Za ničení zdraví se platí

Senát má jedinečnou šanci zafungovat jako pojistka. A vrátit sněmovně protispolečenský paragraf, který odpouští průmyslovým podnikům poplatky za znečišťování ovzduší.

Jistě: kdyby firmy poplatky neplatily, zvedla by se jejich konkurenceschopnost. Přinejmenším vůči konkurentům ze zemí, které si váží zdraví svých občanů. Opravdu ale o tenhle typ konkurenceschopnosti stojíme? Poplatky, o které jde, totiž ve skutečnosti nejsou sankcemi za znečišťování abstraktního ovzduší, ale pokutami za zanášení plic zcela konkrétních statisíců lidí.

Poplatky navíc nejsou nijak likvidační. Je pro takový ArcelorMittal 33 milionů ročně něco jiného než pakatel? Pláč průmyslníků a jejich hrozby ztrátou pracovních míst nemusíme brát tak úplně vážně. A i kdyby: jsme si jistí, že ekonomický přínos zrušení poplatků bude větší než náklady na léčbu lidí ze severu Čech a severu Moravy postižených neregulovanými emisemi? Zvláště když inverzních situací, kdy se nedá dýchat, každý rok přibývá? Radnice z Ústecka a Ostravska, které nemůžeme podezírat z ekologistického blouznění, si to evidentně nemyslí - za zachování poplatků silně lobbují.

Průmyslníci mají pravdu v jednom. Stát jim příliš nepomáhá. Nesmyslnými dotacemi solárníkům a nově i podnikavcům s biometanem zvyšuje ceny energie. Sporné jsou i evropské emisní povolenky, které zatěžují podniky a ke globálnímu omezení emisí CO2 takřka nepřispívají. Průmyslníci by měli spolu se státem obrátit svou pozornost právě na tyhle pochybné projekty. A ne nás stavět před volbu "práce, nebo zdraví". Tahle demagogie totiž znamená, že nás chtějí posadit do mentálního vlaku, který má konečnou v Pekingu.

AUTOR: Petr Honzejk
AUTOR-WEB: www.ihned.cz