Rudá, nebo zelená Čína?

Ekonomický zázrak Číny, který u vyspělého Západu vzbuzuje zájem i obavy zároveň, nelze oddělit od řady více či méně zřejmých environmentálních a sociálních problémů. Růst životní úrovně mnohých Číňanů, rostoucí sebevědomí země na mezinárodním poli nebo pronikání čínských firem a investorů na evropské a další trhy jsou pupeční šňůrou propojeny s narůstajícím znečištěním ovzduší a vod, zvýšenou degradací životního prostředí, enormní spotřebou fosilních paliv a dalších přírodních zdrojů či nárůstem sociálních konfliktů a chudoby. V roce 2007 se stala Čína největším emitentem oxidu uhličitého, když přestihla Spojené státy. Její emise dál rostou, přestože v přepočtu na obyvatele zatím ještě pořád nedosahují úrovně vyspělých států. Nedávná studie amerických vědců z Berkeley National Laboratory s ohledem na odlišné scénáře přitom předpovídá, že růst čínských emisí kysličníku uhličitého bude vrcholit zřejmě někdy mezi lety 2025 a 2035.

Toliko vcelku nepřekvapující zhodnocení současného stavu. Čínský drak ale není jen synonymem špinavé manufaktury světa, Pekingu zahaleného do hustého smogu nebo významnou příčinou krachu kodaňského klimatického summitu v roce 2009. Oproti rozšířenému - a pravdivému - přesvědčení o uhelné velmoci je i stále významnějším hráčem na poli výzkumu a vývoje čistých technologií, opatření směřujících ke snižování průmyslové zátěže pro životní prostředí, investic do obnovitelných zdrojů energie a nově třeba i pokusů o vytváření vlastních trhů s emisními povolenkami na vypouštění skleníkových plynů. Mnohé čínské firmy podnikající v čistých technologiích přitom úspěšně pronikají i na trhy vyspělých zemí, když účinně kombinují nejnovější technologie, špičkový management a schopnost snižovat výrobní náklady na minimální úroveň. Světová banka kupříkladu věští Číně významnou úlohu při elektrifikaci světového vozového parku.

Osvícená nomenklatura

Bylo by tak jistě nepříhodné porovnávat úroveň environmentálního povědomí československých komunistických pohlavárů 80. let s "ekologickou" akceschopností komunistů ze země středu. Zatímco neschopnost řešit otázky spojené s neutěšeným stavem životního prostředí přispěla kromě jiného k pádu minulého režimu, čínská nomenklatura problematiku životního prostředí, změny klimatu a potřebu "ozelenění" průmyslu a energetiky rozhodně nepodceňuje. A to jak na domácí scéně, tak při mezinárodních vyjednáváních, i když je třeba dát za pravdu kritikům, že mnohdy tak činí spíše jen slovy oficiálních dokumentů než příkladnou realizací ambiciózních politik.

Aktuální ekonomický fitness Číny mimo jiné umožňují investice do účinnějších technologií, realizované už v předcházejících desetiletích. Čínští politici, úředníci a firmy tak mají na čem stavět. Pokud by Čína od sedmdesátých let nesnižovala energetickou intenzitu své ekonomiky, tedy množství energie připadající na jednotku hrubého domácího produktu, spotřebovala by dnes pro udržení svého ekonomického růstu třikrát víc energie. Stále však platí, že energetická náročnost čínské ekonomiky je ve srovnání s podobně rostoucími ekonomikami jednou z nejvyšších na světě.

Obnovitelná velmoc

Orientace Číny na investice do čisté energetiky má přitom významný vliv na tento sektor v celosvětovém měřítku. V roce 2010 se již podruhé umístila na prvním místě mezi zeměmi G20, když objem investic dosáhl 54 miliard dolarů. To bylo o 39 % více než v předchozím roce. Čína například v současnosti představuje největšího hráče v oblasti větrné energie. Její kapacita v roce 2010 dosáhla téměř 42 GW, tedy víc než dvojnásobku v porovnání s předchozím rokem. V roce 2020 už by to mělo být podle čínského plánu 150 GW elektřiny vyrobené větrnými elektrárnami. Jen pro srovnání, celosvětová kapacita obnovitelných zdrojů energie dosáhla na konci prvního desetiletí téměř 340 GW, přičemž čínský podíl činí celou čtvrtinu. Čína tak není jen útočištěm špinavých průmyslových provozů, pro které již není v environmentálně osvícené Evropě místo, ale představuje i hlavního konkurenta EU a USA v oblasti výzkumu a vývoje špičkových zelených technologií.

V případě obnovitelných zdrojů energie přitom již zdaleka nejde jen o megalomanské projekty velkých vodních elektráren typu Tří soutěsek, u které i tamní politici nedávno oficiálně přiznali, že je environmentálně i sociálně problematická. V mnoha odlehlých provinciích nebo venkovských oblastech totiž obnovitelné zdroje energie představují nejen ekologičtější, ale i ekonomičtější variantu než centralizované fosilní projekty.

Přestože rozvoj využívání obnovitelné energie není ideální a naráží na spoustu ekonomických či institucionálních překážek, Čína ve své, v pořadí již dvanácté, pětiletce pro roky 2011-2015 představila nové cíle pro snižování energetické a uhlíkové intenzity. A to dost výrazně - o 16 %, respektive 17 %. Díky těmto krátkodobým cílům by Čína měla dodržet závazek snížení uhlíkové intenzity domácí ekonomiky (ukazatel poměru emisí skleníkových plynů na jednotku HDP) o 40-45 % do roku 2020 oproti úrovni v roce 2005. Nízkouhlíkové zdroje energie by se tak v roce 2015 při splnění aktuální pětiletky měly podílet z 11,6 % na uspokojování rostoucího energetického apetitu čínských podniků a spotřebitelů.

Problém s atomem

Dosažení těchto cílů přitom vyžaduje rozsáhlé změny energetické efektivity průmyslové výroby, v energetické náročnosti budov a spotřebičů či dopravy. Podpora nízkouhlíkových technologií neznamená pouze využívání obnovitelné energie slunce, větru, biomasy či vody. Čína významně investuje do výstavby nových bloků jaderných elektráren, aby snížila znečištění ovzduší, závislost na fosilních palivech, zejména uhlí, a splnila svá předsevzetí týkající se snižování emisí skleníkových plynů. Po havárii v japonské Fukušimě a obavách o bezpečnost jaderných elektráren se ale čínští představitelé nechali slyšet, že výstavba jaderných elektráren by nemusela dosáhnout plánovaného rozsahu. Plány Pekingu na navýšení kapacity jaderných elektráren na 100 000 MW (přibližně jako 50 Temelínů) v roce 2020 se proto nemusí zcela naplnit. Čína by tak musela ještě výrazněji spoléhat na obnovitelné zdroje energie.

O čínské energetice se z mnoha důvodů vyplatí vědět i v Evropě a v České republice, přestože asi nikdy nepůjde o tak žhavé téma jako ve Spojených státech. Nedávno ukončená série pravidelných čínsko-amerických rozhovorů se sice primárně točila kolem obchodu a financí, došlo však i na otázku snižování skleníkových plynů kvůli plánované klimatické konferenci OSN v jihoafrickém Durbanu na konci letošního roku. Postoj Číny a Spojených států bude základem alespoň minimální naděje na dosažení nového právního rámce, který by měl pod hlavičkou Spojených národů zajistit odklon globální ekonomiky od závislosti na fosilním uhlíku a kromě toho přinést i pravidla pro adaptaci na nevyhnutelné dopady měnícího se klimatu. Jak však shrnuje studie americké nevládní organizace CO2 Scorecard Group, úzce sektorový přístup zde není namístě a řešení není jen v energetické a environmentální politice. Za neméně důležitou pro snižování čínských emisí tak považuje měnovou poli tiku Číny, když dává do souvislostí na export orientovanou čínskou ekonomiku (poháněnou převážně spalováním uhlí), vstup Číny do WTO v roce 2001 a dlouhodobě podhodnocený jüan.

Čína je tradičním symbolem špinavé manufaktury světa, a přestože si tuto svou charakteristiku zcela jistě udrží po několik příštích desetiletí, paradoxně se stává hlavním tahounem v oblasti zelených inovací a jejich uvádění do komerční sféry. Evropa podobně jako USA by se tak kromě obvyklých obav o odchod špinavých průmyslových odvětví do Číny měly spíše vážně strachovat o to, že vyspělým zemím ujede vlak výzkumu, vývoje a výroby v oblasti obnovitelných zdrojů energie či energetické efektivity.

AUTOR: Jan Doležal
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je analytikem Pražského institutu pro globální politiku Glopolis