O plynu, odpadcích a nepoučitelnosti světa

Čína přestala vykupovat odpad a Západ se topí ve vlastních odpadcích. Rusko zavřelo Evropě na řadu dní plynové kohouty. Ekonomové se obávají, že Spojené státy začnou chránit vlastní trh a bránit volnému pohybu zboží. Globalizovaný svět v poslední době nefunguje, jak jsme byli po léta zvyklí.

„Kauza odpad“ ukazuje, že současná forma globalizace stojí na chybných základech. Staré počítače, televize, papír či plastové lahve putovaly ze západních zemí do Číny, kde se z nich odebíraly suroviny, aby se mohly v Číně i nejrůznějších dalších státech vyrobit nové počítače, televize, papír a plastové lahve. Po celém světě přitom roste nezaměstnanost, a tak se neposedný selský rozum ptá: proč mizí příležitost zpracovávat staré počítače, televize, papír a plastové lahve? Nepřineslo by to náhodou nová pracovní místa? A proč to nelze dělat přímo v zemích, kde odpad vzniká, aby nebylo nutné převážet hory „smetí“ přes půl světa?

Odpověď by mohla znít: bohužel je přirozené, že se „podřadné“ druhy práce stěhují do rozvojových zemí. Ale i kdybychom přijali tuto pochybnou logiku, můžeme namítnout, že sofistikovaný systém třídění a zpracování odpadu nemusí být vůbec podřadný. Zahrnuje náročnou logistiku, management, plánování. Není to jen hrabání se v odpadcích, skrývá se tu ideální prostředí pro vznik malých a pružných firem.

Problém je jinde a ekologové na něj marně upozorňují stále dokola: suroviny jsou příliš levné a lidská práce je naopak moc drahá. Zdaňme suroviny a spotřebu a naopak výrazně snižme daň z příjmu, tedy zdanění práce. Pak by se zpracování odpadu začalo vyplácet i na Západě a podobně by tomu bylo i v jiných oblastech lidské činnosti. Znamenalo by to vzpruhu pro trhy vyspělých zemí a nemuseli bychom vymýšlet ochranářská opatření, která brzdí světovou ekonomiku a nepříznivě dopadají na chudší státy.

Jádro versus plyn?

Bohužel se zdá, že si z různých krizí vzít ponaučení neumíme. Ukazuje to i příběh s ruským plynem. Co nám řekne Martin Bursík, který podporoval orientaci země na plyn, až se odváží vystoupit z úkrytu? ptal se nedávno jeden ze seriózních českých deníků. Naše budoucnost je v atomu, teď se to jasně ukázalo, přizvukovala mu ostatní média.

Otázka, zda podporovat atom nebo ne, je složitá, nepoužívejme proto k propagaci jaderné energetiky nefér argumenty. Krize kolem plynu ukázala jen to, že síť evropských plynovodů musíme lépe propojit. Severní cestou vedoucí přes Polsko do Německa proudil ruský plyn bez omezení. Jako celek je navíc Evropa závislá na ruském plynu jen ze 25 procent, přičemž jsme viděli, že si státy dovedou vzájemně pomoci. A ložiska plynu se nenacházejí jen v Rusku. Plyn tedy bude mít Evropa i v budoucnu, i když ne v takovém množství, jak by si přála, protože světová spotřeba této suroviny prudce roste.

Spory Ruska s Ukrajinou nezměnily nic na tom, že plyn je mnohem ekologičtějším palivem než uhlí a že je nezbytný pro rozvoj větrné energetiky. Plynová elektrárna může prakticky okamžitě přejít na plný výkon, a vyrovnávat tak nebezpečné výkyvy v rozvodné síti, vyvolané tím, že vítr někdy fouká a někdy ne. Zemní plyn se v Německu stává zajímavou alternativou k benzínu, řidiči jej čerpají i do nádrží osobních vozů. Plyn je zkrátka v mnoha ohledech důležitý a Česko by se od něj nemělo odvracet.

Ze světa přicházejí stále znepokojivější zprávy o skutečné síle krize, která se na nás valí. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že bychom se měli události posledních týdnů snažit co nejlépe pochopit. Demagogii a zaslepenost jsme si mohli dovolit v časech hojnosti, teď už ne.

Autor: Martin Uhlíř