Vlčí hlídka

Celý den prochodit po nepřístupných horách. Jít tiše místy, na nichž se může pohybovat plachý rys nebo vlk. Sledovat stopy, hledat chlupy, trus, místa, kde ostražitá šelma odpočívala nebo bojovala s kořistí. Přesně to čeká na členy vlčích hlídek. A navíc napětí, jestli fotopast nezachytila snímek procházející velké šelmy. Pro tohle přijíždějí mnozí "hlídkaři" pořád znovu. Už je prostě ovládá to mysterium, ta naděje, že v Beskydech člověk vzácné zvíře opravdu může potkat.

Stoupáme potmě mrazivým lesem od vesnice Krásná na Frýdecku k bývalé lovecké chatě na úbočí hory Travný, která leží v beskydské přírodní rezervaci. Bez elektřiny, bez mobilního pokrytí. Lidé, kteří se přihlásili na vlčí hlídku, tu stráví dvě noci, od pátku do neděle.

Pod nohy mi blikavě svítí čelovka kolegy fotografa, klopýtám a naivně natahuju uši, jestli nezaslechnu táhlé vlčí vytí nebo roztoužené mňoukání rysího páru. Lesy jsou tu hluboké, ticho a tma absolutní. Před námi jdou Petr Mohyla, v civilu programátor, obchodnice Bára Tocauerová a studentka Juliana Bindasová. Petr nese v batohu úlovek z minulé hlídky, na který je pyšný: dva kusy rysího trusu. Našli je na přísně chráněném místě v horách zahrabané ve sněhu. Odevzdá je Miroslavu Kutalovi z Hnutí Duha, který patří k zakladatelům vlčích hlídek. Na Přírodovědecké fakultě UK v Praze z trusu provedou analýzu DNA, podle které se pozná, jestli nejde třeba o rysa, kterého jsme na našem území ještě nezaznamenali.

Když jsem v předvečer cesty volala starostce Krásné Pavle Bohačíkové a ptala se jí na zkušenosti místních s šelmami, dost se nasmála mé představě o napadených stádech. "Jen ať si tu ty šelmy žijou, tady už stejně nikdo nic nechová. Je to tu samej asfalt a beton, však uvidíte." Stačí však tři hodiny chůze do vrchu, a jsme v jiném světě. Dorážíme k temné siluetě chaty, a vzápětí se ze tmy vyloupne další dobrovolník, bývalý voják Luboš Stryja. Pobíháme pak po domě s rozsvícenými čelovkami, roztápíme kamna pod hrncem s vodou na čaj a zakládáme oheň v krbu. Na chvíli vyjdu ven. Z mlhy pod zataženým nebem záhadně vystupuje obrys chaty s jediným oknem, rudým od ohně. Mrzne, spěchám zpátky, hltat historky o medvědech na Slovensku a v Rumunsku, o rysích mláďatech a vlčích stopách.

MEZITITULEK: Dva životy

Vlci se do beskydských lesů vrátili v devadesátých letech. V té době už tam byli znovu zabydleni i rysi a medvědi. Celoročně chráněných rysů tu dnes žije deset až patnáct, vlků pět až deset a medvědů nanejvýš pět. Volně přebíhají mezi českou a slovenskou stranou hranice. Od první chvíle je ale ohrožují pytláci. Proto začal před časem lesy procházet známý ostravský ochranář Ludvík Kunc. Řekl si, že pytlák si nikdy nesmí být jist, že je v lese sám. Na něj navázaly dobrovolnické vlčí hlídky Hnutí Duha. "Mají hlavně preventivní účinek," říká Miroslav Kutal. Žádný pytlák teď podle něj nemůže vědět, jestli není sledován.

Havířovský programátor Petr Mohyla dělá koordinátora: vymýšlí trasy, donese mapy, sáčky na trus, měřítka na stopy, a po návratu z hlídky posuzuje hodnotu nálezů. Jak se mu to srovnává s programováním? Prý skvěle. Vklouzává z jednoho svého života do druhého úplně přirozeně a za nic by neměnil.

MEZITITULEK: Les v noci

V noci loví šelmy, myslivci se drápou na posedy, noc je i pytlákův čas. A nocí chodí také lidé z města, kteří si sem přijíždějí zažít své beskydské satori. Ze tmy mnohem později než my vtrhne do chaty uřícený Brňák Otto Hauck, dealer v knižní distribuci. Má za sebou rekordně rychlý výšlap. Šelmy monitoruje druhý rok. Někteří lesáci v členech hlídek vidí amatéry, ale Otto ani Petr už úplnými amatéry nejsou. Také se hlídkám vytýká, že prý plaší zvěř. Ale tenhle typ lidí by do lesa chodil tak jako tak. A o plašení pak vůbec nemůže být řeč. Hlídkaři jdou totiž tiše po cestách, a jedině když cestu křižuje stopa, začnou ji sledovat. Ovšem vždycky v protisměru, aby zvíře nerušili.

Zatímco k půlnoci usínáme narovnáni jeden vedle druhého, tmou si razí cestu k chatě legendární Marty, student zoologie Martin Janča, který s hlídkami chodí už šest let. "Marty chodí zásadně v noci," říkají všichni. "Až se probudíte, zaručeně tu bude."

MEZITITULEK: Trpělivost především

Vstává se časně. Chceme-li narazit na stopy, musíme ujít co nejdelší trasu. Teritorium šelem je totiž obrovské. Naivní představa, že co chvíli narazíme na rysa či vlka, už mě přešla. "Hlídkař musí být trpělivý," zdůrazňuje koordinátor Petr.

V kamnech hučí oheň a uprostřed místnosti se nad sáčky s rysím trusem zubí Marty. Dorazil v půl druhé ráno. V noci už stihl objevit stopy vzácného ptáka jeřábka a teď vykládá, že největší zážitek je potkat stopy dvou rysů, kteří byli na milostných hrách. Pro něj je les plný života. Lidi jako on učí nováčky vidět."Jakou máme dnes šanci?" ptám se. Prý nic moc, rys má packy jako sněžnice, v namrzlém sněhu se neproboří. Čerstvé stopy nebudou. Ideální je mokrý, ale ne moc tající sníh, nebo tenká vrstva prašanu.
Rozcházíme se do čtyř stran. My, vedeni Petrem, stoupáme na Bílý kříž a podél slovenské hranice hledáme typické rysí stopy se zataženými drápy. Potkáme psy, zajíce, veverky, lišky, srnčí. Velkou šelmu žádnou. Odpoledne se my dva vydáváme zpátky, zatímco Petr s Julianou před sebou mají ještě dlouhou štreku.

MEZITITULEK: Hromová hůl

U jedné polosamoty si Otto najednou vzpomněl: "Tady mi nedávno jeden domorodec povídá, že na vlka a medvěda je nejlepší hromová hůl." Zajímá mě, co si místní myslí o šelmách, a o tom ví nejvíc bájná Leona Machalová, studentka Ochrany a tvorby životního prostředí, dívka, která dokáže sama týden chodit po rezervaci a spát tam pod širákem. Píše na to téma diplomovou práci a kladla místním lidem spoustu otázek.

Dost lidí si prý myslí, že se šelmy musí střílet, aby se nepřemnožily. Jenže vrcholoví predátoři se nepřemnoží nikdy. A Leona také zjistila, že by lidem nelegálně zastřelené šelmy sice bylo líto, ale jen málokdo by to šel hlásit. "Největší úkol leží uvnitř lidské mysli", píše se v letáku Hnutí Duha o soužití se šelmami.

Když jsme se rozloučili s Petrem a Julianou, dáváme se na samotě do řeči s panem Miroslavem Surovcem, sporým staříkem s mohutným plnovousem. Předvede nám své koně a vycpaného kozla a vylíčí, jak ze studny dvě stě metrů daleko od domu denně nanosí patnáct kbelíků vody pro zvířata. A co šelmy, zajímám se. Ovce už sice nemá, ale kdyby měl? "Ále, ty šelmy taky musí něco žrát," řekne nakonec velkoryse.

Petr s Julianou se vrátili do chaty před půlnocí. Stopy velké šelmy tentokrát nenašli. Marty objevil snímek rysa na kartě ve fotopasti. Otto tři kilometry sledoval stopu rysa. Všichni ušli v těžkém terénu zhruba třicet kilometrů.

MEZITITULEK: Zelený mozky

Když druhý den ráno vstupujeme na lesní správu v Krásné, myslím na to, co mi prozradil Marty: "My říkáme myslivcům zelený mozky. A oni nám taky říkají zelený mozky." Kdosi mi taky v chatě říkal: "Myslivci mají se šelmami stejnou kořist, musí se podělit." Jdeme za lesním správcem Janem Rohanem.

"Kde vy jste včera večer chodili?" ptá se. Kolega prý číhal na posedu na prase, a vtom vidí, jak si to pod ním hasí nějaký chlapík s čelovkou. Ne, tam jsme nebyli.

Vlky prý lesáci letos nepozorovali, ale nacházejí stromy poznačené od medvěda. "A mohu potvrdit, že se tady zabydleli rysi," říká Jan Rohan. Jeho lidé jsou venku každý den a má prý několik hlášení, že našli strženou kořist. Jeden lesník dokonce vyprávěl, že viděl rysa přímo při tom, když srnu strhl. "Sám jsem měl tu čest, že jsem na Morávce potkal rysa," vypráví Jan Rohan.

"Říkáte čest?" divím se.

"Však je to čest, potkat divokou šelmu," ujišťuje. A dodává, že je sice sám také myslivec, ale nepatří "k fanatikům, co lobbujou v parlamentu". Před očima mi naskočí fotografie zubožené rysí samice se střelou v těle, která v roce 2002 uhynula přímo v Krásné, ale rozhodnu se na ni zapomenout. Mohla se sem připotácet odkudkoli.

"Co si myslíte o vlčích hlídkách?" ptám se. Jan Rohan s nimi nemá problém. Koordinátoři hlídek a lesáci uzavřeli dohodu, a ta zatím nebyla porušena. Lesáci dokonce posílají své zástupce na školení nových členů hlídek. "Bereme to na vědomí a respektujeme to," říká Jan Rohan. Sympaťák.

MEZITITULEK: V kulturní krajině

Kolem Starých Hamrů je prý s myslivci horší pořízení, aspoň Leona Machalová to tvrdí. Jedeme tam navštívit Edu Němce, bývalého hajného, dnes mediálně známého chovatele koz, kterého zachránil jeho kozel, když ho ve sporu o pastviny napadl zuřivý soused. Eda pak z vděčnosti napsal závěť, ve které kozlovi odkázal všechen majetek.

Eda Němec nás pohostí kozím perníkem, uvaří kozí kakao a předvede své zmenšené stádečko. Ovce už zrušil. Vlci mu před časem dvě strhli, ale pak lovci vybili zvěř a šelmy zmizely. I kozám se zužuje životní prostor. Eda už nemůže pást, kde dřív pásal, jeho kozy leckomu vadí. "Budu je muset vybít, ale pořád to oddaluju," říká bezradně. "A pak budu chodit po světě s kozlem na řetězu. Co vlci, lidi jsou horší," stěžuje si. Eda v "kulturní" krajině vlastně vadí stejně jako šelmy. Přitom chce jen to, co tu dělal od tří let: pást na volno, courat s kozami po okolí.

Cestou do Prahy přemýšlím, na která ctihodná vrata nalepit samolepku s nápisem Jenom krysa střelí rysa a s podtitulkem Chraňme lesy proti pytlákům, kterou nám na základně rozdal Petr. Hloubám nad paradoxem, že jediná šelma, kterou jsme v Beskydech viděli, byl vycpaný medvěd v lokále hotelu Sulov pod Bílým Křížem, medvěd, před kterým se fotili tatínkové s dětmi. U nohou měl ceduli Přírodní památka.

Sotva dorazím domů, nedá mi to a vytočím číslo hotelu Sulov. Sympatického chlapského hlasu, co se ozve, se opatrně zeptám: "Ten váš vycpaný medvěd v lokále, to je nějaký slavný beskydský kus?"

"Kdepak, ten je z Kanady," směje se rozšafně. "My tady máme takový mrňavý. Medvěd hnědý, znáte, ne?"

Neznám. Kdoví, jestli budu mít někdy tu čest.

Přidejte se
Dobrovolníci se mohou hlásit na adresách vlci.hlidky@hnutiduha.cz (Beskydy) nebo rysi.hlidky@hnutiduha.cz (Šumava). Ti, kdo nemají čas, mohou přispět finančně. Hnutí Duha totiž spolu s Českomoravskou mysliveckou jednotou vypsalo odměnu 100 000 korun za informaci, která povede k usvědčení pytláka, jenž ulovil vlka, rysa nebo medvěda. Více na www.selmy.cz

Foto Libor Fojtík: Petr Mohyla s Julianou Bindasovou upevňují na kmen stromu upozornění, že se v místě vyskytují divoké šelmy a jejich pobyt monitorují vlčí hlídky.
"Měl jsem tu čest, že jsem v lese potkal rysa," říká lesní správce z Krásné Jan Rohan. Setkat se s velkou šelmou je podle něj opravdová vzácnost.
Eda Němec, samotářský chovatel koz z osady Černá Vroble ve Starých Hamrech, tvrdí, že někteří lidé jsou horší než šelmy.
Pan Miroslav Surovec ze samoty pod Sulovem chová huculy. Kdyby mu šelmy odnesly ovci, prý by jim to odpustil. "Něco přece musí žrát," říká.

Mezi řádky
Po odlehlých částech Beskyd poblíž slovenských hranic procházejí dobrovolní ochránci velkých šelem, rysů, vlků a medvědů. Říkají si vlčí hlídky. Když před více než deseti lety hlídky vznikly, skládaly se hlavně ze studentů. V poslední době se ale objevil nový trend: monitorovat šelmy a plašit pytláky přijíždí čím dál víc lidí nejrůznějšího věku i profesí. Na dlouhých cestách za vzácnými zvířaty si zlepšují kondici, nacházejí nové přátele a učí se vidět nově. Hlídku s nimi absolvovala Naďa Klevisová, její reportáž si můžete přečíst v tomto Víkendu.

AUTOR: Naďa Klevisová