Proti proudu

V Anglii vyšla zvláštní kniha. Napsal ji Tristram Stuart, mladý muž, který se za studií na univerzitě v Cambridgi stal freeganem. Freeganismus je, zjednodušeně řečeno, život z popelnic. Lidé podobní Stuartovi se z přesvědčení živí jen tím, co vyhodí supermarkety. Člověk na něco takového musí mít žaludek, doslova i přeneseně. Stuart ho má, protože ho žene jeho přesvědčení.
Svoji knihu nazval Plýtvání. Je to zpráva o tom, jak málo jídla ve skutečnosti potřebujeme a jak moc ho zbytečně zmaříme.
Člověk to tuší, vidí to kolem sebe a, upřímně řečeno, sám se občas zbaví zásob, na které už jednoduše nemá chuť. Ale teprve když se na věc podívá někdo s širším rozhledem, začnou být vidět její skutečné rozměry. Jen samotné britské domácnosti, jak píše Stuart, za rok vyhodí do kontejnerů pět a půl milionu tun jídla, které by se ve skutečnosti dalo použít. Miliony kartonů s mlékem a jogurty, miliardy jablek a další miliardy krajíců chleba. U nás to jistě není jiné.
Stuart nasbíral i další důkazy o naší rozmařilosti, ze kterých je člověku trochu úzko. Během dopravy jídla se prý v bohatých zemích vyhodí až polovina všech potravin, které někdo vyrobil. A také při sklizních se vyplýtvá spousta úrody. Takže freegani se pro jídlo noří do popelnic. Dělají to, aby ušetřili, ale často tím jako Stuart bojují proti marnotratnosti. On sám prý žije výhradně z odpadu na dvoře supermarketů. Kromě toho pěstuje zeleninu, pořídil si včelíny a chová prasata.
Kdysi jsem dostala od svého amerického pen-frienda knihu o "subsistenci", o životě téměř z ničeho. Autorka Carol Hillová a fotograf Bruce Davidson z agentury Magnum na knihu o lidech, jimž stačí málo, dostali grant od Fordovy nadace. Jezdili po Státech a dávali dohromady příběhy těch svérázných existencí. Objevili například pár skoro sedmdesátiletých trapperů z díry jménem Marble v Coloradu, kteří žili z toho, co ulovili. Vyhmátli kluka, který v té době už celé roky jezdil stopem - tisícikilometrové štreky, jaké se dají jezdit jen v Americe. A potkali taky dvojici, která si v kopcích u San Franciska vybudovala dům na stromě. Používali jen to, co už se jiným nehodilo. Šaty si přešili z odložených svršků a vypadali v nich malebně. Nábytek přitáhli ze skládek a jejich prazvláštní obydlí se střechou, ale povětšinou beze stěn, mělo styl.
V tom kaňonu nebyli sami. Jim podobní stavěli jen z odloženého materiálu a kašlali na pravé úhly. Jeden dům se podobal vigvamu, jiný obrovskému fotbalovému míči. Profesoři z fakulty environmentálního designu na Kalifornské univerzitě mluvili o těch nevídaných tvarech v superlativech.
Všichni ti lidé o sobě říkali, že nejsou chudí. Dobře si prý žijí z potravinových lístků. A když potřebují něco navíc, jdou se podívat, co právě vyhodili v supermarketu. "Je to kultura přebytku, nikoli nedostatku," napsala o nich Carol Hillová. "Používají to, co bohatá společnost považuje za odpad, aby se to odpadem nestalo."
U podobných lidí ze šedesátých let, a prý také u Gándhího, se inspiroval Tristram Stuart. Jde vlastně jen o krůček dál, než je ta střídmost, ke které nás vytrvale ponouká Tomáš Sedláček, z něhož jsou teď všichni vedle. (A plýtvají dál. Zatím.)

AUTOR: Naďa Klevisová