedním domě, bývala první pražská továrna na jemnou kameninu, pozdější porcelánka, založená r. 1791 pražskými měšťany V. a K. Kunerlem, J. I. Langem, a J. E. Hübelem. Majitelé se měnili. V r. 1841 byla továrna zrušena a přenesena na Smíchov. Nalezený keramický materiál tvořily jednak kameninové výrobky a jejich fragmenty: mísy, talíře, konvice, koflíky s plastickou výzdobou i malba pod glazurou, odpovídající letům 1793-1841. Dále to byl soubor keramiky technického charakteru, související s vypalovacím procesem - podložky, pouzdra, vypalovací tyčinky (V. Brzobohatý - L. Špaček, 1983).

Nejstarší továrnu na jemnou keramiku postavil kníže Oettingen-Wallenstein v r. 1821 ve Strnadech u Zbraslavi a 1820 zřídil další závod v blízkých Lahovicích. Výroba pórovitového a kameninového zboží v Lahovicích skončila v r. 1916. Byla zde vyráběna kamna, nádoby, dlaždice, roury a jiné (F. Barta, 1930).

Pražská továrna na porcelán, založená r. 1791 na Florenci, se r. 1842 přestěhovala s novým majitelem K. L. Kriegelem na Smíchov na nároží ulic Na bělidle a Staropramenná. Proslavila se výrobou porcelovaných sošek a plastik žánrových postav své doby. Byly to podobizny a portréty historických i současných osobností i lidí z ulice. Zde působil známý umělec modelér Ernest Popp (PIS 1984). V roce 1896 se továrna přestěhovala do Radlic, kde v r. 1910 zanikla.

V r. 1875 založili F. Barta a K. Tichý keramickou továrnu na dlaždice a ohnivzdorné šamotové zboží v Hlubočepích, v r. 1881 na totéž zboží L. P. Dietz ve Vokovicích. Největší hrnčírny v Praze pracovaly v Břevnově (F. Barta, 1930). Zmínky o hrnčířských dílnách při Vltavě na Zbraslavsku nacházíme v práci F. Homola (1899). Keramické jíly tvoří méně pravidelné polohy a ložiska čočkovitého tvaru v křídových pískovcích. Kaolinitické jílovce peruckého souvrství se těžily v minulém století v otevřených hliništích nebo příležitostných šachticích u Slivence. Používaly se rovněž k výrobě hrnčířského zboží. V hliništích na Barrandově, dnes zastavěných filmovými ateliéry, se těžily obdobné jíly pro výrobu dlaždic, kameninových kanalizačních trub, šamotového zboží pro vápenky a vyzdívání kotlů i pro výrobu jemné keramiky (J. Cháb et al., 1988).

Cenomanské pórovinové jíly o mocnosti 4 až 13 m z ložiska Zadní Kopanina u Slivence se zpracovává na kameninu v hlubočepské provozovně RAKO. Nyní je surovina součástí receptury Keramických závodů v Rakovníku, kam se dováží.

Na území mezi Vysokým Újezdem a Mezouní byly místně používány jako malířské hlinky a hrnčířské jíly železité okrové kaolinitické jílovce a jíly vrstev peruckých, ležící na bázi sladkovodního cenomanu. Byly omezeně dobývány šachticemi. Tyto sedimenty o mocnosti 5-12 m s. a sv. od Vysokého Újezda i předchozí u Slivence a na Barrandově představují denudační zbytky svrchní křídy.

Na v. okraj území zasahují cenomanské jílovce j. okraje křídové tabule na Vyšehořovicku, mezi obcemi Nehdizdy a Horoušany. Těžba žáruvzdorných jílovců má zde starou tradici. Dobývaly se mělkými šachticemi, štolkami i jámami v polích. V současnosti se těží žáruvzdorné jílovce na ložisku Vyšehořovice-západ, úsek Kamenná Panna. Jsou vyvinuty ve 3 polohách. Surovina se používá k výrobě žáruvzdorných staviv, tj. šamotu, a jako ostřivo do kameniny. Menší zásoba pórovinových jílů je vhodná pro výrobu obkládacích dlaždic (D. Mannová, 1983).

ZDROJ: www.envis.praha-mesto.cz