zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

O vztahu člověka příroda - historická sonda

05.10.2011
Příroda
Klimatické změny
O vztahu člověka příroda - historická sonda

Tak už to na světě chodí, že předem pěkně nalinkované příběhy nakonec dopadnou úplně a veskrze jinak. Jako ten holocenní. Ke konci glaciálu bylo vše jak má být, slušná mrazová step, dryádky a lišejníky, jenom s tím rozdílem, že se po našich krajích začaly častěji než kdy jindy potulovat kočovné tlupy lovců sobů.

To by ovšem ještě nic neznamenalo, paleolitičtí lovci a sběrači mohli jen stěží ovlivňovat své okolí nějak razantněji odlišnějším způsobem než ostatní druhy v ekosystému. Kromě toho, zatím šlo pouze o sezónní pobyty, tlupy u nás operovaly hlavně v létě, na zimu se zase stahovali zpět do teplejších částí Evropy.

I následující první dvě tisíciletí holocénu vypadaly jako úvod každého správného interglaciálu. Podle zaběhnutého scénáře poslušně sukcesoval les, k průkopnickým břízám, vrbám a borovicím se přidávala líska, jilm a dub, a krajina se začala pozvolna proměňovat na lesní.

O co jde při změně ekosystému?

Na tu probíhající lesní sukcesi se musíme dívat minimálně ze dvou různých úhlů pohledu.

Je to jednak pohled z pozice lesních druhů, jako je třeba jezevec nebo chrobák, pro které je sukcese lesa nabídkou nových možností a vítaným rozšířením dosavadního areálu. Ve dříve nehostinné pustině pro ně pomalu vyrůstají ostrůvky přijatelnějšího prostředí, tyto ostrůvky se začínají propojovat a krajina se pro ně stává prostupnější a obyvatelnější.

Zcela opačný pohled na věc mají ovšem druhy stepní. Jejich známá a bezpečná domovina otevřených plání nezadržitelně zarůstá dřevinami, které tvoří stále větší a větší ostrovy nepřátelského a smrtelně nebezpečného prostředí. Jak se ostrovy lesa propojují, pohyb i pouhé přežití v krajině již pro ně není dále udržitelné. Mají v podstatě dvě možná východiska: buďto se přesunout jinam, nebo zahynout. Průšvih přijde ve chvíli, kdy se někdo stáhnout nestačí, nebo se stáhne na špatné místo. Pak se mu může snadno přihodit, že ho temnota lesa obklíčí a on se ze svého útočiště už nikdy nedostane. Přesně tohle se na začátku holocénu stalo například kamzíkům (v Tatrách) nebo ostružiníku morušce (v Krkonoších). Pak jde jenom o to, jestli je odříznutá populace dostatečně početná k tomu, aby byla samostatně životaschopná (tak může vzniknout nová varieta druhu nebo dokonce druh nový), a nebo není (postupná degenerace a zánik, pokud do té doby nestihne přijít nějaký další glaciál, což ale většinou nestihne...).

Zarůstání krajiny lesem bylo v podstatě dovršeno před 7 500 lety. V té době byly stepní druhy již většinou vytlačeny k severu, ty, co u nás zbyly, dožívaly ve stále se zmenšujících enklávách bezlesí. Beznadějný stav, řeknete si, poslední stateční z otevřených planin, hledící tváří v tvář jistému zániku pod korunami stromových mohykánů. Jistě, v každém jiném interglaciálu by tomu tak bylo, ten holocenní však právě zažíval klíčový vývojový okamžik, bod zvratu, kdy se výhybka poměru les/bezlesí pomaloučku překlápěla opačným směrem. Právě před sedmi a půl tisíci lety totiž do našich krajin začala pronikat lidská inovace s názvem "neolitické zemědělství", která zcela nezvyklým způsobem rozehrála partii dlouhodobě zaběhnutého krajinného fungování. Od té doby píšeme dějiny zemědělské kultivace krajiny, a dějiny ovlivňování přírody lidskou společností vůbec.

Čtěte dále na:http://scientica.cz/dvdpg/index.php?oddil=4&cast=opravdu

ZDROJ: www.scientica.cz

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
Ukliďme Česko
23
9. 2017
23.9.2017 - Festival, slavnost
Brno
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí