Izolovaný visegrádský skanzen

Česká republika stojí od začátku července opět v čele Visegrádské čtyřky a při této příležitosti se znovu debatuje o posilování našeho regionu, o prosazování společných zájmů, o nutnosti jednoho silného hlasu, který bude ve světě a především v Evropě lépe slyšet. V současnosti to však spíše vypadá tak, že se V4 od zbytku Evropy izoluje a stává se politickým a ekonomickým skanzenem.

Když před dvaceti lety V4 (před rozdělením Československa ještě V3) vznikala, vycházelo se především z potřeby spolupráce na cestě k evropské integraci. Postkomunistické země se chtěly vymanit z izolace dané čtyřiceti lety za železnou oponou a postavit se na úroveň moderních prosperujících demokracií.

Jak to - alespoň prozatím - dopadlo? Klimatická politika (ambiciózní snižování emisí, zvyšování energetické efektivity), modernizace energetiky (růst produkce čisté energie z obnovitelných zdrojů) a s nimi spojené ekonomické příležitosti jsou pro Evropu prioritními tématy. Visegrádská skupina, zdá se, tento fakt zcela ignoruje. Maďarsko a Polsko přitom paradoxně EU v letošním roce předsedají.

Na evropském poli se připravují plány přechodu na nízkouhlíkové hospodářství. A jednotlivé země už zahájily své vlastní "energetické revoluce": Francie letos zakázala těžbu břidlicového plynu, Německo opouští jadernou energetiku a mohutně přechází na obnovitelné zdroje, Itálie odmítla jadernou energetiku v referendu, postupný odklon od jádra schválila i švýcarská vláda, Rakousko připravuje dokonce zákaz dovozu elektřiny z jaderných elektráren...

Na opačné straně barikády stojí Polsko, které právě převzalo předsednictví EU. Na nedávném zasedání Rady Evropy zablokovalo jako jediná ze zemí Evropské unie klimatické vyjednávání o tom, jak podpořit přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku. Britský ministr životního prostředí to trefně označil za "temný den pro vedoucí roli Evropy v boji proti změně klimatu".

Následně polský eurokomisař Janusz Lewandowski šokoval Evropu prohlášením, v němž zpochybnil klimatické změny.

Česká republika nabízí nejenom podobně smýšlejícího vrcholného politika, ale i podobnou energetickou a klimatickou koncepci: zbožně vzhlížíme k jaderné energii, pálení uhlí, bourání vesnic a ničení krajiny pro jeho další těžbu.

V odklonu vyspělých evropských zemí od jádra a uhlí vidíme příležitost nikoli pro rozvoj čisté energetické produkce, nýbrž pro to, abychom se dobrovolně pasovali do role kolonie, která postaví další jaderné bloky, vytěží veškeré zásoby uhlí a zdevastuje svou přírodu i zdraví obyvatel. To jen proto, aby mohla energii vyvážet. Pro případ, že by ji vyspělejší sousedé přece jen potřebovali.

Jaký je tedy ten společný hlas zemí Visegrádské skupiny? Rozeznívá ozvěnu rozdělené Evropy. A Česko znovu stojí na straně, které podle všeho budoucnost patřit nebude.

Lenka Pipková
Autorka je koordinátorkou klimatické kampaně Greenpeace ČR