CK Potraviny

Obdobnou "výměnu" mrkve, medu, mléka či jablek má naše země s Německem, Rumunskem, Polskem i dalšími zeměmi.

Novákovi bydlí v Bruntálu, rodina Svobodových v Chebu. Obě domácnosti pěstují slepice. Každý pátek paní Nováková zabalí snůšku vajec z celého týdne a pošle ji autem do Chebu. Ve stejnou dobu paní Svobodová balí vejce svých nosnic a odesílá je směrem na Bruntál. Zní to absurdně?
Novákovi a Svobodovi jsou fiktivní, nikoliv však popsaný princip. Každý den se v protisměru na dálnici míjejí tuny potravin. Například loni Češi vyexpedovali na Slovensko 7215 tun sýrů a tvarohu, Slováci jim na oplátku poslali 7210 tun stejného zboží. Mléčné výrobky jsou jen jedním případem z mnoha: to samé se děje skoro se všemi potravinami - ovocem, zeleninou, medem, masem či vejci.

A není to jen tak, že by se na silnici potkávalo stejné zboží v protisměru. Často konkrétní kusy odjedou do ciziny, aby se posléze znovu vrátily do svojí mateřské země. Důsledkem obou těchto fenoménů jsou tisíce hektolitrů propálené nafty, zbytečně znečišťované životní prostředí a prodejny, kde je domácí zboží v menšině. V případě převážení živých slepic, vepřů nebo skotu jde navíc o nesmyslné trápení zvířat.

Sbohem, český česneku

V polovině devadesátých let byla Česká republika soběstačná z hlediska většiny potravin. Dnes už zdejší zemědělci pokryjí spotřebu Čechů jenom výjimečně. "Třeba cibuli jsme dřív vyváželi, teď se naopak vozí k nám z celé Evropy," říká Jaroslav Zeman, předseda Zelinářské unie. Obdobný vývoj zažila i mrkev. Dnes se jí k nám ročně doveze skoro 40 tisíc tun, export je proti tomu zhruba čtvrtinový. Mrkev je jedním z mnoha případů, kdy se dovoz a vývoz týkají stejných zemí. Loni v říjnu tak od nás do Polska putovalo 172 tun mrkve a ve stejném měsíci nám Poláci poslali náklaďáky se 176 tunami mrkve. Obdobnou mrkvovou rošádu mívá Česko opakovaně třeba také s Rakouskem.

Nejmarkantnějším důkazem toho, že podobné "výměny" nepřinášejí nic moc dobrého koncovým spotřebitelům, je český česnek. V devadesátých letech zdejší pěstitelé pokryli veškerou spotřebu, dnes je podíl českého česneku na trhu asi dvacet procent. "Čína přišla v devadesátých letech s levným česnekem - za pár desítek korun kilo, což bylo hluboko pod výrobní cenou toho českého. Supermarkety braly levnější zboží, a tak zdejší zemědělci přestali česnek vysazovat," vysvětluje vývoj Jaroslav Zeman.

Dnes, když se čeští zákazníci tuzemského česneku dožadují a jsou ochotní zaplatit dvě stě korun za kilogram, mají smůlu - poptávka převyšuje nabídku. "Abychom dostali na trh víc česneku, musíme obnovovat sadbu. Než pokryjeme poptávku na té úrovni, co je dnes, bude to trvat pět nebo šest let," popisuje Zeman ne zrovna krátký koloběh množení sadbového česneku. Než uplyne oněch pět let, bude se muset alespoň část zákazníků spokojit s levnějším, ale mnohem méně aromatickým česnekem dováženým ze Španělska nebo tím čínským, který je v porovnání s českým zcela bez vůně a bez chuti.

Vajíčkový ping-pong

Hlavním důvodem, proč se zelenina i jiné potraviny takhle míjejí v protisměru, jsou rozdílné ceny u různých dodavatelů - byť rozdíly jsou nezřídka v řádech haléřů. "Je to obchod, peníze rozhodují," slyšela jsem od každého, s kým jsem o cestujících potravinách mluvila.
Je-li cenový rozdíl značný, má posílání jídla tam a zpět alespoň tržní logiku: česká zelenina se prodá za vyšší ceny tam (obvykle západním směrem), kde za ni dají vyšší cenu. A k nám potom připutuje lacinější zboží z míst, kde je levnější pracovní síla, a tedy nižší výrobní náklady.
Často ale nižší ceně uměle napomohou zákony daného státu. Třeba v Polsku mají zemědělci daňové úlevy, o jakých se těm našim může jen zdát.

Dalším mechanismem, který vír cestování potravin roztáčí, jsou podsazené ceny. Typická je situace, kdy obchodníci prodají část zboží za běžnou cenu v domovské zemi a to, co jim zbude (často kvůli nižší kvalitě), se slevou odešlou do zahraničí, aby utržili alespoň něco. O konkrétních případech lidé z potravinářské branže mluví neradi, a pokud už, tak pouze anonymně, jako jeden z drůbežářů, které HN oslovily. "Zažil jsem, že do Česka přišla vejce jeden kus za devadesát haléřů v době, kdy byla výrobní cena kolem koruny padesát," popsal, jak moc může být cena pod reálnými náklady.

Takto markantně podsazené ceny patří k důvodům, proč se k nám loni dovezly čtyři tisíce tun vajec. Což neznamená, že se nevyváželo. Poměrně vyrovnaný vajíčkový ping-pong hrálo Česko loni třeba s Němci a se Slováky: v červenci nám Němci poslali 120 tun vajec, my jim na oplátku 161 tun, se Slováky jsme ve stejném měsíci vyměnili 111 tun vajec za 102 tuny vajec.

Tam jablka, zpět džus

Jak moc bezdůvodná škatulata, hejbejte se zatěžují životní prostředí, zatím nikdo v rámci Česka ani nespočítal. Alespoň malý výsek výpočtů tohoto druhu zveřejnilo minulý měsíc občanské sdružení Ekoport.

Na základě dat shrnujících dopady hnojení, zavlažování a další péče o jablka, stejně jako skladování a přepravy, vystavili "ekologický účet" tuzemským jablkům a těm dovezeným z Itálie.
Výsledek? Kilogram jablek dovezených z Itálie zatíží životní prostředí stejně jako tři kilogramy českých jablek. "Jablek se tenhle exportní a importní kolotoč týká nejvíc," říká Martin Ludvík, předseda Ovocnářské unie. A dodává, že jablka patří mezi zboží, které z Česka nejprve vycestuje, aby se sem potom znovu vrátilo. "Vyvezou se do Německa nebo do Polska a tam se promění třeba v džus nebo se přidají do marmelád a znovu se ve sklenkách či tetrapaku vrátí do Česka. U nás se jablka zpracovávají vlastně jen do kojeneckých výživ," líčí Ludvík.

Právě s Německem, které zmiňuje, máme největší jablečnou "výměnu". Loni se k našim západním sousedům vyvezlo 5500 tun jablek, z Německa k nám připutovalo ve stejné době 5100 tun jablek. Ve velkém si jablka protisměrně posíláme také s Poláky, Slováky či Rakušany. To, že jablečný džus k zákazníkovi putoval oklikou přes Německo, navíc nemusí spotřebitel vůbec zjistit. Pokud se z českých jablek dovezených do Německa vyrobí koncentrát na výrobu džusu a převeze se zpět k nám, kde se naředí a zabalí, je označen jako český.

Vyříznout a vrátit

Podobně klikatou cestu jako jablka absolvuje ve velkém i české mléko. "Vyvážíme hodně surového mléka, například do Německa, kde se z něj vyrobí jogurty nebo zakysané nápoje a zase putují zpátky do Česka," popisuje Jiří Kopáček z Českého svazu mlékárenského.

Lví podíl na tomto koloběhu mléka mají mlékárny, jejichž mateřské nebo sesterské společnosti sídlí mimo Česko. "Je to například Pragolaktos, který třetinu mléka, které od zdejších zemědělců vykoupí, posílá ke zpracování do Drážďan," vysvětluje Kopáček.

Obdobná je situace i v západočeské firmě Net Kralovice. Ta do loňského roku mléko vykupovala i zpracovávala. Na sklonku roku však propustila většinu zaměstnanců a zdejší výrobu utnula. "Vykupujeme asi 240 tisíc litrů mléka denně, z toho 220 tisíc posíláme do Německa," potvrdil mi jednatel firmy Michal Radoš.

Kromě jablek a mléka absolvuje cestu tam a zase zpátky také třeba české hovězí. "Pokud jde o hovězí, je Česko soběstačné, a ještě můžeme hodně vyvážet," říká o stávající situaci na trhu Jaromír Kloud z Českého svazu zpracovatelů masa.

Ptám se, proč se k nám tedy relativně velké množství hovězího vůbec dováží. "Hovězí se často prodává do Německa, kde jsou vyšší výkupní ceny. Jenže Němci z něj chtějí hlavně maso na steaky. Zbytek nepoužijí, hovězí se u nich do párků nebo do paštik od aféry s BSE skoro nepřidává. A tak zbytek masa prodají na výrobu uzenin zase nám," líčí Jaromír Kloud.
S Němci si, podobně jako skot, posíláme také vepřové. V protisměru se na dálnici míjejí nejen chlazené kusy masa, ale i živá zvířata. Zamávat takhle mohlo 41 tisíc prasat, která loni mířila z Česka do Německa, svým 48 tisícům kolegů, kteří se ve stejném období přesunovali k nám.
Naopak na trase směrem na východ se takto potkává drůbež, již si vyměňujeme se Slováky. Během března roku 2011 tak od nás na Slovensko odjelo 203 tisíc živých nosnic... Slováci nám jich poslali 216 tisíc. Obdobné to bylo i s drůbeží poraženou.

Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí Duha, v souvislosti s masem upozorňuje ještě na zbytečné kilometry, které nabírá kvůli krmivům - ta se k nám vozí doslova přes půl planety. "České velkovepříny a drůbežárny každoročně z Latinské Ameriky dovážejí desetitisíce tun laciné sóji, kterou krmí zvířata," vysvětluje.

Bez chutě a vůně

Spočítat, kolik tisíce tun potravin najezdí každý rok zbytečných kilometrů, není v lidských silách, a chytrý software, který by to zvládl, zatím nikdo nevymyslel. I bez konkrétního celkového čísla je však zřejmé, že tohle nedává smysl.

I kdybychom si odmysleli zbytečný smog, zbytečné hektolitry nafty a zbytečně vyjeté koleje v silnicích, pořád tu ještě zůstává chuť a vůně potravin. Skutečně málokteré prospěje, když najezdí stovky kilometrů navíc.

Zelenina a ovoce se kvůli tomu obvykle zavírají do kontejnerů s kontrolovanou atmosférou, která zpomaluje jejich zrání. Co to se zeleninou či ovocem udělá, jsem před časem probírala s profesorem Goliášem z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. "Chuť je špatná a vůně téměř žádná. Tvorba aromatických látek souvisí se zráním, a to se v atmosféře se sníženým obsahem kyslíku zpomalí. Pro konzumenta to není nejlepší řešení," komentoval profesor Goliáš proces, kterým prochází mnohá zcestovalá jablka či rajčata. Zvířata jsou zase zbytečnými přesuny stresovaná, což se podepisuje na kvalitě jejich masa.

Jenže chuť a vůně nejsou tím, co primárně řídí trh. Řídí jej zákony byznysu a je jasné, že obchodníci se řídí hlavně cenou a hledají co nejlevnější zboží bez ohledu na to, kde bylo vyrobeno a jak daleko jej musejí vézt. Existuje tedy vůbec způsob, jak tuhle nechtěnou a samovolně narůstající cestovní agenturu pro potraviny zkrotit?

Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha považuje za částečné řešení reformu mýtného, která by zvýšila náklady na přepravu, a donutila obchodníky přemýšlet o kilometráži potravin kvůli ekonomickým příčinám. Jiní přicházejí s tím, že by se do ceny jídla měly započítávat "externality", tedy ekologická zátěž, která vznikne jeho přepravou. Kterou cestou se dá Česko, není jasné, většina návrhů zatím zůstává na papíře. To, že nějaká forma regulace časem přijít musí, je nicméně zjevné. Pokud nemají být hlavním cílem potravinářského průmyslu co nejzcestovalejší produkty.

AUTOR: Petra Pospěchová