Frutti di mare

Když mu bylo patnáct, učil se v Ostravě na zámečníka. Tenkrát ho uchvátily filmy francouzského oceánologa Jacquese-Yvese Cousteaua a nasměrovaly ho daleko od továren "ocelového srdce republiky", kde se měl stát opravářem strojů. Zdeněk Ďuriš je důkazem, že silná motivace hory přenáší.

Dnes učí na Ostravské univerzitě a na jeho předmět biologie moří se zapisuje kolem čtyř desítek studentů. Učarovali mu mořští korýši, hlavně drobné, průsvitné krevetky, které prožijí celý život na hostitelských organismech, třeba korálech nebo sasankách. Potápí se pro ně a zkoumá je.

Dělat rozhovor se zapáleným extrovertem je radost. Profesor Ďuriš předvádí obrovského krabovce v nevoňavém nálevu, mapu světa s body v místech, kde sbíral materiál jako člen mezinárodních expedicí, i precizně vyvedené vlastní kresby do té doby neznámých organismů, které objevil. Kreslí tuší na "pauzáku", s popisy každé částečky korýšího těla. Průprava absolventa průmyslovky se pozná.

"My se dovedeme nadchnout přepočítáváním chlupů na krevetce a jsme šťastní, když objevíme počet, který jsme neznali," dává nahlédnout, co je to badatelské štěstí, Ďurišova asistentka Ivona Horká, se kterou pracuje a často i publikuje v týmu. Zdeněk Ďuriš souhlasí, a když se pak pustíme do rozhovoru, mořský biolog není k zastavení.

V podtitulu jednoho novinového článku jsem si o vás přečetla: Vědec, dobrodruh, učitel. Připadáte si jako dobrodruh?

Musím připustit, že jsem se nejednou ocitl v situaci, kdy bych se za dobrodruha mohl označit. Už jen tím, že jsem z kraje devadesátých let šel na polární expedici s vybavením, jaké jsme tehdy měli. Nebo když jsem váhal, jestli se tak nedostatečně vybaven mám potápět, a rozhodl se, že ano. Můj oblek, který měl být nepropustný, se ukázal jako spíše mokrý. Ale když jsem měl přinést nějaký zoologický materiál, tak jsem se prostě musel potopit a přinést ho.

Zkoušíte si své pomůcky předem?

Určitě. Když jsem si je v Arktidě zkoušel poprvé, potkal jsem se pod vodou s mrožem. Víckrát už jsem pak na mrože pod vodou nenarazil. Je to zvíře, které váží až dvě tuny a má dva metrové kly. Pokud se jeho mozeček rozhodne, že to, co právě vidí, je poživatelné, nemáte šanci.

Ale vy jste měl štěstí.

Byl jsem asi dvě stovky metrů od břehu. Najednou jsem si všiml, že se kolem mě na jedné straně posouvá hradba vrásčité kůže, mohutná ploutev s plochými drápy na konci. Bylo to břicho obrovského mrože. Podíval jsem se dopředu a uviděl ohromnou štětinatou tlamu se dvěma velikánskými kly a malé červené očko, které mě sledovalo. Ani jsem neměl čas se polekat.

Pak se mrož vrátil, a to už jsem se měl vyděsit. Ale - jako pravý vědec - jsem se naopak zamyslel. Vzpomínal jsem, jestli jsem někdy četl o napadení potápěče mrožem, a zjistil jsem, že ne. Došlo mi taky, že mám sto kilo i s těmi bombami a se závažím, zatímco on má dvě tuny. Takže nemám šanci něco řešit, je to na něm.

Usoudil jsem, že když mě našel v kalné vodě, musí se orientovat echolokací, podobně jako delfín. Odraz vln od nějakého objektu mu řekne, jaký ta věc má tvar a z čeho je. Když mu odraz řekne: Maso a kosti, jde po tom. Ale já mám pěnový neopren, takže signál, který se mu vrátil, řekl: Guma, železo, nepoživatelné. Takže jsem nezpanikařil. Ještě jednou jsem se ohlédl a viděl ho za sebou, ale pak se otočil a odplaval. Kolega fotograf ho potkal taky, ale protože jsme šli jen zkoušet vybavení, neměl s sebou ani fotoaparát. To bylo moje první potápění na Špicberkách.

K zájmu o mořskou biologii vás inspiroval slavný francouzský oceánolog Cousteau, ale na rozdíl od něj jezdíte hlavně na sever. Je to náhoda?

Mým snem byly od začátku korálové útesy. Ale neměl jsem na to finance. Psal jsem na všechny strany, neodpovídali mi. Nejsem asi z těch, kteří si dovedou najít bohaté sponzory. A pak jsem dostal od Poláků nabídku zúčastnit se expedice na základnu Calypso na Špicberkách, kterou spravovala Univerzita v Lublinu. Setkání s Marcinem Wesławským, tehdy doktorem, dnes profesorem, to byl milník v mém životě. Díky němu jsem se dvěma kolegy strávil v roce 1991 na Špicberkách šest týdnů a pak tam byl na dalších čtyřech expedicích.

Kdo za vás učí, když jste na expedici?

Jakmile začne semestr, jsem na expedice nepoužitelný. Musím jezdit v létě, maximálně na přelomu semestrů v lednu a únoru. Odzkouším studenty a pak můžu na pár týdnů zmizet. Na takhle malé katedře, kde se učí celá biologie, garantuju několik předmětů a není, kdo by je za mě v mé nepřítomnosti vzal. Nejednou jsem dostal pozvání na expedice na březen duben do Vietnamu nebo na Filipíny, kde je v té době nejlepší období. Ale já učím.

Jak své cesty financujete?

Snažím se najít nejlevnější variantu. Třeba Poláci řekli: Přijeď, my tě naložíme na loď a o ostatní se nestarej. To byla tehdy obrovská pomoc. Dnes už jsem na tom lépe, snažím se využívat vlastní našetřené prostředky. Všechno dávám do výstroje a do expedicí. Při poměrně malém objemu veřejných prostředků a při té spoustě žadatelů nemá exotický grant skoro žádnou šanci.

Kde všude už jste se potápěl?

V pracovně mám mapu světa a na ni jsem si nalepil červené značky, abych si mohl při každém pohledu říct, že se můj dětský sen začíná plnit.

V roce 1991 jsem byl na Špicberkách. O rok později jsem se potápěl na východní straně Špicberků, na malinkém ostrůvku, kudy postupují studené proudy s ledovými krami ze severu. Další tečka, to je Medvědí ostrov, kde jsme žádné medvědy neviděli. V roce 1997 jsme byli až na 97. rovnoběžce. Vždycky jsme měli zprávy, že stopy ledního medvěda jsou tam, kam směřujeme. Ale když jsme tam došli, slyšeli jsme, že medvěd je naopak hlášen v místě, odkud jsme přišli. Nikdy jsem žádného nepotkal.

V roce 1995 jsem plul na výzkumné lodi Oceania a najednou se před námi objevil ledový pruh, samé kry. A mně se vynořily všechny ty knihy, co jsem hltal jako kluk. Dobývání severu, Amundsen, vítěz nad dvěma póly, uvíznutí, ztroskotání. Zaslechl jsem lehký náraz, škrabání o bok lodi a díval jsem se, jak je za námi v té tříšti vytlačená cesta. Říkal jsem si: Já pluju mezi ledovými krami. Celou tu slunečnou noc jsem stál na palubě.

Musí být člověk romantik, aby tohle mohl dělat?

No, nemusí. Potkal jsem i takové, kteří nejsou. Ti tam přijedou pracovat jednou dvakrát, a už je nevidíte. A potom jsem potkal strašnou spoustu romantiků, kteří tam sice jezdili pracovat, ale vraceli se každý rok, protože byli nakaženi tím virem polaris. Kdo ten chytne, má pořád potřebu se tam vracet. To je obrovsky silný vjem, který se dá těžko s něčím srovnávat. Možná to mají podobné horolezci, kteří vylezou na osmitisícovku, vidí to moře skal a oblaků a říkají si: Vidím tisíce kilometrů, kde v životě nestál člověk.

V Arktidě si člověk před velkolepostí přírody připadá strašně malinkatý, ale neponížený. Je ohromen obrovitostí těch prostorů. Poznáním, že ještě jsou na planetě kusy přírody, které nejsou natolik postižené člověkem.

Fascinuje vás různorodost toho, co příroda stvořila?

Mě fascinuje všecko. Například geologické tvary, kterým nerozumím, ale obdivuju je. A když tam jsem s nějakým geomorfologem, tak to je teprve úžasné. To jsem zažil na první expedici, kdy jsme se s geomorfology hodně procházeli. Sám jsem šel prostě po štěrku a kamenných deskách. Ale s nimi jsme najednou kráčeli po otevřené knize. A oni v těch stránkách četli a já jsem žasl. Říkali: Tady stál dřív ledovec, támhle byla trhlina, tady se posouval, změnil směr... Člověk se vrací z těch expedic obohacený na všechny strany, nejen ve svém oboru.

Co kromě severu vás přitahuje?

Vždycky mě lákaly tropy, korálové útesy. Další tečkou na mé mapě je Velký bariérový útes v Austrálii. Konala se tam velká mezinárodní expedice, která měla za úkol sledovat diverzitu jeho života, a já jsem byl přizván jako odborník na symbiotické korýše. To jsou ti, kteří stráví celý život na nějakém hostiteli, třeba na sasance, hvězdici, houbě nebo korálu. Na Velkém bariérovém útesu jsem spolu s dalšími čtrnácti lidmi prožil jedny z nejintenzivnějších chvil svého života.

Smí vědec lámat korály?

Austrálie je jednou ze zemí s nejpřísnější ochranou přírody. Ale aby vědec mohl dělat výzkum, musí malý kousek korálu ulomit, šetrně ho přenést do laboratoře, rozdělit na fragmenty, odebrat z něj všechny živočichy, podělit se o materiál s kolegy z jiných skupin...

Právo ulomit si korál na Velkém bariérovém útesu se mnou otřáslo natolik, že jsem neměl svědomí to udělat. Byl tam kolega, který s tím neměl problém, a já jsem si říkal, že stačí, když to dělá jeden z nás. A já jsem se raději zaměřil na jiné hostitelské organismy. Třeba na měkké korály, které stačilo ovanout síťkou nebo jimi trošku zatřást a stáhnout z nich nějaké organismy tak, abych korály nemusel ničit. Houbu ale zničit musíte. Dáte ji do sáčku, v laboratoři ji roztrháte pinzetou na drobné kousíčky a ty organismy z nich vytáhnete. Ale z těch kousků pak v moři narostou nové houby.

Jíte dary moře, když víte, jak to mají na světě těžké?

Myslím, že to nemají o nic těžší než veškeré organismy, pokud se stanou předmětem masové konzumace. Dlouhá léta jsem byl asi jediný odborník na raky, který je nikdy nejedl. U nás jsou chránění, ale po letech jsem jich pár ochutnal v zahraničí, kde to možné je. A řekl jsem si, že nemá smysl zabíjet tak velké zvíře kvůli několika pecičkám masa. Ve Vietnamu a v Belize jsem ochutnal nějaké měkkýše, kteří se tam běžně loví. Ale ryba mi chutná víc. Langustu jsem jedl jednou dvakrát, ovšem nijak ji nevyhledávám. Nenašel jsem vztah ani k ústřicím nebo slávkám. Krevety jsou nejblíže tomu, čím se zabývám, a ty jsou vynikající. Já ovšem lovím ty droboučké, ze kterých se nevyplatí dělat ani paštiku.

Údajně jste objevil dvacet nových živočišných druhů...

Publikovaných je asi osmnáct. Mám připraveny další, takže s nimi už jich bude pětadvacet. A pak je pár těch, na které se ještě musím pořádně podívat, ale myslím, že jsou nové. Takže jich bude celkem ke třiceti.

Jak se ujišťujete, že jste objevil něco nového?

Hned poznám, že mám něco úžasného, ale nejsem si úplně jist. Určím si tedy rod, potom postupuji podle určovacího klíče, porovnávám, vracím se, až dojdu k tomu, že jsem opravdu objevil něco neznámého.

Pak musím sestavit soubor ilustrací a detailní popis všech morfologických částí jeho těla. Potom tomu zvířátku vystavím, jak my říkáme, křestní list. A to je vědecký článek, který pošlu do odborného časopisu, třeba Zootaxa. Poté, co dva nezávislí odborníci posoudí jeho kvalitu, může být publikován. Dnem, kdy je článek publikován, začíná nový druh oficiálně existovat.

Pro laika řada z těch mořských živočichů vypadá stejně. Jak se v tom vyznáte?

Většinu krevet ze skupinky, kterou se zabývám, mám natolik osvojenou, že když něco neobvyklého najdu, tak si buď vzpomenu, kde jsem viděl popsáno a vyobrazeno něco podobného, nebo si řeknu: Tak tuhle kombinaci znaků jsem ještě neviděl! V Austrálii jsem třeba chytil krevetku, která má dva páry štíhlých klepet, ale klíšťky na konci mají baculatou dlaň a velice dlouhé prstíky. Takový tvar klepítek jsem neviděl ani na žádném vyobrazení.

Krevetky vypadají na první pohled nezajímavě, ale já jsem zjistil, že jsou úžasné. Fantazie přírody v tvarech jejich těla je obrovská. Postupně si ty druhy začnete osvojovat, podobně jako rozpoznáváte lidi podle tváře.

Máte na expedici čas podrobně všechno studovat?

Kdepak, na detailní studium není čas. Hromadí se mi tucty zkumavek, ve kterých mi ty krevetky pomalu hynou. Potřebuju se jim věnovat, dokud jsou ještě živé a čerstvé, a navíc tak, aby se netrápily. Dávám jim třeba hřebíčkový olej, který jim umožní, aby nebyly ve stresu. A potom je převedu do lihu, ale tam už ztrácejí veškeré svoje vybarvení.

Živé krevetky jsou krásně průzračné, každý obrys, každý článek je zřetelně vidět. Lituju vždycky, že se tomu zvířátku nemůžu věnovat třeba několik dní nonstop, dokud je všechno tak krásně vidět. Protože později už je strašně obtížné pracovat s ním v laboratoři. Tam už je neprůhledné, odpadávají mu nožičky.

Můžete něco pojmenovat po sobě, když jste to objevil?

Ne, současná etika to nedovoluje. Ale vždycky se za jménem toho živočicha uvádí vaše jméno a rok, kdy článek vyšel. Takže vaše jméno je automaticky součástí jeho plného odborného jména.

Na který z vašich objevů jste nejpyšnější?

Jsou to všechno jako moje děti, jimiž jsem byl "těhotný" a které jsem musel "porodit". Cennější jsou pro mě ty, které z té skupiny vystupují a s kterými bylo hodně práce. Například Vercoia socotrana. Byla známa jen jedna Vercoia z jižní Austrálie. Přátelé z Ruska, kteří byli na expedici v době, kdy já jsem ještě nemohl, přivezli z ostrova Sokotry krevetku, kterou jsem zařadil ke stejnému rodu, jako je ten jihoaustralský, ale tvarově byl odlišný. Má složitý tvar těla, na kterém jsem se jako kreslíř vyřádil.

Nedávno byla publikována zpráva 27 vědců, že oceány jsou ve špatném stavu. Jakým způsobem se vás to dotýká?

Globálními problémy moře se nezabývám, a tak se k tomu mohu stavět stejně pocitově jako laik. Ale jsem na tyhle věci citlivý. Žijeme ve velké době. Kdyby se toho dožil můj otec, určitě by byl nadšen technikou. Krásná auta, mobily, navigace, vybavení kuchyně, laboratoří, člověk si jezdí, kam chce. Ale má to odvrácenou stránku. Nejenže se ničí pralesy a vyčerpávají zdroje, ale taky se vypouštějí odpady do řek a menších toků. Když dělám průzkumy výskytu raků, dost často si říkám: Panebože, tady žádný rak být nemůže. Stav těch vod je často strašlivý.

Na jedné straně mizí živočišné druhy, a vy naopak objevujete, že zdaleka neznáme všechny.

Když jsem začal objevovat a popisovat ty nové druhy, říkal jsem si: Uvidí je ještě někdy někdo? Protože pokud jsou vázané třeba jen na jeden ostrovní archipelag, například na Maledivy, tak to jisté není. Moje první druhy, které jsem získal, jsou právě z Malediv. Ty ale jednoho dne možná nebudou, protože největší výšku nad mořskou hladinou mají čtyři metry a hladina oceánu stoupá.

Chápu Václava Klause, když říká, že jsme možná v nějaké fázi velkého globálního cyklu, a je tudíž přirozené, že časem bude zase nějaký vzestup. Ale o čem se málo mluví, to je ten takzvaný synergický efekt. Tedy kolize vražedných faktorů, které samy o sobě jsou pro přírodu velice nebezpečné, ale s každým z nich by se dovedla poprat. Jenže tím, že spolupůsobí, se ještě znásobují.

Závidíte kolegům, co žijí u moře?

Zpočátku jsem jim trochu záviděl. Hlavně dříve, když člověk byl absolutně bezmocný a mohl jen tiše vzdychat nad tím, že oni si mohou kdykoli odebrat čerstvý materiál a obdivovat jej.
Před dvěma lety ve Vietnamu jsme poslední den u moře chytili zvíře, které bylo absolutně nové.

Pořídili jsme fotografie a odletěli. A kdybychom pak zjistili, že ty snímky nevyšly, nezbylo by nám nic jiného než čekat další rok. A kdo ví jestli. Cestovat do Vietnamu je drahé.

Takže ano, závidím svým přímořským kolegům. Ale většina z nich se zabývá místní faunou, zatímco mně tady nikdo nedává nůž na krk, že musím přednostně zpracovat nějaké naše moře. Takže můžu bádat kdekoli po celém světě.

Kam se teď chystáte?

Každoročně bych rád kus léta strávil někde v tropických mořích. Příští léto je ale daleko. V listopadu budu na Tchaj-wanu, tedy v severní části Jihočínského moře, které znám ze Singapuru, Malajsie a Vietnamu. Věřím, že se mi podaří najít nějaké formy krevet, které nám chybí do našeho schématu. Počátkem roku se pak chystáme do Jižní Afriky a na Madagaskar. Tam budu zjišťovat, jak je to prostředí příznivé pro náš výzkum sladkovodních raků a krevet a také mořské biologie. V Africe jsem ještě nepracoval. Chystám se taky, že si tam udělám aspoň jeden ponor v kleci, abych viděl velkého bílého žraloka.

Zdeněk Ďuriš
(* 1956)

Profesor, přednáší biologii a mořskou biologii na katedře biologie a ekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Vystudoval biologii na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Do roku 1993 pracoval v Ústavu ekologie krajiny AV ČR v Ostravě. Svůj vědecký výzkum orientuje na biodiverzitu korýšů a biologii sladkovodních raků. Zúčastnil se řady expedic, například do Arktidy, Vietnamu, Rudého moře, Belize a Austrálie. Je členem Českého národního výboru pro spolupráci s Mezivládní oceánografickou komisí (IOC) při UNESCO.

AUTOR: Naďa Klevisová