Vodovody a kanalizace se už bez odborného zázemí neobejdou

Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) se na přípravě tohoto zákona aktivně podílelo poskytnutím návrhu na deset jeho základních změn.

Jak poznamenává předseda představenstva sdružení Ing. František Barák, SOVAK očekává, že jím navržené změny budou předkladatelem návrhu zákona - Ministerstvem zemědělství - akceptovány. >>Věřím, že novela zákona přinese zásadní obrat v řešení problematiky srážkových vod. Už současná legislativa, konkrétně zákon o vodách i stavební zákon, představuje první zásadní krok k uchopení problematiky srážkových vod. A to hlavně požadavkem, aby každá stavba přednostně vyřešila hospodaření s dešťovou vodou na vlastním pozemku,<< vysvětluje František Barák. >>Ale tlak na hospodaření s dešťovou vodou musí mít i finanční rozměr. To znamená, že každý, kdo odvádí dešťovou vodu do kanalizace, by za ni měl platit bez současných výjimek. Cílem je snížit množství dešťových vod odváděných kanalizací, které způsobují problémy v době přívalových dešťů nejen v kanalizačních systémech, ale také na čistírnách odpadních vod (ČOV).

Předseda SOVAK zmiňuje i velké znečištění, které do kanalizace přinášejí dešťové vody odváděné hlavně z komunikací. >>Jejich vlastníci a správci se však na zvýšených provozních nákladech spojených s odváděním a čištěním srážkových vod dosud nepodílejí, a proto ani nemají zájem na snižování množství dešťových vod odváděných z komunikací do kanalizace. Obdobná situace je nyní u Českých drah, na něž se nevztahuje povinnost platit za odvádění srážkových vod z ploch drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy. A jaká je skutečnost? České dráhy mnohé své nemovitosti plně či částečně pronajímají za účelem zisku, ale platit za srážkové vody nemusí. Změna zákona o vodovodech a kanalizacích v tomto smyslu zlevní cenu stočného pro více než osm milionů obyvatel, kteří dosud za vyčištění dešťových vod ze silnic, dálnic a železnic platí,<< připomíná František Barák.

OTÁZKA: Co dalšího si od návrhu novely zákona o vodovodech a kanalizacích slibujete?

Mimo jiné to, že přinese změnu i z pohledu údržby a oprav vodovodních a kanalizačních přípojek pod veřejným prostranstvím. V současné době zajišťuje tuto činnost provozovatel vodovodní a kanalizační sítě bez ohledu na to, patří-li přípojka vlastníkovi nemovitosti, který by měl přece nést plnou odpovědnost za stav svého majetku. Současný stav daný zákonem je velmi problematický a z hlediska práv a povinností vlastníka přípojek by se měl narovnat.

Dalším problémem jsou náklady spojené s dočasným pronájmem komunikací, a to kvůli tomu, že na těchto plochách provozovatelé musí provést nutné provozní nebo investiční práce. Finanční požadavky vlastníků a správců komunikací za tyto dočasné pronájmy nebo za zřízení věcných břemen se stále zvyšují bez ohledu na veřejný zájem, jímž provoz vodovodů a kanalizací podle zákona je.

OTÁZKA: Časem patrně nebude možné ubránit se zvýšení plateb i za odběr podzemní vody. Jenže zvýší-li se tímto krokem cena vody, nezpomalí se zároveň tempo investic do vodárenství?

Zákon o vodách byl novelizován v roce 2010 a zatím bez dopadů na platby za odběr podzemní vody. Poplatky za odběry povrchové vody jsou stanoveny správci jednotlivých toků (Povodí Vltavy, Povodí Moravy apod.) v návaznosti na náklady spojené se zajištěním správy toků. Vodohospodářské společnosti zaplatí podnikům Povodí Moravy a Povodí Odry za m3 povrchové vody odebrané pro výrobu pitné vody podstatně více než za stejné množství vody odebrané od Povodí Vltavy. Poplatek však nezaručuje dodávku povrchové vody v určité kvalitě. Dopady zhoršené kvality povrchové vody nese vodohospodářská společnost jako odběratel, který musí vynaložit zvýšené náklady na její úpravu neboli na výrobu pitné vody. Ostatně i proto v Česku existují rozdílné regionální ceny vodného a stočného.

Přestože novela zákona o vodách z roku 2010 zatím vyšší platby za odběr podzemní vody nepřinesla, máte pravdu, že s tímto krokem bude asi nutno počítat. Je nelogické, že poplatek za kvalitní podzemní vodu je podstatně nižší než poplatek za vodu povrchovou. Musíme myslet i na budoucí generace, aby i pro ně zůstal zachován dostatek kvalitní podzemní vody. Samozřejmě, že zvýšení poplatku za podzemní i povrchovou vodu se promítne do cen vodného i stočného tak, jako se promítá i zvýšení ceny ostatních surovin používaných na výrobu a dopravu pitné vody a odvádění a čištění odpadních vod. Jde především o ceny elektrické energie, pohonných hmot, chemikálií, trubních materiálů, ale i ceny za likvidaci odpadů vznikajících při výrobě pitné vody nebo likvidaci odpadních vod. Posouzení únosnosti cen vodného a stočného je schopnost odběratelů uhradit poplatky za vodné a stočné.

Je jasné, že další případné navýšení poplatků za odběry povrchových a podzemních vod, které odvádějí výrobci pitné vody státu, zvýší cenu vody a sníží zdroje na investice. Spotřebitel už dnes platí z ceny vody téměř třetinu státu - za poplatky za odběr vody, za poplatky z vypouštěných vod, za věcná břemena vůči státním institucím, za daň z přidané hodnoty a daň z příjmu. Nárůstem poplatků za odběr vod dojde současně i k nárůstu objemu DPH. Vyšší cena vody se projeví ve snížené spotřebě, což bude mít za následek snížení zdrojů na investice. To samozřejmě povede k tomu, že do obnovy majetku, to je sítí a technologií, půjde při stávajících cenách vody stále nedostatečný objem peněz. Může to být bludný kruh, východiskem z něho je na místech, kde je vodárenská infrastruktura v nedobrém stavu, významný nárůst ceny vodného a stočného.

OTÁZKA: Jak se v této souvislosti prosazuje model dvousložkové ceny vody? Jaké s ním máte ve sdružení SOVAK zkušenosti?

Pevná složka vody, tedy jakýsi paušál za užívání vodárenského majetku, čili sítí a technologií, je spravedlivým podílem každého, kdo vodárenské služby využívá. Dám příklad: Chalupář, který odebere za rok dvouměsíční spotřebu, dostává stejně kvalitní služby od vodárenské společnosti jako celoroční uživatelé. Náklady na vybudování sítí a jejich obnova, měření spotřeby, případné kalibrace a výměny vodoměrů jsou přitom stejné u občasných jako u každodenních spotřebitelů. Nyní používá dvousložkovou cenu vodného a stočného pouze pět provozních společností, což představuje to přibližně 10 % všech zásobených obyvatel. Pevná složka dosahuje zhruba 7-10% na celkovém vodném a stočném. Zatím malé rozšíření této formy je způsobeno povoleným nízkým limitem pro pevnou složku. Rovněž dobrovolné rozhodnutí vlastníků o způsobu uplatnění dvousložkové ceny je trochu poplatné averzi vlastníků i odběratelů proti změnám, které samozřejmě vždy vyvolají nespokojenost odběratelů. Přesto je to jeden z pozitivních kroků, které může vlastník využít pro získání stálých finančních zdrojů k úhradě především provozních nákladů na vodovodní a kanalizační síť, která je v některých ročních obdobích málo využívaná, hlavně v oblastech s rekreační zástavbou. Zjednodušeně lze říci, že tento systém umožňuje, aby se každý odběratel podílel stejně na úhradě části základních (fixních) nákladů na provoz vodovodní a kanalizační sítě bez ohledu na výši odběru. Rozšíření dvousložkové ceny by určitě napomohlo zvýšení limitu pro pevnou složku nebo zavedení tohoto způsobu jako povinnosti vlastníkům infrastruktury v připravované novele zákona.

OTÁZKA: Spatřujete nějaká rizika v předělovém roce 2015, do kdy by (ovšem s možností posunout termín až do roku 2021) zneškodňování odpadních vod měly mít jako povinnost také venkovské obce pod 2000 obyvatel?

Požadavek na řešení kvalitního čištění pro obce pod 2000 ekvivalentních obyvatel do roku 2015 zatím není dán legislativně a ani se neobjevil ve vládou schválené Koncepci vodohospodářské politiky Ministerstva zemědělství do roku 2015. Lze však potvrdit, že některé obce už odpovídající čištění odpadních vod zajistily nebo je připravují pod tlakem občanů z hlediska možnosti realizace individuální výstavby. Někde jsou zkušenosti i výsledky velice dobré. Jinde zase, hlavně v obcích pod 500 obyvatel, jsou dopady na domácnosti značné. Každá nová investice tohoto druhu nese s sebou značné požadavky na finanční zajištění ze strany obce - vlastníka, ale i značné provozní náklady na provoz ČOV a likvidaci čistírenských kalů. Čím méně je odběratelů napojeno, tím větší podíl provozních nákladů připadá na jednoho obyvatele. Cena stočného se pak skutečně vyšplhá vysoko až ke 100 Kč za m3 vyčištěné vody. Pak nastává problém s úhradou a samozřejmě i s napojením jednotlivých nemovitostí na kan alizační systém. V těchto případech je řešením integrace malých obcí do větších celků s jednotnou regionální cenou, která je schopna tyto problémy řešit. Snaha některých menších obcí zajistit si vlastními silami provoz infrastruktury s cílem udržet nízkou cenu vodného a stočného není vždy nejlepším ekonomickým řešením. Kvalitní provoz vodovodů a kanalizací musí mít vysoce odborné zázemí, které zvyšuje náklady provozní služby. Výsledný efekt je však nesrovnatelný s kvalitou služeb zajištěných prostřednictvím obce od různých dodavatelů. Povinnost zajistit plán obnovy vodohospodářské infrastruktury je dána zákonem o vodovodech a kanalizacích proto, aby vlastník majetku počítal v kalkulaci ceny vodného a stočného i s náklady na obnovu majetku.

OTÁZKA: Nemohla by být část nákladů na obnovu majetku hrazena také z poplatků za věcné břemeno?

Bylo by optimální, kdyby k tomu došlo. Města a obce vyberou od vodárenských společností, případně zhotovitelů vodárenských projektů ročně stamiliony za věcná břemena a zábory veřejných prostranství.Je pozoruhodné, že právě věcná břemena, která platíme městům a obcím, krajským a státním institucím, jsou v nejvyšších sazbách a významně zdražují vodné a stočné.

OTÁZKA: Před rokem jste v rozhovoru pro Moderní obec konstatoval, že při financování obnovy vodárenského majetku - a v budoucnu snad i jeho rozvoje, se jeho vlastníci budou muset spoléhat především sami na sebe. Vidíte to stejně i nyní?

Nevidím jiné řešení. Tam, kde vlastníci zdražili vodné a stočné a vše, co získali, reinvestovali do obnovy sítí a technologií, si zajistili provozuschopnost vodárenského majetku, který je hlavním předpokladem pro dodávky pitné vody, její následné odkanalizování a vyčištění. Naopak tam, kde vyčkávají na dotace, nadále utrácejí za konzultanty a lobbisty, mohou na vlastní kůži poznat nepříznivé stavy v zásobování obyvatel pitnou vodou. Navíc si zřejmě neuvědomují, že patrně nebudou schopni zajistit kofinancování. Přitom všem jsou kvalitní technologie stále dražší. Při nemožnosti odepisovat dotační díla je totiž splácení kofinancujících půjček a úroků pouze z čistého zisku vodárenských společností mimořádně obtížné a bez skokového nárůstu ceny vodného a stočného vyloučené.

AUTOR: IVAN RYŠAVÝ