Čekanka - přírodní lék

Zařazení čekanky obecné

Cichorium intybus - Čekanka obecná

Čeleď: hvězdnicovité (složnokvěté)

Popis čekanky obecné

Vytrvalá, bylina i přes 1 m vysoká, která v prvním roce vyhání růžici listů, stonek vyrůstá obvykle až v roce druhém. Stonek větvený, zprohýbaný, poměrně slabý, ale tuhý, přízemní listy kracovité, horní lodyžní podlouhle kopinaté, slabě chobotnatě zubaté. Květy asi 3 až 4 cm v průměru, modré, vzácně růžové nebo bílé. Kvete od července do října.

Stanoviště: podél cest, pole, mýtiny, sušší louky, meze, příkopy, pustá místa.

Rozšíření čekanky

V ČR hojně, v podhůří jen roztroušeně, celkově takřka celá Evropa, severní Afrika, západní Asie, u nás od nížin až do vyšších pater podhůří. Jako pěstovaná rostlina byla zavlečena na Sibiř, do východní Asie, Severní i Jižní Ameriky, jižní Afriky, do Austrálie, na Nový Zéland.

Čekanka obecná v léčitelství

Sbírá se kořen, někdy i nať nebo list (obojí nejlépe před rozkvětem) nebo květ, ten je nejlepší hned v rozkvětu. Kořen se sbírá na podzim (září až listopad) nebo na jaře, po sběru a po omytí se rozřeže na asi 15 cm dlouhé kousky a suší ve stínu nebo při umělém sušení při teplotě max. 50 °C. Kořen je dlouhý až 30 cm a v průměru mívá okolo 15 mm. Květ se sbírá nejlépe za slunečného počasí v odpoledních hodinách.

Obsahuje glykosidickou hořčinu intybin (reguluje činnost trávící soustavy a ovlivňuje činnost jater, slinivky a krevní soustavy), dále inulin (15 až 20%, podle některých zdrojů i 40%, silici, cholin, třísloviny, manit, arginin, sliz, terpenové hořčiny a větší množství minerálních látek).

Droga povzbuzuje chuť k jídlu, působí mírně projímavě, močopudně a žlučopudně, má vliv na látkovou výměnu, užívá se při žlučových kaméncích, zánětech močových cest, při ledvinových kaméncích, při nechutenství a zácpě. Dále léčí záněty zažívacího ústrojí, zlepšuje činnost srdce, příznivě působí na funkci jater a žlučníku. Zevně lze aplikovat při některých kožních chorobách (vyrážky, vředy, uhry), očních zánětech (užívá se výhradně květ) nebo na zanícené či opuchlé klouby. Lze ji použít při léčbě jaterních chorob (žloutenka) i v léčbě nemocí sleziny. Obvykle se užívá nálev jedné čajové lžičky na 200 ml, a to 2 - 3 x denně. Droga se rovněž často míchá s jablečníkem, heřmánkem nebo smetankou. Čerstvá šťáva z kořene vmasírovaná do pokožky hlavy podporuje růst vlasů.

Užití čekanky obecné

Zatímco v léčitelství lze využít planě rostoucí čekanky, pro další využití je čekanka pěstována ve dvou odrůdách.

Listová čekanka

Listová čekanka pochází ze Středomoří nebo z Egypta a znali ji již lidé v době Antiky a již tehdy ji konzumovali jako salátovou zeleninu s léčivými účinky. Dodnes je v některých oblastech Evropy (Španělsko, Francie, Itálie) připravován z jejích listů sirup, velmi chutné jsou prý i mladé listové výhonky uvařené ve slané vodě a potřené máslem. Někdy koncem 18. století nebo počátkem století 19. zahradník v bruselské botanické zahradě nechal přezimovat kořeny listové čekanky pod vrstvou země. Když zem rozhrnul, zjistil, že čekanka vytvořila tzv. puky, což jsou nahloučené a k sobě pevně přitisklé listy bez zeleného barviva. Dnes jsou čekankové puky často pěstovány jako jemná, zimní, lahůdková zelenina zejména v západní Evropě. Připravují se jako sladkokyselé saláty, saláty se smetanou nebo jogurtem, dušené na másle nebo zadělávané na smetaně. Právě v zimních měsících jsou zdrojem nejen vitamínu C, ale také karotenu či glykosidu intybinu.

Kořenová čekanka

Z kořenové čekanky, resp. z jejích sušených kořenů, se připravuje již od 17. století náhražka kávy, tzv. cikorka (podle latinského názvu čekanky). Pražením kořenů přítomný inulin a další cukry karamelizují, čímž vzniká tmavohnědé zbarvení cikorky, hořčiny se částečně rozkládají, při kterémžto procesu se uvolňují aromatické látky. Význam cikorky značně vzrostl v době napoleonských válek, kdy byl omezen dovoz kávy do Evropy.

Pěstování čekanky

Semena listové čekanky se vysévají v dubnu přímo na záhon do středně těžké, humózní, hluboké půdy s průměrným obsahem živin, do řádků vzdálených asi 30 cm. V chudých půdách získáme kořeny příliš drobné, naopak v přehnojených kořeny sice velké, ale s více vegetačními vrcholy, což také není dobré. Po vzejití se rostliny vyjednotí na vzdálenost asi 10 cm. Kořeny se sklízí přibližně počátkem října tak, že se jim odříznou listy asi 2 cm nad srdíčkem. Takto upravené kořeny se uloží do pařeniště nebo písku nejlépe v chladném sklepě. Rychlení kořenů se provádí v období od prosince do února jejich ukládáním do vyšší bedny s humózní zeminou tak, aby nad kořeny zůstal v bedně prostor asi 20 cm, který se zaplní pilinami nebo pískem. Bedna se ponechá v místnosti teplé asi 12 až 15 °C a překryje se fólií, která udrží přiměřenou vlhkost. Čekankové puky dorostou ke sklizni během 3 až 4 týdnů.

Kořeny je také možné ponechat přes zimu v zakrytém pařeništi nebo kompostu, kde se překryjí asi 30 cm vysokou vrstvou zeminy. Během zimy puky pozvolna naraší a sklízet je možné je asi v polovině dubna.

ZDROJ:http://clanky.vareni.cz