Pátek, 29. března 2024

Ďábel na trati

Dnes to vypadá neuvěřitelně, ale v začátcích automobilismu byl spalovací motor nezajímavým outsiderem. Propagátoři nového dopravního prostředku se dělili na zastánce páry a příznivce elektřiny. Rozhodnout měl boj o rychlostní rekordy.

Ďábel na trati

Myšlenka automobilu je starší, než by se mohlo zdát. Už roku 1676 sestrojil vlámský jezuita Ferdinand Verbiest vozítko poháněné jednoduchou parní turbinou. Vynález parního stroje otevřel před praotci automobilismu nové možnosti, a tak roku 1770 dokončil francouzský inženýr Nicolas-Joseph Cugnot skutečný vůz, který opravdu jezdil - bohužel však převážně rovně, takže způsobil i první historicky doloženou dopravní nehodu.

Dvouapůltunové monstrum valící se rychlostí 10 km/h projelo zdí domu poté, co se posádce nepodařilo stroj zastavit ani otočit. Cugnotův parní vůz měl sloužit především armádě pro dopravu děl, uměl se tedy pohybovat také neschůdným terénem a byl vlastně prvním off-roadem. Vojáci ale brzy ztratili zájem. Parní monstrum nakonec zaparkovalo v muzeu Conservatoire national des artes et métiers, kde je k vidění dodnes; myšlenka parního automobilu už ale byla na světě.

Formanská lobby zasahuje

devilVynálezce vysokotlakého parního stroje Richard Trevithick v Anglii na přelomu 18. a 19. století svými omnibusy dokonce zkoušel provozovat komerční dopravu. Jeho první silniční stroj s pozoruhodným názvem Puffing Devil (Bafající ďábel) sice brzy shořel, Trevithick se ale nedal odradit a brzy nato postavil London Steam Carriage - svého druhu autobus, jenž dosahoval rychlosti 15 km/h. V roce 1830 už v Anglii jezdilo několik desítek takových vozů a nějaký čas dokonce fungovala pravidelná linka mezi Londýnem a Paddingtonem. Pak ale Trevithick došel k závěru, že koleje nabízejí lepší možnosti než tehdejší cesty a vrhl se na konstruování lokomotiv. Brzy se ukázalo, že to nabízí lepší komerční možnosti, a tak prakticky po celé 19. století v dopravě dominovala železnice.

Idea vozu, který by nepotřeboval koleje, však mnoha vynálezcům přesto nedala spát. Tím spíš, že se mezitím objevily nové možnosti pohonu: elektřina a celá řada motorů s vnitřním spalováním přímo ve válcích (plynový, petrolejový, benzinový, diesel). Nechyběly ale ani návrhy na využití stlačeného vzduchu nebo střelného prachu.

Proti novému dopravnímu prostředku se však začala zdvíhat vlna odporu. Nešlo ani tak o umíněné konzervativce, jak se občas tvrdí, ale spíš o dobře organizovanou lobby živností soustředěných kolem tradiční formanské dopravy. Objevila se tvrzení o nebezpečnosti automobilů a o zdravotní škodlivosti rychlé jízdy.

Nezůstalo však jen u šíření fám. Roku 1865 vstoupil v Anglii v platnost Locomotive Act známý jako "praporkový zákon". Nařizoval, že v osadách smí být maximální rychlost tři kilometry v hodině, mimo obec šest kilometrů v hodině a před vozem vždy musí kráčet osoba držící červenou vlaječku.

Nekompromisní závod

Pro další rozvoj automobilů byl rozhodující rok 1885, kdy si německý inženýr Gottlieb Daimler nechal patentovat silniční vůz se spalovacím motorem, zatímco jeho krajan a kolega Karl Friedrich Benz přispěchal s patentem na Benz Patent Motorwagen - tříkolku na benzinový pohon. Už o tři roky později se objevily na trhu, aby odstartovaly éru automobilového průmyslu. Brzy nato začala své automobily prodávat také Daimlerova společnost DMG.

zavodV červenci 1894 zorganizoval francouzský časopis Le Petit Journal na trati Paříž - Rouen dlouhé 127 kilometrů první automobilový závod, jenž v jistém smyslu předznamenal další vývoj. Zahájilo jej padesátikilometrové vyřazovací kolo, kterého se zúčastnilo 69 strojů. Na start vlastního závodu pak bylo připuštěno jen 25 automobilů a dokončilo 15. Mezi nimi nebyl žádný elektromobil a jen jeden poháněla pára. Všechny ostatní měly spalovací motory.

Zdálo by se, že věc je jasná: pára a elektřina končí na smetišti technického vývoje. Jenže tak přímočarý život bývá málokdy - parní pohon za sebou měl více než stoletý vývoj a elektromobil byl jednoduchý, snadno ovladatelný, čistý a levný. Ještě roku 1900 se v USA vyrábělo dvakrát víc elektromobilů než vozů se spalovacím motorem. Nepřekvapí proto, že když Jules Verne psal svůj román Pán světa, nechal jeho hrdinu inženýra Robura jaksi mimochodem vyhrát i jeden automobilový závod - samozřejmě ve stroji poháněném elektřinou.
Nebyl by to ovšem Verne, kdyby ve svém literárním světě použil jen obyčejné auto. Roburova Epouvanta (Postrach) dokázala také létat a potápět se...

Na přelomu 19. a 20. století se automobil začal stávat trvalou součástí obrazu technické civilizace - a stála před ním první velká výzva, totiž pokořit hranici 100 km/h. Vozy se spalovacím motorem zůstaly zcela mimo hru, protože o tuto metu svedli boj dva vyznavači elektřiny. Byli jimi francouzský hrabě Gaston de Chasseloup-Laubat a belgický inženýr Camille Jenatzy honosící se přezdívkou Rudý ďábel podle barvy svých knírů, které si namaloval i na karoserii automobilu.

V prosinci 1898 uspořádal časopis La France první rychlostní závod na trati v Acheres u Paříže, který odstartoval dodnes neukončený hon na rychlostní rekordy. Vítězem se stal hrabě Gaston de Chasseloup-Laubat, jemuž se podařilo dosáhnout oficiálně ověřené rychlosti 63,13 km/h. Jeho strojem byl elektromobil pařížské firmy Jeantaud. V podstatě to byl ještě kočár, vybavený ovšem elektromotorem a akumulátorem vážícím 1400 kilogramů.

Věčně nespokojená

Brzy se objevil vyzyvatel - už o měsíc později se s hrabětem v Acheres utkal Camille Jenatzy - také v elektromobilu. Tentokrát Gaston de Chasseloup-Laubat ještě prvenství obhájil, ale duel pokračoval a hranice se posouvala vzhůru. Definitivním vítězem se ale nakonec stal Jenatzy, když 29. dubna 1899 překonal pomyslnou bariéru 100 km/h. Dosáhl tehdy rychlosti 105 km/h.

Stroj, kterému Jenatzy vděčí na nesmrtelnou slávu, měl výstižné jméno La jamais contente, tedy Věčně nespokojená. Elektromobil ve tvaru torpéda nebo dělového náboje nesl dva motory o výkonu 25 kW a akumulátor o napětí 125 V.

rekordJenatzyho rekord vydržel celé tři roky - a zahynul nikoliv na benzin, ale na páru. Novým rekordmanem se stal francouzský vynálezce a továrník Léon Serpollet. V dubnu 1902 s vozem vlastní výroby dosáhl rychlosti 120 km/h.

Už v té chvíli ale bylo jasné, že opravdovou senzaci vyvolá až pokoření další jasně vyznačené hranice: 200 km/h. Serpolletův rekord byl tehdy považován spíš za kuriozitu, protože v závodech tou dobou dominovaly automobily se spalovacími motory. Přesto se v jejich zdánlivě zdrcující konkurenci nakonec prosadil parní vůz, pro který dosud měla veřejnost jen hanlivé přezdívky jako "parní kanoe" nebo "splašený čajník". Ve skutečnosti se ale jmenoval Stanley Rocket a jeho pilotem byl Fred Marriott. 26. ledna 1906 na později slavné floridské Daytona Beach dosáhl rychlosti 205,5 km/h.

Souboj parního stroje s elektřinou tedy vyhrála pára - bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Další rekordy už patřily výhradně benzinovým autům.

AUTOR: Jan A. Novák

Zdroj:Víkend
Sdílet článek na sociálních sítích

Partneři

Asekol - zpětný odběr vysloužilého elektrozařízení
Ekolamp - zpětný odběr světelných zdrojů
ELEKTROWIN - kolektivní systém svetelné zdroje, elektronická zařízení
EKO-KOM - systém sběru a recyklace obalových odpadů
INISOFT - software pro odpady a životní prostředí
ELKOPLAST CZ, s.r.o. - česká rodinná výrobní společnost která působí především v oblasti odpadového hospodářství a hospodaření s vodou
NEVAJGLUJ a.s. - kolektivní systém pro plnění povinností pro tabákové výrobky s filtry a filtry uváděné na trh pro použití v kombinaci s tabákovými výrobky
E.ON Energy Globe oceňuje projekty a nápady, které pomáhají šetřit přírodu a energii
Ukliďme Česko - dobrovolnické úklidy
Kam s ním? - snadné a rychlé vyhledání míst ve vašem okolí, kde se můžete legálně zbavit nechtěných věcí a odpadů