Jiří Kalvoda a Ladislava Ondráčková

Koráli a stromatopory. Koráli představují skupinu výlučně mořských živočichů patřících k láčkovcům. Jejich domovem jsou teplá moře tropické a subtropické oblasti s velmi čistou a dobře prokysličenou vodou. V geologické minulosti vytvářeli podobně jako dnes útesové ekosystémy s nesmírnou rozmanitostí druhů živočichů a řas. Obývali hloubky do 50 m s teplotou vody nad 20 °C. Malá hloubka byla dána přítomností symbiotických řas, které žily uvnitř polypa a vyžadovaly dostatek světelného záření nezbytného pro fotosyntézu. Stromatopory jsou skupinou vyhynulých mořských živočichů příbuznou živočišným houbám, která se rovněž výraznou měrou podílela na stavbě devonských vápencových útesů.

Lilijice. Lilijice jsou přisedlí ostnokožci, kteří bývají článkovaným stonkem přichyceni k mořskému dnu. Většinou se dnes jako fosilie nalézají pouze právě tyto izolované články lilijic. Hojná přítomnost článků lilijic v devonských i jurských vápencích dokládá jejich tehdejší značné rozšíření. Lze se proto domnívat, že v prvohorních a druhohorních mořích tito živočichové vytvářeli často obrovské husté porosty, tzv. lilijicové louky, které pokrývaly dna mořských mělčin.

Lilijice

Ježovky. Ten, kdo byl někdy třeba u Jaderského moře, si na “mořského ježka” již nejspíše šlápl nebo se s ním alespoň setkal. Ježovky jsou skupinou ostnokožců nejčastěji s kulovitou nebo polokulovitou vápnitou podkožní kostrou, která vznikla spojením různých typů vápnitých destiček s četnými trny na povrchu. Tato skupina se objevila již ve spodní části prvohor, avšak k jejímu většímu rozšíření došlo až v juře. Ježovky se vyskytují většinou pospolitě, někdy až v neuvěřitelně početných společenstvech, obvykle v mělkém a dobře prosvětleném pobřežním pásu. Některé druhy ježovek však žijí i ve značných hloubkách. Část se živí jen mikroskopickou potravou, některé druhy však přepadávají i větší živočichy, např. korýše, červy, měkkýše nebo ryby.

Devonský žraločí zub pocházející z Lesního lomu (S. Smutná)

Amoniti a loděnky. Amoniti představují snad nejznámější zkamenělinu. Jedná se o vymřelou skupinu hlavonožců, známou z prvohor a druhohor. Většina amonitů má spirálně zavinutou schránku v jedné rovině, která je podobně jako u jiných hlavonožců rozdělena na komůrky. Živočich se nacházel v poslední, největší komůrce. Další komůrky byly zřejmě naplněny vodou a nejvnitřnější plynem, což umožňovalo řídit stoupání a klesání ve vodě. První amonity známe ze spodního devonu, kdy se velmi rychle rozšířili. Zejména ve druhohorách potom ovládli světová moře a jejich značné rozšíření dokládají hojné polohy amonitových vápenců. Amoniti jsou na Hádech známi především z jurských vápenců, v blízkosti Hádů však byli nalezeni i ve vápencích devonu.
U příbuzně skupiny loděnek spadá období jejich největšího rozkvětu do starších prvohor před devonem, postupně však byly vytlačeny úspěšnějšími amonity. Na rozdíl od amonitů, kteří na hranici druhohor a třetihor pravděpodobně zcela vymřeli, však loděnky přežívají, i když zastoupeny pouze jedním druhem, až do současnosti. Na Hádech se vyskytují především formy s konickou rovnou schránkou.

Fosilní schránka jurského amonita

Belemniti. Je to skupina hlavonožců s deseti rameny připomínající dnešní sépie. Z těchto teplomilných, volně plovoucích, dravých živočichů se většinou nachází masivní, protáhle kuželovitá část vnitřní vápnité kostry – tzv. rostrum. V hojném množství se s belemnity setkáváme v období jury. Na konci křídy značná část vymírá a přežívá pouze několik rodů, které zcela mizejí během starších třetihor.

Konodonti. Podle dnešních představ konodonti reprezentovali malé živočichy s úhořovitým tělem, poměrně velkýma očima, chordou podél hřbetní části těla, se svaly tvaru v na bocích a s ocasem na konci těla. Tento soubor znaků je staví do blízkosti hypotetických prvních obratlovců. Zachovaly se především elementy čelistního aparátu tvořené fosforečnanem vápenatým. Čelisti každého konodontového živočicha mají několik rozdílných elementů. Nedostatek mineralizace skeletu s výjimkou čelistních prvků naznačuje, že byli primitivnější než pancířnaté bezčelistnaté ryby. Jsou ale postaveni výše než sliznatky (Myxini), které zcela postrádají fosfátový skelet.

Žraloci. Ve světových mořích se poprvé objevili ve středním devonu. Tyto první primitivní formy byly až půl metru dlouhé a měly trojúhelníkovité párové ploutve, které se na rozdíl od dnešních žraloků nemohly otáčet kolem vlastní osy. Žraloci se během svrchní části prvohor stali neobyčejně úspěšnou skupinou dravců a stejně jako příbuzní rejnoci byli hojně rozšířeni rovněž v juře, kdy se některé skupiny již příliš nelišily od dnešních zástupců. Rozvoj žraloků i rejnoků, kteří nabývali již dnešního charakteru, pokračoval i v křídě. Z šestnácti dnes žijících čeledí žraloků jich už tehdy žilo dvanáct.

Ramenonožci. Tato skupina živočichů osidluje výlučně moře, kde obývají mělké, dobře prokysličené vody s normální salinitou. Měkké tělo je kryto vnější schránkou, která se skládá ze dvou misek připomínajících misky mlžů. Misky primitivních ramenonožců na počátku prvohor byly tvořeny převážně fosforečnanem vápenatým, ale brzy převládly formy se schránkami vápenitými. Ke dnu bývá živočich přichycen masivním stvolem vybíhajícím ven z misky. Ramenonožci byli hojní zejména v prvohorách, kdy představovali nejvíce rozšířenou skupinu bentosu, tj. organismů obývajících mořské dno. Během druhohor jejich význam poklesl a trend ústupu pokračuje až do současnosti.