zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Role alejí v krajině

16.06.2012
Příroda
Role alejí v krajině
Úvaha o proměnách a významu alejí v kulturní krajině...

Autor je krajinář a problematice kulturní krajiny se věnuje od studia v absolventském programu oboru Landscape Design a Landscape Design History (Radcliffe College - Landscape Institute of Harvard University) a stáže na Kings Manor Institute of Advanced Architectural Studies, York University. Tématem se zabýval jako specialista odboru historického urbanismu Státního ústavu památkové péče. V rámci výzkumné činnosti na Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích v.v.i., i pedagogické činnosti a postgraduálního studia na FA ČVUT publikoval desítky odborných článků a statí. Je autorem a spoluautorem specializovaných map, metodik, krajinářsko-urbanistických studií, úprav zahrad, parků a krajiny i oborově zaměřených průmyslových vzorů. Je členem Americké společnosti krajinných architektů (ASLA), Mezinárodní federace krajinných architektů (IFLA), Harvard Alumni Association, Harvard Club of Prague, The National Trust a viceprezidentem Asociace Entente Florale CZ-souznění.



V kultivaci a designu krajiny se staly určujícími aspekty krásy, estetična a kompozice prostoru. Studium estetických funkcí krajinotvorných prvků je předmětem úvah, které nacházejí oporu v umělecko vědních oborech.

Genius, podle Schopenhauera, náleží všem lidem v různé míře a skládá se z kapacity pro estetický zážitek. Ten nastává, když jedinec vnímá a chápe, že objekt není jen objekt samotný, ale je formou platónského objektu. Jedinec je schopen ztratit sám sebe v tomto objektu umění a uniknout cyklu nenaplněných přání. Podle Dušana Šindeláře (Tržiště estetiky) estetická funkce, která je jedním z hlavních atributů uměleckého díla, původně fixovala to, čím se člověk začal lišit od ostatních forem života, totiž vědomou péčí o dokonalost. Estetická funkce je znamením zobecnění a tím i uspokojení té které potřeby prostřednictvím významového tvaru. Snaha estetizovat si skutečnost jde až tak daleko, že se příroda začíná stylizovat. Uspořádané prostředí se uplatňuje jako symbol, teprve v něm se člověk cítí potvrzen jako lidská bytost. Tady se završuje i Sokratova myšlenka o kráse jako účelovém uspořádání.

Počínaje renesancí krajina byla alejemi a stromořadími uspořádávána, efekt byl dosahován jednoduchostí formy, stojící na uměle vytvořené, leč přirozeně působící dominantě liniově řazených prvků. Šlo o součinnost s krajinou, o vytváření harmonie prostoru, měřítka a přítomných funkcí. Jak rozvádí Šindelář: "Horticultura, jejímž vlastním úkolem je pěstování rostlin, přibližuje se k umění, ba stává se uměním tehdy, žádá-li si architektura přizpůsobení přírody stavitelským výtvorům. Proto pozorujeme zejména silný rozmach horticultury jako umění v době baroka a rokoka, kdy její pomoci potřebovalo stavitelství zámků ..., v době dnešní počítá s účastí horticultury zejména koncepce urbanistická, řešící celou rozlohu města podle jednotného plánu". Estetická funkce se stala podstatou umění zahradnictví, designu zahrad a krajiny; znakem krajinných kompozic pak samozřejmě aleje a stromořadí. Památky designu krajiny (aleje jako znakové fixace lidské podstaty v přírodě, či viditelné stvrzení spravované oblasti) je nutno chápat jako díla historicky dokončená, všemožně je chránit a zachovávat jejich formy, mají-li zůstat uměleckými díly. Podle Šindeláře to je "přirozené pro typicky polyfunkční architekturu a urbanismus, kde estetická funkce nabývá na dominantním významu účinem optickým (často teprve časem a naším způsobem zrakového vnímání) a kde estetická funkce zaujímá právě místo uprázdněné funkcemi ostatními".

Aleje, často v reliktech původních kompozic, které ztratily hospodářské funkce, jsou esteticky a prostorově dominantní prvky kultivace krajiny. Je zájmem jejich život uchovat a prodloužit, i s ohledem na funkce povahy ekologické; estetická a ekologická funkce tady sledují stejné zájmy. Staré aleje v krajině jsou však dnes často nahlíženy utilitárně, jejich estetické funkce jsou přehlíženy a dochází k jejich ztrátám. Z velkého zahradnictví tradičně rozvíjeného pod křídly umění se staly obory technické a inženýrské.Právě ztráta schopnosti vidět svět celistvě a ve vzájemných organických souvislostech je zřejmá v neschopnosti vytvořit organický a stylový celek s vnitřní logikou a harmonií. Ještě roku 1894 František Josef Silva Tarouca (Čechy pod Kosířem) hovoří o umění (zahradnickém) jako o zobrazování krásy, kde krása je chápána jako jednota různorodostí. Podle Šindeláře dochází k záměně principu a ideje za šablonu, recept a schéma: "Myšlenka, že člověk nenapodobuje přírodu, ale tvoří ji, zplaněla v tezi, že zahrada musí být světem umělým. Proto zahrada klesá v absurditu, myšlenka se stává malichernou a směšnou, záměr není vyjádřen individuální formou, ale je naopak výsledkem standardní, mechanické a anonymní výroby, je obelstěním estetiky i člověka".

Standard hypermarketů a zahradnických megaprodejen vstupuje do prostředí, kde člověk chce standardu uniknout. Degenerované objekty jsou nositeli necitlivosti, malosti, diletantství a nevkusu.Projevují se zdrobnělostmi, lpěním na principu, absencí formy. Stačí připomenout náhrady vzrostlých alejí různými malokorunnými kultivary.Vznešené a zaklenuté aleje lip, kaštanů, dubů, jilmů, jasanů, javorů, topolů i vysokokmenných hrušní jsou nahrazovány druhy, kde estetická ani žádná jiná funkce (užitná, hospodářská) neexistuje. Uspořádání kulturní krajiny nelze utvářet vatou, amorfními shluky a liniemi neuspořádané křovité zeleně. Krajina působí cize, postrádá řád, kultivovaný po staletí.

Naplňují se vize Jana Mukařovského (Studie z estetiky):"Umění je zbytečné, přesahujíc hranice zájmů a pojetí světa a kde hledisko ekonomizace se stává stále více rozhodující. Výsadba lesů, plodin, organizace krajiny se řídí přísně ekonomickými hledisky a do přírody se zavádí typ uspořádání, který ji není vlastní. Přitom každý objekt architektury, urbanismu, je tradičně posuzován vzhledem k tomu, jak formuje prostor pro oko a pohyb člověka." Staré aleje a jejich systémy jsou jedinečné formy uspořádávání prostoru krajiny, s hodnotami a funkcemi především estetickými. Je tedy nutno upozornit na jejich formy, dynamiku, vznešenost a krásu.
Italská renesance
V renesančním Toskánsku byl systém hospodářské krajiny součástí konceptu vily v krajině. Cosimo (1389-1464) a po něm Lorenzo (1449-1492) de´Medici založili fungující systém venkovských vil nového hospodářského organizování a ekonomie území. Tradiční koncept římské venkovské vily byl Lorenzem vzkříšen a aplikován v krajině pod svahy Chianti u Florencie. Střediskem se stala vila v Poggio a Caiano (po 1485), od které se alejemi rozvinul vzorový koncept okrasné farmy La Cascine di Poggio a Caiano. Zde byla ideální krajina poprvé v novověku hospodářsky a esteticky utvářena, s odkazy ke klasickým tradicím.

V příměstské oblasti Říma bylo prostředí vil s běžnou krajinou nazýváno Vigna (šlo o krajinu s vinicemi, ovocnými sady a lesy; např.Vigna Cesi,Vigna Carpi,vigny Madama, Giulia, aj.). Barco (obora), Barchetto a Bosco (les), byly transformovány na parky a udržovány na rostlém terénu, bez geometrizace a formálnosti (mimo alejí a průseků). Sloužily k procházkám a projížďkám, nešlo jen o lov.V Itálii 15.-17. století se tyto enklávy staly velmi oblíbenými, zejména v okolí papežského dvora. Tyto nové parky byly osazovány loubími alejí a stromořadími, na pozadí porostů byly prostory s lavičkami a loggiemi k odpočinku, k obdivování antických sbírek a ke kontemplaci.

Řady stromů se vysazují v liniích a ve stejných odstupech, v symbolické pětici quincunx, s rohy vzájemně si odpovídajícími. Alej má vytvořit klenební strukturu (loubí) a je symbolem primární architektury přírody, spojením kosmického, lidského a přírodního řádu. Je architekturou s interiérem, jehož vlastnosti vycházejí z daných sponů a roztečí a jsou závislé na architektuře použité dřeviny. Krása, vznešenost a harmonie interiéru aleje vzniká přirozeným stárnutím, sklenutím korun. Pravidelné aleje zprostředkovaly propojení interiéru domu se zahradami, vinicemi i lesními oborami. Estetický zájem o přírodu je v době renesance provázen proměnami designu zahrad a krajiny, postupy zahradnického umění začínají formovat i okolní prostory. Zahrada s okolím sadů a vinic byla lidským intelektem ideálně strukturovaná příroda.
Barco
Lesní honitba zanikla ve prospěch estetického prožitku v Barco Farnese, Casina di Caccia vily Farnese v Caprarole. Barco (obecně lesní obora, park) je tvořeno založeným kaštanovým lesem s luxusním interiérem zahrady, jejíž kompozice (prostorově rozvinutá od stinného interiéru aleje jedlí v nástupu její spodní části) vrcholí symbolickým vstupním prostorem do lesa. Barco di Bagnaia je pak ztvárněním Arkádie, protkáno loukami, promenádami, fontánami, alejemi jilmů, cypřišů, sady ovocných stromů, fíků, kaštanů a oliv. V Caprarole i Bagnaie koncept barca vyniká v kontextu s prostory zahradních teras, s prastarými mýty, božstvy, nymfami, titány a mýtickými postavami, figurálně sochanými jako doprovod hydraulických her a triků. Barco je pokračováním zahrady, kde pravidelnost je dána pouze průseky promenád s alejemi. Aleje jsou pak vznešenými doprovody cest do Arkádií, posvátných lesů, obor, do světa legend, mýtů a představ.

I v zapomenutém Barco Orsini (Poggio Strozzoni) u Pitigliana, mezi divokými stržemi a skalními převisy, byl dvěma alejemi (platanů a cypřišů) rozehrán prastarý příběh krajiny Arkádie. Příběh ztraceného zlatého věku oživený dotvářením silných míst prastaré etruské pohřební krajiny se sochami, vyhlídkami, balkóny, pomníky a hrobkami dávných Etrusků. Arkádie nemohla nalézt posvátnější místo, kde středem obdivu byla byla divokost všeobjímající přírody, neodvratně pohlcující starý a zapomenutý svět.
Do celé Evropy
Fenomény vigna, barco (barchetto) a bosco byly inspiracemi designu parků a krajiny pro osvícenou Evropu. Zahradnictví coby umělecká disciplína prožívalo zlaté období, vytvářelo prostorotvornými a uměleckými prostředky symbolický svět nalezeného ráje, zlatého věku. Zde nacházely uplatnění i další formy umění; poezie, filosofie, scénografie, hydraulika, sochařství, architektura i horticultura. Prostřednictvím císařského dvora i přímých kontaktů české aristokracie našly renesanční a manýristické impulsy živnou půdu i v české krajině a osobitým způsobem ovlivnily tvář sídel a krajiny.

Italské barchetto bylo koncem 16. století součástí kasina Jakuba Krčína a Viléma z Rožmberka na Kratochvíli. Inspirací pro jejich stavitele Baldassara Maggiho z Arogna byly italské vily, kasina a hospodářská sídla, jako Cascine di Poggio a Caiano. Podle veduty Prahy od Sebastiana Münstera z r. 1547 byla alejí připojena i Královská obora v Bubenči s Pražským hradem. Na Verleho vedutě Kratochvíle ze 17. století jsou zachycena stromořadí velké obory nad Petrovým Dvorem. Pozdější aktivity Schwarzenbergů tyto linie potvrdily (dvory Švarcemberk, Grejnarov) a rozšířily (Rábín; nemluvě o Hluboké, Orlíku aj.). Müllerova mapa Království Českého z dvacátých let 18. století zobrazuje alej (patrně již Trčkovskou) ze Smiřic do staré obory a dále k zámečku ve Starém Plesu, i Valdštejnovu lipovou alej z Jičína do Valdic. Prostor valdického kasina se zahradou byl propojen s Jičínem čtyřřadou lipovou alejí, měřítkem a dynamikou se vymykajícím dosavadním zvyklostem, podobně jako celá hospodářská správa krajiny vévodství (Terra Felix).

Turínem, Římem a Paříží inspirovaný hrabě František Antonín Špork na svých panstvích nechal vysázet řadu alejí. Lovecký zámeček ve Starém Plesu doplnil koncem 17. století kaplí sv. Huberta a alejí připojil ke staré smiřické oboře. V Kuksu prvky inspirované antikou, italským manýrismem i francouzským parkem (spolu s nábožensky obrodnými odkazy, kultem řádu sv. Huberta či zálibou v parforsních honech a čižbě) formovaly krajinu. V lipové aleji vedoucí od Kuksu ke Stanovicím byl zřízen park s menažérií, kuželkami a střelnicí.Lesní plány Nového lesa i mapa panství z poloviny 18. století zachycují soustavu lesních průseků a alejí, která prostorově organizovala panství. U Šporkova statku navazoval systém lipových a ovocných alejí, členění krajiny liniemi stromů existovalo i v okolí Bukovin a u Heřmanic. Krajina Kuksu s prvky klasických forem Sancta Agricultura tak stála při zrození naší rozmanité a drobným lidským měřítkem tradiční kulturní krajiny. Aleje a stromořadí se postupně staly základními kameny urbanistické kompozice krajiny i doprovodem důležitých zemských a obchodních cest a silnic.
Krajina jako svébytná hodnota
Do měřítek krajiny se obtiskla inspirace klasickou literaturou, uměním i architekturou. Fragmenty lze u nás dokumentovat na bývalých velkých dominiích, ale i na dalších panstvích (často po četných slohových změnách přicházejících z Anglie a Německa, ovšem rovněž inspirovaných klasikou). Patří k nim i okrasně didaktické hospodaření knížete Karla Egona I. z Fürstenberka na Křivoklátském panství. Zde byly již před koncem 18. století praktikovány revoluční saské hospodářské postupy a technologie Schubarta von Kleefeld, včetně založení a provozu první vyšší odborné školy a vzorových okrasných hospodářství pro hospodářské správce a experty mocnářství. Dnes je připomínají jen názvy, přestavěné budovy a dožívající lesní aleje cest.
Hospodářská krajina minulých staletí byla prostředím spravovaným a komponovaným s estetickými záměry, v harmonii člověka s přírodou. Staré parky a obory byly proměňovány, v krajině základem se ataly scenérie se solitérními stromy, alejemi cest a opláštěním porostů užitnými i esteticky zajímavými dřevinami (habry, lísky, medonosné lípy, břeky, kaštany, medonosné akáty, atp.). Dnes jsou součástí kulturního dědictví, svědky proměn kultivace krajiny a svébytným odkazem.

Aleje ovocných i jiných dřevin jsou však často bez náhrady likvidovány, namísto úpravy dopravního režimu a důkladné údržby a obnovy alejových stromů. Tradiční krajina, staré cesty, meze, remízy, aleje a stromořadí z krajiny mizí. Normativní plánování je symbolickým obrazem marného zápasu a lidského snažení; často má za následek glajšajtování obrazu krajiny, kde rozhodující je produkční (dopravní) funkce. Zde číhá řada úskalí, která nakonec vrcholí totalitou.

Šindelář (v 60. letech!) říká: "Funkce má tendenci standardizovat naše potřeby, produkty a psychický život. Stabilizuje se postupně v autoritativní normu, která diktuje našemu počínání. Má tendenci zjednodušovat a oklešťovat náš vztah k životnímu prostředí. Také jistá náchylnost měřit vše kvantitativně projevuje se jako snaha redukovat skutečnost na měřitelná a ověřitelná fakta a data, na jednoznačný výkaz funkce. Jedinec se stává funkcí, obecninou a je mu upřen význam, člověk je redukován na jednu dimenzi a podobá se tak stroji nebo materiálu, jeho hodnota je měřena jeho výkonností. Jedinec se stává divákem a ne účastníkem světa. Je to degradace člověka na skupinu životních a sociálních funkcí."

Takový systém vede k odcizení, exploataci, drancování prostředí, ale i k indiferenci k jiným, zdánlivě nepodstatným aspektům, byť jsou esenciálními součástmi prostředí a jeho proměn. Naše krajina je svázaná s civilizací Evropy, kde od renesance a osvícenství patří tolerance, respekt, hledání pravdy, krásy a forem mezi zásadní hodnoty.

ZDROJ:http://www.hendrychjan.estranky.cz

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
ASIO, spol.s r.o.
28
7. 2017
28.7.2017 - Ostatní akce
od 09:30 do cca 11:00, na YouTube
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí