Dejte si baklažány

Lilek vejcoplodý je stará kulturní rostlina, přicházející z malajského poloostrova. Jeho původ je však na úplně jiném kontinentu. Po jeho stopách bychom došli až do tropické Afriky, pravděpodobně v době starověkého Egypta. V Indii a Pákistánu byl velmi oblíben už před čtyřmi tisíci lety a stále si tam drží své výsadní postavení v jídelníčku. Dostal se i do starověkého Říma, tam však byl pro svou zvláštní barvu považován za jedovatý. Plodům se dokonce přezdívalo "jablka šílenství". Není se čemu divit, vždyť někteří příbuzní lilku jsou opravdu jedovatí, jedná se například o lilek potměchuť.

Zajímavostí je, jak se z Evropy dostal do Spojených států. Zde se o jeho rozšíření postaral vášnivý zahradník, a pozdější americký prezident Thomas Jefferson, který jej dostal od jednoho svého francouzského přítele. Pěstování lilku jako užitkové rostliny, proniklo do Evropy asi v sedmnáctém století a v dnešní době se usadil také u nás. Pěstuje se především v tropech a subtropech, na Balkánu i na Apeninském poloostrově a je příbuzný s bramborami, rajčaty a paprikami. Přestože se celkem běžně objevuje na pultech našich obchodů, zatím se stále ještě nevyužívá tak, jak by si díky svým chuťovým vlastnostem zasloužil.

Jedná se rostlinu s mohutnou, až metr vysokou, vzpřímenou lodyhou, která se postupně větví a dřevnatí. Má drsné, na rubu bílé listy a fialové květy. Plodem bývá lesklá, až třicet centimetrů dlouhá, hladká bobule, podobná malé dýni. Od ní však lilek odlišuje především barva fialová až černá. Další odrůdy mohou mít různé odstíny purpurové, bílé, žluté, oranžové či červené. V nazelenalé nebo bílé dužině, která je zpočátku křehká a později houbovatí, je ukryt velký počet drobných semen.

Je to afrodiziakum?

Obsahuje velké množství karotenů a je tedy dobrým a vydatným zdrojem provitamínu A. Kromě toho vyniká obsahem vitamínů skupiny B (kyselina listová, riboflavin, niacin, kyselina panthotenová) ale, poměrně malým množstvím vitamínu C. Celkem tvoří asi devadesát procent váhy voda, tři procenta cukr a po jednom procentu bílkoviny a vláknina. Lilek je výborným zdrojem draslíku, v tomto směru předčí i zelí, cibuli, mrkev a salát. V malém množství zde ještě najdeme i některé další minerální látky, jako fosfor, síru, hořčík, vápník, železo a mangan.

Ve starověku se přikládal plodům i léčivý účinek a jak dokazují nejnovější vědecké poznatky, nebylo to tak úplně bez důvodu. Vědci zjistili, že má vliv na snížení obsahu cholesterolu v krvi a lámavost drobných krevních kapilár. V lilku byl také prokázán poměrně vysoký obsah pektinů, uvádí se, že největší ze všech druhů zeleniny. Tyto látky příznivě ovlivňují krevní tlak a zlepšují stav naší střevní mikroflóry. Kromě toho, Arabové považovali lilek za afrodiziakum. Věřili, že podporuje regeneraci pohlavních žláz a zlepšuje potenci. Také Španělé mu přisuzovali zázračné vlastnosti v sexuální oblasti.

V dnešní době můžeme říci, že jeho pravidelná konzumace působí preventivně proti ateroskleróze.

Plody lilku nelze jíst syrové, musí se tepelně upravovat, takže se konzumují vařené, dušené i pečené. Nejčastěji se připravuje smažený na másle, v mousace, vařený s bramborem v rajčatové omáčce (jiachni) nebo obalovaný v trojobalu, jako řízek. Často se plní mletým masem (jako tzv. řecké papoutsaki), ovšem dělají se z něj pomazánky (řecká melitzanosalata). V každém případě se však při jeho přípravě nemusí vůbec šetřit česnekem.

ZDROJ:http://recepty.centrum.cz, kráceno, upraveno