Před autem Neila Younga svítí zelená

Americký písničkář vydal desku Fork in the Road - Americký sen v ní staví na křižovatku, kterou projíždí ekologickým vozem

Obyčejně se nové desky poměřují dalšími hudebními nahrávkami. Pocit z nového alba amerického hudebníka Neila Younga nazvaného Fork in the Road ale vystihuje zdánlivě okrajová scéna z dokumentárního filmu Rok koně, který o Youngovi natočil před dvanácti roky režisér Jim Jarmusch. Na zadní sedačce kapelního autobusu se ti dva začnou bavit o prchlivém božstvu Starého zákona, načež Young zdánlivě mimoběžně přidává historku ze své farmy: "Jednou jsem vysadil stromy podél cesty, jenomže rostly křivě, a tak jsem je všechny vykácel."

Stejně nenucené, asi jako večerní klábosení na verandě, je i Youngovo album Fork in the Road. Řeč běží především o Neilově oblíbené "káře", křižníku silnic Lincolnu Continental ročník 1959. Young jej nechal předělat na Lincvolt, což je auto, které namísto polykání galonů benzinu pohání alternativní energie. Jak se dozvídáme z novin, chystá se s Lincvoltem dokonce na spanilou jízdu po Americe až k prezidentskému sídlu ve Washingtonu DC.

Bushe by Young nesvezl

Cesta automobilem nového, "zeleného" druhu je na albu Fork in the Road pochopitelně symbolem, podobně jím byly i stromy u cesty v Jarmuschově dokumentu.

Automobil je součástí amerického snu, který se kvůli ekonomické i ekologické krizi právě ocitá na dalším rozcestí, jak připomíná už název desky. Na verandě je tedy o čem debatovat; jde vůbec smířit sen, v němž hraje auťák s plnou nádrží, vyrážející za hranice provinčního světa, s novodobým ekologickým ideálem ohleduplného "zeleného vozítka"? Není to něco podobného, jako kdyby se steaky najednou namísto hovězího dělaly z tofu nebo slunečnicových semínek?

Náladě desky, totiž rozjímání málomluvného farmáře po práci, odpovídá rovněž její hudební stránka, prostá jakékoliv nepřiměřené snahy o efekt. Nepřikrášlený hudební výsledek má podobu dokumentu, v němž domáckost nachází svůj symbolický význam. Před třemi roky se Young vybil ze vzteku vůči Bushovi jednoznačně agitačním albem Living With War, na předloni vydané desce Chrome Dreams II zase překoval meče v mírové radlice kypřící americkou současnost romantičtějšími písněmi a náznakem lepší nálady.

Deska Fork in the Road je po nucené zastávce s Bushem a následném vydechnutí návratem k pohybu, zpět na cestu.

Young je idealista, ale nikoliv ideolog, což znamená osvěžující přítomnost čtveráckého humoru. Svůj Lincvolt, o němž mluví v ženském rodu, sice popisuje téměř fetišisticky ("...úžasnou sílu elektřiny/ pro tebe chová v obří baterii/ nepotřebuje jí moc, což je u auta chytré..."), nemá však v sobě mesiášskou umanutost "ekologistů".

Až si při tom sousedském potlachu musíme připomenout, že poslouchá třiašedesátiletou folk-rockovou legendu monumentální hledačské kariéry a osmdesáti milionů prodaných alb. "Jsem velká rocková hvězda/ moje příjmy jdou ke dnu, ale ještě pořád mám vás. Díky!/ Stáhněte si tuhle muziku, zní to jako sračka./ Blogujte dál, dokud vám nedojdou baterky..."

Norské téma

Recenzenti nad deskou většinou ohrnují nos, jako kdyby šli na celovečerní film a Young jim předvedl pár domácích záběrů z mobilního telefonu. Album si přesto nevede špatně, a dokonce existuje země, kde mají pro současného Younga mimořádné pochopení. Po vydání vedla deska žebříček prodejů v Norsku. Tamní vláda totiž ve stejné době oznámila, že chce do několika málo let nahradit auta na klasický pohon "zelenými vozítky".

Neil Young: Fork in the Road. Warner Music 2009.

AUTOR: Petr Vizina
AUTOR-WEB: www.ihned.cz