Zelený bič už práskal, nastává čas pro cukr

Kdybychom se dokázali bavit věcně, vyhrajeme všichni do jednoho. A cena pro vítěze stojí v tomhle případě za pokus: levnější účty, příjemnější města i veselejší život.

Veřejnoprávní televize teď každý týden v obsáhlém cyklu připomíná, v čem všem a jak se náš život proměnil za posledních dvacet let. Vrší jeden příklad za druhým. Patrně nejrychlejší způsob, jak rozdíl poznat, je ale otevřít okno - a nadechnout se.

Dusivý smog, který koncem 80. let let pokrýval města, se povětšině rozplynul. Exhalace síry klesly o 91 procent. Vypouštění organických látek z kanalizací do řek se snížilo o 95 procent. Turistům slouží čtyřikrát více národních parků. Bezmála dva tisíce nezabezpečených skládek zmizelo úplně. Prostředí ve městech i volná krajina jsou viditelně zdravějším i příjemnějším místem k životu.

Poučení z krizového vývoje

Málokteré místo ilustruje přitom tuhle proměnu tolik jako nejhůře postižený kraj na úpatí Krušných hor. Koncem 80. let jej doslova dusila kombinace povrchové těžby, elektráren a chemiček. Vláda pak ale vyhlásila ochranu zbývajících obcí před rozšiřováním dolů, limity exhalací pročistily vzduch a Podkrušnohoří se začalo zbavovat punce beznadějného místa, kde se nedá žít a nemá smysl podnikat. Nová odvětví namísto uhlí přestala být vágním příslibem. CzechInvest během dvanácti let v Ústeckém kraji udělil investiční pobídky projektům, jež vytvořily přes 17 000 pracovních míst. Mnohem více, než zaměstnávají všechny zdejší uhelné jámy dohromady.

Samozřejmě zdaleka nejsme za vodou. Obzvláště mnoho lidí na Ostravsku se po zážitcích posledních dnů při zmínce o rozfoukaném smogu asi sarkasticky rozkašle. Vysoká čísla znečištění jsou pravidlem také v pražských ulicích nebo řadě obcí a městeček. To však nic nemění na tom, že prostředí, v němž žijeme, je po dvaceti letech prostě mnohem, mnohem zdravější.

Vprostřed všeobecného společenského mrmlání stojí zato říci: povedlo se, dobrá práce. Pro ekologická témata to platí obzvláště. Ale také jsou tu dvě důležité lekce pro budoucnost.

Za prvé: jde to. Někteří politici argumentují, že ekologický progres je neproveditelný, případně že nás zruinuje. Říkali to i na začátku 90. let. Správnost tehdejších prognóz můžeme prověřit teď, s odstupem. A kým začít jiným než současným šéfkritikem.

Bývalé Československo se v roce 1985 přidalo k mezinárodní smlouvě, kde slíbilo během osmi let omezit znečištění oxidem siřičitým o 30 procent. "Klidně jsme dohody podepsali. Víme, že dneska je v žádném případě nemůžeme dodržet", varoval v srpnu 1990 federální ministr financí Václav Klaus v rozhovoru pro časopis VTM. Ale exhalace v termínu klesly rovnou o 39 procent a rychle padaly dál.

Dnešní prezident tamtéž řekl, že "se diskutuje o ochraně ozónové vrstvy... Ekologické tlaky vedly k tomu... že k montrealské smlouvě přistoupíme... Za jistou dobu se dostaneme do situace, kdy budeme vědět, že tento závazek nejsme schopni splnit." Leč Česká republika snadno dodržela Montrealský protokol i pozdější dodatky, jež požadovaly ještě daleko přísnější omezení emisí freonů.

Nicméně hlavní poučení z úspěchu 90. let zní: recept tkví v dobré legislativě. Kyselé deště a smog srazil výborně připravený zákon o ovzduší z roku 1991. Přiměl ČEZ, provozovatele hutí či chemiček a další velké znečišťovatele, aby instalovali odsiřovací zařízení a zavřeli nejpříšernější provozy. Byla totiž politická vůle řešit evidentní krizi. Vláda připravila důkladný a důsledný návrh, který ve Federálním shromáždění svorně schválili poslanci pozdější ODS i ČSSD. Další pravidla zajistila budování čističek odpadních vod, zajištění skládek nebo lepší péči o krajinu.

Něco čerstvého ve státě dánském

Úspěch ze začátku 90. let je důležitou lekcí pro dnešek. Hlavně proto, že druhou polovinu práce máme pořád ještě před sebou. Podařilo se pohnout s problémy, jež lze řešit poměrně snadno. Politické špičky před dvaceti lety čelily urgentnímu průšvihu, kde šlo o život. Přesněji o tisíce životů ročně. Proto sáhly po rychlých krocích, kterým se v expertním žargonu říká opatření na konci potrubí. Na víc v tu chvíli nebyl čas. Namontovali jsme filtry, postavili čističky, vylepšili skládky. Ale nezměnila se struktura ekonomiky.

Proto české hospodářství na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu pohltí asi o 45 procent více energie a dvakrát více surovin než státy původní evropské patnáctky. Závisíme také na fosilních palivech. Během prvních jedenácti měsíců loňského roku jsme každý den utratili 244 milionů korun jenom za dovoz ropy a ropných výrobků. Německo už dávno recykluje přes polovinu komunálního odpadu a belgické Vlámsko skoro tři čtvrtiny. My se potácíme kolem dvacetiprocentní hranice. Statisíce tun kvalitních surovin končí na skládkách - a pak je zbytečně dovážíme.

Musíme tedy úspěch ekologické legislativy ze začátku 90. let zopakovat. Potřebujeme druhé kolo norem, které tentokrát rozhýbou inovace v průmyslu a hlavně investice do nových technologií. Proč dosud nevznikly? Protože šéfové velkých firem dvacet let staré poučení berou příliš doslova. Scénář se pořád opakuje. Někdo navrhne zelený zákon. Svaz průmyslu a dopravy odvětí své obligátní Ne a stejně rutinně dodá, že by nás čekala ekonomická apokalypsa. Načež se strhne zdlouhavá zákopová válka, jež obvykle skončí tím, že se víceméně nic nezmění.

Ekologická legislativa tradičně měla za úkol stanovit pravidla, která ekonomika musí dodržovat. Vznikaly limity průmyslových exhalací, standardy zdravotní nezávadnosti nebo národní parky a rezervace, kde se méně staví a méně se kácejí lesy. Konzervativní podniky se naučily být pro jistotu předem proti. Ale pokud potřebujeme snížit energetickou a surovinovou náročnost nebo exhalace skleníkových plynů, nová runda zákonů musí vypadat jinak: musí motivovat. Měla by pozměnit ekonomické prostředí tak, aby bylo výhodné investovat do nových technologií.

Dobrým příkladem je ekologická daňová reforma. Stát sníží stávající berně - obvykle příspěvky na sociální pojištění - a výpadek v příjmech pokryje novou daní ze znečištění. Pro ekonomiku i erární kasu nula od nuly pojde. Ale operace motivuje podniky, aby investovaly do čistých inovací a také daly práci více lidem.

Pionýrem kreativního triku bylo už na konci 80. let Dánsko. Ve statistikách je to vidět. Spotřeba energie tam za poslední dvě desetiletí stoupla o pouhých pět procent, poptávka po elektřině dokonce o čtyři procenta klesla (skoro všude jinde letí nahoru) a při výrobě jedné kilowatthodiny vznikne o 42 procent méně uhlíkových exhalací.

Prapůvodní důvod, proč dánské vlády začaly proměňovat energetiku, přitom vůbec nebyl ekologický. Přiměla je k tomu první ropná krize v roce 1973. Zelené technologie jsou řešení, na kterém se mohou shodnout lidé s úplně odlišnými prioritami. S názorem prezidenta Klause, že globální změny podnebí nejsou vážný problém, sice souhlasí pouze 13 procent Čechů, ale patří mezi ně podstatná část politiků. Vůbec to nemusí vadit.

Někomu jde o menší exhalace. Jiný stojí hlavně o nezávislost na dodávkách paliv od nevyzpytatelných režimů. Další chce dát impulz hi-tech odvětvím a opět dostat české podniky do inovační špičky. Ale všichni tři se shodnou, že potřebujeme zateplit domy, vyrábět v průmyslu více s menším množstvím energie, pohánět továrny či domácnosti elektřinou z domácí biomasy, slunce či větru nebo vozit zboží raději vlaky než kamiony.

Prvním krokem může být rozumná garance, co stát hodlá dělat. V Británii předloni zákonem stanovili závazné tempo, jakým budou v příštích desetiletích klesat exhalace skleníkových plynů. Legislativu tam navrhla vláda s podporou obou hlavních opozičních stran, Konfederace britského průmyslu i odborů. Ve společnosti na ní tedy panuje elementární shoda.

Na první pohled je to pouze proklamace. Ale podnikům umožní plánovat dlouhodobé investice. Vědí, na čem budou. V důsledku tudíž dá také silný impulz efektivnějšímu průmyslu, čisté energetice, lepší recyklaci nebo pohodlnější železnici. ČSSD, zelení a lidovci už mají obdobný návrh ve volebních programech; ostatní strany by se mohly přidat.

Kam trh nesahá

Což neznamená, že stát už bude jenom motivovat a dávat impulzy. V některých dílčích místech by měl dál hrát silnější roli. Hlavně musí pomoci domácnostem, které více a více instalují solární kolektory na střechy, izolují okna, nakupují biopotraviny a třídí odpad.

České možnosti zateplování budov jsou asi pětinásobné ve srovnání s energií, kterou by dodávalo kontroverzní rozšiřování uhelných dolů na Mostecku. Máme enormní příležitost poměrně levně srazit dovoz ruského plynu i účty, jež rodiny platí za energii. Ale domácnosti nezbytné investice neutáhnou samy. Potřebují pomoci s částí nákladů. Politické strany mohou přijít s ambiciózním plánem, jak dům po domu postupně zateplit republiku, vytvořit Fond energetické nezávislosti, který jej bude financovat, a investovat do něj peníze z povolenek ke znečišťování.

Obdobně pokud se recyklace odpadků má vyšplhat na úroveň Německa či Rakouska, musíme zajistit, aby třídit odpad bylo nejen správné, nýbrž také snadné. Popelnice stojí před každým domem, ale k barevným kontejnerům na tříděný odpad to průměrná domácnost má asi sto metrů daleko. Úspěšná evropská města zavedla svoz tříděného odpadu přímo od dveří. Stát v tom musí radnicím pomoci penězi z evropských fondů a novým zákonem o odpadech, který stanoví základní standard recyklačních služeb pro každého.

Druhým případem je péče o přírodu. Patří mezi věci, kterých si Češi na své zemi cení nejvíce. Zdejší lesy navštíví skoro čtyři miliony lidí týdně. Nicméně stav smrkových monokultur je v průměru horší než před dvaceti lety. Výstavba každý den pohlcuje jedenáct hektarů půdy. Nedaří se vrátit zeleň do nekonečných lánů, dávky agrochemikálií, které farmáři stříkají na pole, pozvolna rostou a vědci hlásí, že podle sčítání mezi poli soustavně ubývá ptáků. Sice se do hor vrátili rysi a nad jihočeskými rybníky opět krouží orli mořští, leč populace koroptví klesly o 82 procent a vedeme evropský žebříček v počtu vyhynulých druhů motýlů. Můžeme mít hypermoderní ekonomiku a zelené domácnosti, ale bez příjemné krajiny za městem to bude docela smutný život.

Tady je potřeba pravidel, která musí určit stát. Hlavně proto, že na stavu krajiny se nejvíce podepisují odvětví, kde obyčejný trh moc nerozhoduje. Místo pro výletníky a přírodu zajistí spíš reforma lesního zákona, důkladná proměna zemědělských dotací a lepší ochrana prastarých alejí před kácením, než poslední inovace špičkových inženýrů. Návrat zeleně do polí, nové národní parky na Křivoklátsku či v Jeseníkách nebo zdravější péče o lesy přivedou na venkov či do hor více turistů. Pomohou do vsí vrátit prosperitu, opravit domy a hospody, budovat cyklotrasy a naučné stezky.

Příležitost, nikoli průšvih

Na jedno lze předem vsadit. Po dalších dvaceti letech nebude rozdíl v ekologickém progresu vidět tak dobře jako dnes. Nejenže zásobárny politické vůle jsou tentokrát mnohem prázdnější. Hlavně modernizace ekonomiky prostě trvá déle než montáže filtrů. Ale o to důležitější je začít. Česká republika se svou inženýrskou tradicí patří k zemím, které mohou ze zelených inovací profitovat jako málokdo. Vyžaduje to vidět v nich příležitost, nikoli průšvih. A také praktické problémy, které vyžadují praktické řešení.

Česká diskuse o ekologických tématech často sklouzává do prapodivných, pseudofilozofických či ideologických debat bez obsahu. Přitom nejsou o nic méně věcná než školství, ekonomika nebo zdravotnictví. Potřebujeme obsahovou debatu nad konkrétními recepty. Pokud možno psanými na papír optimismu.

Vojtěch Kotecký
Autor je programovým ředitelem Hnutí Duha