Pár dat k průlivu La Manche

Průliv je dlouhý asi 350 km, maximální hloubka je 172m, šířka se pohybuje od 240 km po 34 km v nejužším místě, takzvané Doverské úžině mezi městy Dover a Calais. Maximální příliv v zálivu St. Malo je 12 m. Za jasného počasí je z mysu Cap Gris-Nez na francouzské straně vidět křídové bílé útesy Doverské na pobřeží Anglie. V angličtině je průliv nazýván The Channel nebo The English Channel, La Manche je pak pojmenování francouzské.
Z hlediska geologického vznikl Lamanšský průliv velice nedávno, zhruba před 10 000 lety, teprve po skončení poslední doby ledové, kdy tající ledovce zvýšily hladinu moří. Do té doby byla Velká Británie spojena s evropskou pevninou. V novodobé historii byl kanál přirozenou obranou pro Británii, během 2. světové války byl zaminován.
Vzdušnou cestou byl Lamanšský průliv poprvé překonán už 7. ledna 1785, kdy Francouz Jean-Pierre Blanchard a Američan John Jeffries přeletěli v balonu mezi Doverem a Calais.
Lamanšský průliv je oblíbeným cílem vytrvalostních plavců. Prvním plavcem přes kanál La Manche (vzdálenost 36 km) byl Angličan Matthew Webb v roce 1875. Překonání průlivu z Doveru do Calais mu trvalo 21 hodin a 45 minut. V roce 1923 se Američanka Gertrude Ederleová vydala opačným směrem a po 14 hodinách a 39 minutách vystoupila z vody jako první žena. Z Čechů byl jako první 13.7.1971 a František Venclovský.
V historii vzniklo několik projektů spojení pro pozemní dopravní prostředky. Dlouhodobě tento účel plní trajekty, na konci 20. století byl ale vybudován podmořský Eurotunel, umožňující přímé vlakové spojení, včetně železniční přepravy automobilů.

Tunel pod kanálem La Manche neboli Eurotunel, propojující Evropský kontinent s Velkou Británií, je druhým nejdelším tunelem na světě. Je rovněž jednou z nejznámějších staveb v Evropě a vede z francouzského Calais do britského Folkestone.
Myšlenka na ražení tunelu je stará už nejméně dvě století - poprvé ji vyslovil v roce 1802 francouzský ministr hutního průmyslu a během dalších 160 let se vyskytla řada návrhů na realizaci, všechny ale byly zamítnuty britskou stranou z důvodu narušení bezpečnosti. V 70. a 80. letech 19. století se pracovalo na pilotních chodbách z obou stran, britská vláda však práce zastavila. Znovu se začalo pracovat až o sto let později, v roce 1973. I tehdy však byla práce zastavena, tentokrát z ekonomických důvodů.

V lednu 1986 dostala koncesi k vybudování dnešního železničního tunelu společnost Eurotunnel. Stavba probíhala od roku 1987 a tunel byl zprovozněn v roce 1994. Po dlouhé době se tak konečně splnil sen o propojení Velké Británie s Evropským kontinentem.
Eurotunel se skládá ze dvou dopravních a jednoho tunelu obslužného, který je vždy po 375 metrech spojen s tunely dopravními. Z celkové délky 49,4 km vede 38 km pod mořem. Tunel je 45 m hluboko pod mořským dnem. Dopravu zajišťují kyvadlové vlaky, které přepravují osobní a nákladní automobily mezi terminály v Calais na francouzském a Folkestone na britském území a také vysokorychlostní jednotky Eurostar spojující Londýn s Paříží a Bruselem.
Největším problémem při stavbě bylo podloží z nasycené křídy, v němž se tunely razily. Návalu vody na staveniště se zamezovalo těsněním mezi řeznými hlavami japonských razicích strojů a válcem za nimi. Při této metodě se ve válci připravuje obložení stěn tunelu a dutina, která vzniká posunem válce dopředu, se vyplňuje stlačeným betonem.

Tunel změnil možnosti železniční dopravy v Británii a stal se součástí evropských vysokorychlostních tratí.

ZDROJ:http://www.posilujeme.wgz.cz, www.turistika.cz