Jde o systém

Znělo to celkem jednoduše: prostě se dva dny alespoň zčásti uživit jídlem, které vyhazují supermarkety. Na internetu se množí fotky rozesmátých lidí, kteří si říkají freegani. Považují za zbytečné kupovat věci, které mohou najít a zadarmo si je vzít. Tenhle přístup razí i u jídla. Často jsou zvěčněni s hromadou lákavě vypadajícího ovoce nebo pečiva, které právě někde našli v kontejneru za restaurací nebo za obchodem, v bednách na rampách nákupních center...

Chci na to jít postupně: nejdřív na jednu výpravu ke kontejnerům s ostříleným freeganem a potom vzhůru na samostatný lov. Ve vlaku do Brna, kde freegan Josef Maňák bydlí, si dáváme s fotografem Liborem jen malý oběd, kolem třetí odpolední už si přece něco najdeme za obchodním centrem na okraji jihomoravské metropole. Právě tam Josef jezdí pravidelně, protože se tu vždycky dá najít nějaké ovoce nebo zelenina.

Josef pracuje na brněnské Filosofické fakultě, stará se o počítače zdejším archeologům. "Rozhodně nejsem stoprocentní freegan. Platím nájem, mám práci, pořád jsem součástí systému," říká štíhlý mladík s brýlemi. Na obroučce brýlí je logo italské módní značky Dolce & Gabbana. Když se zeptám, jestli je někde našel, začne se smát: "Ne, tyhle jsou koupené. Staré už dosloužily."

Josef říká, že freegansky žije tak ze sedmdesáti procent. Z různých nálezů má zařízenou velkou část bytu, kde bydlí s přáteli, zánovní boty na jeho nohou jsou taky nalezenci. Pro jídlo jezdí hlavně ke kontejnerům, kde nabírá zásoby i pro spolubydlící. Během léta pak chodí ještě sbírat ovoce, na podzim ořechy...

Čerstvě vyvezeno

Autobus brzdí u nákupního centra, Josef nás jistým krokem vede koridorem vysoké haly, který je lemován desítkami obchodů polepených nápisy "Sleva", "Sale" a "Saldi". U stropu ještě povlávají vánoční dekorace. Josef cestou zatím vysvětluje, že ne každý, kdo vybírá "kontyše" (rozuměj kontejnery), je freegan. "Freeganům nejde o peníze, ale o systém. Když se člověk zapojí do systému, nese spoluzodpovědnost za to, že danou věc vyráběli někde v otřesných podmínkách dělníci za pár korun mzdy, za to, že zboží na místo dopravili díky ropě ze země s totalitním režimem," vysvětluje devětadvacetiletý mladík, který se k freeganství dostal přes vegetariánství a posléze veganství.

Ideální společnost by podle něj byla taková, kde by si lidé uvědomovali důsledky všeho, co dělají. "Stávající systém zamlžuje okolnosti vzniku zboží a jeho původ včetně novodobého otroctví v některých zemích třetího světa," pokračuje Josef, zatímco vycházíme na rozlehlé parkoviště za centrem. Propleteme se mezi zaparkovanými vozy, podlezeme billboard s lepou modelkou a za ním už je kontejner. Těším se na ty hromady zeleniny, nejvýš občas nějaký nahnilý kousek. "Oni to teď vyvezli. Není tam ani okurka," zírá Josef zklamaně do útrob kontejneru.

Fotograf Libor alespoň fotí bočnici kontejneru, na které se skvěje nápis "Best restaurant in Brno". "Zřejmě nějaký kolega," směje se Josef a velí k ústupu, protože zpoza rohu vychází ochranka. Znovu se noříme do nákupního centra, cestou míjíme obchod se sportovní módou. "Tady jsme narazili na krabici, kam někdo odložil úplně zachovalé tenisky od Pumy, asi si hned oblékl nové. Teď jsou to moje nejoblíbenější freeganské boty do posilovny," vypráví náš průvodce.
Freegan a posilovna? "Já si rád zaposiluju. Chodím do nejlepší posilovny v Brně. Mám rád kvalitní věci, v nějaké staré posilovně, kde mají špatně seřízené stroje, bych se necítil dobře," vysvětluje nám.

Džus z kontyša

Vracíme se autobusem do centra Brna, Josefův byt je nedaleko. V předsíni nás přezouvá do froté pantoflí s mašličkami, nalezenců z kontejneru. Rozhlížím se kolem, v duchu hádám, co všechno ještě je freeganský úlovek. "Třeba ta pánev je z kontyša. Je trochu poškrábaná, ale mexické fazole na ní uděláš v pohodě," říká dlouhovlasá Ori, Josefova spolubydlící. Nechá si odvyprávět příběh naší neplodné výpravy za město a na okamžik se zachmuří: "Škoda, chtěla jsem dělat zeleninový salát. No, ještě jsou tam ty dva ananasy z předvčera. Neuděláme džus?"

Josef přináší ovoce, které je ve slušné kondici, a začíná jím krmit lisovací mašinku. Ori se k přístroji přibližuje jenom opatrně. "Když jsem slyšela, kolik stál, bojím se, abych ho nepokazila," pohlíží s respektem na sofistikované zařízení v hodnotě několika tisícovek. Než se šťáva vymačká, nahlížím do předsíně. U dveří se krčí malý kompost, v němž se o rozklad bioodpadu starají píďalky, vedle je bedna s konzervami od tuňáka, Campbellovy polévky a různé sterilované zeleniny. A za ní trochu nesourodá hromada různých předmětů. "To je freemarket, věci, co jsme našli, ale nepotřebujeme je sami. Návštěvy si je můžou odnést," vysvětluje Josef. Za rohem stojí stará okna, ze kterých chce osazenstvo bytu na terásce postavit skleník. "A z téhle vaničky bude květináč," plánuje Ori, když očima zavadí o plastikovou nádobu.

Josef rozlévá džus do sklenek. Než se napiju, vybaví se mi na vteřinu nasládlá vůně kontejneru za nákupním centrem. Zaháním maloměšťácké předsudky vzpomínkou na cesty po Indii a tamní jídlo. Džus je prima. A bez následků.

Noční lov

O den později se v Praze znovu chystáme do akce. Sami. Vymýšlíme s fotografem trasu, kde bude dost supermarketů, a tipujeme, u kterého najdeme nejvíc jídla. Prázdné kontejnery si nepřipouštíme. Začínáme na Letné a pokračujeme k Holešovické tržnici. Náš problém se nejmenuje prázdné kontejnery. Jmenuje se žádné kontejnery. Všechny jsou ukryté někde v útrobách obchodů za zamčenými dveřmi. To samé v tržnici. U Billy ani popelnice, u Kauflandu stojí obří lis na odpadky, který někdo krmí přímo z útrob prodejny. První kontejnery vidíme za supermarketem Albert. Jídlo žádné, lovím z útrob alespoň zachovalý pár bot. Na mě velké, pro fotografa malé, a tak zůstávají na místě.

Z povzdálí nás se zájmem sleduje prošedivělý muž. Že by kolega? Čtyřicátník z Banské Bystrice se jmenuje Juraj, obhlížet kontejnery nechodí kvůli přesvědčení, ale z nouze. Takže freegan není, etický rozměr je nutný z definice. Což nic nemění na tom, že má přehled. "Nejlepší je to po víkendu, to se vyhazuje nejvíc. Dobré bývají i pátky," dělí se s námi o know-how. Pozdní odpoledne podle Juraje není dobrý čas, je třeba počkat u rampy po zavírací hodině. Zkoušíme ještě pár obchodů a dvorek jednoho hotelu - nic. Jdeme znova kolem Juraje, ruce prázdné. "No jo, když vy to neumíte," glosuje to přátelsky.

Vracím se k rampě, kde jsme Juraje potkali, kolem desáté hodiny večerní. U nákladové rampy supermarketu postává dalších pět lidí. Dva jsou spolu, jinak každý pěkně sám, opření o zábradlí nebo o zeď v uctivé vzdálenosti. Jak se hnou dveře ve zdi, postavy se odlepují z polostínu. Na beton padají hluboké kartonové krabice, za nimi pár mělkých. Pak pytel s pečivem. Pak ještě jeden. První je u hromady malý chlapík se psem. Bleskově drapne jeden pytel s rohlíky, levačkou chmátne po něčem dalším a mizí mezi činžáky. Ostatní jsou taky rychlí, za chvíli stojím na plácku za obchodem sama. V krabicích zůstalo už akorát pár červených paprik a nějaká jablka. O kus dál ještě několik balení sýra, zítra bude prošlý. Vyberu něco z toho, co není plesnivé ani shnilé. Kolem jde stařenka se psem. Popatří na mě se směsicí lítosti a znechucení. Červenám se. Mizím.

Juraj měl pravdu. Neumím to. Ani neumím mít radost z vytouženého úlovku. Vrací se mi ten pocit studu. Doma spíš z povinnosti nakrojím sýr, uříznu kus papriky a obojí mechanicky sežvýkám. Chutnají normálně, následky opět žádné. Nedostavuje se ale ani minimální pocit vítězství nad systémem. Jsem maloměšťák? Nebo jsem na tohle stará? Možná jsou mi bližší freegani, kteří systém boří tím, že si vše sami pěstují nebo sbírají, aby ho nemuseli podporovat.

Recyklovaná charita

Opětovné používání věcí je polem, na kterém se daří neziskovému sektoru. V anglosaských zemích je dlouhá tradice "recyklace" oděvů přes charitní obchody. Svůj obchod mají vozíčkářské, dětské i jiné nadace. Lidé do "charity shops" nosí použité oblečení, knihy, nádobí, nábytek... prakticky cokoliv. Zboží posléze dobrovolníci prodávají za nevysoké ceny a výtěžek putuje dané nadaci. V Česku jsou charitní obchody spíše jevem zřídkavým, mezi nejstarší u nás patří obchody olomoucké Charity, v Praze potom prodejny domova Sue Ryder.

Zrecyklovat se dá v neziskovém sektoru i jídlo. Z potravin těsně před koncem záruční lhůty aktivisté vaří jídlo pro lidi bez přístřeší i jiné zájemce. V Česku se tomu věnuje místní pobočka celosvětového hnutí Food Not Bombs. Anarchistická iniciativa působí v šesti českých městech, v Praze rozdávají vegetariánské pokrmy dokonce dvakrát týdně. Stálí strávníci za nimi chodí na holešovické nádraží a na náměstí Republiky.

Foto Libor Fojtík, archiv Josefa Maňáka: Odpoledne nemá cenu vyhozené jídlo hledat: našli jsme jen trochu poloshnilého ovoce a balíček seschlé máty.
V západní Evropě fungují pouliční freeshopy - přinesete, co nepotřebujete, co potřebujete, si odnesete.
Freegani se po kotníky brodí ve vyhozených houskách a bagetách.
Josef Maňák během svých freeganských začátků před dvěma lety. Kontejnery jsou dnes stejně plné jako tehdy.
Kontejner byl dnes prázdný, Josef Maňák nám jde vymačkat šťávu z dříve nalezených ananasů.

Mezi řádky
Živit se dva dny alespoň zčásti jako freegan - tedy věcmi, které supermarkety nebo restaurace vyhodily? Redaktorka Petra Pospěchová to zkusila, aby zjistila, že i s know-how zkušenějších to jde ztuha. Na výpravě s ostříleným freeganem Josefem jim jeho osvědčený kontejner se zeleninou vyvezli před nosem. O den později to zkusili na vlastní pěst, a nešlo to o moc lépe. Kontejnery byly schované uvnitř budov nebo důkladně zamčené, těch pár, co šly otevřít, nic jedlého neobsahovaly. K pár kouskům, které byly k jídlu, Petra nakonec přišla až na sklonku druhého dne.