Ryba plná háčků

Již Albert Veliký říká, že úhoř vychází v některých nocích z vody na zem, na pole, kde jsou zasety boby, čočka a hrách," píše německý zoolog Alfred Brehm ve svém populárním Životě zvířat. Názory středověkého učence sice dnes můžeme přejít s úsměvem, to však nic nemění na tom, že úhoř a jeho chování představují záhadu i pro současné vědce.

Bez pohlaví a bez jiker

Přírodovědce odedávna trápila otázka, jak se úhoři rozmnožují, protože dlouho nemohli najít žádné jejich pohlavní orgány. Aristoteles uváděl, že se vyvíjejí z červů, zatímco Plinius mladší soudil, že se rodí z kusů kůže dospělých jedinců. Vlámský přírodovědec 17. století Johann Baptista van Helmont nepochyboval o tom, že se líhnou ze dvou drnů navlhčených májovou rosou a ponechaných na slunci. Jiní badatelé v té době prosazovali názor, že úhoři rodí živá mláďata, protože v jejich tělech nacházeli parazitické červy.

Už roku 1684 si přírodovědec a básník Francesco Redi z Florencie všiml, že v nejtmavších srpnových nocích opouštějí velká hejna úhořů řeky a jezera a odplouvají do moře. Správně usoudil, že se tam někde rozmnožují, aby se v nové generaci opět nepozorovaně vrátili. Nikdo mu ale tehdy moc nevěřil.

V roce 1777 se italskému vědci Carlu Mondinimu konečně podařilo najít a popsat vaječníky úhoře, byly ale zakrnělé, což vzbuzovalo pochybnosti o tom, že jsou funkční. Samčí pohlavní orgány objevil Rakušan Szymon Syrski teprve o téměř sto let později.

Problém při hledání úhořích rozmnožovacích orgánů spočíval v tom, že během pobytu ryby ve sladkých vodách jsou tyto ještě nedostatečně vyvinuté. I po jejich objevu tak zůstávala nerozřešená otázka, kde a jak tyto podivné ryby vyspějí do stadia pohlavní zralosti, jak se rozmnožují a jak vypadají mladí jedinci.

Vzhůru do trojúhelníku

Ve skutečnosti ale věda tou dobou úhoří larvy už znala. Roku 1856 ulovil německý ichtyolog Johann Jakob Kaup v Messinské úžině, oddělující italskou pevninu od Sicílie, úplně průsvitnou rybu listovitého tvaru, které dal vědecké jméno Leptocephalus brevirostris. Radost z objevu nového druhu mu ale nevydržela dlouho. O pár let později zkoušel tyto podivné "skleněné" ryby chovat francouzský biolog Yves Delage - a k jeho velkému překvapení mu z nich vyrostli úhoři.

Roku 1896 studoval přeměnu larválního stadia do podoby dospělé ryby Ital Giovanni Battista Grassi a rozpoznal, že tu hraje úlohu přechod ze slané vody do sladké. Pak už konečně nebylo těžké uvěřit, že ryby se třou kdesi v moři, aby se tam vylíhly larvy a ty zamířily zpět do řek. Zbývalo zjistit, kde a jak ke tření dochází. Ukázalo se, že to nebude snadné.

Najít místa, kde se úhoři vytírají, si vytkl dánský biolog Johannes Schmidt. Od roku 1904 křižoval moře na několika výzkumných lodích, zažil přitom i několik ztroskotání, ale nakonec uspěl. Po 18 letech dobrodružného života mořského vlka zjistil, že úhoři z Evropy, stejně jako z Ameriky, se všichni připlouvají vytřít na jediné místo: v některých případech až osm tisíc kilometrů daleko, do Sargasového moře uprostřed Atlantiku. Shodou okolností je právě sem umisťován legendární Bermudský trojúhelník.

Vzpomínky na Atlantidu

Sargasové moře je patrně jediné moře, které nemá břehy. Od okolního oceánu se liší především teplotou a složením vody. Tvoří ho totiž vír Golfského proudu. V teplé, klidné a velmi slané vodě zde žije velké množství řas rodu Sargasum nadnášených malými plynovými měchýřky a ty zase poskytují příznivé prostředí pro mnoho druhů korýšů a menších ryb. Díky specifikům místního proudění tu teplá voda sahá mnohem hlouběji než jinde.

Podnikat tisícikilometrovou riskantní pouť jen kvůli rozmnožování, které by se dalo vyřídit i kousek od břehu, je poněkud nehospodárné - jenže příroda málokdy dělá něco zbytečného. A tak vědci vymýšlejí hypotézy, co za touto turistickou podobou sexuálního pudu vězí.

Jednou z příčin může být rozestupování kontinentů - tzv. kontinentální drift. Amerika, Afrika a Eurasie kdysi tvořily jedinou pevninu Gondwana, kterou však před 150 miliony let rozštípl na několik kusů obrovský tektonický zlom. Jak od sebe nové kontinenty odplouvaly, vzniklo mezi nimi nejdříve malé vnitrozemské moře, kam se úhoři pravidelně připlouvali vytírat. Pevniny se však vzdalovaly stále víc - a ryby se po generace pachtí dál a dál, než aby vyzkoušely nějakou jinou strategii.

Má to jeden háček: takový nesmyslný a nevýhodný instinkt by sotva přetrval desítky milionů let. Příznivci Atlantidy proto věří, že úhoři se kdysi vytírali u břehů bájného kontinentu a po jeho zmizení si památku na jeho polohu ve svých genech zachovali.

Velký erotický mejdan

Úhoř si v tajemstvích libuje - a tak se například dodnes nepodařilo žádného chytit za oblastí tzv. kontinentálního šelfu, tedy mělkého moře obklopujícího pevniny. Má se za to, že hned za okrajem šelfu se úhoř spouští do největších hloubek a do Sargasového moře pluje celé kilometry pod hladinou říší věčné tmy a drtivého tlaku. Proč? Nikdo neví. Možná to nějak souvisí s mořskými proudy, jenže dokud někdo nezjistí kudy a v jakých hloubkách úhoři cestují, tak jde pouze o tvrzení bez praktického významu.

Další otázka je, kdo a s kým se v Sargasovém moři vytírá. Donedávna se jaksi automaticky předpokládalo, že každý s každým: úhoři ze všech okolních pevnin tu mají jeden velký erotický mejdan. To by také dávalo jakýsi smysl záhadné migraci, protože míšení různých geografických populací by se příznivě podepsalo na genetické variabilitě úhořího druhu. Poslední výzkumy ale naznačují, že to není pravda, protože severoameričtí úhoři se rozmnožují v jiné oblasti Sargasového moře než evropští.

Dalším otazníkem je úhoří věk. Ze sladkých vod se vydává do moře ve stáří okolo dvaceti let, v zajetí se ale dožívá přibližně stejného stáří jako člověk; nejstarší známý exemplář opustil tento svět v pětaosmdesáti. Co se tedy děje s rybami po vytření? Uhynou jako třeba lososi? Proč by jim ale v takovém případě příroda nadělila více než trojnásobnou rezervu, když v tomto směru bývá zpravidla spíš skoupá?

Je možné, že odpovědi na tyhle otázky už nestačíme zjistit. Překážky v říčních tocích, turbíny přehrad, komerční rybolov i znečištění způsobily, že stavy úhořů dramaticky klesají. Od roku 2008 je proto tato ryba zařazena na seznam kriticky ohrožených druhů.

AUTOR: Jan A. Novák